joudaweb - časopis Čekanka

Zaniklé podolecké stavby a továrny

30. října 2018 22:51:00

Křižovatka Nádražní a Pražské ulice. Větší budova za firmou Ferdinanda Voráčka je hotel U Koruny.

Jak již víme, první osadou v tomto kraji bylo boleslavské hradiště, rozkládající se kolem toku Klenice. Nejdůležitější funkcí osady bylo zajistit existenci hradu. Jak jsem psala minule, všichni obyvatelé se činili, aby uživili sebe i knížete se svými úředníky. Dnes se podíváme na některé zajímavé stavby v této oblasti, projdeme uličky v podhradí, a necháme se unášet pomalu protékající říčkou Klenicí.

Nejprve bych trochu přiblížila místo, o kterém budu psát. Boleslavský hrad stojí na ostrohu přímo nad křižovatkou dvou hlavních ulic. Každá ale patří k jiné části města. Kolem říčky Klenice se rozkládá Podolec. Na dvě části ho rozděluje Pražská ulice, která směřuje ze Starého Města přes Hejtmánku a Bezděčín do Prahy. Z Pražské ulice se na křižovatce u bývalého zájezdního hostince U Koruny odděluje ulice Nádražní, směřující, jak název napovídá, k hlavnímu železničnímu nádraží. Projdeme se i po druhé straně Pražské ulice, kolem říčky půjdeme ulicemi na Klenici a na Šafranici až k městskému parku Štěpánka. Když se vrátíme zpátky pod hrad a vydáme se na druhou stranu od Podolce, projdeme ulicí Ptáckou. Tou se vypravíme v některém z příštích dílů. Dnes si prohlédneme území podolecké, rozkládající se kolem Klenice. Jen dodám pro ty, kteří s mapou v ruce zjistí, že k Podolci patří území po celé délce Klenice, dosahující až k nové výstavbě. Do těchto míst se krátce podíváme mnohem později, pěkných staveb a zajímavostí tam mnoho nenajdeme…

 

Bývalý kostel sv. Víta, poté hostinec a prádelna

Svou pouť začneme stavbou nejstarší, která již nyní ve své původní podobě nestojí. Kdo by dnes v budově, značně omšelé a prázdné, hledal nejstarší křesťanský kostel nejen v Boleslavi, ale i v celém Pojizeří? Kostel zasvěcený sv. Vítu, velmi oblíbenému v Sasku, naznačuje, že byl postaven současně s hradem (vzpomeňte na úvodní díl o městu). Dnes už ho u spojení Pražské a Svatovítské ulice nenajdeme. Za josefínských reforem na konci 18. století byl zrušen a s ostatními stavbami přestavěn na hospodářský dvůr.

 

Kostel vysvětil pražský biskup Vojtěch, později prohlášený za svatého. Kostel je vzpomenut v roce 1255, kdy při něm založila Hostilka s dětmi, byla vdovou po Markvartovi z Března a matkou Jaroslava z Hruštice (poslední kastelán na hradě), špitál a komendu a svěřila ji johanitům. Domnívám se, že to nebyl klášter, jak se někdy udává, ale komenda, protože se jedná o rytířský řád. Později se boleslavská komenda rozdělila na dvě samostatné části. Původní zůstala u kostela sv. Víta, nová vznikla za branami Starého Města u kostela sv. Jana Křtitele na Novém Městě.

Hostilka ustanovila i hospodářské zabezpečení staveb, svými podpisy potvrdili ujednání šlechtici z okolních vsí, jedním z nich byl Slávek z Čejetic. Součástí areálu byla komenda (klášter), špitál a hospodářský dvůr s polnostmi. Řádu věnoval v roce 1297 své dědictví vladyka Mikeš (nebo Mikuláš) z Hrádku z mého Zámostí. Byl královským služebníkem a řádu věnoval dědinu s lovem v Klenici. Ve špitále se řeholníci starali hlavně o chudé, bývalo zde zaopatřeno asi osm lidí.

 

Kostel sv. Víta byl jednolodní s trojúhelníkovým štítem a neměl věž. Dochovala se pouze kresba, zbytky kamenného portálu s obrysem původního hlavního vchodu a zbytky římsy. Na východní straně jsou zapuštěny kamenné náhrobní desky s již skoro nečitelnými nápisy. U kostela bývala brána, která se zřítila v 50. letech minulého století. Jinak z kdysi slavného kostela nezbylo nic.

 

Asi v roce 1421 byla komenda vypálena husity, kteří zničili i kostel. Komenda již nebyla obnovena, kostel se podařilo opravit, dále zůstal v používání špitál. Kostel byl znovu zničen v roce 1631, kdy ho po neúspěšné bitvě vypálili císařští vojáci. Josef II. kostel zrušil pro nadbytečnost, poničené stavby a ruiny kostela byly přestavěny na hospodářské objekty.

 

Část hospodářského dvora Podhrádí

Kolem kostela se rozkládal Svatovítský hřbitov. V polovině 17. století vlastnil dvůr Humprecht Jan Černín, který daroval městu část dvora, kde býval ovčín, „pro pohřeb těl mrtvých“, aby mohli být pohřbeny všechny oběti morové nákazy. Město poté rozšířilo Svatovítský hřbitov, poslední pohřby se zde konaly s utonulými z velké povodně v roce 1789. O dva roky později koupil hřbitov a budovu bývalého kostela měšťan Antonín Bečvárovský a používal ji jako skladiště. Při budování nové císařské silnice, vedoucí z Bezděčína do městské Pražské brány, podstoupil stavitelům část hřbitova. Při tomto budování byl zničen nejen Svatovítský hřbitov, ale také část hřbitova židovského, který se nachází opodál ve svahu u silnice.

Pan Bečvárovský posléze budovy prodal hraběnce Janě Mirbachové na Kosmonosích, která budovy přestavěla na hospodářský dvůr, kterému se říkalo Podhrádí. Pro výstavbu použila i pomníky ze Svatovítského hřbitova a stavební materiál z pobořeného kostela. Postavila také panskou sýpku, vinopalnu, na jejímž komíně byl umístěn český lev, a také, jak jinak u hlavního silničního spoje, zájezdní hostinec. V Podhrádí se konávala veselá posvícení, muzika vyhrávala dlouho do noci. Místnost proměněná na taneční sál byla dlážděna cihlami, a tak byli tanečníci poprášeni červeným práškem.

 

Dvůr Podhrádí byl rozlehlý, nacházely se zde maštale, chlévy, plno menších budov pro drůbež, hospodářské zázemí, sednice, kuchyně, obytné cimry a různé komory, pod obytnými místnostmi byl velký sklep. V části, které se říkalo Velká ohrada, se konaly svatovítské poutě. Po ukončení významné Severočeské výstavy hospodářské a živnostensko-průmyslové v roce 1912 na boleslavském Výstavišti, byl na toto místo převezen jeden výstavní pavilón. Byl krásně tvarovaný do půlkruhu a využíval se jako zahradní restaurace. Za 1. republiky se zde říkalo Na Rychtě.

 

Poté co Mirbachovi ukončili své vlastnictví v Kosmonosích, byl dvůr Podhrádí převeden do majetku knížete Thurn–Taxise, stal se částí Penzijního fondu úřednictva dobrovického velkostatku. Byl mimo jiné využíván na uskladnění dřeva, jak se dále dočtete v souvislosti se starou plynárnou. Součástí dvora byly i zahrady s ovocnými stromy.

V bývalém kostele byl zřízen hostinec, lidově zvaný U Bejka. Mladoboleslavští pivovárečníci nejednou protestovali proti volnému výčepu piva na Podhrádí a proti úmyslu kosmonoské šlechty vybudovat zde i lihovar. Nebylo jim vyhověno, jak hostinec, tak vinopalna patřila Kosmonosům a mladoboleslavští radní mnoho nezmohli. A aby toho nebylo málo, i velký pivovar, stojící opodál pod hradem na Ptácké ulici, patřil kosmonoské vrchnosti…

Hospodářské budovy stojí dodnes. Západní část využívá město jako sběrný dvůr, ve východní části, kde byl hostinec, bývala ještě nedávno prádelna, nyní je objekt prázdný.

 

Kostel a klášter s hospodářským dvorem se nacházejí přímo pod hradem. Z jedné strany lemuje budovy říčka Klenice u Nádražní ulice, z druhé Pražská silnice. Svatovítská ulice, jediná upomínka na kdysi zde stojící kostel a hřbitov, je spojena s Nádražní ulicí můstkem přes Klenici. Nádražní ulice patří ke starým městským komunikacím, domy se podél této ulice rozkládaly již od vzniku města. Most přes Klenici je velmi starý, dříve přes něj vedla hlavní příjezdová cesta od Prahy. Bývalo tu plno hospod, ale i velké továrny. Pamatuji hotel a restauraci U Koruny, i když v mé době byla již dávno za svým zenitem. V dřívějších dobách to byl vyhlášený zájezdní hostinec. Několik povozníků se zde živilo tím, že připřahali své páry tažných zvířat k povozům přijíždějících formanů, protože samotný pár nedokázal vyvézt plně naložený vůz do strmého kopce na Staré Město.

 

Na křižovatce Nádražní a Ptácké ulice stával, jak si pamatuji, krásný nárožní dům s věžičkou. Za první republiky zde bývalo Donátovo řeznictví a uzenářství. Dům stál přímo pod hradem a musel ustoupit rozšíření a úpravě silnice. Naproti byla malá trafika, kam jsme chodívali pro sobotní noviny, a hned vedle prodejna hodin a klenotů.

Nádražní ulice nese svůj název od 2. poloviny 19. století. V roce 1864 byla uvedena do provozu železniční dráha z Prahy do Turnova. (Je to táž, o které jsem psala ve svých Procházkách Mladoboleslavskem). Hlavní nádraží bylo postaveno na konci dnešní ulice, velmi daleko za městem. Dříve zde ani silnice nebyla, z Boleslavi do Čejetiček vedla jen polní cesta. Městští radní s výsměchem sledovali práci stavitelů a stáli na straně formanů, kteří se stavbou železniční dráhy nesouhlasili. I přes protesty byla trať postavena a formani postupně přišli o živnost. A tak se stalo, že neznalostí radních přišlo město o nádraží, a tím samozřejmě o zisky z jeho provozu. Bylo postaveno na území tehdy samostatné obce Čejetičky za hranicemi města. Původně mělo být v místě, kde je dnes místní nádraží, tedy na Slovance. Nesprávné rozhodnutí úředníků ztížilo dostupnost lidí na vlakové spojení, v častých povodních přímo zamezilo.

 

V Čejetičkách se nacházelo několik výrobních závodů. Vybudování železniční trati v blízkosti továren umožnilo jejich rozvoj a vznik dalších. V roce 1871 byl postaven Rolnický spolkový cukrovar. Původně měl stát v Debři, ale tamní obec požadovala za pozemky skoro jednou tolik než Čejetičky. Cukrovar ukončil činnost v 90. letech 20. století, tak jako mnoho dalších. Příčinou nebyl nedostatek řepy nebo nějaký technický problém, ale jak mi sdělila paní Hálová, od které mám i několik starých fotografií, větší dopravní schopnost automobilů. Dokud se řepa svážela z polí za pomocí koňských potahů, byla blízkost cukrovaru jednou z hlavních priorit. Když později tuto úlohu převzaly vozy, dostupnost k cukrovarům byla větší, a řada z nich byla uzavřena. Z deseti cukrovarů v mém okolí zbyl pouze jediný, který se nachází v Dobrovicích. V sousedství cukrovaru vybudovalo Hospodářské družstvo v roce 1894 sklad na obilí i jiné zemědělské produkty. Podobné prostory byly postaveny i v řadě jiných měst.

 

Dodnes vyrábějící mlékárna v Čejetičkách, kdysi pojmenovaná Mlada (nejmladší dcera knížete Boleslava I., dojednala v Římě církevní osamostatnění Čech zřízením biskupství v Praze), je dle mého názoru, nejlepší mlékárnou v naší republice. Vyrábí nyní jen základní mléčné výrobky – mléka, smetany, kysané výrobky, tvarohy a máslo, ale ve výborné kvalitě. Pokud máte tu možnost, vyberte si ze široké nabídky výrobky v bílých obalech s kravičkou, nepravidelnými černými skvrnami a nápisem Milkin. Jejich máslo se dokonce v nezávislých testech umístilo na prvním místě. A věřte, že krém, který ušlehám z tohoto másla, je nadýchanější a lahodnější, než z másla jiného. Zdejší mlékárna a sýrárna byla založena v roce 1887. Statkář Josef Wágner zakoupil nové budovy v roce 1901 a převedl do nich výrobu mléka a mléčných výrobků ze svého statku v Kbelu u Benátek. Po založení Rolnické družstevní mlékárny v roce 1923, odkoupili od pana Wágnera mlékárnu místní rolníci. Dnešní budova je ze 40. let 20. století, byla postavena podle plánů mladoboleslavského architekta Josefa Saala v tehdy moderním funkcionalistickém stylu. Byla obložena mléčným obkladem, vstupní hala má obklad z travertinu, dveře z leštěné oceli mají kulaté průhledy. Byla jsem v ní několikrát s doklady, a můžu doložit, že je opravdu velmi krásná, nemáte pocit, že jdete do obyčejné kanceláře, spíše očekáváte přijetí jako v zámeckých komnatách. Mlékárna přežila i znárodnění, a i když asi nevyrábí tolik položek jako kdysi, a ani je už neprodává ve své prodejně, stále produkuje velmi kvalitní výrobky.

 

Hned za mostem v Čejetičkách, u silnice k hlavnímu nádraží, stával hostinec U Mostu. Most k němu býval dřevěný a stál o pár metrů jinde než dnešní. Hostinec měl v zahradě taneční sál, a tak byl nejvíce navštěvován v neděli, kdy se zde konaly taneční zábavy. K hostinci se pořádaly výlety po Jizeře na lodích, které byly ozdobené praporky a doplněné lampióny, aby byla loď osvětlena v noci při zpáteční cestě.

 

Vraťme se ale zpátky pod hrad. Když přejdeme můstek z Nádražní ulice, ocitneme se v ulici Štyrsově. Název ulice připomíná mladoboleslavskou dobu českobratrskou. Jiřík Štyrsa býval Klaudiánovým (kartograf a tiskař, zakladatel mladoboleslavské tiskárny) asistentem, po jeho smrti tiskárnu převzal, přestěhoval ji na Podolec, a pokračoval ve výrobě velmi kvalitních tisků. Lidově se ulici říkalo Prasečí rokle nebo U Sedmi zlodějů. Ale také Plynární, protože na konci 60. let 19. století zde byl postaven areál první městské plynárny. Byl v místech, kde býval sklad dříví dobrovického panství. Plynové svítilny nahradily olejové, kterých bylo po městě málo, a navíc neposkytovaly dostatek světla. Musel je zapalovat lampář, který procházel městem od jedné lucerny ke druhé. Plynárna byla v provozu do roku 1930, potom se přemístila do nově postavené budovy v Dukelské ulici.

 

Pekárna Suchar

Poblíž Štyrsově ulici postavil roku 1869 Karel Hudec se svým společníkem Moritzem Kohnem továrnu na výrobu mýdel a voňavek. Vyráběli pěkné zboží, o které byl zájem i v zahraničí. Továrna produkovala až do 1. sv. války, poté továrnu koupil Karel Eger, který v té době již ve městě působil. Byl zetěm majitele Podstupenského mlýna Josefa Slavíka. Mlýn od něj převzal v roce 1913 a zmodernizoval jeho provoz. O čtyři roky později přestavěl bývalou mydlárnu na pekárnu známou pod názvem Suchar, vyrábějící veškeré pekařské a cukrářské zboží. Karel Eger byl považován za cukrovarnického odborníka. Vyvinul zcela nový systém filtrace cukerných šťáv a vylepšil vaření sirupů. Josef Eger, jeho syn, pekárnu převzal, ale po znárodnění v říjnu 1948 odešel do exilu.

 

Na protější straně ulice založil Sigmund Haas v roce 1875 továrnu na výrobu mýdel a dégrasu, což byla tuková směs pro koželužský průmysl. Později byla tato továrna známá pod jménem Haasova nástupce V. B. Goldbergra. Nebo to bylo obráceně, nejdříve stavěl Goldbergr a poté ji vlastnil Haas? Nevím, známí si nepamatují a zdroje se rozcházejí… Výroba mýdel byla po necelých třiceti letech ukončena. Společnost pro všeobecnou výrobu akumulátorů přestavěla bývalou sladovnu, nacházející se poblíž Haasově továrně, a zahájila výrobu olověných akumulátorů. O pět let později německá firma AFA založila společnost Továrna akumulátorů Tudor, zakoupila již tehdy prázdnou mydlárnu, a po přestavbě začala vyrábět baterie. Po první sv. válce museli němečtí vlastníci, pokud chtěli výrobu udržet, založit novou společnost a zvolit do vedení české lidi. Předsedou správní rady byl zvolen významný český elektrotechnik František Křižík, pomáhala mu další kapacita z této oblasti Vladimír List. Tím se schoval německý podíl a Pražská akumulátorka se rychle rozvíjela. Za 2. sv. války se vyráběly pouze letecké baterie, ale nikdy ne tolik, kolik bylo potřeba. Hned po válce byla továrna znárodněna, a i přes potíže s materiálovým pokrytím výroby, se stal podnik největším československým výrobcem akumulátorů. V roce 1998 se Akuma dostala do vlastnictví italského koncernu Fiamm a posléze byla výroba akumulátorů zrušena. Místo baterií se zde vyráběly pouze antény a kabely.

 

Opustíme prostor po hradem, přejdeme Pražskou silnici a ocitneme se v ulici Na Klenici. Zde stojí za zmínku dva domy z 16. století. Odborníci se domnívají, že alespoň části budov jsou z doby předbělohorské. V jedné budově byla sladovna, dochovalo se sladovnické humno, sýpka v horních prostorách a klenby z pozdního baroka. V této budově založil v roce 1861 továrník Vilibald Hasler výrobu škrobu. O osmnáct let později získal továrnu Moritz Reiss a pojmenoval ji První mladoboleslavská továrna na škrob, škrobový syrob a hroznový cukr.

V druhé budově bývala také sladovna, poté koželužna a obytné prostory. Později i zde byla výrobna škrobu a mýdla. V průběhu doby byly oba objekty několikrát přestavovány, v roce 1901 se spojily. Gustav Reiss, syn majitele, i přes protesty obyvatelů v okolí, kteří si stěžovali na linoucí se zápach, rozšířil provoz továrny a zmodernizoval provoz. V roce 1918 budovu koupili bratři Josef a Rudolf Günsburgovi a chtěli vyrábět boty. Po znárodnění zde byly sklenářské dílny, v přízemí jednu z nich využíval brusič a sklář Rudolf Günsburg. Objekty byly postupně opuštěny, uvažovalo se dokonce o zbourání budov. V 70. a 80. letech 20. století byla řada zajímavých domů v této ulici opravdu zlikvidována, některé v souvislosti se stavbou druhé haly zimního stadionu a přilehlého parkoviště. Naštěstí bývalá škrobárna a později sklenářství našlo svého zachránce, po rekonstrukci by tu měla být restaurace a byty.

 

V sousedství této škrobárny rodiny Reisse byl výčep U Sasků, kam jsem chodívala tatínkovi se džbánkem pro pivo. Vlevo vedle hostince vedla úzká ulička k můstku přes Klenici na Šafranici, které se říkalo Krysí. Dnes je tu ulička o mnoho širší, domy kolem ní zmizely. Ulice Na Šafranici nese svůj název od 16. století. V této době se zde v zahradách u městských domů pěstoval šafrán. Ulici se také říkalo Kühnova, podle majitele továrny na šátky. Tiskl zde i soukromé papírové peníze, určené pro placení u některých obchodníků. Ulice je z jedné strany omezena Klenicí, z druhé skálou. Domy zde bývaly menší, s pavlačemi a různými přístavky. V patrovém domě bydlel před válkou stavitel Josef Kužel. Na jednom domě byla tabule s nápisem a rukou, označující výšku vody při povodni. Za mého dětství nebylo radno touto ulicí chodit, domy byly velmi zdevastované, byla to čtvrť už od pohledu nebezpečná. Dnes je vše jinak, je zde pár úhledných starých domků, nacházející se u parku Štěpánka, další jsou větší, i patrové, všechny pěkně upravené a přestavěné.

 

Procházíme nyní podél říčky Klenice. Její vody přinášely nejen obživu mnoha lidem, ale také zkázu. V minulosti bylo několik velkých povodní, na které místní pamatují dodnes. V červnu roku 1789 se protrhly hráze březenského potoka a voda se řítila k Boleslavi. Březenský panský úředník ujížděl na koni varovat lidi před hrozícím nebezpečím. Několika lidem se podařilo vynést majetek z domů a opustit je, ale škod bylo velmi mnoho. Klenice zaneřáděná mršinami a různými odpadky nestačila pojmout všechnu vodu. Na Podolci bylo vážně poškozeno dvacet domů a dva zcela zbořeny. Utonulo 9 lidí, další se zachránili ve větvích staré lípy, museli ale počkat celý den, než voda opadla. Všichni utonulí byli pohřbeni do společného hrobu na Svatovítském hřbitově.

V roce 1888 srpnové lijáky přeměnily velkou část Podolce v jedno jezero, zvířata se zachraňovala na loďkách. Při velkých povodních bývala zatopena i cesta na hlavní nádraží, rozlitá říčka s sebou nesla nábytek i kotce se zvířaty. Staré domky nevydržely, byly nahrazeny zděnými, bytelnějšími, jak to tak po povodních bývá.

Moji dnešní procházku po zajímavých místech ukončím tou cestou poslední. Na Podolci bylo místo, využívané v dávné minulosti, kde se pohřbívali mrtví. Říkalo se mu „Háj mrtvých“, a našli bychom ho v místech, kde dnes stojí základní škola. Obyvatelé Podolce doprovázeli mrtvého na hranici, čekali, až dohoří oheň, popel uložili do nádoby a tu vložili do mělkého hrobu, obložili ho kamením a poté u pití a jídla vzpomínali na mrtvého.

 

Ale přece jen skončím radostněji, málem bych zapomněla na svá školní léta. V místech pohřbů, vysoko nad domy, se dnes nachází základní škola. Byla postavena podle plánů architekta Cuce v roce 1926 pro děti z této části města a blízkého okolí, zejména z Bezděčína, Čejetiček a Neuberka. Pojmenovaná byla po prezidentovi T. G. Masarykovi. U této školy je i škola mateřská a obě pro mě znamenaly první seznámení se školským systémem a nemůžu říct, že by na mě několik let strávených ve zdejších budovách zanechalo nějaké negativní pocity. Já na obě instituce dodnes s nostalgií vzpomínám v dobrém, i když jsem na této škole pobyla pouze dva roky.

 

Jak je zřejmé z mého vyprávění, z kdysi úspěšných podoleckých firem nezůstalo zhola nic. Éra budování komunismu zlikvidovala všechno. Zmizely krásné domy s mnoha historickými prvky, menší hospůdky, cukrovar i mydlárny a škrobárny, i když ty spíše dějinným vývojem. Ale budovy se nechaly zdevastovat a pak s lehkým srdcem zbourat. Významná firma na výrobu akumulátorů využila stávající budovy, ale také již ukončila svou výrobu. Velká škoda je Sucharu, který stát odebral vlastníkovi hned v říjnu 1948. Vyhlášená a úspěšná továrna sice dál produkovala pekárenské výrobky, ale vím z dětství, že to již nebylo ono. Stále lidé vzpomínali na Suchar a toto jméno se používalo stále, i když vlastníci byli jiní. Nyní je budova uzavřena, společnost, co ji koupila, sice existuje, ale výrobu přesunula jinam. Jediný podnik, který se podařilo udržet, a který vyrábí stále kvalitní zboží, je mlékárna v Čejetičkách. A to je velmi málo…

 

V příští pokračování se již podíváme na Staré Město rozložené kolem hradu a na osudy majitelů, kteří město ovlivňovali v dalších letech.

 

 

Literatura - Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Boleslavští autoři - Mladá Boleslav od minulosti k dnešku

Karel Herčík – Historické perličky z Mladoboleslavska

Karel Herčík – radniční měsíčník Boleslavan - Kapitoly z historie

Sylva Městecká – Boleslavský uličník

Václav František Rudolf - Staré obrázky boleslavské

Wikipedie

Fotografie – staré fotografie jsem dostala od paní Hálové, které tímto velmi děkuji. Nové jsou mé vlastní, místa jsem fotografovala při mých procházkách městem s Jiřinkou v mysli…

 

 

Autor: Alena Prchlíková


přečteno: 2561x   komentářů: 0

Nejnověji komentované

přečteno: 173x   komentářů: 2, nejnovější: 10. 09. 2020, 10:23:35
přečteno: 326x   komentářů: 1, nejnovější: 09. 08. 2020, 23:04:26
přečteno: 931x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 07. 2020, 21:10:47
přečteno: 1592x   komentářů: 8, nejnovější: 30. 06. 2020, 19:40:23
přečteno: 1113x   komentářů: 2, nejnovější: 21. 06. 2020, 07:17:02
přečteno: 1286x   komentářů: 2, nejnovější: 14. 05. 2020, 13:15:09
přečteno: 1069x   komentářů: 4, nejnovější: 12. 05. 2020, 19:41:06
přečteno: 1791x   komentářů: 14, nejnovější: 12. 05. 2020, 16:12:24

Nejčtenější

přečteno: 12764x   
přečteno: 11238x   
přečteno: 10339x   
přečteno: 10249x   
přečteno: 9485x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
sto dvacet:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 15. 9. 2020