joudaweb - časopis Čekanka

Babí léto v Beskydech - závěr

16. října 2015 14:54:00

A také závěr mého vzpomínání, které se nevešlo do předcházejícího článku, a které snad, doufám, zaujme.

Babí léto definitivně skončilo, podzim již v plné síle vládne a na některých místech naší země se již připomenula a pohrozila zima prvními sněhovými vločkami. I když - někomu pohrozila, někoho potěšila, opět - záleží na úhlu pohledu každého z nás. Pokud jde o mě, stejně jako podzim i zimní období mám ráda, však jsem se o tom již v několika povídáních zmínila. Na některých fotografiích v galerii, kterou připojím, je vidět, že barvy stromů již dostávají podzimní ráz.

 

Dnešním článkem se tedy definitivně loučím s babím létem, a také končím naše vzpomínání, kterého bylo letos v mých článcích ažaž. Jak jsem uvedla v úvodu, bude to několik mých vzpomínek z dětství na místa, která jsem prožila v tom krásném prostředí beskydských lesů v údolí říčky Lomné, podle níž dostala i obec své jméno.

 

Jak rádi se vracíme do dětství. Věřím, že jste na tom podobně jako já. Někdy stačí pouhá zmínka o něčem, která v nás okamžitě vyvolá reminiscenci na dávné vlastní prožitky, většinou prázdninové, protože právě prázdniny to jsou, kdy je nejpříhodnější doba pro nejrůznější dobrodružství, když děti nejsou vázány žádnými školními povinnostmi a ona na dva měsíce nabytá volnost skýtá nejrůznější možnosti jejího využití. Aspoň dříve to tak bývalo...

 

V dnešní moderní době plné lákadel ve formě různých iPadů, iPhonů, tabletů, facebooku, počítačových her a nevím čeho ještě z oblasti informačních technologií, existují pro někoho možná jiná měřítka pro využití volného času. Pravda - někdy méně, někdy více, záleží na mnoha okolnostech. Mnohdy jsou dobrodružství, které nabízejí různé počítačové hry, lákavější a zajímavější, než prázdninové zážitky z volné přírody, různé výlety a poznávání nejen různých památek, ale také naučné, pokud jde o vše, co nabízí příroda - jak živá, tak i neživá. To ale nemám v úmyslu rozebírat, pouze jsem se na chvíli trochu zamyslila...

 

Takže - nejen při tom našem letošním pobytu, a také pobytu před dvěma lety v obci, kde kdysi moje maminka spojila svůj život s mým otcem, ale i v průběhu doby kdykoliv dříve, když přišla řeč na působení bratra mé maminky v tamním polesí, se mi pokaždé v prvé řadě vybaví jedna pěkná vzpomínka.

 

Ještě bych měla upřesnit, že on ten maminčin bratr se svojí ženou nebyli pro mě jen strýc s tetou, ale byli také mými kmotry, stejně jako později také kmotry mého bratra. Mými kmotry byli sice pouze v zastoupení - důvod, proč tomu tak bylo, je také zajímavý a možná se o něm také někdy zmíním. Pro výraz kmotr a kmotra se na různých místech naší země používají různá další oslovení, my jsme jim říkali křesničku a křesničko, v našem regionu a nářečí byla tato oslovení nejběžnější.

 

Takže u křesnička a křesničky jsem prožila v průběhu několika let pokaždé pár prázdninových dní - většinou spolu s mojí babičkou. Také s rodiči jsem tam byla několikrát, když pomáhali při letních zemědělských pracích. Pokaždé jsme byli ubytováni v podkrovním pokoji, z něhož byl právě zajímavý výhled na věž tamního kostela. A ta nejčastější vzpomínka se váže právě k tomu kostelu. Když jsem vyhlédla z okna a svítilo sluníčko, věž kostela jím byla ozářena a spolu s těmi okolními lesy to bylo nádherné... Již jako malá holka jsem to tak vnímala. Na fotografii, když se na ni zahledíte, tu kostelní věž tam zahlédnete.

 

Zažila jsem tam ještě také malá i větší dobrodružství. Spolu se dvěma sestřenicemi a bratrancem jsme podnikali menší i větší výlety do lesa. Ty větší spolu s křesničkem, který nás upozorňoval se vším možným, co les nabízel. Sami jsme se odvážili pouze na kraj lesa hned za pasekou poblíž lesovny, jak je vidět na této fotografii.

 

Tam nás lákaly především lesní jahody, které chutnají jinak, nebo snad tenkrát jsem to tak vnímala, než zahradní. A při jedné takové výpravě, kdy jsme byli kousek za pasekou na okraji lesní houštiny, jsme najednou poblíž uslyšeli nějaké funění a další zvuky, které nás přiměly se ztišit a zjišťovat, co to je. Oni tušili, co to asi bude, a tak co nejvíce potichu jsme se plížili a snažili se vyhlédnout z lesa ven. A uviděli jsme jej - nedaleko od nás stál jelen - s mohutným parožím, a mně, jako malé holce připadal obrovský. Určitě nás ucítil, ještě chvíli postál a pak odklusal zpět do lesa.

 

Protože mí kmotři měli, jak jsem již v předcházejícím článku zmínila, také hospodářství, tak jsem tam také prvně viděla, jak se stlouká máslo v máselnici - když jsme tam byli, tak to byla výsada mé maminky - a měla jsem snahu přitom i pomoci, jenže to stloukání trvá dost dlouho, na což mé síly samozřejmě nestačily. Ale aspoň jsem to zkusila...

 

A domácí máslo, když pak bylo na talířku - nazdobené, protože když již bylo hotové, dávalo se do různých forem - například báboviček - to nejčastěji, anebo jen do misky a dodatečně se nahoře ozdobilo pomocí vařečky - jakési sluníčko nebo křížek se na něm vyryly. A jak chutnalo... A také podmáslí, které zbylo jako vedlejší produkt stloukání, jak chutnalo s brambory ochucenými osmaženou cibulkou. A někdy, když nás také u nás doma křesniček navštívil, většinou také hrudku domácího másla přivezl. Namazané na krajíci chleba - dodnes cítím jeho chuť...

 

To stloukání másla nebylo jediné, s čím jsem se tam prvně setkala. Protože v lesovně měl křesniček také kancelář, tak jsem tam také viděla poprvé zblízka telefon a zjistila, jak takové zařízení funguje. Na kliku byl... A také jsem viděla, jak k němu přicházeli jeho podřízení hajní na porady, také za ním někdy přicházeli ředitelé jak české, tak i polské školy - zapamatovala jsem si oslovení toho polského ředitele, říkali mu "kierownik".

 

Na zahradě měli malou meteorologickou stanici a křesnička měla za povinnost zapisovat množství srážek, teplotu, sílu větru a já nevím, jaké ještě další údaje, ráda jsem jí při této činnosti asistovala. Zajímalo mě zkrátka všechno možné. Také jsem někdy přihlížela při obrácení a sušení sena, jenže jsme my, děti, nesměly se v něm moc motat, protože hrozilo, že bychom mohli narazit i na nějakou zmiji, kterých tam bylo docela hodně.

 

Také si vzpomínám na trofeje, které měl křesniček v lesovně na zdech vyvěšeny. Bylo to vesměs paroží - jelení či srnčí, které, jak jsem již v předcházejícím článku psala, objevil při ranních pochůzkách, když zjišťoval, jak úspěšné byly pokusy pytláků o pokoutní získání masa z divoké zvěřiny. Pamatuji si, že z piety k zastřelenému zvířeti ponechal na jednom jelením paroží také trs trávy, který se tam namotal, když se jelen pokoušel - ale neúspěšně - vyprostit z nastražené pytlácké pasti. Vzpomínám si také, jak jsme s maminkou a křesničkou stály na nádvoří před lesovnou a viděly jsme slzy v jeho očích, když je přinášel... Taková byla, bohužel, tehdy doba. Ale musím říci, že za doby jeho tamního působení byli pytláci čím dále ostražitější a jejich pytlácké počiny čím dále méně časté, protože dobře vystihli, že on spolu se svými hajnými si s jejich nekalým počínáním vědí rady...

 

Kromě jeleního a srnčího paroží tam měl také několikeré paroží kamzičí, které mu věnoval baron Mayr von Melhof, když se s ním loučil po ukončení své služby ve štýrském Sankt Michaelu v polesí na jeho panství, za dobrou službu. Baron, protože za dobu jeho tamního působení se seznámil také s rodiči i mojí maminkou a poznal a uznával je jako slušné lidi, mu také proto tenkrát nabízel, aby tam zůstal, ale on se hned po ukončení války vrátil zpět do vlasti, k čemuž měl pádné důvody, především rodinné vazby. Několikery parohy, mezi nimi také jedny ty kamzičí, jsme měli i my v našem domě.

 

V Horní Lomné se tenkrát prolínalo obyvatelstvo jak české, tak i polské národnosti - ostatně tomu asi tak je i v současné době, protože celá tamní oblast je ovlivněna skutečností, že leží na česko-polském i slovenském pomezí. Postřehla jsem při našem nedávném pobytu, že v rozhlasovém vysílání převládalo slovenské.

 

Tak to jsou mé vzpomínky na Horní Lomnou. Ještě se zmíním o jedné zajímavosti, kterou tato obec nabízí a kterou si také já od mého dětství pamatuji. Významnou památkou tam je studánka a jeskyně Panny Marie Lourdské. Nachází se na louce pod kostelem a poblíž zázračného sv. Kříže v malé oplocené zahrádce, jemuž je kostel zasvěcen, a který tam stál ještě dříve, než byl kostel postaven. Podle legendy má studánka zázračnou vodu, nikdy nevysychá a ani nezamrzá.

 

Traduje se, že tato voda v roce 1836 zachránila zdejší obyvatelstvo od cholery. A od té doby je to významné poutní místo z vděčnosti lidí, kteří choleru přežili. Jedna z legend také hovoří o tom, že jistá maminka šla okolo s malým nevidomým plačícím chlapcem a vodou z pramene, která tam vytékala, mu omyla obličej i oči, a on najednou prozřel a volal - "já něco vidím!". Nad studánkou pak kněží nechali vybudovat přístřešek, je tam i posezení a hrníčky, z nichž se může kdokoli zázračné vody napít. Kousek od studánky je také zachováno místo, kde byl původní pramen, než byl sveden pod onen vybudovaný přístřešek.

 

Nevím, jak dalece je voda opravdu účinná a léčivá, ale je jedna pravda, že se tam neustále sjíždějí z blízkého i širšího okolí lidé a nabírají vodu do PET lahví, do různých menších i větších kanystrů a já sama jsem u studánky dala řeč s nějakými lidmi, kteří pravidelně vozili vodu jedné staré paní, a ona si s ní omývala obličej a hlavně oči. Tak nevím... Ale mějme na paměti rčení, že "víra Tvá Tě uzdravila", snad i ono je věky prověřeno...

 

Jak jsem již výše uvedla, to prolínání národností je tam doposud, obyvatelům se kdysi říkalo gorale, možná ještě i teď - nevím, a nářečí je bližší polštině než češtině. Sama jsem se o tom přesvědčila, když jsem v rámci své profese navštěvovala provozovny ve městech blízko této oblasti, tak i když se zaměstnanci snažili o jakous takous češtinu, moc jim to nešlo. A dvojjazyčné česko-polské nápisy na všech možných veřejných budovách hovoří o naší toleranci k polské menšině.

 

Nevím, já teď budu asi trochu kritická, ale když to vidím, vždy si připomenu rčení, že "koho chleba jíš, toho píseň zpívej!". V dnešní době globalizace to však již neplatí, ale tu a tam se vyskytnou námitky. Nemohu si však pomoci - když člověk překročí české hranice směrem z republiky, tak jsou tam české nápisy? A nejen na hranicích, ale již od několikakilometrového vnitrozemí. Ostatně stejně tak tomu bylo i na slovensko-maďarských hranicích a slovenském vnitrozemí... Asi jsem teď píchla "do vosího hnízda"?

 

V galerii nabízím ještě několik fotografií z okolí kostela a fotografie lesovny - horní okno je to, ze kterého jsem viděla na kostelní věž, dále z okolí studánky a ještě pár dalších fotografií, které se vám možná budou líbit.

 

A to je konec mého dnešního článku i konec vzpomínání a v příštích mých výtvorech se již vrátím k některým událostem ze současnosti, které snad pro vás budou také zajímavé.



Podívejte se do galerie

Autor: Jiřina Tabášková


přečteno: 5373x   komentářů: 3

Komentáře

(Jiřina)    vloženo: 20. 10. 2015, 22:49:29

Děkuji, Alenko a Dášo, za komentáře.

Máte pravdu, náš region je opravdu "kraj razovity", který inspiroval nepočítaně umělců.

"Ostravaci mluvju kratce, bo maju kratke zobaky" - tak se to říká. V tomto nářečí se odráží jednak tvrdá práce zdejších lidí na šachtách a v hutích, ale je v něm také směs výrazů ovlivněných polštinou, slovenštinou a němčinou.

Vedle ostravštiny se tento vliv odráží zejména v té goralštině a potom také v prajzštině.

Vedle našeho v současné době nejznámějšího v celé naší zemi našeho ostravského barda Jarka Nohavici si možná vzpomenete i na písničkáře Pavla Dobeše, který také naši "kratkou ostravštinu" popularizoval.

A co náš Ostravak ostravski, jehož identita není známa a existují různé spekulace, kdo to asi mohl být. Před pár lety se však již odmlčel. A v současné době Ruda z Ostravy, že.

A kolik klasiků ze všech oblastí umění se nechalo inspirovat životem a nářečími našeho regionu.

Ostatně každý region v naší zemi má svá charakteristická specifika, podle nichž je snadno rozeznatelný.

(Dáša)    vloženo: 19. 10. 2015, 22:31:44

Jiřinko, moc pěkné. Je bezva, když se má člověk kam vracet, kde jej těší vzpomínky. Při čtení Vašeho příspěvku se mi také vybavují některé písničky Čechomoru, Jarka Nohavici. Že by ten region rázovitý a polština?

(Alena)    vloženo: 16. 10. 2015, 15:12:44

Jiřinko, moc krásné fotky, krásná příroda. Určitě se Vám tam s maminkou líbilo.


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
devětset čtyřicet:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nejnověji komentované

přečteno: 182x   komentářů: 2, nejnovější: 06. 02. 2020, 18:27:29
přečteno: 426x   komentářů: 2, nejnovější: 10. 01. 2020, 16:05:26
přečteno: 565x   komentářů: 3, nejnovější: 25. 12. 2019, 13:52:13
přečteno: 800x   komentářů: 1, nejnovější: 04. 12. 2019, 20:41:24
přečteno: 1075x   komentářů: 2, nejnovější: 28. 11. 2019, 09:40:31
přečteno: 790x   komentářů: 1, nejnovější: 26. 11. 2019, 19:10:21
přečteno: 1357x   komentářů: 1, nejnovější: 22. 10. 2019, 21:43:54
přečteno: 1339x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 10. 2019, 10:02:45

Nejčtenější

přečteno: 11776x   
přečteno: 10187x   
přečteno: 9305x   
přečteno: 9170x   
přečteno: 8344x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
devětset čtyřicet:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 26. 2. 2020