joudaweb - časopis Čekanka

Houbařím od raného dětství, kdy mě do lesa brávali rodiče a učili mě znát jedlé druhy hub, od těch nejedlých, nebo dokonce jedovatých. Rozpoznávat jednotlivé druhy stromů, jejich šišky a plody. V místě bydliště sice lesy nemáme (musí se dojet do vzdálenějších míst), ale když jsme jezdili do Jižních Čech k babičce a dědovi, byli jsme doslova obklopeni blízkými lesy. Pamatuju, jak jsem neměla ráda časné vstávání, kdy jsme do lesa vyráželi už za rozbřesku. Jelikož naši byli statnými houbaři, protáhla se obvykle pochůzka po lese v půldenní túru. Škemrala jsem, že mě už bolí nožičky. Tatínek mě pokaždé ukonejšil tím, že se zajdeme podívat na mravence. V lese bylo několik obřích mravenišť s velkými lesními mravenci. V tom okamžiku jsem znovu ožila. Mravenečkům jsem házela drobečky ze své svačiny, kterou jsem si nesla v košíku. Pozorovala jsem, jak si je odnáší do svých jehličnatých příbytků.

Kouzlo lesa se mi vrylo pod kůži. Není nad to, když se projdete lesem. Nasáváte vůni, posloucháte to krásné ticho, které je přerušované jen zpěvnými hlásky opeřenců. Houbaření se mi stalo vášní. Je pravda, že se některé druhy hub jakoby vytratily. Za všechny budu jmenovat například žlutavé lišky. Jsou to drobnější chutné houbičky, které hojně rostly v travnatých porostech. Dnes se najdou už jen ojediněle. Je spousta hub, které neznám. Nejsem-li si jista, houby nesbírám. Popřípadě se poradím s někým zkušenějším. Sice nahlížím i do houbařského atlasu, ale jistota je jistota a tak je lepší, když vám poradí zkušenější – v našem případě soused.

Mnoho věcí se ale bohužel, od dob mého dětství, změnilo k horšímu. Rodiče mě učili, chovat se k lesu s úctou. Být tiše, aby se neplašila zvěř.Jak šetrně vyndávat houby z podrostu, aby se neporušilo podhoubí, jak je správně čistit… Neodhazovat odpadky, na to je doma popelnice. Nekopat do hub, které neznám. Mohou posloužit jiným houbařům, nebo zvířatům a nebo prostě jen krásně rostou, jako nedílná součást lesa. V dnešních lesích často narážíte víc na poházené odpadky, než na houby samotné. Pokud houby nerostou (i tak je procházka lesem krásná a ozdravná), sbírám poházené věci a vyhodím je na místech k tomu určených. Je mi lesa líto. Taky každou chvíli narazíte na rozkopané houby a někdy i lidmi poničená mraveniště. To ani nemluvím o hluku, který se v době houbařské sezóny ozývá ze všech koutů lesa. Lidi na sebe hulákají a neberou přitom ohledy na nic a nikoho. Na okrajích lesů se hromadí skládky. Lidé nejsou líní, naložit si auto odpadky a vysypat je mezi stromy! To prostě nechápu… Často se také setkáme s narušeným lesem v podobě drastického vykácení stromů. Kvůli dřevu, které se stalo lukrativním topivem, mnoho lidí nebere ohledy na šetrný výřez a klidně vykácí kus lesa, než mrknete. Těžká technika taky napáchá své. Kdysi vytahovaly stromy převážně koňské postroje, které byly šetrnější. Chápu, že doba pokročila, ale i zde by se měly dodržovat jisté zásady a pravidla. Dalším fenoménem je vjezd samotných aut do lesů, nemluvě o motorkách a čtyřkolkách, které jsou pro přírodu a zvířata v lese pohromou….

Chraňme si naše lesy, ať máme kam chodit – a nejen na houby.