"Spěchej pomalu," se říkává. Něco na tom je.
Stačilo rychleji seběhnout tři obyčejný schody... Jeden z nich se mi, nevím za co, pomstil. Zlomená kůstka v kotníku! Projevila se jeho zkřehlost po úraze, kterej ho už jednou takhle nalomil. Je to hodně let. Kolegyně přitáhla do práce takový to prkýnko s kolečkama, jak na tom mladí řádí a sjíždějí neuvěřitelný překážky. Její dceru už prý to nebaví, tak ho hodlá prodat.
"Hoď to na zem, já si to chci zkusit," zablejskalo se mi v očích, neboť jsem takovej cvok. "Jupíííí," svištěla jsem si to po dlaždicích a objížděla uklízečky kýbl s vodou. Moc mě to bavilo, ale poslední zatáčku jsem nevybrala a frčela si to přímo do zdi. Nechtěla jsem se opřít obličejem o malbu, a tak jsem prudce seskočila. Křup, a bylo to. Sádra. Jenomže mi dali hned takovej ten černej podpatek, jak se na něj může šlapat, tudíž jsem už za čtrnáct dní běhala v práci po place i se sádrou. Zásadní chyba, která se člověku vymstí - nikdy už to není ten kotník, co bejval.
"Máte na snímku vidět i nějaké staré zranění," pravil pan doktor. "Takže sestři sádru, nechodící."
Jak řekli, tak udělali. Sestřička mi doplácala tu bílou kozačku, frkla mi do rukou berle a upaluj. No jo, ale jak? Kdo je totiž v životě neměl, tak je v šoku.
"Dělejte drobný krůčky," to byla jediná stručná a vzácná rada. Chvíli jsem se vzpamatovávala a začala uvažovat: "To mě asi bude muset někdo odvézt a to asi budu muset marodit a kdo za mě zaplatí účty (při minimální mzdě na pásce)? Chce se mi čůrat, uvědomila jsem si. Tak hop! Jo, panečku, pěkně rychle jsem zapadla zpátky do křesla. Nebude to žádná sranda. Lidi, co mě při dalších pokusech o chůzi míjeli, se potutelně usmívali a děsili zároveň. Někteří dokonce klopili oči. Už mě začala hnát touha po akutním vyprázdnění močovýho měchýře, a proto jsem se snažila o zrychlení. Muselo to vypadat směšně. Navíc mi čouhala bota z kapsy, protože jsem jí neměla kam dát. Doskákala jsem k vytouženým dveřím. Drcla jsem do nich bokem a snažila se vecpat dovnitř. Bála jsem se o sádru, na kterou jsem nesměla došlápnout. Jenže ony mě při snaze rychle se zavřít, pevně přiskříply přesně v půli. Pravou půlkou těla, kterou jsem se zmítala uvnitř, jsem naštěstí docílila zpětnýho otevření. Rychle do kabinky! A pak začlo utrpení. Nejdřív ze všeho mi postupně upadly obě berle. Pak se mi odkutálel toaleťák a nakonec vypadnul mobil z kapsy. Jistě pochopíte, že se mnou cloumal vztek a beznaděj dohromady. Zkuste se s jednou nožkou ve vzduchu ohnout až k zemi. Ke všemu v krcálku metr na metr. A aby toho nebylo málo - zhaslo světlo! Naslepo a na jedný noze jsem vykonala potřebu a začala zoufale mávat rukou nad hlavou. Snažila jsem se přinutit fotobuňku k tomu, aby se laskavě vzpamatovala. Nic. Nakonec jsem musela poslepu otevřít kabinkový dveře, stále visíc na jedný noze s kaťaty u kolen, a zběsile mávat berlí ve vzduchu. Podařilo se. Vysílená jak fyzicky, tak psychicky, jsem dohopsala k automatu na kávu. Stála jsem tam jako čáp a usrkávala kafíčko, který se mi v ten moment zdálo nejúžasnější na světě.
P.S. Bydlíme v pátým patře bez výtahu. Pro představu - 81 schodů. Ale i na tom jsem našla pozitivum. Při svojí šnečí rychlosti jsem stačila konečně poznat všechny lidi ve vchodě. Předbíhali mě :-)
Autor: Danka
Děkuju vám oběma:-) Tobě Zdeničko přeju, aby už ti bolest dala pápá a Vám Pepo díky za soucit, kterej zřejmě plyne z vlastních "super" zážitků :-)
a záchody a světla na záchodech. To jsou vzpomínky! Vítejte v klubu, teď už bude jen ...líp? Hezký článeček, přeji rychlé hojení;)
Milá Danulko, Tvým pozitivním náhledem se i dočasná invalidita může jevit veselou. Konečně mám - díky Tobě - pusu od ucha k uchu, aniž to má na svědomí můj komplikovaně vytržený zub.
Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.
Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.
Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.
JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz Aktualizováno: 3. 11. 2024