joudaweb - časopis Čekanka

„Hú, to byla krása“ aneb Vánoce v Praze

16. prosince 2019 17:12:37

Původně zavěšovali naši předkové vánoční stromek nad stůl špičkou dolů.

Každoročně platilo, že když se vánoční svátky blížily, tedy po dobu adventu, stupňovalo se v pražských ulicích jakési slavnostní vzrušení a hemžení. Nejvíce se na Vánoce těšily samozřejmě děti – ovšem ani obchodníci nezůstávali neteční. Věděli, že předvánoční doba pro ně znamená možnost vyšších výdělků, a navíc se snažili odměňovat drobnými dárky své stálé zákazníky, aby si získali jejich přízeň (a peníze) i pro příští rok. Zákazníci samozřejmě toto jejich snažení vítali a ochotně si odnášeli domů takové pozornosti jako vánočky, kalendáře apod. Příliv kupujících očekávali nejen prodejci žijící v Praze, ale i ti, kteří se do ní sjížděli z celého okolí, aby na náměstích nabízeli své zboží.

Tržiště i koledy

Jedním z míst, kde se konaly mikulášské a vánoční trhy, bylo Staroměstské náměstí a přilehlé ulice Celetná a Dlouhá. „Hú, to byla krása!“ vzpomínal Géza Včelička. „Už od Kozího plácku ji bylo z dálky vidět i slyšet, tu záplavu pestrého, bleskometného světla. Tu vesnici plátěných chalup. Muziky houpaček, kolotočů a střelnic. Než ses dostal Dlouhou třídou, chvěl ses nedočkavostí jako psík.“ Knihkupec Štorch (míval obchod na rohu Staroměstského náměstí a Celetné) pravidelně zdobil výkladní skříně loutkovým divadlem, u Týnského chrámu se usazovali majitelé a provozovatelé divadélek i prodavači hraček, a u Staroměstské radnice zase mívali svá stanoviště Dalmatinci prodávající cukroví. Mezi třídami Dlouhou a Pařížskou byly rozestavěny střelnice, americké houpačky a kolotoče.

Není divu, že zejména tehdejší pražský dorost byl jako u vytržení – vždyť toho všude bylo tolik k vidění: „dvoupíďoví vousatí Mikuláši, půlmetroví chlupatí čerti, loutková divadélka, velká jako třetina naší kuchyňky, králové, princezny a loupežníci, dráty v hlavách a končetiny na šňůrkách. Panoptika, arény Štěstěny a meďurácké krámky,“ vzpomínal dále Géza Včelička.

Komu cinkaly v kapsách mince, ten si mohl vybírat nejen postavičky čertů a Mikulášů, ale i nafukovací balonky mňoukající jako kočky, plechové svícínky na stromky, zlaté řetězy, dekorace pro betlémy a skleněné ozdobičky. Velkým lákadlem bývaly také laskominy jako mandle, turecký med či orientální pamlsek zvaný sučuku, což prý byly jakési jaterničky v barvách červené a žluté, které lákaly především svou cizokrajností. Prodavači se překřikovali a snažili se jeden druhému odehnat zákazníky a tím co nejvíce navršit svůj výdělek. Ohřívali se přitom u hrnců naplněných řeřavým dřevěným uhlím a mnohdy (prý) i u plecháčků s horkým rumem.

Podobné hemžení se konávalo například i na Karlově náměstí.

Předvánoční období s sebou přinášelo i různé zvyky. Již v 19. století chodili Mikuláši s čerty a anděly, a to jak po veřejných místnostech, tak po domácnostech s malými dětmi. Zdroj příležitostných výdělků v tom prý viděli mj. domovníci měšťanských domů, kteří obcházeli nájemníky. Mikuláš naděloval obvykle jablíčka, cukrátka, ořechy, čerty ze sušených švestek a křížaly.

Poslední adventní neděle (ale i den zasvěcený sv. Štěpánovi a Třem králům) patřila koledě v maskách. Zúčastňovali se jí především chudší a manuálně pracující Pražané. Ti šťastnější, kteří ani v tomto ročním období nepřišli o práci, obcházeli své zaměstnavatele či zákazníky. Ti méně šťastní, kteří práci neměli (šlo velmi často o sezonní profese jako pokrývači, malíři pokojů a klempíři) chodívali koledovat k obchodníkům, mistrům příslušných řemesel či měšťanům. Typickými pražskými figurkami prý byli tzv. vometači, smítálci neboli poslíčci boží. Ti chodili před Vánocemi čistit příbytky, obchůdky či „provozovny“ a odnášeli si za to drobné odměny: pokud odvedli práci u pekaře, dostali vánočku, z hospody si odnášeli pivo, z kavárny kávu. Takovéto přilepšení bylo samozřejmě vítaným příspěvkem pro jejich domácnosti; a když tu a tam cinkla jako odměna i nějaká ta mince, mívali dojem, že i jim Ježíšek naděloval.

 

Neobvyklé jesličky, Kašpárek – i koště

Během adventní doby se v Praze objevovala oznámení typu „Zde jsou Jesle k vyděni“. Bývala umísťována nade dveřmi domů v průsvitných skříňkách, osvětlovaných zejména v postranních uličkách „lojovkou“. Nešlo ovšem o „obyčejné“ jesličky s Ježíškem a zvířátky, ale o svérázná loutková divadelní představení, jejichž sláva spadala především do 70. až 80. let 19. století. Netrpělivě na ně čekaly nejen děti. I dospělí se totiž rádi uvelebovali v řemeslnických dílnách či v obytných místnostech hokynářů na prknech položených přes židle nebo na bednách a čekali, až se zdvihne opona a případně zazní písnička o tom, že „Už opona se pozvedá, a já dělám, aby světýlka hořela, aby každý viděl dílo umělé, proto, světýlka, jen hořte vesele…“

Děj sledovali všichni se zatajeným dechem. Ze začátku sice vládla ryze vánoční témata, takže se hrálo například o Ježíškově narození, o třech králích či o Herodesovi. Postupně však stále více nabývaly na významu a oblibě mezihry, které s těmito svátky neměly nic společného. Odehrávaly se tu mj. scénky z pražského pouličního života, v nichž vystupovaly takové figurky jako lampář, dráteník, kominík apod. Zaznívaly tu pražské aktuální vtipy a písničky, ale nechyběly ani takové „kusy“, v nichž například paní mistrová s vřeštícím dítkem v náručí jde hledat svého muže do hospody. Hostinský se ho snaží chránit (prý pije jen vodu a karty nehraje, jen se dívá!), ale není to nic platné a mistr dostane – za jásotu diváků – od rozzuřené manželky nakládačku.

Nejoblíbenější postavičkou býval Kašpárek v dlouhé červené sukni a s čapkou s rolničkami, který oběma ručkama přijímal od dětských diváků za své výkony jablíčka. Milován býval i vesnický chlapík Kuba, ozbrojený sukovitou holí zv. bandaska. (Loutky se pohybovaly tak, že je „vodiči“ vodili pomocí dřívek upevněných na jejich nožkách.)

Tomuto vánočně-nevánočnímu repertoáru odpovídalo i uspořádání jeviště. Bylo patrové, ve spodní části se nacházel betlém s jesličkami, v nejvyšší části bylo umístěno město Betlém a meziprostor vyplňovaly dekorace představující Prahu. Fantazii se meze nekladly: někdy to bývala některá z pražských hradebních bran, jindy hospůdka, náměstíčko, ulice s typickými pražskými kandelábry apod. Stávalo se však, že tu byl k vidění i hrad, les s poustevnou apod. Podle pamětníků se v „Jeslích“ hrávaly volně upravené hry Klicpery, Štěpánka či Kopeckého. Výhodou bylo, že tato představení nepodléhala cenzuře.

Takovýchto představení se uskutečnilo během odpoledne a večera několik – a vždy bylo nabito. Důležitou pomůckou provozovatelů Jeslí bylo koště, s nímž vyháněli děti, které se snažily počkat pod lavicemi na další představení, aby ušetřily za vstupné.

Tato vánoční divadélka (která byla úředně zakázána koncem 70. let 19. století) se před Vánoci konala i na náměstích. Také zde diváci sledovali napjatě děj – ale často jen do chvíle, než se k nim přiblížil výběrčí vstupného. To se prý většinou rozprchli jako vrabci.

 

První vánoční stromek zářil v dnešní Libni

Co se vánoční zeleně týče, odnepaměti zdobily svátečně naklizené příbytky blíže nespecifikované symboly nadějné nezničitelnosti života. Teprve v druhém desetiletí 19. století vstoupil do pražské historie vánoční stromek. Býval ovšem zpočátku zavěšovaný špičkou dolů nad jídelní stůl. Klasický „stojící“ vánoční stromek k nám přišel z Německa, kde byl prý znám již od 16. století. O jeho „import“ se zasloužil mohučský rodák J. K. Liebich v roce 1812, kdy bydlel v Libni. Podle popisu očitých svědků byl jeho stromek velký a rozzářený, takže právem vzbuzoval obdiv. Na větší rozšíření si však musel tento dnes již neodmyslitelný průvodce Vánoc počkat až do druhé poloviny 19. století. Nejprve zdomácněl ve šlechtických a měšťanských domácnostech, a teprve konec století z něj dělal téměř celopražský vánoční „doplněk“.

Stromeček bylo možno koupit na kdejakém pražském náměstíčku. Venkované a Podskaláci nabízeli většinou smrky a jedličky nejrůznějších velikostí. Prodávali je od jednoho čtyráku do pěti šestáků, ale pokud pro někoho byla tato částka příliš velká, nechal „nákup“ až na Štědrý den. To už byly smrčky a jedličky k mání zdarma.

Když otcové dopravili stromek domů, postavili ho obvykle do tzv. parádního pokoje. Ozdobičky byly mnohem skromnější než dnes: zpočátku je tvořily barevné papírové řetězy, kousky obaleného cukru, slepované ořechové skořápky, doma pečené zázvorky a perníčky, malá jablíčka zv. panenčata, dřívka a svíčky. Kdo chtěl, mohl si k tomuto účelu zakoupit u smíchovského cukráře Jirana pěnové pečivo nejrůznějších tvarů. Skleněné ozdobičky a svíčky přicházely do módy teprve později. Na špičku stromku se umísťovaly voskové postavičky andílků oblékaných do krajkových oblečků. Koncem 19. století prý již Prahou voněly také františky.

Ve vánoční výzdobě nechyběly ani betlémy vyráběné obvykle z pomalovaného tuhého papíru či z chlebové střídky (výroba těchto betlémů vylepšovala rodinný rozpočet mnoha nezaměstnaných). Z kostelů vystavoval zřejmě prvního předchůdce betlémů počátkem 16. století Týnský chrám.

 

Vánoční menu a vstřícní obchodníci

Co se štědrovečerního menu týče, začínalo samozřejmě polévkou. Ta bývala většinou zasmažená, hrachová nebo rybí, a to buď falešná se zavařenou osmaženou krupicí, nebo pravá. Druhý chod tvořily ryby; šlo hlavně o kapry vylovené buď z Vltavy, nebo z třeboňských rybníků.

Kapr se nejčastěji servíroval načerno. Připravoval se dva dny před Štědrým dnem a neodmyslitelně k němu patřila speciální omáčka. Na její přípravu bylo nutno nakoupit perník, mandle, rozinky, ořechy, povidla a sladké pivo. Kapr načerno se stával zlatým hřebem večera tolika pražských domácností, že pražské pivovary musely před Vánocemi zvýšit výrobu tohoto moku; stálí zákazníci ho dostávali zdarma plný džbán. Teprve koncem 19. století se začal jako novinka šířit kapr smažený, obložený bramborovým salátem (ten ovšem často tvořily jen brambory, okurky a herynek), nebo podávaný s křenem či zavařeným ovocem. Kromě klasického kapra se v zámožnějších pražských rodinách objevoval například v 60. letech 19. století i kaviár, šneci, úhoři a štiky.

Po polévce a hlavním jídle přicházely na štědrovečerní stůl různé sladkosti. Šlo například o vdolky s povidly, sladký jahelník, lívance, spařované buchtičky a různě upravené ovoce. To bylo zpracováno buď na sladkou kořeněnou omáčku zahuštěnou perníkem, nebo na tzv. muziku, což bylo rozvařené ovoce. Z cukroví se většinou v pražských domácnostech pekly zmíněné zázvorky a perníčky, a samozřejmě i vánočky. Toto pečivo však již tehdy některé hospodyňky kupovaly – pokud je ovšem nedostaly jako vánoční dárek od „svého“ obchodníka.

Štědrovečerní pohoštění zakončovalo ovoce – jablka, ořechy, svatojánský chléb či fíky. Z nápojů se popíjelo pivo, víno, punč a čaj s rumem.

Po večeři a po rozdání dárečků ponejvíce praktického rázu přicházely v rodinách na řadu různé štědrovečerní zvyky, jako bylo házení střevícem, lití olova či rozkrajování jablek. Lidé zpívali koledy, hráli různé společenské hry jako domino apod., a navštěvovali sousedy.

Na Hod boží a na svátek sv. Štěpána, tj. o svátcích, které Pražané trávívali velmi rádi doma, se servírovalo maso. Někdo dával přednost vepřové pečeni, v jiných rodinách se podávala tradičně pečená husa s knedlíkem a zelím, zaječí předky načerno či na smetaně apod. K tomu samozřejmě hospodyňky nabízely pivo.

Svá tradiční jídla mívali naši předkové i na Nový rok. Obvykle si prý dopřávali ovar s křenem, prasečí rypáčky (měly přinášet štěstí) a čočku (slibovali si od ní dostatek peněz). Aby jim neuplavalo štěstí, nejídali v tento den ryby, a aby jim neuteklo, odmítali si pochutnávat na zajících.

Na závěr stojí za připomenutí, že pražské hospodyňky měly v předvánočním čase jistotu, že pokud by zapomněly koupit něco, bez čeho by se slavnostní večeře nemohla obejít, obchodníci je nenechali holičkách. Mívali totiž na Štědrý den zaručeně otevřeno až do 18 hodin (zatímco pracovní doba například v pražských továrnách končívala o tři hodiny dříve), a mnozí se snažili být k službám i později, takříkajíc na zaťukání. Pro ně skutečně platilo: „náš zákazník, náš pán“.

Převzato z mojí knihy „Co v průvodcích nebývá“.

Autor: Stanislava Jarolímková


přečteno: 1218x   komentářů: 0

Nejnověji komentované

přečteno: 536x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 07. 2020, 21:10:47
přečteno: 1121x   komentářů: 8, nejnovější: 30. 06. 2020, 19:40:23
přečteno: 782x   komentářů: 2, nejnovější: 21. 06. 2020, 07:17:02
přečteno: 983x   komentářů: 2, nejnovější: 14. 05. 2020, 13:15:09
přečteno: 793x   komentářů: 4, nejnovější: 12. 05. 2020, 19:41:06
přečteno: 1448x   komentářů: 14, nejnovější: 12. 05. 2020, 16:12:24
přečteno: 2072x   komentářů: 1, nejnovější: 05. 05. 2020, 18:02:22
přečteno: 889x   komentářů: 4, nejnovější: 03. 05. 2020, 20:52:20

Nejčtenější

přečteno: 12566x   
přečteno: 11042x   
přečteno: 10141x   
přečteno: 10078x   
přečteno: 9290x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
dvěstě třicet jedna:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 7. 8. 2020