joudaweb - časopis Čekanka

O putování – závěr...

24. července 2017 17:31:00

...snad své povídání konečně ukončím. Když ale těch vzpomínek a zajímavostí je tolik...

Než se dostanu k původnímu tématu svých předcházejících tří článků, ještě dvěma zajímavými vzpomínkami se vracím ke svému podzimnímu pražskému pobytu.

 

Možná si vzpomenete na můj článek z února před pěti lety – jak ten čas letí - nazvaný Jedna z turistických atrakcí Prahy. Pojednával o nejužší pražské uličce, což je úzký průchod po schodech k řece Vltavě a restauraci Čertovka, která je situována v těsné blízkosti její vodní hladiny. Také odtamtud je zajímavý výhled na Pražský hrad a Karlův most, také na proplouvající celodřevěné lodě společnosti Pražské Benátky, které jsou postavené přesně tak, jak vypadaly lodě z konce 19. století. Jsou pro svůj vzhled jednak zajímavou atrakcí pro turisty, ale zejména vyhlídková plavba po Vltavě poskytuje turistům zajímavý pohled na nejatraktivnější místa, zejména Pražský hrad, Karlův most, zajímavá je plavba po kanálu Čertovka. Plavba je doplněna odborný výkladem kapitánů o všech pamětihodnostech v okolí řeky, okolo nichž proplouvají.

 

Mohu potvrdit, jak je to zajímavé a příjemné zažít takovou plavbu. Možná si vzpomenete na můj seriál článků o Spojených státech. V posledním z nich jsem se zmínila o návštěvě amerických přátel, s nimiž jsme několik dnů v Praze pobyli. Byl to zajímavý zážitek, na začátku i konci plavby vyhrávala muzika, mimo jiné i naši populární polku Škoda lásky. Protože na lodi bylo plno cizinců, každý si ji zazpíval ve svém jazyce, neboť, jak je všeobecně známo, v zahraničí nějak není bráno v potaz to, že je to ryze česká skladba a považují ji za svou jak Němci pod názvem Rosamunde, tak i Angličané a Američané jako Roll out the Barell. Takže při oné plavbě si ji každý zpíval po svém a byla to zajímavá směsice hlasů. A já jsem byla v duchu pyšná, že je naše... Mimochodem – do galerie vložím foto jako důkaz z mé plavby v září roku 2010.

 

Tak jsme tou nejužší uličkou s kamarádkou také prošly, v restauraci Čertovka nám, protože bylo dosti chladno, přišel vhod horký čaj a posezení u plynového ohřívače, který nám tam zapálili. Zavzpomínala jsem přitom právě na ten předcházející pobyt s Američany, i na onu plavbu. Bylo to příjemné si na chvíli odpočinout, a potom dále pokračovat v procházce.

 

To jsem zase odbočila, takže rychle zpět a již opravdu naposled k onomu minulému podzimu. Zážitkem byla pro mě pozdně večerní projížďka Prahou a prohlídka nádvoří Pražského hradu. Bylo to okolo deváté hodiny večerní, na nádvořích nebyl nikdo, než my, takže naše sólo... Než jsme však mohli na území hradu vstoupit, museli jsme se, jak jinak, podrobit hodně důkladné prohlídce, o níž již toho bylo tolik napsáno. Měli jsme výhodu, nemuseli jsme stát frontu. Pokusila jsem se pořídit foto večerní osvětlené Prahy. Sice se mi to moc nepovedlo, můj fotoaparát není způsobilý až tak moc, možná však je, jenže neprofesionální jsem já, ale přesto do galerie přikládám dvě fotografie. Ono na nich něco vidět aspoň trochu přece jen je... A to jsou definitivní tři tečky za pražským podzimním pobytem a teď již rychle k pokračování o tom letošním jarním.

 

Konečně se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu, o čem jsem měla v úmyslu psát, jenže když mě tolik různých zajímavostí a vzpomínek stále nutilo psát o tom, a ještě o tom, a ještě napsat o tamtom… A pokaždé jsem si říkala, že to třeba i vás, milé čtenářky, čtenáři, zaujme a třeba i pobaví.

 

Takže ten letošní pražský pobyt byl pro mě neméně zajímavý, jako ten podzimní. Zatím jsem se stačila jen zmínit o výstavě v Tančícím domě a návštěvě Mníšku pod Brdy. Protože když už je člověk v Praze, bylo by škoda nevyužít toho a nepodívat se opět do nějakého divadla. Objevila jsem, že v Divadle Pod Palmovkou dávají hudební drama - muzikál Edith a Marlene. Navrhla jsem jeho návštěvu kamarádce, která zajistila vstupenky, takže jsme se šly podívat. Představení jsem viděla v našem ostravském divadle začátkem minulého roku, moc se mi líbilo a zejména mě zajímalo jejich vzájemné srovnání, proto jsem měla zájem je vidět. Hlavní představitelkou v ostravském Divadle Jiřího Myrona byla – a stále je, protože se představení stále hraje - herečka Hana Fialová, která byla za tuto roli oceněna v roce cenou Thálie 2014 v kategorii opereta-muzikál. A opravdu zaslouženě, i když jsem v tomto směru pouze laik - i laik dokáže posoudit a může srovnávat. Ona totiž všechny šansony Edith Piaf vyzpívala tak bravurně a sugestivně, že člověku běhal mráz po zádech, ale co především, zpívala je všechny v původní verzi ve francouzštině.

 

A to jsem Pod Palmovkou postrádala, protože všechny písně jak Edith, tak i Marlene byly zazpívány česky. A věřte mi, že je rozdíl slyšet nejznámější šanson Edith Piaf "Non, Je ne regrette rien" francouzsky, než v českém překladu, kde její protagonistka zpívá "Ne, není nic, nic čeho litovat mám". Já jsem se tehdy u nás při tomto šansonu stěží ubránila slzám. Tím nechci samozřejmě nikterak kritizovat ono pražské představení, hraje se tam už více než deset let, je stále úspěšné a jezdí s ním i na zájezdová představení. Mě na něm třeba zase oproti tomu ostravskému zaujala přítomnost tří muzikantů na klavír, harmoniku a basu přímo na scéně v rohu jeviště, líbilo se mi je také sledovat. Ale, málo platné, to ostravské podle mého soukromého hodnocení vyšlo líp. Mimochodem - Hanu Fialovou jsem v minulém roce viděla na ostravské scéně také v jejích dalších stěžejních hlavních rolích v muzikálech Evita a Sunset Boulevard. A v obou dokazuje, jak výborná herečka a zpěvačka je. Myslím, že jsem se již v článku u příležitosti stoletého výročí narození Edith Piaf zmiňovala o koncertu, který uspořádal Československý rozhlas Ostrava a na němž všechny árie z představení Hana Fialová zpívala. Naleznete na youtube a stojí za to si jej poslechnout, věřte mi!

 

Na koncert Orchestru Johanna Strausse s dirigentem André Rieu jsem se těšila a byla jsem moc zvědavá. Již nějakou dobu sleduji na youtube záznamy z koncertů v různých městech téměř po celém světě. Jak jsem již dříve napsala, koncerty Andre Rieu jsou zaměřeny na lehkou klasiku, čímž dokázal zaujmout i ty, jež jen při vyslovení výrazu vážná hudba „jímá hrůza“ a vyjadřují všemožně svůj nezájem o tento žánr. Že se mu to skutečně daří, dokazují vyprodané největší sportovní haly, náměstí a významná veřejná prostranství, hostuje v nejprestižnějších sálech, a všude vyvolává nadšení a radost i dojetí při poslechu jak známých melodií, operních, operetních i muzikálových árií či klasických i populárních písní i symfonických skladeb. Housle, na nichž André Rieu hraje, jsou pravé stradivárky, a když se ho jednou zeptali, jestli jich není škoda pro sportovní haly, tak odpověděl, že tam nehraje hokej, ale na housle.

 

André Rieu i v pražské O2 aréně nejen hudbou, ale i slovem zaujal a pobavil. Sympatické bylo, že jeho angličtinu překládala do češtiny členka jeho orchestru – na půl Češka a na půl Holanďanka Martina, v orchestru hraje na housle, ale někde jsem ji viděla i za klavírem, takže všemu, co povídal, všichni mohli rozumět a také reagovali – smíchem, potleskem. Mimochodem – jak jsem tak jednou brouzdala po jeho youtube, narazila jsem na koncert v polském Krakowě – tam jej zase překládala členka orchestru Agnieszka. Jeho orchestr je totiž složen z muzikantů a zpěváků ze všech možných koutů světa, on nám tam také namátkou o některých zmínil, odkud jsou.

 

A repertoár byl ohromný. Straussovy valčíky, jimž vévodil zejména ten nejznámější Na krásném modrém Dunaji, při němž se i tančilo, jak je tomu všude, kde orchestr vystupuje. Dále árie z Veselé vdovy - Vilja, Housle hrají, Čardášové princezny – zejména árie U Maxima jsem znám a Hajmási Péter, hajmási Pál. Miluji Ravelovo Bolero, jehož rytmus mi někdy připadá až hrozivý, takže se krásně bojím, tak to bylo též na programu. Dále známá ruská píseň Poljuško, polje – u nás s názvem Políčko, pole. Nechyběl Radetzkého pochod a Ta naše písnička česká, při níž hala zpívala spolu. K většině skladeb na plátně za orchestrem byla promítána efektní projekce, takže nejen uši, ale i oči se mohly popást – např. hned při úvodní písni – italské Maria, Mari jsme mohli vidět letovisko Amalfi, krásné italské pobřeží, nebo již při zmiňovaném Poljušku současně s hudbou gradovala i zatažená obloha a blesky, podobně tomu bylo při Boleru. Bylo zkrátka co poslouchat, nač se dívat. Moc se mi líbila stará hebrejská píseň Hava Nagila – v překladu Radujme se, která je považována za symbol židovství. Je to skladba, která opravdu odpovídá svému názvu. Dokáže rozveselit a rozhýbat snad každého. To jsem jen namátkou uvedla některé skladby a vystoupení, bylo toho ještě mnohem více. A přídavek po ukončení oficiální části trval více než půl hodiny a byla to směs klasiky i moderny – árie Libiano z Verdiho La Traviaty, valčík Vídeňská krev, Habanera z Bizetovy Carmen, Cohenovo Hallellujah, La Paloma, písně Franka Sinatry a Elvise Presleyho, na závěr Valčík na rozloučenou. Celý koncert se mi moc líbil, mám ráda hudbu, užila jsem si to a též vzpomínala - na mého muže i maminku - oba milovali především Strausse a Kálmána, ostatně i všechno ostatní...

 

Všechno, co jsem napsala a ještě mnohem, mnohem více najdete, máte-li zájem, na webu André Rieu na youtube.

 

Na závěr mého jarního pražského pobytu mě mí hostitelé pozvali na výlet do Lán. Bylo tam pěkně, počasí vyšlo, takže jsme se prošli zámeckým parkem pouze po vyhrazených chodnících, nahlédli do exotického palmového skleníku, jehož autorem je architekt Josip Plečnik a v uplynulém roce byl po opravě znovu uveden do provozu. Byli jsme se – jak jinak, nemohli jsme vynechat - podívat u hrobu T. G. Masaryka.

 

Ještě bych mohla zmínit, což jsem v předcházejícím průběhu opomněla, návštěvu Vyšehradu a prohlídku hřbitova s místy posledního odpočinku významných a známých osobností z různých oblastí společenského života. A výhled z Vyšehradu na Prahu je též zajímavý.

 

A to je definitivní konec mého vyprávění. Tak jsem to stihla již v tomto článku. Snad jsem vám dala i několik tipů kam se podívat, co si poslechnout, zkrátka jak sami uvážíte, pokud vás něco z mého čtyřčlánkového vyprávění zaujalo. Teď již pomalu začínám spřádat plány a úvahy, jak naložím se svým předpokládaným říjnovým výletováním. Již se mi začíná rýsovat a věřím, že by mohlo být neméně zajímavé.

 

Do galerie vkládám několik fotografií. Z mého vyprávění se jistě dovtípíte, co na nich je. Jsou zde v pořadí navazujícím na text článku.



Podívejte se do galerie

Autor: Jiřina Tabášková


přečteno: 4501x   komentářů: 2

Komentáře

(Jiřina)    vloženo: 27. 07. 2017, 16:15:47

Ještě o jednom zážitku - gurmánském - jsem se v článku nezmiňovala, protože se trochu vymyká, ale dnes mě okolnosti přiměly.

Vyprovokoval mě k tomu včera článek v jednom časopisu o zmrzlinách, v jehož závěru jsou uvedeny tipy pro mlsaly s uvedením vyhlášených zmrzlináren.

Je mezi nimi mimo jiné uvedena též cukrárna a zmrzlinárna v obci Kačice u Kladna.

Na zpáteční cestě z Lán jsme se tam zastavili, protože moje kamarádka o ní věděla. Měli jsme problém vybrat si z bohaté nabídky druhů a mohu potvrdit, že jejich zmrzlina je opravdu vynikající.

To jsem tehdy netušila, co si za nějakou dobu o ní přečtu.

(Dáša)    vloženo: 24. 07. 2017, 21:41:46

Jiřinko, moc děkuji za další podněty a tipy na co kouknout, co poslechnout. Přestože je můj komentář krátký, námětů je dost a dost. Přeji krásné léto.


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
pětset šedesát devět:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nejnověji komentované

přečteno: 164x   komentářů: 2, nejnovější: 10. 09. 2020, 10:23:35
přečteno: 310x   komentářů: 1, nejnovější: 09. 08. 2020, 23:04:26
přečteno: 924x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 07. 2020, 21:10:47
přečteno: 1572x   komentářů: 8, nejnovější: 30. 06. 2020, 19:40:23
přečteno: 1099x   komentářů: 2, nejnovější: 21. 06. 2020, 07:17:02
přečteno: 1280x   komentářů: 2, nejnovější: 14. 05. 2020, 13:15:09
přečteno: 1063x   komentářů: 4, nejnovější: 12. 05. 2020, 19:41:06
přečteno: 1785x   komentářů: 14, nejnovější: 12. 05. 2020, 16:12:24

Nejčtenější

přečteno: 12757x   
přečteno: 11234x   
přečteno: 10331x   
přečteno: 10247x   
přečteno: 9480x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
pětset šedesát devět:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 15. 9. 2020