joudaweb - časopis Čekanka

O jednom kočičím příteli

21. května 2015 19:24:08

Tento příběh nevěnuju žádnému člověku, nýbrž zvířecímu členu naší rodiny. Ačkoliv si jako malé koťátko musel projít peklem, plným strachu a beznaděje, dostal šanci, které se zodpovědně chopil. Pokud máte zájem přečíst si o dosavadním životě malého bojovníka, neváhejte.

Zvířata jsem milovala odmalička. Jsou to věrná stvoření, která neumí lhát, ani podvádět. Jsou to tvorové chytří a majestátní, kteří mají vlastní styl života, neumí žárlit, ani nenávidět. Cítí strach, ale i respekt a lásku. Některá jsou odvážná, jiná spíše ustrašená a drží se vzadu tak, jak jim to vyhovuje. Ach, jak málo lidí si doopravdy uvědomuje, nakolik do zvířat převádíme své vlastní požadavky ohledně chování, i když ona nám třeba vůbec nerozumí. A co když rozumí? Co když ví přesně, co říkáme? Zajímavá myšlenka… ráda bych na ní znala odpověď, ale tu se nejspíš nikdy nedozvím. Když si správně vybereme, je vysoká šance najít ve zvířeti doživotního, věrného přítele stejně, jako je tomu u mě a Matýska.

Mates je původem z útulku. Už velice dlouhou dobu jsem toužila po zvířeti, se kterým bych se nikdy necítila sama. Kterému bych mohla říct cokoliv, které by mě nesoudilo a milovalo. Rodiče napřed nechtěli ani slyšet, ale upřímně, na ukecávání mám talent. Do dvou let se mi můj sen splnil. Nechtěla jsem kočku od chovatelů, nýbrž z útulku. K čemu by bylo mít zvíře za několik tisíc, když ho můžu získat zadarmo a navíc mu ještě pomoct získat nový, bezpečný domov?

Dne 27. 6. roku 2013 jsem se s maminkou vydala do nedalekého útulku. Byly jsme tam už před pár měsíci, ale to jen na obhlídku. Kočičky tam měli krásné, bohužel některé s vážným handicapem, díky kterému si je nemohl vzít jen tak někdo, kdo jejich potřebám ještě moc dobře nerozumí. Celou cestu jsem přemýšlela nad tím, jakou kočičku si domů vlastně přivedeme. Jakou bude mít barvu? Jaké bude povahy? Bude mě mít ráda, nebo se nás bude bát? To se člověk nikdy dopředu nedozví, což mě trochu děsilo. Uvažovala jsem nejspíš tak hluboce, až jsem si skoro neuvědomila, že stojíme před hlavní, rozsáhlou budovou, kde se zároveň nacházela veterinární klinika. Vešly jsme, a pak už to šlo ráz na ráz. Najednou jsem stále před jednou asi ze třiceti klecí a koukala na malé, hravé, mourované koťátko. Dostalo mě nejen na svoji energickou povahu, ale taky na krásné, modré oči, které z těch větších koťátek mělo jako jediné. Chtěla jsem si ho pohladit a on okamžitě přiběhl, začal mňoukat a otírat se o mříže. Když jsem rukou pohnula, šel za ní a několikrát do mě pacičkami strčil. Okamžitě jsem si byla svým výběrem jistá. Dala jsem šanci i ostatním, ale tohle zlatíčko jsem zkrátka nedokázala opustit. Už tenkrát se mi vryl do srdce i do paměti. Paní, která nám s výběrem pomáhala, neměla nic proti a o chlupatém klubíčku uvnitř klece nám začala s chutí vyprávět. Říkala, že jej lidé našli poraněného na ulici, že měl poraněnou tlapku (nemohl s ní hýbat) a nejspíš jej přejelo, nebo srazilo auto. Také zdůraznila, že napřed nebylo vůbec jasné, jestli mu tu tlapičku vůbec zachrání, musel pravidelně užívat antibiotika a moc tlapku nepřetěžovat. Já jsem však viděla v jeho planoucích očkách bojovnost, rebelství a šibalství. I přes docela vážné zranění se nebál a věřil nám. Paní mi jej dala do náruče a kocourek se ke mně okamžitě přitiskl. Věděla jsem, že je to ten pravý. Maminka zaplatila 400 KČ za pomoc při výběru a zároveň jako drobnou podporu záchranné stanice. Po cestě domů jsme malinkého kocourka pojmenovaly Matýsek. Padala různá jména, ale tohle bylo ze všech nejlepší. Doma se velice rychle zabydlel, byl učenlivý a všechno pochopil hned napoprvé.

Dnes se stále drží, zlobí, neposlouchá, ale miluje. Vím, že je šťastný a já jsem koneckonců taky. Nedokážu si představit, že bych o něj někdy vůbec mohla přijít. Je to přítel k nezaplacení a dodnes svého rozhodnutí nelituji.

Tak by to mělo být u všech. Nechci moralizovat, ale myslím si, že chtít pomoct druhým je základ slušného vychování. Přiznávám, občas přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdybych měla místo Matýska nějakou jinou kočičku. Jestli by to bylo lepší, nebo horší. Nechci žalovat, ale upřímně, Matýsek má velké štěstí, že se ocitl v tak tolerantní rodině. Jeho chování totiž dokáže občas pěkně naštvat. Když do něčeho zrovna nehryže, tak drápe do koberce, nábytku, nebo žaluzií. A v noci pro něj nastává lov…

Autor: Tereza Ulrichová


přečteno: 3881x   komentářů: 1

Komentáře

(Alena)    vloženo: 21. 05. 2015, 21:33:33

Také máme doma kočku, také neměla snadný život, někdo ji vyhodil před naším domem, přiběhla k nám a už u nás zůstala. Nevíme jak dlouho hledala, kam se uchýlí, jisté ale je, že než k nám přišla, auto ji zranilo a zlomilo ji pánev. To jsme se dověděli až nyní, po třech letech, kdy se u ní projevila nemoc, se kterou byla minulý měsíc nemocná a prodělala dvě operace. Vím, že to pro mi bylo těžké, ale pro nás také. Ona není zvyklá být celé dny doma, jak jen ji trochu otrnulo, hned vymýšlela různé skopičiny, které ne vždy jí byly dovoleny. Neposlouchá na povely jako náš pes, ale mé hlasité ne se naučila registrovat a myslím, že jí to zachránilo od větších problémů. Jak Terezo píšete, kočky v noci loví, lékař také povídal manželovi, který se pořádně nevyspal celý měsíc, že kočky jsou noční zvířata a tak jsme to museli nějak přežít. Co jen hodin jsem s ní proseděla v křesle u televize, to bych ani nedokázala spočítat. Ale zadařilo se, nyní vypadá, že je vše v pořádku, její první cesta venku vedla do záhonu a během půl hodinky už ulovila malou myšku. Byla jsem s ní venku, bála jsem se jen tak ji pustit a tak jsem ji sledovala, aby si někde neublížila. Po hodince jsem usoudila, že je ve svém živlu, hned válela v záhonech sudy, vyhřívala se na sluníčku a tedy jsem ji nechala svému osudu. Naše kočka je veliký lovec, krtci, myšky, ještěrky, nic před ní neuteče. Také venku nic jiného nedělá, jen sleduje, co se kde šustne a už vyráží na akci.

Díky za hezký článek, věřím, že je Matýskovi u vás dobře, naší Fanynce také nic neschází a kdyby náhodou ano, dovede si své potřeby zajistit, hlavně tedy plnou misku masa a podrbání za ouškem, při kterém krásně vrní.


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
dvěstě třicet dva:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nejnověji komentované

přečteno: 145x   komentářů: 2, nejnovější: 10. 01. 2020, 16:05:26
přečteno: 303x   komentářů: 3, nejnovější: 25. 12. 2019, 13:52:13
přečteno: 524x   komentářů: 1, nejnovější: 04. 12. 2019, 20:41:24
přečteno: 788x   komentářů: 2, nejnovější: 28. 11. 2019, 09:40:31
přečteno: 541x   komentářů: 1, nejnovější: 26. 11. 2019, 19:10:21
přečteno: 1093x   komentářů: 1, nejnovější: 22. 10. 2019, 21:43:54
přečteno: 1126x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 10. 2019, 10:02:45
přečteno: 1015x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 10. 2019, 07:44:55

Nejčtenější

přečteno: 11634x   
přečteno: 10086x   
přečteno: 9181x   
přečteno: 9087x   
přečteno: 8202x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
dvěstě třicet dva:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 26. 1. 2020