Město Boleslav vzkvétalo, stalo se největším a nejbohatším na severu země. Rozvíjelo se ve všech oblastech, získalo si uznání i věhlas. Přicházeli noví měšťané, učitelé i řemeslníci. V 16. století bylo i dost potravin. Dle zprávy o tom, že se bouřili lidé nakupující draze pečivo, když se jim zdálo, že je obilí levné, usuzuji, že většina nedostatkem netrpěla, neúroda je netrápila. Radní dokázali dohodnout mezi hlavními církevními proudy shodu. Husité i bratři žili v míru, bohoslužby se konaly dle jejich řádů, každý občan si mohl vybrat svou víru (výjimku tvořili katolíci, ti ve městě nebyli), školy a církevní budovy spravovaly podle svých možností církve a využívaly dary jim věnované. U českých bratrů se střídala období pronásledování s poklidnou dobou, kdy se věnovali rozvoji kulturního života.
Po smrti Kunráta v roce 1542 v úctyhodném věku 72 let, se vlády ujal jeho syn Arnošt. I on byl věrným příznivcem Jednoty bratrské, potvrdil bratřím majetková práva na všechny jejich stavby a zaručil jim náboženskou svobodu. Ale již vypukly spory o jednotnou víru. Stavové odmítli pomoc králi Ferdinandovi při potlačení vzpoury protestantů v Německu. Nebylo to v souladu s jejich náboženským přesvědčením, povinnost neměli, protože nebyla ohrožena naše země. Král situaci využil k potrestání stavů a upevnění katolické vlády, čtyři vůdce popravil (dalším se podařilo utéct), další uvěznil a všem zabavil majetek.
Arnošt Krajíř byl předsedou královské stavovské jednoty. Byl odsouzen k trestu smrti, ale s ohledem na zásluhy svého otce, který pomohl Ferdinandovi získat trůn, mu byl trest snížen na doživotní žalář na boleslavském hradě, přičemž ven na nádvoří mohl vycházet pouze po západu slunce. A pak šlo samozřejmě o majetek. Musel králi odevzdat celé brandýské panství, o které dlouho marně usiloval, Kunrát mu jej nechtěl prodat. Také mu sebral Boleslavsko, které mu později vrátil, ale pouze jako panovnické léno.
Měštan Starého Města pražského, děkan univerzity, hvězdář a matematik Mistr Mikuláš Šud ze Semanína (1490-1557) si velmi oblíbil Arnošta z Krajku pro jeho vzdělanost a lidskost. Sám byl významným hvězdářem ceněným pro své předpovědi. Vydával minuce – kalendáře se svými prognózami vztahující se k počasí, úrodě i k běžnému životu, které doplňoval svými zkušenostmi a poznatky. Na vydávání minucí získal od krále Ferdinanda zvláštní privilegium. Vlastně psal vědecká pojednání srozumitelná i pro běžného čtenáře. Své dílo Pranostika, vydané v roce 1542, věnoval majiteli boleslavského panství, jak napsal, Arnoštovi Krajířovi z Krajku a na Mladém Boleslavi…
Nepříjemnou událostí pro město byla smrt Arnošta z Krajku v roce 1555. Sice po sobě zanechal čtyři syny, ale ti neměli kuráž, nepostavili se králi na odpor. Nyní již nebyli bratři chráněni, ihned následovaly proti nim sankce. Většina bratří odchází do ilegality, většinou do Polska a Pruska, a zakládají nové větve Jednoty. Uzavřen byl sbor i všechny jejich stavby. Intenzivně se do boje proti bratřím zapojili jezuité, nenávistní fanatici, kteří pálili a ničili majetek bratrů.
V roce 1576 se Karlovi a Adamovi (dva bratři již byli mrtví) podařilo zbavit panství lenního závazku a mohli s ním volně nakládat, ovšem za velkou sumu peněz. O brandýské panství přišli definitivně, to zůstalo císařské až do roku 1918.
Protože období zákazů se střídala s obdobím povolení činnosti, Karel s Adamem vydali zásady, které měly ulehčit bratrům. Mohli nezávisle na cechovním řádu provozovat na Karmeli řemesla, obchodovat a vařit pivo. Byli osvobozeni od všech daní a robot, aby se mohli věnovat vyučování dětí. Městu věnovali Krajířové vodárnu za roční symbolický poplatek a vydali list podporující vinařství.
Klidnější časy nastaly při panování císaře Rudolfa. O panství se staral Adam, jediný žijící Arnoštův syn. Nárok na dědictví měly ještě jeho dvě neprovdané sestry, třetí Crescentie byla z dědictví vyjmuta, neboť se dopustila přestupku proti mravopočestnosti se sluhou pana Mitrovského na Struhách.
Adam sice pobýval na boleslavském hradě, ale jako hlavní sídlo si zvolil panství Kosmonosy, které na konci 15. století koupil Jan Tovačovský z Cimburka. Bývala tam tvrz, kterou Adam přestavěl. Obýval nyní čtyřkřídlý, třípatrový zámek s oborou chráněnou kamennou zdí a střílnami.
Adam nežil ctnostně, pro svůj nevázaný život byl vyloučen z Jednoty bratrské. Měl prchlivou povahu, která ho mohla stát i život. Bratři Vančurovi z Řehnic, jeho sousedi, se s ním dohadovali o čedičový lom. Adam byl názoru, že patří jemu, s čímž se bratři nechtěli smířit. A tak provokovali a tropili schválnosti, jezdili přes Adamova pole a tím ničili úrodu. Když se sedlákům podařilo bratry chytit, vsadil je Adam do boleslavské věže, čím porušil zemský řád. Mohl být zbaven života i majetku, nakonec po dlouhých soudních řízeních odešel s pokutou 60 000 kop grošů, což byla částka veliká, ani půjčky mu ji nepomohly zaplatit. Proti byl i osud, umřel v roce 1588 při morové nákaze.
Adam se oženil s Martou z Veselice, které ještě za svého života přenechal kosmonoské panství. Ta ale toužila po celém Adamově majetku, nestačil jí kosmonoský, chtěla i boleslavský. Skutečně dokázala, aby jí Adam obě panství odkázal v závěti. O dědictví po bratrovi se přihlásily obě Adamovy sestry, Barbora a Magdalena, zapečetily pokoje na kosmonoském zámku, a prohlásily se majitelkami. Marta ale podala na sestry žalobu, protože jejich jednání považovala za porušení zemského práva. Na pomoc Martě přispěchal Jiří z Lobkovic a na Mělníce, intrikán, muž všeho schopný, nejvyšší hofmistr Království českého. Chtěl získat krajířovský majetek, jeden z největších v Čechách. Radil Martě, jak má postupovat, ovlivňoval ji a skutečně se mu podařilo majetek získat. Marta přestoupila z bratrské na katolickou víru, Jiří jí nabídl manželství a ona mu ihned připsala svůj díl panství. Než se ale vzali, Marta za záhadných okolností umírá. Jiří ji pohřbil do krajířovské hrobky na Havelském hřbitově.
Zachovalo se cínové víko rakve, které přežilo běsnění katolického kněze Josefa. Všechny dřevěné rakve s krajířovskými ostatky vyndal z vrchních cínových. Po roztavení z nich ulil svícny do katolického kostela Panny Marie. Pouze Martino víko zůstalo, asi proto, že Marta krátce před smrtí ze zištných důvodů přestoupila na katolickou víru. Víko bylo vyrobeno v pražské dílně Brixiho z Cimperka a je na ní dobře čitelný nápis. Památka je uložena v galerii Templ.
Na Adamovy sestry vyvíjel Jiří psychický nátlak, až mu obě své podíly prodaly. Sester se ujal Petr Vok a nabídl jim bydlení na svém zámku v Bechyni. Sdílely podobný osud, obě se provdaly, ale po narození dcer umřely. Barbora se stala manželkou Karla ze Žerotína, významné postavy našich dějin. Ačkoli se mu v životě příliš nedařilo, bojoval o uznání náboženské tolerance, podporoval mladého J. A. Komenského na studiích v Německu, poskytl bratrským kněžím ubytování před jejich odchodem do exilu. Komenský si jeho pomoci velmi vážil, věnoval mu svůj spis Labyrint světa a ráj srdce. Je zajímavé, že i druhá Žerotínova manželka Eliška byla z krajířovského rodu a taktéž zemřela při porodu i s dítětem. Magdalena se provdala za Karla Švihovského z Rýzmberka. I ona po porodu umřela.
Adamem vymírá mladoboleslavská krajířovská větev po meči. Celý majetek panství se pomocí intrik a vydírání dostal do rukou Jiřího z Lobkovic. Mezi členy jednoty se říkalo “Krajířové sdělali Boleslav, Krajířové ji ztratí. Skrze ženu jim přišla, skrze ženu ujde.“
Jiří z Lobkovic byl nejen katolíkem, ale i zlým, lakomým a nesnášenlivým šlechticem. Nejvíce měli obavy bratři, jimž sliboval zničení všeho, co si vybudovali. Měšťané se ale hrozeb nezalekli, byli bohatí, mohli se odstěhovat do jiného města. Jiří se nechtěl zabývat spory, připadalo mu to v jeho postavení nepatřičné, a tak se panství zbavil. Vyměnil ho se svým strýcem Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic za panství chomutovské.
S Bohuslavem přišlo do Boleslavi hodně Němců. Do této doby se na úřadech mluvilo pouze česky, všechny žádosti musely být psány pouze češtinou, jinak nebyly vyřízeny, což nyní přinášelo mnoho potíží. Němci se většinou usídlili na předměstí Pták, čtvrti převážně obydlené chudými řemeslníky. K užívání dostali ruiny kostela sv. Jana Křtitele v Železné ulici, kde se konaly bohoslužby pouze v němčině, měli zde i špitál a školu. Obyvatelstvo kališnické a českobratrské si od nich udržovalo odstup, protože německý kněz napadal jejich víru.
Může nám být útěchou, že Jiří z Lobkovic neskončil dobře. V roce 1594 byl císařem Rudolfem obžalován z velezrady, odsouzen k doživotnímu žaláři a ztrátě všech statků. Byl mu u soudu připočten způsob získání boleslavského majetku a Martina nevyšetřovaná smrt, i když se předpokládalo, že byla Jiřím otrávena. Skutečně umřel ve vězení na hradě Loket…
Opustíme nyní intriky, závist a podlost a vrátíme se zpátky k Arnoštovi. Tzv. „zimní sbor“ u kláštera již bratřím nedostačoval, prodali ho a Arnošt s dalšími mecenáši jim postavili sbor nový, dostatečně velký, protože počet bratrů ve městě rychle narůstal. Začalo se stavět ještě před povstáním, pokračovalo dalších deset let. Práce probíhaly takřka v ilegalitě, bratři stavěli hlavně v noci. Sbor byl slavnostně vysvěcen a otevřen na Velký pátek roku 1554 za účasti asi 15 000 bratří z celé Evropy. Ferdinandovi tato událost neunikla, asi ji považoval za provokaci, nechal sbor ihned uzavřít. Ke sboru náležel i hřbitov, ale dlouho se tu nepochovávalo, protože zde bylo příliš mokro od spodních vod.
Stavitelem sboru byl Matteo Borgorelli z Milána, italský renesanční architekt, dvorní krajířovský stavitel, který se podílel i na dalších městských stavbách. Do sboru chodím několikrát za rok, probíhají zde různé výstavy a koncerty. Vstup do budovy je pro mě zážitkem, jako když vstupuji do posvátného prostoru, cítím zvláštní atmosféru, kterou mám spojenou s pokorou a zklidněním.
Vnitřní prostory jsou unikátní svou prostotou, jednoduchostí, vždyť i bratři byli lidé pracovití, čestní a šetrní, nepotrpěli si na pompéznost a přehnané zdobení.
Sbor je renesanční trojlodní stavba bez věže. Kolem celé budovy obíhá zešikmená pískovcová římsa. Trojúhelníková přední část je také rozdělena římsami, které jsou ozdobně zakončeny volutami. Portál hlavní i vedlejší je orámován šambránou, okna nejsou příliš velká na tak ohromnou budovu, uprostřed atiky je menší kruhové okénko. V dřívějších dobách byla vnější plocha sboru pokryta sgrafitovou výzdobou, která nebyla při rekonstrukci obnovena.
Výzdoba interiéru byla velmi střídmá. Bratři si nepotrpěli na doplňky běžných katolických kostelů, v jejich sborech nebyly oltáře, sochy ani obrazy. Interiér je rozdělen sloupy, na nichž spočívají polokruhové oblouky, které drží arkády. V jižní části lodi je vestavěno šnekové schodiště na emporu. Zde měli svá místa hudebníci, kteří hráli převážně při bohoslužbách. Díky apsidě ve tvaru mušle se hudba i zpěv krásně linuly celým prostorem. Stěny a sloupy byly pokryty nápisy z Bible v češtině a latině. Malinké zbytky se na sloupech dochovaly. V dřívějších dobách byla spodní část nosných sloupů bez omítky, aby vynikl materiál, z něhož byly vyrobeny. Pod kruchtou nad vchodem je původní klenba.
Hlavní prostor je zakončen polokruhovou apsidou. Tři vysoká lomená okna ukončená kružbami zasahují až do 1. patra, nad nimi jsou malá kulatá. V ozdobných kartuších se nacházejí biblické texty ve staročeštině psané gotickým i renesančním písmem. Na nich jsou ozdobně zavěšeny erby donátorů stavby. Byli jimi Adam z Krajku, Marta z Veselice, Alena z Šelmberka a Bohumil ze Zástřeza. Malby jsou velmi pěkné, prolínají se rostlinné i figurální motivy, mám vždy pocit, že na stěně jsou kancionály, které mají podobnou výzdobu. Erby šlechticů, kteří přispěli nemalou částkou na postavení stavby, jsou všem na očích, přímo ve středu dění.
Dlouhý nápis táhnoucí se přes celou apsidu zní.“Kaž slovo boží, ponoukej včas nebo nevčas trefen, žehři, napomínej ve vší tichosti a učení, ve všem buď bedliv, protivenství snášej, dílo kazatele konej.“ Je napsán písmem gotickým. Mezi okny je také znak města.
Dochovala se výzdoba klenby lodi a presbytáře. Renesanční geometrická síť zaujme svou barvou. Kontrast bílé a černé, jednoduché a oslňující. Bílá je omítka, černá jsou sgrafita vytvářející kazety, částečně vyplněné kresbou. Pro zvýraznění barvy se do ní přidávaly saze.
Po bitvě na Bílé hoře byl majetek českých bratří zabaven a sbor natrvalo uzavřen. Roku 1624 byl sbor vysvěcen na katolický kostel sv. Václava. Byl do něj přenesen oltář z děkanského kostela a všechny malby byly zabíleny, aby po bratřích nezůstala žádná památka. V roce 1787 byl kostel Josefem II. zrušen, získali ho vojáci, kteří si zde vytvořili skladiště. Přetěžováním klenby porušili statiku, poničili fresky a další bratrskou výzdobu. Potom vojenská správa budovu prodala. Spolek krajského muzea a hlavně jeho předseda František Bareš se zasloužil o to, že sbor koupilo město. Oprava byla započata v roce 1905, dokončena byla o tři roky později, a byly zde umístěny muzejní exponáty. Dnešní stav budovy je výsledkem oprav ze 70. let 20. století, fasáda a další menší úpravy byly provedeny v roce 2016. Dnes se tu konají výstavy různého uměleckého zaměření a koncerty hudebníků. Převážně zde zní klasická hudba, která v prostoru krásně vynikne.
Prohlídkou poslední bratrské stavby ukončím dnešní vyprávění. Ale vzhledem k tomu, že 16. století bylo nejplodnější z celé historie Mladé Boleslavi, ještě v něm zůstaneme i příště.
Literatura - Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.
Boleslavští autoři - Mladá Boleslav od minulosti k dnešku
Karel Herčík – Historické perličky z Mladoboleslavska
Karel Herčík – radniční měsíčník Boleslavan - Kapitoly z historie
Sylva Městecká – Boleslavský uličník
Wikipedie
Fotografie – staré fotografie jsem dostala od paní Hálové, které tímto velmi děkuji. Nové jsou mé vlastní, místa jsem fotografovala při mých procházkách městem a s Jiřinkou v mysli…
Autor: Alena Prchlíková
Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.
Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.
Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.
JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz Aktualizováno: 3. 11. 2024