joudaweb - časopis Čekanka

Mladoboleslavská Ptácká ulice, Jizera a textilní průmysl

11. března 2020 10:30:33

Část území "za vodou", napravo je vyhlášený hostinec U Pohlů

Milí čtenáři, v dnešním díle se vypravíme za dalšími úspěšnými, ale dnes již zaniklými, továrnami. Od mlýna, kde jsme minule skončili, dojdeme po pár krocích k místu, kde stávala významná textilní továrna. Rozkládala se již přímo na Ptácké ulici, ale hlavní tovární budovy byly podél můstku přes náhon a kolem něj až k Jizeře.

K rozvoji textilního průmyslu přispěla hlavně blokáda anglického zboží vyhlášená Napoleonem. Vznikaly menší továrny, kterým se dařilo. Až po roce 1811, kdy byl uvolněn dovoz anglického sukna na evropský kontinent, se situace trochu zhoršila. Ale dá se říct, že textilním manufakturám se dařilo dobře.

 

První budovy textilky postavili dva bývalí zaměstnanci nejstarší tiskárny textilu v okolí, pracující v  kosmonoské manufaktuře hraběte Bolzy, která byla založena již v roce 1763 a nacházelo se v ní 30 stavů a valcha. Chemik - kolorista Karel Köchlin a kreslič - návrhář Jeremias Singer využili svých zkušeností z Bolzovy továrny a v roce 1819 založili na levém břehu Jizery, v místě nazývaném “Prádlo”, kartounku na tkané zboží, která brzy zaměstnávala skoro 600 lidí. K výrobě využívali surovinu, kterou jim dodávali mnozí tkalci z okolí.

 

 

Již v této době vybavili majitelé továrnu anglickými stroji na parní pohon. Dílny byly vytápěny teplým vzduchem a výrobě pomáhala vlastní chemická laboratoř. V továrně byl nainstalován první parní stroj v celé monarchii. Textilka byla známá po celém soustátí a to až natolik, že ji v roce 1833, v době konání schůzky tzv. Svaté aliance na zámku v Mnichově Hradišti, navštívili tři panovníci, kteří chtěli projednat společný vojenský postup při potlačování nepokojů v Evropě - rakouský císař František I., ruský car Mikuláš I. a pruský korunní princ Bedřich. K uvítání delegace byla postavena vyzdobená slavobrána.

 

Část Ptácké ulice, kde stávaly budovy patřící k textilce

Na Ptácké ulici měla textilka budovy obytné i provozní. Naproti mostu přes náhon stála vila, v níž bydleli majitelé továrny. Dnes je zde postaven výtah pro snadnější spojení s městem (nacházíme se na předměstí). A je pravda, že mnoho starších pracujících v nových halách by obtížně zdolávalo množství schodů a prudký kopec.

 

Tovární budovy se rozrůstaly. Do roku 1854 pokračovala výroba kartounů, poté ji od synů K. Köchlina koupil Franz Hiller, který dosud působil v Hodkovicích nad Mohelkou. Hiller vybavil haly moderními stroji a rozšířil výrobu. Vyráběl bavlněné a vlněné zboží, zejména šatovky a kašmírové šály. Část výroby se vyvážela až do Jižní Ameriky.

I další majitel pocházel ze Sudet, Ignác Klinger měl několik továren, z nichž největší stála v  Novém Městě pod Smrkem. Po převzetí boleslavského závodu značně rozšířil výrobu a  zavedl elektrický proud. V roce 1881 otevřel nový moderní závod, vyrábějící velmi kvalitní látky.

 

Škoda Auto, bývalá továrna Česana

Protože území bylo limitováno Jizerou, postavil Klinger v roce 1887 novou přádelnu na česanou přízi na druhém břehu Jizery. Plány vytvořil boleslavský architekt J. Fichtner (nová radnice, lázeňská budova v Boží Vodě). Název Česana, tedy přádelna česané příze, je stále živý, i když dnes patří budovy Škoda Auto.

 

Areál továrny s vícepodlažními budovami, v němž pracovalo skoro 2000 lidí, většinou žen, byl postaven s důrazem na moderní výrobu. Ale nezapomnělo se ani na pracovní prostředí i okolí objektů. K odpočinku o přestávkách sloužilo parkově zvelebené okolí továrních hal se záhony květin, fontánami a lavičkami. Zaměstnanci se stravovali v závodní jídelně. Příspěvky do tovární nemocenské pojišťovny platil za dělníky zaměstnavatel, který pro ně zřídil i starobní a úrazový fond. Pro děti německých dělníků založil Klinger německou školu, která byla po vzniku samostatného státu zrušena.

Nejvyšší budovou byla jistě tiskárna, která byla v roce 1899 ještě navýšena o půdní část. Mezi ní a dalšími továrními budovami procházela cesta, která vedla k mostu přes Jizeru. Svolení k přeložení cesty získali majitelé továrny v roce 1886. Poté byl postaven nový most přes náhon, na nějž navazoval velký most přes Jizeru.

 

Továrna pod vedením rodiny Klingerů prosperovala a množství zaměstnanců se rozrůstalo. Proto vybudoval Oskar Klinger pro své úředníky a mistry ve čtvrti nazvané Kolonie v Mahenově ulici 18 typově stejných jednopatrových řadových domů. Úředníci v nich bydleli zdarma, dělníci měli možnost využít byty nájemní. I pro sebe si nechal v této oblasti postavit soukromou vilu. Domy dodnes stojí, běžně se používá i zmíněný název čtvrti. Na pozemcích továrníka Klingera byl také vybudován fotbalový stadion klubu Aston Villa, pojmenovaném po anglickém, nacházející se v Birminghamu.

 

 

V roce 1934 převzala továrnu na výrobu česané příze firmy Klinger přádelna Lanex, společnost s r. o. Zabývala se výrobou česané příze a poločesané z čisté i buničité vlny, papírové příze, příze z jehňat a skaním různých přízí. Její výrobky byly stále mezi nejvyhledávanějšími na domácím i zahraničním trhu. Výroba byla rozložena do mnoha objektů. Kromě samotné přádelny zde byly i tkalcovské, barvicí a dokončovací úseky. Němci část výroby přesunuli do Neustadtu. Vozila se tam zejména hotová příze k dalšímu zpracování.

 

Po 2. sv. válce byla továrna jako německý majetek znárodněna. Dlouhá léta využíval budovy jako centrální sklad náhradních dílů a automobilů národní podnik Mototechna.

Česana patřila automobilce již řadu let před nedávným zakoupením všech prostor podél Ptácké ulice, o nichž jsem psala v minulých dvou článcích. Bývalo zde vývojové středisko. Česana nadále patří automobilce, budovy textilky a později Mototechny, ležící na levém břehu Jizery, byly v roce 2006 zbourány a dnes nové objekty slouží jako technologické centrum.

 

Pod železniční tratí blízko Česany stával dům, v němž sídlili tiskaři a dřevorytci, kteří vyráběli tiskařské formy. Tvořili společenství navzájem se podporující, ať už to byli Němci nebo Češi. Skupinky lidí kolem poledního předčítaly okolojdoucím články z různých novin a časopisů. Učni byli hrdi na své budoucí povolání a bedlivě naslouchali radám starších a nikdy nevyzradili žádné výrobní tajemství.

 

Nyní přejdeme po mostě, který býval dlouhá léta dřevěný s vyhrazenou uličkou pro chodce a cyklisty, do Čejetic, tedy “za vodu”. Stejné pojmenování měl i vyhlášený hostinec, který stával pod strmou skálou. Říkalo se zde i U Pohlů, podle jména majitele, a to i tehdy, když už byl nájemcem někdo jiný. Hostinec byl vyhledávaný zejména v letním období. Nabízel příjemný chládek, zahradní taneční sál, vychlazené Křikavovo pivo ze skalního sklepa a smažené či pečené ryby vylovené přímo z Jizery. Samozřejmostí byla snídaně “na vidličku”, teplé a studené pokrmy po celý den, z nápojů mimo piva, které bylo možné zakoupit i “přes ulici”, likéry, vína, čaje, minerálky a káva. Každou neděli hráli muzikanti návštěvníkům příjemné melodie, v kterých hrál prim velký turecký buben. Když bylo pěkné počasí, pořádaly se k  hostinci výlety na lodích po Jizeře. Oblíbené byly noční plavby na lodích ozdobených barevnými fáborky a osvětlených lampiony. V zimním i letním období vyrážely z těchto míst lodě plné výletníků na tzv. "landpartie", čili výlety do okolních obcí ležících okolo Jizery.

 

Hostinec U Pohlů vyhledávali během dne také cestující železniční dráhou. Zastávka byla zřízena po dlouhých průtazích v blízkosti hostince v roce 1890. Ale byla bez přístřešku, proto mnozí čekali na vlak v hostinci, v němž se prodávaly i jízdenky. Blížící vlak byl oznamován zvonkem.

 

 

Vojenská plovárna na Jizeře

Nyní se vrátíme po mostě zpátky k textilce a kolem ní projdeme k velkému jezu. Nad ním byla zřízena vojenská plovárna, kterou spravovala místní vojenská správa. Vedle této byla i občanská plovárna, ale protože nebyla příliš udržována, lidé využívali vojenskou. Mělčina byla vyhrazena pro školní mládež.

 

Vojenská plovárna byla vybavena dřevěnými kabinami na převlékání. Otevírala se zpravidla již v květnu. Sledovala se teplota vody a vzduchu. Alespoň na jednom ukazateli muselo být 14 stupňů. Pokud bylo koupání povoleno, vlál nad plovárnou prapor. Zájemcům o projížďku nabízela vojenská plovárna zapůjčení loděk, přičemž si za tuto službu účtovala 20 krejcarů za hodinu.

 

Na provoz vojenské plovárny dohlížel penzionovaný poručík, kterému asistovali plavčíci. Výuka plavání a provoz plovárny byl rozdělen: do 8. hodiny plavali vojáci, poté do 11. hodiny ženy, po nich do 13. muži, potom znovu nastoupili vojáci. Po 16. hodině byla plovárna volná pro běžné návštěvníky, do 20. hodiny se mohli koupat předplatitelé. Výuka plavání byla zpoplatněna, muži i ženy platili 5 zlatých, pokračující hodiny byly za 4 zlaté. Po 2. sv. válce se vstupné na plovárnu nevybíralo.

 

V polovině 19. století se lidé chodili koupat na plovárnu, která se nacházela na ostrově Rybárna. U vojenského "koupadla" byl také dřevěný bazén. Děti se v letních měsících chodily koupat i na protější břeh Jizery, přičemž nemusely platit mýtné, které se vybíralo na mostě do Čejetic. I další jizerská zákoutí umožňovala využívat řeku ke koupání a naplnit známé úsloví "léto budiž pochváleno".

 

Oblíbenou letní sportovní aktivitou ukončím dnešní článek. Jsme vlastně zpátky na místě, z kterého jsme dnes vykročili. Příště projdeme Ptáckou ulicí až na její konec a s celou touto oblastí se rozloučíme.

 

 

Literatura - Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Boleslavští autoři - Mladá Boleslav od minulosti k dnešku

Karel Herčík – Historické perličky z Mladoboleslavska

Karel Herčík – radniční měsíčník Boleslavan - Kapitoly z historie

Sylva Městecká – Boleslavský uličník

Sylva Městecká - Obrázky z Mladé Boleslavi, Průvodce po Ptáku ve 2. polovině 19. a na počátku 20. století

Václav František Rudolf - Staré obrázky boleslavské

Wikipedie

 

 

Fotografie – některé staré fotografie jsem získala od paní Hálové, které tímto velmi děkuji. Mnohé informace a starodávné fotografie jsem dostala od manželů Šímových, kteří organizují promítání starších fotografií a seznamují účastníky besed s historií města. Patří jim můj vřelý dík a obdiv. Snímky ze současnosti jsou mé vlastní, místa jsem fotografovala při mých procházkách městem s Jiřinkou v mysli…

 

 

Autor: Alena Prchlíková


přečteno: 761x   komentářů: 0

Komentáře


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
sto dvacet dva:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nejnověji komentované

přečteno: 532x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 07. 2020, 21:10:47
přečteno: 729x   komentářů: 8, nejnovější: 30. 06. 2020, 19:40:23
přečteno: 778x   komentářů: 2, nejnovější: 21. 06. 2020, 07:17:02
přečteno: 980x   komentářů: 2, nejnovější: 14. 05. 2020, 13:15:09
přečteno: 790x   komentářů: 4, nejnovější: 12. 05. 2020, 19:41:06
přečteno: 1445x   komentářů: 14, nejnovější: 12. 05. 2020, 16:12:24
přečteno: 2069x   komentářů: 1, nejnovější: 05. 05. 2020, 18:02:22
přečteno: 885x   komentářů: 4, nejnovější: 03. 05. 2020, 20:52:20

Nejčtenější

přečteno: 12562x   
přečteno: 11038x   
přečteno: 10138x   
přečteno: 10076x   
přečteno: 9287x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
sto dvacet dva:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 7. 8. 2020