joudaweb - časopis Čekanka

Šly jsme do města, hned po práci a procházely různé obchody, když jsem najednou zahlédla mou bývalou spolupracovnici, kterou jsem neviděla půl roku. Na hlavě měla šátek a celkově vypadala o mnoho hubenější, než byla dříve. Pozdravily jsme se a já jsem v jejích očích uviděla takový zvláštní smutek, i když se usmívala. Pak jsem to pochopila. Ten šátek neměla pro parádu, nebo že by se teď nosil, ale proto, že nemá vlasy, které jí vypadaly po chemoterapii. Bylo mě hloupé se ji vyptávat, jak se má, ale na co se ptát? Přece bych se ji nemohla zeptat na to, čeho má rakovinu! Chvilku jsme si povídaly a ona mi pak sama od sebe řekla, že má rakovinu prsu. Smutně se usmívala, když o tom mluvila, a já jsem ji jen mohla obdivovat za to, s jakým klidem o tom mluví. Vlastně má na výběr dvě možnosti. Buď se z toho sesype a nebude chtít o tom mluvit, anebo bude doufat a přizná si, jak to ve skutečnosti je a jaké jsou možnosti na léčbu.

Když jsem pak přišla domů, najednou jsem si říkala, že je vlastně jen o pár let starší než já a zažívá takové trápení! Okamžitě mě hlavou prolétlo, co kdybych to byla já! Přemýšlela jsem, co bych dělala, jestli bych byla tak stejně optimistická jako ona. Nevím. A doufám, že snad vědět nikdy nebudu!

Najednou jsem se cítila trošku provinile, že řeším ve srovnání s ní jen „blbosti“ typu, jaké si mám koupit boty, jestli má syn obalené všechny sešity do školy, stěžuju si, že ta jeho puberta je čím dál horší a že mě štve, že ráno zase musím vstávat do práce. Asi je to normální a asi bych se neměla cítit provinile, ale když pak potkáte někoho s touhle zákeřnou nemocí, určitě vás to aspoň na chvilku nakopne, dívat se na svůj život trošku jinak. Za svůj život jsem poznala hodně lidí, kteří bojovali s touhle nemocí, a mnoho z nich tenhle boj prohrálo. Ale ti, kterým se podařilo vyhrát, mají dneska úplně jiné priority. Jedna má kamarádka naštěstí tenhle nerovný boj vyhrála a dneska, když jdu za ní na návštěvu, nebo ona ke mně a já se rozčiluji, že není vynesený odpadkový koš, nebo uklizená myčka, tak se jen směje. Ona totiž tyhle věci už neřeší a vždycky mi říká, že to je jen ztráta času. A má pravdu, jen k ní musela dojít touhle nelehkou cestou.

Pak mě okamžitě napadá otázka, jestli lze k tomu dojít i bez nemoci. Možná ano, ale stejně k tomu musíte dostat nějaký impuls, něco, co vás donutí změnit ve svém životě právě vaše priority.

Teď vím, že nastávající víkend nebudu řešit to, jestli mám doma uklizeno, nebo jestli mám všechno prádlo vyprané a jak moje dítě zvládá pubertu, ale budu si užívat. Pustím si nějaký hezký film, nebo ještě líp, přečtu si nějakou pěknou knížku, anebo s celou rodinou pojedu na výlet. Vlastně, je toho spoustu, co bych chtěla dělat, ale jen díky těm každodenním „blbostem“ na to prostě není čas.

Kdybych mohla té naší hádavé vládě něco doporučit, tak to, aby se někdy šli podívat do nemocnic, nebo si dali sraz s lidmi, kteří jsou těžce nemocní. Třeba by pak neřešili kdo, co hloupého řekl, neuráželi se navzájem, nebo kdo spal a nedával pozor, ale konečně by řešili to, jak pomoct takhle nemocným lidem a hlavně dětem!