joudaweb - časopis Čekanka

Reportáž z Mistrovství Evropy v krasobruslení

5. února 2017 08:41:00

Jak jistě mnozí víte, minulý týden se konal v Ostravě evropský šampionát. Byl po dlouhých osmnácti letech zase v naší republice a jak vidno z ohlasů soutěžících, pořadatelů a činovníků, byl úspěšný. Já nabízím pohled obyčejného diváka, ne VIP, ale toho, který z velké většiny zaplnil tribuny a troufnu si říct, že právě tito bezejmenní vytvořili nádhernou kulisu a z velké části přispěli k pochvalným komentářům o průběhu mistrovství. Já při této akci zažila mnohé „poprvé“. Ale pojďme na začátek…

Neskutečné! Nemůžu tomu uvěřit, opravdu sedím ve vlaku a řítím se směrem na Ostravu. Já, která zásadně nikam sama necestuji, nikdy jsem neměla tu potřebu opustit vše doma a někam se vypravit. Ale protože je nesmysl, aby se mnou na šampionát cestoval manžel, kterého sportovní přenosy nijak zvlášť nelákají, vypravila jsem se sama.

Už na počátku minulého roku, když jsem zjistila, že se evropský šampionát koná v Ostravě, mě napadlo, že bych se mohla této akce zúčastnit, poznat, jak dnes probíhají závody a jaký rozdíl je sledovat přenosy v televizi nebo přímo na stadionu. A že u mě od nápadu k realizaci netrvá dlouho, téma jsem někdy na jaře nadhodila u nedělní kávy s manželem. Sklidila jsem trochu překvapení, ale i podporu, tak jako ostatně při všech mých počinech.

 

A tak jsem sledovala stránky krasobruslařského svazu, čekala, kdy budou dány permanentky do prodeje a kolik taková sranda stojí. Překvapilo mě, že částka byla menší, než jsem čekala, a tak mi nic nebránilo uskutečnit své plány. Vybrala jsem si pěkné místečko z těch, které nabízeli pro diváky všech soutěží, vybrala hotel, rezervovala ubytování a pak už jen čekala, až budou v prodeji vlakové jízdenky. Po dohodě se synem jsem si vybrala Leo express a doufala, že mě dovezou v pořádku a rychle.

 

Ubytování v hotelu jsem po jejich informačním telefonátu nakonec týden před šampionátem zrušila, byla jsem nachlazená a myslela jsem, že už ani nikam nepojedu. Asi nějaká předstartovní horečka, netrvalo dlouho a byla jsem fit. Azyl mi nabídla naše čekanková Jiřinka. Měla jsem v plánu se s Jiřinkou setkat, ale že bych u ní bydlela, mě ani nenapadlo. Vděčně jsem přijala její pozvání a užívala si pobyt celými doušky. Jiřinka je úžasná dáma. Ač postavy menší, životní moudrostí a inteligencí převyšující leckterou z nás. Nejen že mi vyvářela úžasné lahůdky, taky jsem si přivezla plno receptů, ale při mých nočních návratech hlídala můj pohyb v parku, abych se nebála a v pořádku k ní dorazila. Na cestu do arény mě provázel pozdrav „příjemnou podívanou“, na dopolední procházky za drobnými dárky a prohlédnutí si okolí „dobré pořízení“. Věřím, že velkou měrou přispěly k tomu, že jsem své výpravy zdárně vykonala, protože někdy šlo doslova o život.

 

Do Prahy mě v úterý 24. ledna odvezl manžel, mezi prvními jsme oba nastoupili do vlaku, kufr mi uložil a čelil pohledu průvodčího, který neomylně poznal černého pasažéra. Nevím jak, další cestující teprve nastupovali, jménem nikoho neznal, až po manželově hlášce, že se opravdu nikam nechystá, jen mě vyprovází, se uklidnil a věnoval se jiným cestujícím. Po rozloučení a předání mého života osudu se odebral na nástupiště. Vyjeli jsme přesně na minutu, hned mi do ruky vrazil stevard malou lahvičku vody a už se ptal na objednávku snídaně. Seznámila jsem se tedy s nabídkou, i když jsem si doma přečetla jejich menu. Asi po hodině jízdy jsem si objednala dětskou bagetu a zelený čaj, překvapivě bylo obojí dobré, bageta i s čerstvou zeleninou. Pak jsem vybalila čtečku, našla Tánin příběh o lásce, která nezmizela ani po patnácti letech a v poklidu dorazila do Ostravy. Přijeli jsme o něco později, Jiřinka na mě čekala a po přivítání jsme se vypravily k ní domů. Následoval vynikající oběd a moučník, vybalení a chvilka posezení. Pak jsem se už vrhla do víru krasobruslení, v podvečer se vypravila na stadion, abych se podívala, jak dnes trénují muži.

 

Při vstupu do blízkosti arény jsem byla zastavena. Čekala jsem bezpečnostní rámy a byla zvědavá, jak vše bude probíhat. Nic takového se nekonalo, pouze přejetí rukou po kabátu a letmé prohlídnutí otevřené kabelky. Největší zájem měla ostraha o to, abych si do areálu nepřinesla nějaké jídlo a pití. Z odložených lahví u vchodu by se jistě napojilo menší městečko.

 

Pak jsem již mohla vejít do arény. Vstupenka projela skenerem, mohla jsem vstoupit dál. Našla jsem vchod do svého sektoru, ale už ne přímo sektor, nebyl nikde viditelně označen. Pomohl mi dobrovolník. Jak jsem později zjistila, čísla sektorů jsou až pod střechou, tam se lidé běžně nekoukají, zvlášť když jim ve výhledu brání vlajková výzdoba. Řadu i své sedadlo jsem našla lehce a poprvé se usadila na místo, které jsem si předplatila na celý týden.

 

Na ledě probíhal trénink mužů, mělo jich být šest, nastoupili pouze tři. Nezbytné kapesníčky nezmizely, za mé éry byly látkové, nyní jsou papírové. A nové je i to, že postupně se pouští závodníkům jejich hudba a oni si mohou projet některé sekvence, přičemž jim ostatní vytvářejí prostor. Viděla jsem i Alexeje Byčenka, naprosto perfektně vyskákal všechny skoky, ani mě nepřekvapilo, že byl po krátkém programu třetí. Co mě ale zklamalo, byla jeho volná jízda, nepodařila se mu, těch chyb a nezdarů bylo hodně.

 

Ve středu byl první den šampionátu. Začínalo se v jedenáct, ženy se představily krátkým programem. Bylo to velmi dlouhé, seděla jsem za rozhodčími, sledovala jsem, jak si přehrávají jednotlivé prvky a jak s počítačem pracují. Kulisa v hale byla neuvěřitelná, hudba hodně hlasitá a potlesk diváků přesně každému do rytmu. Decibely se navýšily při vystoupení naší mladičké krasobruslařky Michaely Lucie Hanzlíkové, nebylo mi jasné, jak v tom hluku může vůbec něco skočit. Ale jela dokonale, mazácky se vyrovnala se stresem a předvedla výkon, se kterým byla spokojena ona i diváci. Její 15. místo je obdivuhodné, navíc si vylepšila osobní rekord. Všichni čekali, co nám ukáže Carolina Kostner, která tři roky nezávodila, a krátce před 30. narozeninami se vrátila do soutěžního klání. Jela velmi brzy a velmi dobře. Krásný projev na ledě, i když ji nakonec porazily obě Rusky.

 

Po soutěži jsem se vydala ke kioskům a pochopila, proč si diváci nesmí přinést své vlastní jídlo. Když jsem četla zdejší nabídku, měla jsem pocit, že jsem se vrátila o 40 let nazpět do éry mého bruslení. I tehdy se nabízel párek, klobása, chléb a hořčice. I když tenkrát za nepoměrně jiné ceny než dnes, ale tehdy dostupné každému. Při cenách nasazených v Ostravar aréně se divím, že si někdo tak nekvalitní a předražené jídlo vůbec koupí. A u pití to není lepší. Nakonec jsem si koupila čaj, pít prostě musím, jíst ne. Také jsem slyšela ze všech stran kritiku, a věru oprávněnou, na kvalitu místního pohostinství.

 

V podvečer bylo slavnostní zahájení. Nemůžu říct, že by mě uchvátilo. Hudba byla rytmická, diváci tleskali, ale výkony na ledě byly takové unylé. I u obyčejných prvků se padalo, žádné trochu kvalitnější vystoupení a tak mě vlastně zaujal až samotný konec, kdy choreograficky zajímavě opouštěli aktéři ledovou plochu.

Chvilku poté již vjely na led sportovní dvojice ke svým krátkým programům. Moc pěkná podívaná. Nezaujali mě vítězní Rusové, ale Francouzi, to byl jiný level. Vanessa James – Morgan Cipres si získali všechny diváky nejen bezchybnou jízdou, ale i svým pojetím a uměním navázat s nimi kontakt. I pár jezdící za Německo Aljona Savchenko - Bruno Massot nebyli špatní, ale Francouzi byli z mého pohledu lepší. A naši? Mladý pár Anna Dušková - Martin Bidař byli úžasní, pod vedením Aničky se hravě a s radostí projezdili všemi obtížnými prvky, pád jim příliš neublížil, zářili spokojeností stejně jako diváci, kteří div nezbourali halu. Navíc i oni si vylepšili osobní maximum, což se zvláště na takovéto velké soutěži cení dvojnásob. Nadšeně vítali diváci i italský pár Valentina Marchei - Ondřej Hotárek. Ondřej právě v tento den slavil své 33. narozeniny a nadělil si krásný dárek v podobě bezchybně zajetého programu.

 

A nyní nastala doba mého návratu k Jiřince a mé obavy se naplnily, když jsem viděla, jak město Ostrava zorganizovalo dopravu diváků. Odpoledne ve všední den nebyl problém, tramvaje jezdí často a lidé se na stadion dopravují postupně, ale večer, to bylo něco jiného. Nejenže nikoho nenapadlo zkrátit intervaly, byly ponechány v běžné době, tedy 20 minut, ale ani nebyl zvýšen počet vagonů. Lidé byli doslova natlačeni do vozů a jen zázrakem se nikomu nic nestalo. Při vystupování byl také problém, prodrat se ke dveřím přes množství lidí, kteří měli snahu uhnout, ale kolikrát neměli kam.

 

V této souvislosti si neodpustím poznámku. Město Ostrava a celý Moravskoslezský kraj si klepe po ramenou, jak krásně zorganizovali šampionát. Věřím, že pro sportovce, činovníky, rozhodčí a VIP diváky bylo vše dokonalé. Ale spíše zásluhou krasobruslařského svazu. Pro obyčejné diváky ale neudělali ani to nejmenší. Vždyť co takový divák potřebuje? Dopravit se tam a zpět, v průběhu dne se najíst a napít, vždyť třeba já jsem trávila na stadionu i 12 hodin denně. Ostatní je na divákovi, musí si sehnat lístky, zajistit ubytování i stravu mimo dobu, kterou stráví na stadionu. A jak se Ostrava připravila? Dopravu neřešila vůbec, ať si divák poradí, také jsme všichni jezdili načerno, já tedy poprvé v životě a byla jsem ráda, když jsem z tramvaje dokázala vystoupit celá a zdravá. A jídlo, ačkoli mělo být v aréně dostatek stánků s občerstvením, nabídka byla katastrofální. Buď párky a klobásy nebo si lidé nosili velké kusy dortů, které vypadaly lákavě, ale přece jenom to nepovažuji za jídlo, které bych snědla po 5 hodinách sledování závodníků. Před tímto stánkem bylo více než sto lidí v několika řadách a nikdo to nemohl stihnout během přestávky.

 

V noci po mém návratu k Jiřince následovalo opláchnutí denního prachu, skvělá večeře a pak už mi Jiřinka vyprávěla, co se během televizního přenosu dozvěděla. Měla vždy více informací než já. Stal se z toho takový rituál, nad čajem jsme probíraly předešlá vystoupení, řešily Dášinu hádanku, povídaly o dětech a vnoučatech a rozcházely se do hajan až dlouho po půlnoci.

 

Ve čtvrtek začínaly boje o medaile později, tudíž jsme s Jiřinkou vyrazily na výstavu. V Ostravském muzeu probíhá výstava Korunovační klenoty v dějinách světa. Neodolaly jsme a krásné královské koruny si prohlédly a některé jsem i nafotila. A aby i vy jste měli možnost zhlédnout takovou krásu a osvěžit si vědomosti, připravíme s Jiřinkou článek a doplníme fotografiemi.

 

Na zpáteční cestě jsem si prohlédla Masarykovo náměstí, viděla jsem speciální dlaždice s památnými ostravskými dny i dosud stojící ozdobený vánoční strom. A nemohla jsem minout speciální obchůdek na pečící potřeby, kde jsem si nakoupila čokoládové ozdoby na moučníky a několik vykrajovaček. Dnes, když jsem konečně vybalovala svá zavazadla, jsem je ukázala manželovi, ten se podivil, že je vůbec možné, abych ještě něco neměla. Ale on tomu nerozumí…

 

V poledne jsem už seděla na svém místečku a bedlivě sledovala taneční páry. Náš pár Nicolé Kuzmichová a Alexander Sinicyn nejel špatně, ale byl to takový juniorský výkon, který nemohl konkurovat starším dvojicím. Překvapilo mě množství chyb u francouzského páru Gabriella Papadakis - Guillaume Cizeron a jejich vysoké známky. A uchvátili Italové, Anna Cappellini – Luca Lanotte byli dokonalí. O tom, že nakonec neskončili první, jsem se dozvěděla až od Jiřinky. Byl jim odečten bod za nadbytečné zařazení jednoho prvku do svého krátkého programu.

 

Večer přišel velký den pro náš pár Anna Dušková – Martin Bidař. V burácející aréně dokázali zajet krásnou volnou jízdu, což dokazuje jejich 7. místo a i celkově vylepšené bodové ohodnocení. Jsem na Aničku zvědavá, jak Martina ukočíruje a kam až spolu dojdou. Hvězdou večera nebyla Aljona Savchenko ani Ruska Evgenia Tarasová, ale opět Vanessa James. Se svým partnerem jeli až nadpozemsky, radost se dívat, jen umístění páru dle mého neodpovídá. První místo by jim moc slušelo.

 

V pátek jsem se ráno vypravila do seskupení několika obchodů, pár jich prošla a koupila několik drobných dárků. A po dřívějším výborném obědě již v jedenáct seděla v hale. Dnes zahájili svou soutěž muži, všichni byli natěšeni na výkony našich dvou borců. Zatímco Jiří Bělohradský splnil očekávání, Michal Březina chyboval, spadl u svého nejlepšího skoku a rázem se v nabité konkurenci ocitl na 8. místě. Podle očekávání a naprosto zaslouženě první místa obsadili Javier Fernandez, který zařadil dva čtverné skoky a Maxim Kovtun.

 

Po krátké přestávce se diváci znovu posadili na svá místa a mohli se těšit na vystoupení krásných žen. Čekal se souboj mezi Ruskami a Italkou, ještě více ale na vystoupení naší mladičké Michaely Lucie, zda si poradí s delší jízdou, než dosud jezdila a zda ji atmosféra v hale pomůže k lepšímu výkonu nebo ji srazí. Zajela obdivuhodně, pouze jedna větší a jedna malinká chyba ji sice odsunula o pět pořadí níž, ale to vůbec nevadí. Já ji viděla poprvé, překvapila mě svou vitalitou, vyzařovala z ní radost, schopnost poprat se s nezdarem, v bouřící aréně prokázala dokonalou koncentraci na svůj výkon. U její předchůdkyně Elišky Březinové jsem měla vždy pocit, že se jí na led příliš nechce, její jízdy byly bez života, ač se jistě snažila, ale zaujetí, spontánnost, úsměv a energie, to v jejích jízdách prostě nebylo.

 

Byla jsme zvědavá, jak bude v reálu vypadat jízda Evgenie Medveděvové, kterou vloni vychvalovali komentátoři až do nebes. Překvapilo mě jak je štíhlounká, skoro éterická, a přesto dokáže skákat ty nejtěžší skoky i v kombinacích. Na ledě doslova létala jak motýl. Ale přece jenom se mi více líbila Carolina Kostner, její projev nebyl tak lehký, ale přesto z ní vyzařovalo něco navíc. Vcítění se do hudby, navázání kontaktu s diváky, procítění hudby i každého prvku, který byl hudbou podmalován. Sice skončila nakonec o necelý bod za Ruskou Annou Pogorilou na třetím místě, ale u mě vyhrála. Druhá Ruska, to byl stroj, chladný, bezchybný, nic, co by se mi líbilo. Musím vzpomenout ještě na jednu ženu, která mě okouzlila, a to Francouzku Laurine Lecavelier. Předvedla krásnou, veselou jízdu, během níž dokonce změnila šaty, což jsem zatím během závodu neviděla, hala překvapením jen zahučela. Moc pěkné představení, radost pohledět.

 

V sobotu ráno jsem vyrazila na procházku, měla jsem více času, došla jsem o trošku dál do nákupního Fora Nová Karolina. Jestli si vzpomínáte, Jiřinka před časem přinesla fotky tohoto střediska i psala o jeho vzniku a názvu. K němu se přichází po lávce, z každé strany je drátěný plot ozdobený zámečky. Prošla jsem, dokoupila poslední drobnosti, mimochodem, kdo budete mít cestu do tohoto objektu, navštivte obchod firmy Albi. Potřebovala jsem poradit, písmena na obalech byla hodně malá a lupu jsem s sebou neměla, a slečna prodavačka, zatím studentka, pracující jako brigádnice, byla dokonalá. Již dlouho jsem se nesetkala s takovými znalostmi o zboží, které v prodejnách nabízejí, o ochotě a vstřícnosti ani nemluvě.

Po výborném obědě mě již čekaly taneční páry. Jediné toto finále bylo bez české účasti, naši mladí obsadili 26. místo. Dosud vedoucí ruský pár Ekaterina Bobrová – Dmitri Soloviev zajel svůj standard, ničím zvláštním mě neoslovil. To už byli lepší Francouzi Gabriella Papadakis - Guillaume Cizeron, i když ani oni dle mého neměli vyhrát. Nejvíc se mi opět líbili Italové Anna Cappellini – Luca Lanotte, krásná hudba, její vyjádření, jejich vystoupení uteklo tak rychle, že jsem tomu ani nemohla uvěřit.

 

A večer byl vyhrazen mužům, mělo to být vyvrcholení celého šampionátu. To ale nemůžu říct. Chyb, různých omylů a nesoustředěnosti bylo příliš mnoho, a to i u těch nejlepších. Jiří Bělohradský odskákal vše bez chyby, pádu se neuchránil při krokové sekvenci. Ale jinak pěkné, jen by to chtělo přidat trojitý axel. Michal Březina, jemuž každý věřil, že své umístění vylepší, zklamal sebe i fanoušky. Skočil jediný čistý trojitý skok, u ostatních se mu body srážely za nejisté dopady, pád nebo ruce na ledě. Ani jeho kdysi výstavní trojitý axel se nezdařil, oba předvedené byly špatné. Přitom na rozjížďce ho skočil bez problému. Několik dvojitých skoků a chyby při trojitých znamenaly posun o čtyři místa dozadu, obsadil konečné 12. místo. Oba Rusové, Maxim Kovtun a Michajl Koljada zajeli své programy bez zvláštních výpadků, ale ani žádných skvělých výkonů. U druhého jsem měla pocit, že se dívám na exhibiční vystoupení. A na závěr jsem si nechala Javiera Fernandeze, na kterého jsem se moc těšila. A to jsem neměla, jak říká stará moudrost. Skočil pouze jeden čtverný skok, u několik trojitých byl nejistý při dopadu, pouze vysoká technická náročnost, tudíž i při odečtu mu nějaké body zbyly, a pěkné ztvárnění hudby mu vyneslo obhájení evropského titulu.

 

Nedělní dopoledne jsem strávila balením, obědem, kávou a dortíkem. A dřívějším odchodem na tramvaj, abych se do ní vešla, i tak to byl velký problém. Čekala mě i celou nabitou arénu závěrečná exhibice. Myslela jsem, že se na ní objeví všichni naši reprezentanti, ale nebylo tomu tak. Chyběl taneční pár a Jiří Bělohradský. Krásné zážitky přineslo vystoupení Caroliny Kostner, našeho páru Anna Dušková - Martin Bidař a nejoblíbenějších krasobruslařů ostravského publika Vanessy James-Morgana Cipres. Ale groteska v podání italského páru Anna Cappellini - Luca Lanotte byla pro mě nejlepším vystoupením dne. Největším zklamáním pro všechny byla neúčast Javiera Fernandeze, přišel se pouze omluvit v doprovodu Tomáše Vernera. Atmosféru dotvářela barevná světla, efektní triky, ale také jakási mlha a vůně, což trochu dráždilo můj krk a po celou dobu jsem lehce pokašlávala.

 

Návrat k Jiřince byl opět plný nebezpečí, ale podařilo se. Naposledy jsme povečeřely, popovídaly, nezvykle brzy se odebraly ke spánku, já jsem se cítila celkem unavená, hlavně psychicky. Ona je taková účast v roli diváka vyčerpávající. Hudba je příliš hlasitá, když jsem ji slyšela v úterý na tréninku, měla jsem pocit, že mi praskne hlava. Ale postupně jsem si zvykla. Když se ale k hudbě přidají bubny a tleskání stovek diváků často po celou dobu vystoupení, je to opravdu něco. V televizi to slyšet není, ale v aréně jsem měla pocit, že musí spadnout. Navíc málo jídla a pití během dne, psychicky náročné cestování na stadion a hlavně z něj, byla jsem docela ráda, když jsem se v neděli večer složila do křesla a jen tak odpočívala.

 

V pondělí jsem dobalila poslední věci a s Jiřinkou jsme vyrazily na nádraží. Jiřinka mě nenechala jet samotnou, doprovázela mě a čekala, až můj vlak dorazí. Moc si její pomoci vážím, dokázala mi zpříjemnit a velmi zjednodušit pobyt v Ostravě a tak jen doufám, že jsem jí nepřidělala příliš starostí. Vlak dorazil přesně, našla jsem si své vybrané místečko, opět dostala lahev s pitím a pak už jen otevřela čtečku a doufala, že bez zpoždění dorazíme do Prahy. Ale ne, skoro hodinu jsme čekali někde mezi poli před Pardubicemi, měla jsem pocit, že do nich nikdy nepřijedeme. Příčinou byl jakýsi karambol, viděla jsem u tratě hasičské vozy, sanitky i policii. Nakonec jsme do Prahy přece jenom dojeli, manžel mě našel u jiné tabule, než jsme se před odjezdem dohodli, ale mně připadala stejná jako ta, u níž jsme čekali před týdnem.

 

Na zpáteční cestě se mi ve vlaku ozvalo podráždění v krku a po chvíli i velký kašel, hned ráno jsem vyrazila k lékaři, posléze i do nemocnice na dva rentgeny, vyfasovala jsem dvoje antibiotika a několik dní strávila posedáváním zabalená v dece a také vyprávěním svých zážitků. Tedy do doby, než jsem svou nemoc poslala manželovi, pak už jsme jen svorně popíjeli čaje a zobali v pravidelných intervalech tabletky.

 

Na začátku jsem psala, že jsem zažila několik poprvé. Tak předně, poprvé jsem sama vyrazila na nějakou akci, která trvala několik dní a byla docela daleko od našeho bydliště. Poprvé jsem jela ve vlaku, když nepočítám cestování ve věku čtyř let s rodiči do lesa na borůvky. Překvapilo mě poměrně jednoduché a pohodlné cestování, zpoždění jsou ale velmi otravná. Poprvé jsem cestovala veřejnou dopravou načerno, ale protlačit se ke strojku nebylo v lidských silách. Poprvé jsem také viděla, jak pracují dnešní rozhodčí, já jsem mívala na krku sadu čísel a papír s tužkou. Seděla jsem dvě řady nad italskými fanoušky a tak Ondřej Hotárek, který se s nimi přišel pozdravit, byl prvním známým sportovcem, kterého jsem kdy viděla přímo před sebou. A překvapil mě svou energičností, rychlostí italštiny, velkými gesty, vše doprovázeno úsměvy. A poslední poprvé bych si s radostí nechala ujít. Přes uličku seděla starší paní, s kterou den před onou událostí dělal komentátor rozhovor, vím tudíž, že přijela z lázeňského trojúhelníku. A během závodu se jí najednou udělalo špatně. Po chvilce špitání a mávnutí se u nich objevil organizátor, vysílačkou se spojil se zdravotníky a ti byli velmi rychle u nemocné paní. Vyvedli ji z řady, poté z  tribuny, neměli nosítka, asi by to s nimi bylo složitější, nevím, ale paní měla co dělat, aby po krůčkách sešla do přízemí. Pevně doufám, že se nejednalo o nic závažného, předpokládám, že ji odvezli do nemocnice na vyšetření a pozorování. Na šampionát se nevrátila.

 

A na závěr bych chtěla dodat, že sledovat přenos v televizi je jistě pohodlnější a divák se dozví plno informací o jednotlivých závodnících, ale vidět vše v aréně a být účastníkem akce je přece jenom lepší. Zvlášť, když vám doma někdo přenosy nahraje, jako mně podle připraveného itineráře manžel, pak si můžete své přímé zážitky doplnit zajímavostmi z televizního přenosu. A velký můj dík patří Jiřince, bez ní by byl můj pobyt o hodně chudší a daleko složitější.

 

 

 

 

 

 

Autor: Alena Prchlíková


přečteno: 5322x   komentářů: 5

Komentáře

(Alena)    vloženo: 07. 04. 2017, 15:41:44

Terko, podle organizátorů bylo vyprodáno po celý šampionát. Ale některé boční sektory byly poloprázdné, místa byla určena pro účastníky šampionátu. Vzpomínám, že některý den hlásil moderátor, že je v hale 13000 diváků. Předpokládám, že toto číslo bylo stejné po celý šampionát. A zážitek sám o sobě byl, když se tyto tisíce na konci vyvalily ven z haly a následně se chtěly dopravit do svých domovů, ať už přechodných nebo stálých.

(Terka)    vloženo: 07. 04. 2017, 14:41:47

Dobrý den, nemáte informace kolik diváků se ME zúčastnilo?

Očima laika (Jiřina)    vloženo: 08. 02. 2017, 12:35:02

Připojuji se, ač laik, ale docela dost informovaná a ráda sledující tento sport, k fundovanému názoru Alenky, že skutečně v jejím komentáři naší kolegyni Dáši doporučené páry – francouzská sportovní dvojice a italský taneční pár, se mi též líbily nejvíce. Ta Francouzka – mimochodem - tmavé pleti si získala také publikum tak, že když vystoupila s partnerem na stupně vítězů, když jí věšeli na krk medaili, když jí dávali kytku, tak to vše vyvolalo vždy mohutný potlesk. A ten italský taneční pár, to zase bylo milé, když o tanečnici – Italce Anně Cappellini, která je provdána za českého krasobruslaře Ondřeje Hotárka, jenž je původem z Brna a Alenka se o něm v článku též zmínila, tak jí naši komentátoři familiárně říkali Anička Hotárková. A líbili se mi též moc – při soutěži i v exhibici.

Ono to bylo v tom týdnu tak, že Alenka sledovala mistrovství přímo v místě dění, zatímco já jsem to jistila doma při sledování televize. Potom jsme to zkonfrontovaly a já jsem jí sdělovala ještě další informace, které jsem o přestávkách přenosu získala z komentátorského stanoviště. A bylo tam spousta zajímavého, byli tam významní hosté – především bývalí úspěšní krasobruslaři, kteří šířili dobré jméno československého krasobruslení ve světě – Eva Romanová, Karol Divín, Jindra Kramperová, Zdeněk Doležal, který se spolu s partnerkou Suchánkovou stal v padesátých letech dvakrát mistrem Evropy a jako první na světě předvedli tzv. spirálu smrti, kterou potom tak hodně popularizovala sovětská sportovní dvojice Bělousovová-Protopopov. Pamětníci možná vzpomenou. Ráda jsem viděla a poslechla si Evu Romanovou, viděla jsem ji několikrát i při vystoupení revue Holiday on Ice. Těch hostů bylo ve studiu v průběhu celého mistrovství okolo dvaceti, také zástupci nedávné krasobruslařské historie.

Příjemně prožitý týden to byl. Hodně se mi všechno líbilo, krasobruslení bylo odjakživa v naší rodině oblíbeným sportem, a když byly v televizi přenosy, tak i moje babička již hodně pokročilého věku po osmdesátce, je ráda sledovala, a protože špatně viděla, tak vždy nasadila dvoje brýle a sedávala blízko obrazovky, aby jí nic neuniklo, a při každém pěkném povedeném prvku se neudržela a zatleskala. Byl to takový rituál, který jsme všichni ostatní akceptovali.

Já ještě přidám něco málo k Alenčině článku, sice ne ke krasobruslení, ale k těm zámkům na zábradlí spojovací lávky mezi dvěma obchodními centry, o nichž se v článku zmínila a dala tam i jejich fotografii. Před asi deseti lety se ve všech evropských městech stalo velkou módou, že mladí zamilovaní lidé zavěšují na zábradlích mostů jako důkaz zpečetění své lásky visací zámky a klíček od zacvaknutého zámku pak hodí do řeky, která pod mostem protéká. Nejznámější, a také důkazem, jak je to nebezpečné, je Most umění v Paříži nad Seinou. Před asi třemi lety musel být most evakuován, když se pod vahou zámků zřítila část jeho zábradlí. A tento trend v Paříži pokračoval dokonce až tak daleko, že se začaly objevovat i na Eiffelovce. I Praha samozřejmě nezůstala pozadu, před několika lety jsem procházela po mostě na Kampě přes Čertovku, a že tam těch zámků tedy bylo plno. Dnes už je tento zvyk rozšířen všude možně. Nevím, kam a jestli vůbec, ze zmiňované naší ostravské lávky po zavěšení zámku odhazují zamilovaní své klíčky, protože pod lávkou vede rychlostní silnice, chodník pro pěší a volné prostranství, takže dosud snad nehrozí nebezpečí zřícení zábradlí, protože jich tam není ještě tak hodně, ale když, tak někdo pod lávkou může z té výšky dostat pořádně po hlavě a v případě dopravních prostředků také nebezpečné. Tak nevím, jestli je důležité zrovna takovým způsobem svoji lásku pečetit – přece buď se máme rádi, nebo ne...

(Alena)    vloženo: 07. 02. 2017, 20:56:41

Dášo, moc děkuji za příspěvek. Bylo to v Ostravě náročné, ale mám na co vzpomínat. Zásluhou Jiřinky jsem vše měla velmi ulehčeno a tak jsem jednotlivými dny proplouvala jak rybička.

Já nevím, co bych vám doporučila. Mně, jak je ostatně patrné z článku učaroval francouzský sportovní pár a italský taneční. Naši jeli také slušně, ale asi bych si je na videu nepouštěla. Možná za pár let, kdo ví. Ale často si pouštím vystoupení Jayne Torvill a Christophera Deana, jejich olympijské Bolero z roku 1984 je pro mě naprostý skvost. Nic lepšího jsem zatím neviděla a myslím, že ani neuvidím. Souznění hudby s pohybem bez povinných prvků, které narušují skladbu jízd v dnešní době. Pusťte si a uvidíte...

(Dáša)    vloženo: 07. 02. 2017, 20:26:41

Alenko, jako bych tam seděla s Vámi. Povězte, kdybych si chtěla na YouTube pustit jedno jediné video, které byste mi doporučila?

V článku jste nám poskytla tolik informací a nádherně zprostředkovala atmosféru přímo z reálu, že to může posloužit jako studijní materiál. Já jsem věděla, že si mám počkat na Vaši reportáž.

Samozřejmě dík patří i Jiřince, že o Vás pečovala a tím se podílela na vzniku tohoto zpravodajství. Určitě jste si to báječně užily.


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
třista padesát jedna:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nejnověji komentované

přečteno: 155x   komentářů: 2, nejnovější: 10. 09. 2020, 10:23:35
přečteno: 305x   komentářů: 1, nejnovější: 09. 08. 2020, 23:04:26
přečteno: 918x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 07. 2020, 21:10:47
přečteno: 1567x   komentářů: 8, nejnovější: 30. 06. 2020, 19:40:23
přečteno: 1096x   komentářů: 2, nejnovější: 21. 06. 2020, 07:17:02
přečteno: 1267x   komentářů: 2, nejnovější: 14. 05. 2020, 13:15:09
přečteno: 1057x   komentářů: 4, nejnovější: 12. 05. 2020, 19:41:06
přečteno: 1779x   komentářů: 14, nejnovější: 12. 05. 2020, 16:12:24

Nejčtenější

přečteno: 12756x   
přečteno: 11229x   
přečteno: 10323x   
přečteno: 10244x   
přečteno: 9478x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
třista padesát jedna:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 15. 9. 2020