joudaweb - časopis Čekanka

V podlouhlé ordinační místnosti seděly u vzdáleného okna dvě mladé sestřičky a o něčem živě štěbetaly. Energická urostlá doktorka se zlatými obroučkami brýlí se zvedla od béžového stolku.

„A, pan Pelikán, tak jdeme na tu punkci.“

Sestra přistavila k vyšetřovacímu lůžku paraván.

„Tak svlíknout kalhoty, položit se na bok, kolena co nejvíc přitáhnout k bradě a vystrčit na mě zadek.“

Bůhví proč, vzpomněl si v té chvíli Petr na slova svého přítele z jinošství Jendy Staníka.

„Tělo je jen nádoba a uchovává různě cenný obsah.“

Svlékl si jako poslušný malý chlapec pyžamové kalhoty, vyškrábal se na lůžko, tváří se otočil ke zdi, zavřel oči a s vystrčeným nahým zadkem čekal.

Neměl strach z bolesti, kterou už znal, jen čekal.

Trochu se zachvěl, když ucítil uvnitř dotyk doktorčina prstu.

Prst v chladivé rukavici střídá studený kov jehly s anestetikem.

Petr chvíli myslí na ženatého syna a na maličkého vnoučka zavrtaného v bílé zavinovačce.

Vzpomene si i na mladou brýlatou dívku, popocházející ráno nervozně před okénkem v přijímací hale nemocnice. Daleko za jeho zády pokračuje hovor dvou mladých sestřiček. Čas se na chvíli zastaví.

„Tak a teď to máme pěkně umrtvené a můžeme jít na vlastní odběr.“

Petrovi se do těla zavrtává odběrová sonda.

Tlačí ho víc a víc hluboko v útrobách a Petr má pocit, že mu chce projít tělem, že mu chce někde v podbřišku vyvrtat díru a tou dírou vyjít zase ven na světlo ordinace.

Jednotlivé odběry provází kovový zvuk, podobající se klapnutí kancelářské sešívačky.

Petr v duchu počítá vpichy. Občas se zhluboka nadechne a pak zase vydechne. Tlak uvnitř těla se mu zdá stále silnější.

Deset vpichů. Pak dvacet.

Konečně sonda odebere poslední vzorek.

Sestra uklízí nástroje a doktorka s novou rukavicí zkoumá, není li v konečníku krev.

Není, a tak je spokojena.

„Jak se cítíte, pane Pelikán? Je u Vás všechno v pořádku?“

„Ano, myslím, že ano. A jak se cítím? Jako, no jako po punkci.“

„Dobře, dobře, tak ještě chvíli v klidu ležte. Pak se vzadu utřete touhle plenou, pomalu vstaňte, natáhněte si kalhoty a plenu vhoďte do odpadkového koše.“

Sestra přikrývá Petrův nahý bok malou bílou plachetkou.

Na pokoji je pusto a prázdno.

Petr se pokouší natáhnout na lůžko, ale vtíravá bolest v těle mu nedá klidně ležet, a tak sveřepě pochoduje po pokoji, od okna ke dveřím a zase ode dveří k oknu. Jde se vyčůrat a pozoruje proud moči dopadající do mísy. Je s příměsí krve, či ne? Zdá se mu, že není.

Asi po hodině bolest ustupuje. Petr si čte střídavě u jídelního stolečku a vleže na posteli.

Starý pán z postele u okna přichází s křížovkářským časopisem v ruce. Je trochu nervozní z toho, že ho sestra nevolá na sál. Když si pro něj později přijde, je rád, nabízí Petrovi křížovkářský časopis a skoro křepce vyráží za bílou sestřinou košilí. Petr zase čte, kouká z okna a občas se napije neslazeného čaje. Za oknem je už tma rušená jen světly v oknech přilehlých budov a kulatými ohníčky lamp, osvětlujícími vnitřní nemocniční silnici. Před večeří se vrací starý pacient. Vzdychá a jde hned na záchod.

„Ty kameny mně stejně nevyndali. Prej to nešlo. Ach jo, budu tady určitě trčet ještě přes víkend.“

K večeři pojídají u stolečku tmavý chléb. Děda ho má s máslem a se sýrem, Petr s drůbeží paštikou.

Po jídle si Petr zapne mobil a chystá se napsat manželce krátkou zprávu.

Děda mu ale jeho úmysl hatí. Rozpovídá se a není k zastavení. Vypráví o svém mládí, o vojně, o padesátých letech.

„Já byl na vojně v Martině a měl jsem tam báječnou vojnu.“

„Báječnou, a v padesátých letech,“ pochybuje Petr.

„No, měl jsem tam v tom Martině takovou bezva holku. Ona byla Ruska a její tatík, představte si, ruskej generál. Chytrá, študovaná a byla i hezká a jmenovala se Naďa.“

Starý pán povídá a Petr se ho ani nepokouší zastavit.

„Já byl řidič a vozil jsem vojenský pány. Naďa se do mě zamilovala, a tak jsme se často scházeli v jejich služebním bytě. Ona měla dlouhý černý vlasy, nohy hezky rostlý, ani tlustý, ani tenký, pěkný pevný prsa, tak akorát do ruky. Jo, líbila se mi moc. Pak se ten generál od ní o nás dozvěděl a chtěl po mně, abych jel s něma do Ruska, a sliboval mi, že se tam budu mít o hodně líp než tady. Ale já nechtěl do Sojuzu, měl jsem tady bráchu a rodiče. Oni se pak vrátili do Ruska a já už Naďu nikdy neviděl.“

Děda odejde na záchod a Petr rychle vytočí na mobilu ženu. Její hlas je příjemný, chladivý i hladivý. Zdá se mu, že je milejší než ve skutečnosti, a proto se s ním mazlí a užívá si s ním při krátké rozpravě plné něžných slov.

V deset je večerka. Petr se vysouká na vysokou nemocniční postel a hned zhasíná svoji lampičku. Chvíli leží na zádech, a když se chce otočit na bok, zjistí, že postel je nejen vysoká, ale i úzká. Safra, pomyslí si, jestli se v noci budu víc vrtět, sletím z postele jako poraněný pták a rozbiji si hlavu o ten plechový stolek. Dlouho pak neusíná, neboť ho ruší dědovo světýlko, vysoká postel a nadcházející brzký ranní budíček. Do spánku se propadne až někdy hluboko po půlnoci. Ráno je ale kupodivu svěží. Jde se vyčůrat do skleničky, kterou dostal po večeři od sestřičky. Moč se mu zdá tmavší než obvykle, ale stopy krve v ní nenalézá. Při vizitě ukáže nádobku doktorům a ti naznávají: „Je to dobré, pane Pelikán, jestli nemáte žádné potíže, můžete jít dnes dopoledne domů.“

Po snídani v jídelně si načepuje do skleněného džbánu čaj a nakoukne do poličky s knihami.

„Mají tam něco dobrého?“ ptá se Petra starší paní v modrém županu.

„Nic moc, nějaké detektivky, nějaké romance, pár cestopisů,“ vypočítává Petr.

„Já tu mám své vlastní knihy. Budu tady až do Vánoc, a tak jsem si jich pár přinesla. Jsou skoro všechny o lásce. O té já ráda čtu.“

Žena se jemně usmívá a nechává se Petrem doprovodit ke dveřím svého pokoje.

Jak tiše a s úsměvem v očích kráčí vedle Petra chodbou, tak si on pomyslí, jestli to snad není nějaká dobrá nemocniční víla.

„To jste si vzala s sebou ty správné knihy. O lásce jsou ty nejlepší,“ říká Petr a loučí se s vílí ženou.

Z okna pokoje není vidět dál než na čtyřicet metrů. Šedivá nepropustná clona mlhy brání dohlédnout za vzdálenou zeď nemocnice.

Přichází nový pacient. Je to asi padesátiletý dlouhán, energický a zdvořilý. Berou ho na punkci ještě dopoledne. Před jedenáctou se dostaví sestra s kýženou propouštěcí zprávou. Ke zprávě přidává dvě balení léků a pár užitečných informací. Petr se loučí se starým i s novým pacientem. Na chodbě se před ním zjeví babička-víla. Popřejí si zdraví a dobré čtení a Petr se propadá tichým rychlým výtahem dolů na zem.

V nemocničním areálu je lidí jako much. Petr mezi nimi kličkuje, jeho kroky směřují k autobusové zastávce.

„Tak tohle mám za sebou.“

Pod stříškou zastávky stojí mladá řádová sestřička. Petr ji nenápadně pozoruje. Za sklem brýlí má živé rozesmáté oči, obuta je v teniskách a s někým komunikuje přes malý bílý mobil.

Petr vytáhne z tašky propouštěcí zprávu. Všimne si, že je nadepsána jako Prozatimní propouštěcí zpráva.

„Tak jen něco dílčího mám za sebou,“ povzdechne s dávkou hořkosti.

Pak ho spolkne kloubový autobus a on odjíždí vstříc dalšímu životu. S každým metrem silnice se vzdaluje doktorům, sestrám, pacientům, nemocniční víle a konec konců i té řádové sestřičce s bílým mobilem a s raráškově rozesmátýma očima.