joudaweb - časopis Čekanka

Vzpomínka na mladoboleslavské obrozenecké hospůdky

7. srpna 2019 09:02:00

Hostinec U Věnce

Vítám vás u dalšího obrozeneckého dílu. Dnes se podíváme do dvou vlasteneckých podniků a za jejich majiteli. Povíme si něco málo o bálech a o tom, jak se muži (ženy do hodpod nechodily) v hospodách bavili. Oni v nich našli vše, co potřebovali – jídlo, pití, politické i různorodé debaty i kulturní program. Mimochodem, v Boleslavi bylo mnoho hospod, náleven, vináren či hostinců. Jen na Staroměstském náměstí jich bylo v polovině 19. století 31. A to je jen jedno náměstí…

 

Vlastenci se scházeli většinou v hostincích nebo vinárnách. Zde probíhala různá setkání, představení divadelní i pěvecká, spolkové besedy či schůze. Ty se konaly i v domech, v nichž bydlel zakladatel některého spolku. Bylo důležité, aby majitel byl nakloněn české věci. V tomto ohledu měli obrozenci problémy v restauraci U Zlatého věnce, ačkoli bez těchto prostor se v Boleslavi máloco obešlo. Ale majitelem byl kolem roku 1860 Němec Waidl a ten obrozenecké hnutí příliš nepodporoval. Zřízení prvního českého bálu bylo podmíněno slibem rolnického magnáta Jana Krouského, že všechnu případnou ztrátu uhradí, což se také nakonec stalo. V této době vedl ochotníky doktor Pavel Hess, který z Věnce musel odejít do sálu U Modrého hroznu, který jim zdarma půjčoval Kašpar Štoss.

 

Restaurace U Modrého hroznu byly v Boleslavi dokonce dvě. Obě patřily rodině Flaklově. Ta, která stála na dnešní třídě T. G. Masaryka přibližně naproti „lomeňáku“, byla nazývána Flaklovka. Byla obklopena velkou zahradou a často se zde konaly různé akce. Při taneční zábavě majitel vyzdobil sál nejen povinnými portréty císaře a jeho manželky, ale i obrazy českých představitelů kulturního života. Tančily se čtverylky a zpívaly národní písně. Své prostory zde měli i sokolové, zpěvácký spolek Boleslav, hrálo se tu příležitostně divadlo. Bývaly tu i koncerty významné, jako v roce 1814, kdy zde Vavřinec Flakl umožnil provedení oratoria „Kristus v umučení oslaven“. Hudbu tohoto díla složil německý skladatel a varhaník Christian Gottlob August Bergt, text přeložil boleslavský děkan Václav Kára. Výtěžky z vystoupení bývaly věnovány potřebným, tento byl určen pro chudé občany.

 

Flaklovka byla vyhlášeným místem setkávání, přinesla mnoho dobrého, byl to symbol zábavy spojený s vlastenectvím. Komunisté do ní po válce umístili Svaz mládeže a pionýrský dům. I přes odpor lidí byl dům v 60. letech 20. století zbourán. Nastala velká panelová výstavba, které muselo ustoupit téměř vše…

 

Novoměstské náměstí, popisek nám určuje hostinec U Modrého hroznu

Druhý „Modrý hrozen“ stával na dnešním Mírovém náměstí u kostela sv. Jana Nepomuckého v řadě domů, které byly zbourány při panelovém šílenství v 60. letech. Jednu dobu se zde konala divadelní představení, rádi sem chodili herci po svém vystoupení, několikrát tu poseděl i B. Smetana, když navštěvoval známé i svou Katynku, která bydlela se svými rodiči opodál.

 

Josef Flakl byl prvním boleslavským starostou po zavedení prozatímní obecní samosprávy v roce 1849. Byl aktivním politikem, zastupoval občany při jednání s knížetem A. Windischgrätzem, vedl Národní gardu, podílel se na rozvoji města i vlasteneckého hnutí. Byl přítelem K. Vinařického i básníka F. L. Čelakovského. Po třech letech v úřadě umřel a byl pohřben na Havelském hřbitově. Jeho náhrobek byl ozdoben postavou truchlícího anděla.

 

Ve Věnci, jak se zkráceně říkalo, měli němečtí úředníci místnosti pro svůj spolek, který nazvali Casino. Pořádali zde své schůze, ale také bály, které byly vyhlášené svou výzdobou. Nechyběly květiny, které dodával zahradník František Klipec, který měl zahradnictví v místech dnešní městské knihovny. Zdrojem zábavy byl květinami ozdobený vodotrysk, který byl nejen v hlavním sále, ale i v dámské šatně. Němečtí obyvatelé města zde pořádali koncerty, četli knihy a hráli společenské hry. V 80. letech 19. století byl pro důstojníky postaven dům na dnešní třídě T. G. Masaryka, pojmenovaný také Casino. Stával poblíž křižovatky s Dukelskou ulicí, naproti dnešní cukrárně. Casino bylo určeno pro důstojníky místního 36. pěšího a 10. zeměbraneckého pluku. Byla v něm pro zájemce i šermířská škola. Ve 20. století sloužil dům armádě, zbourán byl společně s dalšími domy při panelové výstavbě.

 

Pomník spisovatele A. V. Šmilovského

Vinárna, do které chodívali všichni, kteří se objevují v mých vlasteneckých článcích, bývala v Hudcově domě. Již jsem o něm psala, vzpomeňte si, prosím. V nižší zadní části bydlíval František Nečásek, přední část byla patrová a směřovala do Železné ulice. Zadní trakt byl přízemní, protože stoupal s ulicí Masnou. Vinárna byla umístěna v přední části a patřila rodině Josefa Novotného. Vlastenci zde měli v pokoji za lokálem místnost pro zkoušky ochotnického i zpěváckého spolku. Každodenně při družném hovoru plánovali akce, vybírali čestné občany města, domlouvali vznik spolků i organizovali sbírky potřebným. Právě zde vznikl Sokol i Měšťanská beseda, zde se domluvila sbírka pro osiřelou Zdeňku Havlíčkovou. Mezi nejvítanější hosty patřil skoro domácí F. Nečásek, K. Vinařický, J. Krouský i bratr A. V. Šmilovského František Schmilauer. Vítaní byli i hosté, které si některý stálý návštěvník s sebou přivedl.

 

Protože rodina Josefa Novotného patřila k těm, kteří o vlastenectví nejen mluvili, ale i konali, seznámíme se s ní. Josef pocházel z učitelské rodiny. Hrával na varhany, byl členem zpěváckého spolku a měl na starosti prodej lístků na vystoupení.

 

Jeho manželka Františka Tejnilová (1810-1870) pocházela z bohaté mydlářské rodiny. Její matka patřila do rodu Bečvařovských, z nějž vyšel mladoboleslavský skladatel varhanní a klavírní hudby Antonín František (nebo také Antonín Felix) Bečvařovský. Otec Tejnil kupoval české noviny a časopisy, vedl děti k lásce k rodnému jazyku. A bylo to znát, všichni se zapojili do vlasteneckého hnutí. Františka a Josef měli tedy všechny předpoklady k tomu, aby dál rozvíjeli u sebe i svých dětí český jazyk a kulturu všeobecně, tak jak to dělali jejich rodiče.

Františka Novotná byla nejpřednější boleslavskou vlastenkou. Rodičům věnovala knihu svých českých básní. Ve vinárně prodávala, ale i půjčovala české knihy a časopisy, vysvětlovala kupujícím důležitost dalšího půjčování a rozšiřování nakoupených tiskovin. Zúčastňovala se všech vlasteneckých akcí, mnohé pomáhala organizovat a na mnohé přispívala finančně i materiálně. Uspořádala velkou smuteční slavnost k 50. výročí narození K. H. Máchy v děkanském kostele, při níž vystoupila její dcera Vilemína i další čeští zpěváci.

 

Františka měla s Josefem 9 dětí. Dvě bohužel brzy zemřely, ostatní se zapojily do vlasteneckých akcí. Dcera Františka se provdala za finančního koncipistu Jana Knížka, výborného zpěváka a redaktora časopisu Boleslavan. Gustav byl obchodníkem. Dceři Marii nikdo neřekl jinak než Márinka. Byla to velká recitátorka, ochotnice a čtenářka. Jejím přítelem, s nímž recitovala verše, byl velmi populární organizátor kulturního života a deklamátor Heřman Přerhof, který psal také básně a rébusy. Jan byl hudebně nadaný, založil hudební školu, ale ta se nestala zdrojem jeho obživy. Otevřel si kupecký obchod. Dcera Vilemína, známá jako Mína, byla velkou zpěváckou hvězdou. Měla povoleno vystupovat v mužském sboru ještě dříve, než byl přeměněn na sbor smíšený.

 

V těchto místech stávala vinárna Josefa Novotného

Tejnilova rodina byla také celá vlastenecká. Bratr paní Novotné Ferdinad hrál v prvních českých hrách, později se stal hostinským v lázních Boží Voda. Bratr Václav byl kupcem. Sestra paní Novotné Anna se provdala za Karla Nechanského, který byl učitelem na dívčí škole. Hrál na varhany v děkanském kostele a právě v této činnosti mu občas vypomáhal jeho švagr Josef Novotný.

 

Opustíme nyní obě nejpřednější vlastenecké rodiny a půjdeme se podívat za lidmi do hospod. Desítky různých podniků zaplavily město. Radní vydávali koncese na provozování příslušných živností (na ubytovávání, výčep vína, piva a moštu, prodej pálenky, prodej hotových jídel, hraní hazardních her, kulturní vystoupení…)a vybírali správní poplatky. Dodnes je vzpomínáno na pár, které něčím vynikly, ať už krásným domem, či majiteli, dobrým pivem nebo jídlem.

 

Velké množství pohostinských zařízení souvisel se starodávným zvykem nabídnout pocestnému jídlo a nocleh. Také tomu odpovídají i názvy. Krčmy jsou jistě od slova krmiti, hospody od latinského hospes, tedy hostitel. Ve výčepu nebo šenku se podávaly většinou pouze nápoje a studené jídlo, v hostincích mohl být k jídlu nabídnut i nocleh. Možná, že to zní někomu divně, ale již v polovině 19. století se lidé chodívali najíst do hospod, zejména svobodní muži, úředníci, řemeslníci nebo i trochu zámožnější studenti. Nebylo to laciné, ale mnozí si to dovolit mohli. Většina pánů po nasycení a poklábosení odcházela večer ještě do jiné, většinou menší hospůdky, na „doušek na spaní“.

 

Nejčastěji chodili lidé do hospod na kus řeči. Dozvěděli se, co se kde stalo, jaké bylo či snad bude počasí, vandrovník vyprávěl o jiném městě či své zkušenosti, vlastenci o událostech, které se chystají nebo na které se chystají oni. Mnohdy povídání doprovázel flašinetář vybírající peníze na složený papír s notami. Hospodští se snažili vyjít své klientele vstříc. Nabízeli jim pokrmy i služby, které byly pro ně vítané, a tak lidé chodili do svých oblíbených hospůdek, kde se setkávali nejen se svými přáteli, ale i se svým jídlem a nápoji.

 

Lidé v době obrozenecké příliš v hospodách nečetli. Novin v běžných podnicích moc nebylo, výjimkou byly restaurace Flaklovy a Novotného vinárna. Jak víme, lidé příliš neuměli číst česky ani německy, vzdělanost lidí po Bílé hoře velmi upadla. Novin a časopisů moc nebylo, ale zato kytara byla skoro v každé hospodě.

 

Lidé doma většinou knihy neměli. Mnozí pouze modlitební knížku, kterou využívali pro zapsání důležitých rodinných událostí. Někteří mívali doma kalendáře, v nichž byly kromě dní a trhů zaznamenány události uplynulého roku nebo drobné rady do domácnosti, občas i povídky a vtipy. Majitelé těchto výtisků si do nich psali své rodinné důležitosti.

 

Lidé víc než dnes vyhledávali posezení v zahradních restauracích. Byly plné v neděli nebo ve svátečních dnech. Nejvyhledávanější byla zahrádka hostince U Fridrichů na Podolci a Flaklovka. Pod vysokými stromy bývalo pěkné posezení, pilo se většinou víno podávané v hliněných lahvích, které po otevření bouchly a nápoj šuměl jako šampaňské. Pivo byl nápoj obyčejnější, oblíbený zejména u vlastenců. Také na sklenicích, korbelech či džbánech bývaly v této době vlastenecké obrázky i české verše. V každé hospůdce, která měla zahrádku, se lidé bavili koulením. Kuželník byl v provozu celý den až do noci. Často se pořádaly soutěže o ceny.

 

Pro chudší bývaly „lidové veřejné kuchyně“, kde bylo k dostání lacinější jídlo. V Boleslavi ji provozoval v domě u Pražské brány Němec, vysloužilý šikovatel Ambrosius Schniedel. Zájemci si mohli koupit hrnek kávy nebo polévky. Z jídel třeba bramborovou kaši s jitrnicí nebo cerbuláty (vařené klobásy)a zelím nebo i pečenou husu. Bývaly to husy, kterým služebná při krmení protrhla jícen a ony se zalkly. Do této jídelny chodívali většinou vojáci, venkované nebo pocestní.

Pro úplně nejchudší nabízely „pekáčové báby“ jídlo přímo na náměstí. Mívaly pekáč, pod kterým topily a deštník na ochranu před sluncem či deštěm. Jídlo muselo být jednoduché, většinou různě zapečené brambory, jahelníky a luštěniny. Kupující ho obdržel přímo do rukou.

 

A jak to vypadalo v hospodách? V místnostech se svítilo obyčejnými lojovými svíčkami umístěnými ve vysokých svícnech. Zhotovovali je mydláři nebo lojovníci, ale i řezníci ze zbytkového skopového nebo hovězího loje. Často se vyráběly i podomácku z loje nebo ze zbytků po hoření svíček. Lůj hojně odkapával do misky kolem svícnu. Svíčky nedávaly příliš světla, rychle hořely a zamořovaly místnost nepříjemným zápachem. Kolem nich bývaly naskládány drobné papírové proužky, kterými si kuřáci zapalovali dýmky. Postupně se různými přísadami zápach minimalizoval, objevily se v továrnách vyráběné svíčky stearinové, ale byly příliš drahé. V polovině 19. století přišly na řadu parafínové, ale ty již byly vytlačovány petrolejkami, u nichž se dalo korigovat množství světla.

 

Řepkovým olejem se svítilo pouze v malinkých buclatých skleněných lampičkách, které ale vydávaly málo světla. Někde mívali hospodští zvláštní „argandské svíčky“, které měly dutý knot, a stavěly se do podstavce tak, aby spodem do knotu přicházel vzduch a zlepšil tím hoření.

 

Cigarety ještě nebyly, doutníky se většinou rozkrájely na kousky a vykouřily z dýmky. Těch bylo několik. Ceněné byly dýmky z mořské pěny, nazývané pěnovky nebo meršánky, které byly ozdobeny stříbrným kováním. Patřil k nim sáček na tabák pošitý skleněnými nebo kovovými ozdobami. Používaly se také gypsovky, dýmky pálené z bílé hlíny a šťávničky, keramické z jemné hlíny. Silnější povahy volily tabák vojenský, běžně dostupný ve všech koloniálech. Nejčastěji se kouřila směs tabáku obyčejného s jemnějším nazývaný „tříkrálový“.

Oblíbené bylo šňupání, používal se strouhaný tabák „rappé“ nebo si muži kupovali v lékárnách bílý prášek, který míchali se šňupavým tabákem.

 

V Boleslavi bývalo hodně tanečních zábav a různá hudební vystoupení. Na nárožích stávaly tabule, na nichž byly různé akce vypsány. Ne vždy ale tabule stačila. Zábav bylo velmi mnoho - posvícenské, mikulášské, silvestrovské, ochotnické, maškarní, k jmeninám…

Při tanečních zábavách a plesech se tančilo většinou až do rána. Hrávala hudba, tančila se čtverylka, menuet i mazurka. Když se daly dohromady čtyři páry, zatančily si besedu s národními písněmi. Na konci plesu se hrávaly české skladby – „Andulko, mé dítě“, nebo „Šla Nanynka do zelí“. Hodně se pilo a jedlo. Z masitých jídel hlavně srnci, bažanti, zajíci a kapouni. Oblíbená byla půlnoční hovězí polévka s kroupami. Na lepších plesech se pilo šampaňské, jinak víno a pivo, dámy horký punč a čaj.

 

Zajímavé byly „kradené bály“, na které účastníci přinesli občerstvení, které rafinovaně ukradli z jiných domácností. Já si to neumím představit, ale pan Rudolf píše, že to byly plesy plné veselí.

 

Bohaté rodiny pořádaly domácí plesy nebo i zábavy pro děti. K tanci hrál někdo ze zúčastněných na tahací harmoniku, piano či jiný hudební nástroj. V domácím prostředí nechyběl šátečkový tanec s hubičkami a hry na fanty. Nejčastěji byla k pohoštění káva, čokoláda, horký punč a k nápojům koblihy nebo boží milosti.

 

Dnešní díl zakončím vzpomínkou na dívčí památníčky. Byly to ozdobně svázané malé knížky. Místo fotek si dívky vystřihovaly siluety postavy nebo obličeje, které velmi rychle zhotovovali siluetáři. Památníčky se postupně předávali přátelům nebo známým, kteří přispěli na stránku svou kresbou nebo básničkou. Nechyběly samozřejmě veršíky o lásce a přátelství, z kresbiček andělíčci, stisknuté ruce, kotvy či hořící srdce. Nevím, jestli si i dnešní dívky potrpí na památníčky, ale já mám ten svůj uložený…

 

 

Literatura - Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Boleslavští autoři - Mladá Boleslav od minulosti k dnešku

Karel Herčík – Historické perličky z Mladoboleslavska

Karel Herčík – radniční měsíčník Boleslavan - Kapitoly z historie

Karel Herčík - Čtení o Mladé Boleslavi

Sylva Městecká – Boleslavský uličník

Václav František Rudolf - Staré obrázky boleslavské

Boleslavský deník

Středočeská vědecká knihovna v Kladně

Bc.Jan Skála - vývoj regionálního tisku na Mladoboleslavsku od roku 1945 do počátku normalizace

Slovník českých nakladatelství

Wikipedie

 

Fotografie – staré fotografie jsem dostala od paní Hálové, které tímto velmi děkuji. Nové jsou mé vlastní, místa jsem fotografovala při mých procházkách městem s Jiřinkou v mysli…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor: Alena Prchlíková


přečteno: 245x   komentářů: 0

Komentáře


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
čtyřista sedmdesát sedm:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nejnověji komentované

přečteno: 77x   komentářů: 7, nejnovější: 12. 09. 2019, 09:09:51
přečteno: 176x   komentářů: 2, nejnovější: 05. 09. 2019, 12:44:24
přečteno: 154x   komentářů: 3, nejnovější: 02. 09. 2019, 21:08:50
přečteno: 263x   komentářů: 3, nejnovější: 26. 08. 2019, 12:37:48
přečteno: 241x   komentářů: 6, nejnovější: 24. 08. 2019, 20:31:20
přečteno: 1569x   komentářů: 4, nejnovější: 27. 06. 2019, 09:52:08
přečteno: 806x   komentářů: 2, nejnovější: 28. 05. 2019, 22:28:55
přečteno: 820x   komentářů: 2, nejnovější: 15. 05. 2019, 22:31:36

Nejčtenější

přečteno: 11121x   
přečteno: 9544x   
přečteno: 8665x   
přečteno: 8625x   
přečteno: 7513x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
čtyřista sedmdesát sedm:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 15. 9. 2019