Vždycky jsem si říkala, že když na to nebudu myslet, všechno dobře dopadne. Za den se vám stane spousta věcí, ale ne všechno má na svědomí pátek 13. Chci tím jenom říct, že vám v onen den spadne ze zdi visící obraz, ničeho se nebojte, vesmír vám neposílá žádné varovné signály, které by vás měly vystrašit či varovat před možným nebezpečím. Možná jste ho jen řádně nepověsili.
Jenže někdy je zkrátka těžké uvěřit, že se věci jen tak, z důvodu, který má na svědomí naše rozhodování v minulosti.
A pro mě je po dnešním pátku 13. ještě mnohem těžší uvěřit, že je to den jako každý jiný, přišla jsem o velkou část své důstojnosti a málem i o svůj vlastní prst.
No, jak se zdá, tak obsluhování na lahůdkách není zase taková brnkačka, jak se zprvu zdálo.
Všechno se to seběhlo tak rychle. Byl zrovna čtvrtek, den před oním dnem, směnu se mnou měla malá Jana a nová holčina jménem Nikča, byla děsně fajn, bylo jí devatenáct, skoro dvacet, ale vypadala tak na třináct. Odešly mi přesně v půl dvanácté domů, malá Jana tu byla od čtyř hodin od rána a Nikča na školení na pár hodin. Ve dvanáct mi přišla nová posila do našeho týmu. Zrovna jsem obsluhovala paní na mase, když z vrat vyšel hromotluk s čepičkou a zelenými sponkami a já si říkala: „To snad ne! To nemůže být pravda!“ Jenomže byla. A jak jsem zjistila hned v pátek, ta ženská byla pěkný dáreček. Jenom doplňovala a obsluhovala, nic víc.
Všechny tři nářezáky jsem si musela umýt sama, protože ona to neuměla. A když jsem jí řekla, že jí ukážu, jak se to skládá, tak nejdřív řekla, že ne, a pak teda šla. Vydržela to chvilku a pak hned utekla obsluhovat. Už jsme byly skoro na konci, ta paní by to těch pár minutek jistě vydržela. Už od začátku jsem z ní neměla dobrý pocit. Něco mi na ní nesedělo. Bohužel hned následující den, tedy v pátek, jsem zjistila co.
Vracela jsem se z pauzy, Hana s Nikčou v pohodě, jelikož odešla Eva, vedoucím pro dnešek jako nejzkušenější brigádnice jsem se stala já, se zelenými sponkami jsem se střetla na přípravně. Bylo mi vyčteno, že jsem přišla z pauzy o deset minut později a jestli mi to není vůči ostatním blbý. Na lahůdkách měla pátou směnu a už se cítila natolik silná, aby si troufla mi prosím pěkně stopovat dobu, od kdy do kdy jsem na pauze. Navíc se cítila dostatečně silná na to, aby si šla stěžovat do kanceláře k manažerce a ječela po ní jako siréna. Manažerka samozřejmě za mnou zašla a když se zeptala, jestli se mnou může mluvit, věděla jsem, oč jde.
„Katko, nezlobte se, ale jak dlouho jste byla na pauze?“
„40 minut,“ přiznala jsem, bylo zbytečné jí lhát, stejně to věděla, nepomohla bych si. Manažerka už se nadechovala, předběhla jsem ji. „Jo, je pravda, že jsem přišla o deset minut z pauzy později, ale já nechodím každou hodinu kouřit na deset minut.“
„Já vás chápu, to nic,“ jenže já měla už tou dobou nervy na pochodu, ráno mě sjela Eva, že jsem zapomněla nakrájet na noční šunku od kosti a bavorskou sekanou. Takže jsem se, ještě nezačala, rozbrečela. Chytla mě za ruce. „Tohle jsem nechtěla, Katko, slyšíte. Mně tohle vůbec nevadí, já vás za to nebudu zjebávat, ona je nová a potřebuje, aby se jí někdo věnoval. Klidně si běžte s Kubou na čaj klidně na dvacet minut, když máte svou práci hotovou, mně to vážně nevadí. Ona se tam jenom nudí.“
„Když ona jenom stojí a obsluhuje, včera jsem si musela umýt všechny nařezáky sama.“
„Já vím, tak jí to musíte říct, aby to udělala.“
„Ale já si nemůžu vyskakovat na někoho staršího.“
„Mně se taky příčí dávat rozkazy někomu staršímu, chápu vás, ale jste tady dýl než ona. A můžete si na ni vyskakovat a klidně vyskakujte, protože to je potom bič i na vás, když jí neřeknete, co má udělat, ona to neudělá, protože neví.“
„Dobře,“ kývnu a utírám slzy. Vrátila jsem se zpátky do práce, ale s tím, že jsem byla rozhodnutá dát na rady manažerky. Zelené sponky se vrátily z pauzy, nevím, jak dlouho na ní byla, napadlo mě, že bych ji to taky mohla stopovat jako ona mě, ale nejsem svině. Jako někdo! Řekla jsem jí, že je třeba nakrájet šunku od kosti, dělala, jako když mě neslyší, vzala rukavici a šla obsluhovat.
Když odešla v pět Hana domů, zůstaly jsme tu ve složení zelené sponky, já a Nikča. Vzpomněla jsem si, že nám na noční chybí ještě sekaná. A tak jsem se dala do krájení a při krájení přemýšlela, zda mi to tu vůbec stojí za to. Jsou jenom dvě možnosti: buďto dál s ní soupeřit, na což nemám odvahu ani povahu, nebo se prostě vzdát bez boje. No co, Marťa taky odešla přibližně po ruce, co tu byla na brigádě, kvůli Evě. Proč bych nemohla já odejít kvůli zeleným sponkám jinam. Problém je v tom, že v každý práci se najde někdo jako zelený sponky. V rádiu zrovna hrály písničku od Bon Jovi always.
Zapomněla jsem se a málem si ukrojila celé bříško u palce, na posledním kousku sekané zůstala trochu krve. Ani tolik to nebolelo. Okamžitě dvě utěrky, nechtělo to přestat téct, všimla se mě Nikča, hned na přípravnu, zkoumala, jak moc jsem se řízla, mezitím já se rozbrečela p druhé, měla jsem nervy úplně někde a pak stačila jenom maličkost a já dostala hystericky pláč. Jakž takž mi to obvázala, všimla se nás paní, která to doběhla ještě za tepla povědět manažerce. Nemusela jsem ji nikde nahánět, narazila jsem na ni, hned jak jsme vyšly z přípravny.
„Katko, to je na šití,“ řekla a odvrátila oči, nemohla se na to dívat.
Skladník souhlas. „To je určitě na šití, dva tři stehy.“
„Pojedeme do nemocnice.“
Chytla jsem takový hysterický pláč, jaký jsem ještě nezažila. Odmítla jsem jet do nemocnice na šití. Skladník, co doplňoval nápoje, mi na to přípravně znovu přelepil a jenom poznamenal: „No jo, to jsou ty mladý zamilovaný holky.“
Manažerská ho opravila: „Spíš ji tady všichni serou.“
Koukla jsem na něj a v jeho očích jsem spatřila lítostný pohled. Za všechnu mou bolest mohly zelený sponky. Manažerka byla více než laskavá, došla se mnou na info a vyplnila za mě dokument o pracovním úrazu. A zařídila, aby mě do nemocnice vzal Kuba. Já dostala propustku a oběma nám to zaplatili až do konce.
A jak jsem dopadla na chirurgii?
Byl to jenom jeden steh z drátku. Bolelo to jako čert. Nikdy jsem nezažila větší bolest. V čekárně jsem se rozbrečela naposledy. Jako bych v sobě měla zabudovaný hodně citlivý spouštěč.
Ten den, pátek 13., jsem ztratila velkou část ze své důstojnosti a málem svůj paleček.
Kuba mi zařídil u manažerky, abychom spolu směny neměly a když jsme odcházeli, tak se do ní pustil. A o dohře, která se konala o den později, čili v sobotu, vám napíšu zase jindy. Záleží, jak moc zajímavá bude.
Autor: Kateřina Holubová
Moc děkuji, Dášo, zranění už je skoro zahojené.
Princezno, doufám, že se zranění brzy zahojí a my se dočkáme pokračování.
Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.
Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.
Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.
JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz Aktualizováno: 3. 11. 2024