joudaweb - časopis Čekanka

Zuby trápily lidstvo od nepaměti - 1. díl - Za zubní kaz nemůže čert

12. října 2019 00:00:00

O trápení se zuby se zmiňuje již sumerský text pocházející ze 3. tisíciletí př. n. l., v němž bůh Enki přiznává to, co tak často během historie lidské společnosti konstatovali mnozí smrtelníci: „Můj zub mě bolí“. Samozřejmě i dnes se na návštěvu zubařské ordinace těší jen málokdo, ale v následujících řádcích si ukážeme, že v minulosti na tom byli lidé s problémovým chrupem nesrovnatelně hůře, než jsme my.

Trvalo totiž mnoho staletí, než bylo známo jiné řešení než trhání, a i když v 19. století vývoj dorazil k vrtačkám, neměli pacienti vyhráno; často totiž zděšeně opouštěli čekárny, do nichž doléhalo z ordinací kromě šlapací „sbíječky“ hlasité sténání. Netvrdím, že dnešní vrtačky vrní jako koťátka (jak jsem se dočetla v jedné reklamní příručce), ale racionálně vzato mají vysoké otáčky, které zkracují dobu zákroku, a ošetřovanou část chrupu chladí – což rozhodně lze označit za prokazatelné vylepšení. Navíc dnes již nikdo nemusí mít ke stáru v ústech pouze čtyři zuby, jako babička Barunky Panklové, budoucí Boženy Němcové (což se bůhvíproč údajně z vlasteneckých důvodů dlouhá léta z Babičky vypouštělo). A i když není pravda, že za zubní problémy si vždy může pacient sám, přiznávám, že řada současných preventivních doporučení může skutečně pomáhat udržet chrup co nejlépe zdravý.

 

Dodávám, že celý seriál byl autorizován odborníky.

Jako první „vrtačka“ byl zřejmě použit malý luk, který otáčel tyčkou se zasazeným úlomkem pazourku

 

I když vrtat bolavé zuby zkoušeli lidé tzv. lukovou vrtačkou (viz obr.) již před sedmi až devíti tisíci let, jisté je, že dlouho netušili, jak vlastně vzniká zubní kaz.

Příslušníci mnoha národů věřili, že ho způsobuje bíle zbarvený zubní červ s černou hlavičkou, jehož se snažili odstraňovat kromě jiného semeny blínu smíchanými s mastixem a pryskyřicovou klovatinou pocházející z lentišku (Pistacia lentiscus, řečík lentišek), nebo zaříkáváním. Návod pro zaříkávače zachovaný z 2. tisíciletí př. n. l. radil: „Zaraz jehlu do bolavého zubu – chytni červa za nohu!“ Na tohoto zubního škůdce věřil i perský lékař Avicenna (980—1037), který radil sprovodit ho ze světa pomocí tuku rosniček vkládaného do vykotlaného zubu.

Přemýšliví jedinci však došli ke správnému závěru, že bolavou část zubu je nutno odvrtat. Podle historiků pochází první záznam o „moderní“ zubní vrtačce zřejmě z roku 100 n. l. Provedl ho Syřan Archigenés z Apameje (48/54—117) pracující v Římě se svidříkem neboli jednoduchou ruční vrtačkou určenou k vrtání děr malého průměru. Vývoj ovšem škobrtal přes vrtačky, z nichž jednu musel ošetřující „vrtač“ držet v ruce, a další zhotovil roku 1790 John Greenwood (1760—1819), lékař prezidenta G. Washingtona, z matčina kolovrátku poháněného šlapacím kolem s pedálem. V roce 1868 použil Američan George F. Green poprvé pneumatickou zubní vrtačku poháněnou šlapacími měchy, k níž roku 1874 přidal elektromotor. Přibližně ve stejné době se začaly používat elektrické vrtačky; původně byly zavěšeny na zdi, nebo stály na zemi, a teprve později byly zabudovány do zubní soupravy.

 

***

 

V další části zubního povídání odložíme zubní vrtačky a podíváme se ve zkratce na zubní plomby.

Začali s nimi zřejmě jako první starší Egypťané, kteří používali prášek z kmínu, pryskyřice z jistého řebčíku a kolokvinty (žlutě kvetoucí tropické léčivky), ev. z malachitu a pryskyřice; tato „plomba“ ale dozajista brzy vypadla. V dalších letech byly coby výplně zkoušeny např. i úlomky korálů, textilie, korek, vosky, popel z myšího trusu, ještěrčí játra apod., ale i tyto „plomby“ většinou opouštěly zub během několika hodin, v lepším případě dní; navíc se do štěrbin, které kolem nich zůstávaly, dostávaly bakterie, takže zub se kazil dál.

Amalgám vstoupil do historie již v 7. století, což znamená, že tato studená slitina kovů, na jejíž přípravu se v různých zemích a dobách používaly různé ingredience v různých poměrech, začala sloužit lidstvu již před čtrnácti stoletími! (Například Číňané mu říkali stříbrná pasta a připravovali ho ze 100 dílů rtuti, 45 dílů stříbra a 900 dílů cínu.)

Lékaři s ním pracovali i počátkem novověku, ale již tehdy se stával terčem kritiky, a to zřejmě díky kombinaci nedůvěry ke všemu novému a nekvalitnosti plomb. Například amalgám, s nímž roku 1826 přišel francouzský zubař Auguste Taveau (šlo o slitinu stříbra rtuti), sice dobře vyplnil zub a ztuhl do potřebného tvaru, byl poměrně levný, snadno se s ním pracovalo, ale bohužel během tuhnutí nabýval na objemu, takže nakonec buď ze zubu vyčníval a bránil skusu, nebo zub roztrhl.

„Podkopávači“ důvěry v amalgám byli bratři Crawcourové, kteří si v roce 1833 otevřeli ordinaci v New Yorku. Ti používali amalgámové plomby v podstatě stejného složení, během dvou minut ho vtlačili do zubu, výplň brzy vypadla – jenže oni místo zkvalitnění plomby vsadili na reklamu, jíž lákali nové a nové pacienty – a díky tomu bohatli. Údajně právě ze závisti začali ostatní zubaři tvrdit, že amalgám je škodlivý, neboť rtuť v něm obsažená se postupně uvolňuje a vyvolává nemoci, a došlo to tak daleko, že když lékaři nedokázali vysvětlit důvod zdravotních potíží pacienta, svedli to na výplň zubu. Útoky byly natolik ostré, že Crawcourové nakonec sebrali vydělané peníze, ordinaci zavřeli a odjeli z města.

Na tomto obrázku je dobře patrný rozdíl mezi kavitou, kterou musí lékař vyvrtat pro amalgámovou

Zatracování amalgámu, jehož škodlivost se dosud nepodařilo prokázat, trvalo do chvíle, kdy se za něj postavil slavný americký zubař Josiah Foster Flagg (1764—1817), zakladatel továrny na porcelánové zuby. Znovu se však vrátilo v nedávné době, kdy se jistý čas zdálo, že na celé čáře zvítězí plomby umělohmotné, nekovové, zvané bílé. Slýchali jsme rady, podle nichž si máme nechat odstranit z úst všechen amalgám a nahradit ho touto plombou jedině správnou a zdraví nepoškozující, zatímco amalgám byl viněn z poruch zdraví od snížení obranyschopnosti až po neplodnost.

Podle odborníků však není správné označit ani jednu z obou plomb – tedy amalgámovou a bílou – za zcela špatnou či naopak jedině správnou. Každá je totiž vhodná pro jinou příležitost, pro jiné podmínky.

K uchycení plomby amalgámové do zubu musí lékař připravit tzv. skříňkovou kavitu, což je otvor, který má stěny sešikmené tak, aby z něj po ztvrdnutí nevypadla, neboli u kousací plochy zubu je otvor užší než u dna kavity. Amalgám je totiž neadhezivní, což znamená, že sám od sebe nepřilne ke stěnám vyvrtaného otvoru. Kvůli takto tvarovanému „loži“ musí lékař vyvrtat i kus zdravé části zubu, což zvyšuje bolestivost a dobu trvání zákroku. Na oblibě nepřidalo amalgámu ani jeho tmavé zbarvení. Ovšem amalgám má také svou přednost. Coby kov totiž koroduje a unikají z něj ionty stříbra, které spolu se sirovodíkem uvolňovaným ústními bakteriemi vytvoří sirník stříbrný a další korozní produkty, které mají antibakteriální účinky. Proto i když mezi amalgámovou výplní a stěnami vyvrtaného zubu zůstává nepatrná spára, zmíněné protibakteriální účinky zajistí, že se v ní nepřemnoží bakterie schopné dále rozleptávat vyvrtaný a zaplombovaný zub. Případy, kdy organismu některých citlivějších jedinců amalgám díky rtuti vadí, jsou výjimečné; za dobu, kdy se tento druh výplní používá, je jich prý známo na celém světě pouze několik set. Z tohoto důvodu není také možné označovat odstranění amalgámu za záruku toho, že zůstaneme zdrávi nebo že se z každé nemoci uzdravíme.

Každého, kdo nerad vstupuje do zubařské ordinace, možná trochu potěší, že ho nečeká zásah ručníí

Plomba nekovová se vyrábí buď ze sklopolyalkenoátových cementů, nebo z kompozitních pryskyřic. Ta první je adhezivní, takže k povrchu, který má krýt, ochotně přilne (a to i k vlhkým zubním tkáním, což je výhodné), má ale menší mechanickou odolnost, takže se hodí pouze pro malé defekty nebo jako provizorní výplň defektů velkých. Nekovové plomby z kompozitních pryskyřic se vlepují pomocí tzv. bondů (speciálních lepidel), které zajistí, aby plomba držela.

Výhodou nekovových výplní je to, že mají barvu velmi podobnou zubům, neboť lékař může vybírat z řady odstínů nebo je kombinovat. Nejsou však tak tvrdé, a tudíž odolné jako plomby amalgámové, a proto jsou vhodné především pro lidi, kteří chodí opravdu poctivě na pravidelné prohlídky a lékař má tudíž možnost včas opravit již malé defekty. Navíc při těchto malých kazech může použít „nevrtací“ postupy.

 

NĚKOLIK PERLIČEK NA ZÁVĚR:

–V minulých staletích lidé věřili Patronce zubařů sv. Apoleně rozsvěceli svíčku 9. února ti, kteří měli problémy se zuby a báli se zubařů. Bývá zobrazována s kleštěmi a někdy s vytrženým zubem v ruce.

– Samozvaným „zubařem“ se prý stal ruský car Petr I. Veliký (1689—1725), jemuž se toto „léčení“ zalíbilo natolik, že za jednu noc vytrhal část chrupu 250 náhodně vybraným dvořanům.

– Koním se zuby nevrtají, ale buď trhají, nebo brousí, protože jim každý rok narostou o 2—4 mm.

– Co se problémů se zuby týče, můžeme my, lidé, jen tiše závidět jak žralokům, jimž zuby, o které přijdou, neustále dorůstají, tak hadům; ti své zuby – „normální“ i jedové – !„mají volně připojené vazivovou tkání k vnějšímu okraji čelistních kostí a celý život je obnovují, neboť za každým starým je vždy připravený zub nový“. Po pravdě řečeno však nejde o zuby v pravém slova smyslu, neboť nemají kořeny.

Autor: Stanislava Jarolímková


komentářů: 0

Nejnovější

Nejnověji komentované

komentářů: 1, nejnovější: 15. 05. 2024, 21:03:19
komentářů: 1, nejnovější: 11. 01. 2024, 18:39:17
komentářů: 1, nejnovější: 05. 01. 2024, 17:32:32
komentářů: 5, nejnovější: 29. 12. 2023, 17:44:54
komentářů: 1, nejnovější: 01. 12. 2023, 21:35:52
komentářů: 6, nejnovější: 05. 11. 2023, 12:43:46
komentářů: 1, nejnovější: 09. 10. 2023, 19:45:39
komentářů: 1, nejnovější: 09. 10. 2023, 19:41:06

Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové

Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.

Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
sto devadesát šest:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 23. 5. 2024