joudaweb - časopis Čekanka

Nechtěly pěstovat hlemýždě

6. prosince 2019 10:10:36

Dlouho platilo, že hlavním životním posláním žen je pečovat o manžela, děti a domácnost, a proto stačilo, když uměly číst, psát a trochu počítat. V tomto ohledu byla naše země velmi tradicionalistická, ale naštěstí příslušnice něžného pohlaví svoje právo na vzdělání získaly – i navzdory tvrzení odpůrců zejména ženského vysokoškolského studia, že „žena má přece lehčí mozek“.

(Ne)povinná docházka až v 18. století

V minulosti mívaly šanci na vzdělání pouze dívky ze zámožnějších rodin. Některé vstupovaly do škol zřizovaných při ženských klášterech, což však mělo dva háčky: zaprvé zde žily izolovány od běžného života a po návratu mívaly problémy znovu se do něj začlenit, a za druhé někdy bývaly vzdělanější než jejich manželé. A to mnozí pánové těžce nesli. Od 16. století mohly dcerky movitých rodičů nastupovat i do soukromých škol s různou kvalitou výuky.

První reformátorka školství – česká královna Marie Terezie

Zásadní změna českého školství nastala roku 1775, kdy Marie Terezie zavedla především ve státních školách šestiletou povinnou školní docházku nejen pro chlapce, ale i pro dívky ve věku od 6 do 12 let. Obyvatelé rakouské říše patřili k prvním Evropanům, kteří se této nanejvýše užitečné novoty dočkali, ale bohužel ještě o deset let později usedalo do škamen jen málo dětí, a jejich počet rostl velmi pomalu. Důvodem byla tolerance k tomu, že mnoho dětí z chudých rodin pomáhalo zajišťovat obživu prací na polích, v dílnách, při péči o dobytek apod. Situace se změnila k lepšímu roku 1869, kdy řízení škol převzal stát: tehdy byla pro chlapce i dívky zavedena osmiletá povinná školní docházka, a tolerance vůči absenci dětí se výrazně snížila.

Klobouk dolů před E. Krásnohorskou

Statečná bojovnice za dívčí vzdělávání – Eliška Krásnohorská

Potíže byly i se středoškolským studiem dívek, které mohly teprve od roku 1872 studovat na chlapeckých gymnáziích, kde však nesměly být vyvolávány a přestávky musely trávit v místnostech odděleně od spolužáků. O založení prvního dívčího gymnázia srovnatelného s gymnázii chlapeckými se snažila dlouhých devatenáct(!) let Eliška Krásnohorská. Později vzpomínala na tento svůj „boj“ slovy: „nalezlo se dosti zarputilých nepříznivců i v samých kruzích inteligence našinské, pohříchu i z učitelstva. Tak například i ředitel státního ústavu pro vzdělávání učitelek Hrys, potkav mě na nábřeží, zastavil mě, a zvedaje ruku k červánkové záplavě nad Hradčany, věštil mně: Bůh vás bude trestati za hříchy proti zákonům odvěkým.“ Kupodivu i Alois Jirásek, otec pěti dcer, odpověděl na její žádost o podporu projektu takto: „Račte povážiti tu spoustu latiny a řečtiny, fysiky, dějepisu, matematiky (o jiném, poměrně snazším nemluvím), a to vše by měly dívky z měšťanské školy za čtyři roky, resp. za pět let přemoci! Bojím se, že by to bylo přílišné namáhání a nesnází mnoho.“

Přesto E. Krásnohorská uspěla, a spolek Minerva mohl v Praze otevřít roku 1890 dívčí gymnázium, které se stalo prvním vzdělávacím zařízením tohoto typu v celém Rakousku-Uhersku! Později ovšem přiznala, že v první den zápisu do „její“ školy v ní byla malá dušička, neboť se obávala, zda se přihlásí dostatečný počet studentek. (Zápis se měl původně konat počátkem září, ale kvůli povodním, které tehdy poničily i pražský Karlův most, byl zahájen až 16. září 1890.) Ulevilo se jí teprve tehdy, když zjistila, že se přihlásilo 51 žaček. Její radost znásobilo i to, že se do dveří jejího bytu vsunula čísi ruka s kyticí „tak velikou, že jen stěží dveřmi prošla, a za ní teprv objevil se Vojtěch Náprstek, jemuž se ruce třásly únavou a na jehož zrudlém čele tekly praménky potu. Na zdar, slečno! zdravil mě, gratuluji Vám a Minervě!“

Výuka na dívčím gymnáziu probíhala bez problémů (zčásti k tomu přispěl i jeden z oblíbených učitelů – Zikmund Winter), a prvních osmnáct studentek maturovalo (na akademickém gymnáziu) roku 1895. Mezi studentkami této školy byly např. Alice Masaryková, Milena Jesenská či Olga Vojanová (dcera známého herce Eduarda Vojana). Plné školné platilo 22 dívek, poloviční 24 a pět dívek bylo od poplatku osvobozeno. Za zmínku stojí, že prudérní školometi nařídili, aby kvůli převaze učitelů-mužů byl pedagogický sbor rozšířen o správkyni pro mravní dozor, a že Klemeňa Hanušová tu zavedla tělocvik jako povinný předmět, což byl na tehdejší dobu odvážný čin, protože pro dívky byla tehdy tělesná výchova kvůli protestům veřejnosti i rodičů oficiálně nepovinná.

Ovšem ještě roku 1905 napsal časopis Lada: „Možná, že by se mnohé dívce jak ze zdravotních tak i z finančních ohledů, více doporučoval chov hlemýžďů, nežli namáhavé a nákladné studium té či oné vědy, která po ukončených studiích mnohdy málo vyhlídek do budoucna poskytuje.“ (Hlemýždi bývali jednou z pochoutek, které výborně upravovala M. D. Rettigová.)

„Podlahu nás nechaj drhnout…“

Eliška Krásnohorská ani tehdy nesložila ruce do klína, ale chystala se splnit další ze svých plánů. Hodlala totiž – opět se spolkem Minerva – zpřístupnit maturantkám i vysokoškolské studium – byť prozatím alespoň na dvou fakultách pražské univerzity – filozofické a lékařské. Ty zvolila proto, že jak výuka a výchova, tak ošetřování byly podle ní odjakživa pro ženy přirozenou aktivitou (filozofická fakulta totiž umožňovala absolventkám učit na školách od základních až po střední). Bohužel ministerstvo tento Krásnohorské požadavek shodilo 6. května 1895 pod stůl. Za vrchol benevolence považovalo souhlas s tím, že mladé dámy mohou na univerzitních přednáškách takzvaně hospitovat, což znamenalo, že sice měly dovoleno docházet na přednášky, ale neměly možnost skládat zkoušky, a tudíž pochopitelně nezískaly diplom. Některé maturantky to jak známo řešily odchodem na zahraniční vysoké školy, kde taková diskriminace neexistovala. Na filozofickou fakultu pražské univerzity byly dívky – budoucí učitelky – přijímány coby řádné posluchačky teprve od roku 1897, na medicínu od roku 1900, a práva mohly regulérně studovat teprve od roku 1918.

Absolventky to však neměly snadné ani poté, co školu dokončily. Lékařky jen s velkými problémy získávaly uplatnění, takže mnohé odcházely do zahraničí či si zakládaly soukromé ordinace. A slečnám učitelkám ztrpčovali život jejich mužští kolegové, kteří chtěli prosadit, aby dostávaly nižší plat, byť obvykle mívaly vyšší úvazek. Pánové tyto své snahy odůvodňovali tím, že zatímco oni musí živit své rodiny, slečny učitelky, žijící v povinném celibátu (zrušenému teprve roku 1918), živí pouze samy sebe.

Na ministerskou diskriminaci vysokoškolského studia dívek zareagovala Eliška Krásnohorská spolu s Karolínou Světlou a Sofií Podlipskou tím, že sepsaly protestní petici adresovanou českému zemskému sněmu. A vznikl i maličko rozverný kuplet nazvaný „Deklamace o emancipaci žen“, v němž se mj. praví: „Podlahy nás nechaj drhnout a vynášet všechnu špínu, sami budou louskat práva a študovat medicínu“.

(Ještě v roce 1921 přijala Univerzita Karlova 8 814 studentů, z nichž bylo pouze 1 404 dívek.)

Ony chtějí i do světa techniky?

Po tom, co jsme si řekli, nás neudiví, že když příslušnice krásnější poloviny lidstva projevily zájem o vstup do dosud výlučně mužského světa, tedy do světa techniky, byli páni rozhodnuti nedat se. Usadili se například v prvních telefonních ústřednách (přes které se zpočátku vedly všechny hovory). První takováto ústředna byla otevřena roku 1882 na Malém náměstí (sousedícím se Staroměstským náměstím), sloužila deseti účastníkům bydlícím od ní ve vzdálenosti do dvou kilometrů a fungovala od 8 do 18 hodin s dvouhodinovou polední přestávkou. Nepřetržitě byla v provozu o rok později, kdy se přihlásil stý účastník, jímž se stal pražský hasičský sbor. Každopádně práce v ústředně tehdy rozhodně nebyla náročná, takže spojovatelé v pracovní době nejenže hráli karty, popíjeli či se dokonce občas poprali, ale bývali prý na zájemce o spojení hovoru nezdvořilí a nedodržovali pracovní dobu. Netušili, že právě tím umožnili ženám, aby je v ústředně vystřídaly. Lidé si nové osazenstvo nemohli vynachválit: dámy byly spolehlivé, příjemné, vstřícné, a ve chvílích volna buď pletly, vyšívaly nebo si tiše povídaly.

Jenže přišlo další překvapení: slečny se začaly dožadovat toho, aby mohly studovat technické obory. Profesorský sbor dnešní ČVUT se z toho překvapení nemohl dlouho vzpamatovat a teprve roku 1902 doporučil ministerstvu školství a osvěty, aby se na tuto vysokou školu mohly první studentky zapisovat jako řádné posluchačky. (V roce 1921 měla ČVUT z celkového počtu 6 767 studentů pouze 237 studentek.)

V zájmu objektivity však nutno dodat, že zatímco v některých vyspělých zemích byly studentky přijímány k řádnému vysokoškolskému studiu všech oborů mnohem dříve než u nás, i tam mohly zpočátku dívky a ženy v technickém světě zastávat dlouho pouze roli nekvalifikovaných pomocnic. Směly nanejvýše například pomáhat při pokusech či propagovaly hromosvody; koncem 70. let 18. století se po Paříži procházely najaté modelky, jimž módní návrháři nasadili na hlavy klobouky ozdobené zmenšenými modely hromosvodů. A i když si vydupaly možnost řádně studovat na školách technického zaměření, nenacházely odpovídající uplatnění. Když se mladá a nadaná slečna Laura, která měla všechny předpoklady bádat v oblasti techniky, provdala za italského fyzika Enrica Fermiho, věřila, že se stane jeho rovnocennou spolupracovnicí, jenže – jak později napsala – skončila u toho, že pro něj jen vařila a žehlila mu košile. A když německá fyzička Lisa Metnerová obhajovala ve 20. letech minulého století svoji disertaci na téma „Problémy kosmické fyziky“, novináři považovali onen název za chybný, a ve svých článcích psali o dizertaci na téma „Problémy kosmetické fyziky“.

Autor: Stanislava Jarolímková


přečteno: 295x   komentářů: 0

Nejnověji komentované

přečteno: 127x   komentářů: 2, nejnovější: 10. 01. 2020, 16:05:26
přečteno: 288x   komentářů: 3, nejnovější: 25. 12. 2019, 13:52:13
přečteno: 487x   komentářů: 1, nejnovější: 04. 12. 2019, 20:41:24
přečteno: 757x   komentářů: 2, nejnovější: 28. 11. 2019, 09:40:31
přečteno: 524x   komentářů: 1, nejnovější: 26. 11. 2019, 19:10:21
přečteno: 1065x   komentářů: 1, nejnovější: 22. 10. 2019, 21:43:54
přečteno: 1104x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 10. 2019, 10:02:45
přečteno: 991x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 10. 2019, 07:44:55

Nejčtenější

přečteno: 11627x   
přečteno: 10075x   
přečteno: 9166x   
přečteno: 9082x   
přečteno: 8189x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
pětset šedesát dva:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 18. 1. 2020