joudaweb - časopis Čekanka

Zavírám kohout od sprchové baterie a nahý a mokrý beru z věšáčku chatrný vybledlý ručník. Dlouze si pak třu celé tělo, a i tím se zbavuji sedmidenní mastné špíny.

Když přicházím před půlnocí na zelenkavě vymalovaný pokoj, všichni vojáčci již tvrdě spí.

Rozžínám lampičku a vytahuji z noční plechové skříňky malou, útlou knížečku, úzkobokou s tenkými hřejivými listy. Těšil jsem se na ni celý ten doupovský týden, strávený v horku, prachu a dýmu kolem pojízdné polní kuchyně.

Ten svazeček, který mi leží v dlaních, má panensky úzké boky a ty stránky mezi nimi skoro nehmotné, až se člověk bojí, že dýchne-li prudce, vznesou se a pomalu poletí pokojem, chodbou, přes kasárenskou bránu, nad koruny nejvyšších stromů, do orlích lovišť. Špičkami prstů listuji v knížečce a očima přitom bloudím po úhledných obrysech řádků. Z krásy slov je mi blaženě a tak nějak zapomínám na tváře zhrublé hněvem, na ústa, z nichž je palčivě cítit sladké jablečné víno, na rány špinavou dlaní, které přikrývají moji pravou i levou tvář, na strach, na ten dávivý přízrak, který tě žene tmou přes zkypřenou voňavou půdu, přes lístky červených růží. Krása slov a také v každičkém kousku textu mladinká, ještě neznásilněná touha po dobru, po lásce, po životě jako, jako....... jako v Ráji. Tam, kde řekou proudí živá průzračná voda, kde leží lev pokojně v blízkosti jehňátka a tygr olizuje kopýtka kůzlete. A mám náhle pocit, že musím...., že něco dlužím Té.

Té, jejíž štíhlé ruce ve chvílích vnitřní radosti vložily v radostném spěchu na sněhobílý papír slova, slůvka, věty, pocity, naděje, úchvatnosti. A kousek jejího života, jejího těla, její duše je tu teď se mnou a plní mě.

A jak mě plní! Saji onu potřebnou všeoživující šťávu, onen nektar chutnější a výživnější proslulého nápoje bohů olympských. Ten dluh mě tíží a já chci alespoň poděkovat, poklonit se, červenající se tváři, černým cůpkům, otevírající se něžné nahé duši.

Vytahuji obálku a na její pravou stranu píši: Mladá básnířka M.P. Praha.

Víc nic, jen hodně moc důvěry, že přece jen zaslechne to slovo díků, že těch pár řádků se donese až před její oči. Jakou mají asi barvu?

Sním.

Ona sedí na nízké hnědé stoličce a čte. Na rtech jí vykvétá poupě pousmání. Když dočte, pečlivě lístek složí a založí si jej do zásuvky, mezi stránky knihy o jednom klučinovi, který se vydal na cesty ze své malinké planety.

Modří pokrývám čtvrtku papíru, jde ze mne lavina slov, neopracovaných, syrových, zvrásněných vděčností a obdivem. A pak jí píši ještě dvakrát. Básnířce, touze zasnoubené s nevinností, prskavce na vánočním stromečku, dívence sotva odrostlé barevným dětským punčoškám.

Kousek z ní ve mně uvízl a já, proč to neříci, jsem rád. A dál žiji s přáním, a s touhou. Alespoň na chvíli ji uvidět, slyšet dvě tři slova z jejich úst. Ne, nic víc. Ani kdyby k tomu byla příležitost. Snad bych se ani neodvážil bříšky prstů proplout po její tváři. Jen na chvíli ji uvidět. Ji, Sapho z Prahy, malou modrookou dívku ze snů zarmoucených, toužících a žíznících po kráse. Ze snů, které jsou průzračné, bezelstné a úplně netělesné. Snad proto, že se zdají trpícím a maličkým.

Kdybych byl králem a měl jeho moc, ta dívka z Prahy by seděla v sametu, hlavu by jí ovívaly nubijské otrokyně a ona by pro mé uši recitovala své básně.

Ale díky Bohu, že jím nejsem. Takhle se spojuje se smutnými, obelhanými, trpícími a žíznícími a prostřednictvím slov, spadaných ode rtů, jim přináší Ráj a s ním blaženství zapomnění.