joudaweb - časopis Čekanka

Knížka pro zvídavé děti - 1. část

12. února 2020 09:55:38

Před časem mi napsala skupina maminek ze severních Čech, které mi v dobrém vytýkaly, proč málo propaguji svoji „Knížku pro zvídavé děti“. Jedna z nich ji náhodou objevila v pražském knihkupectví, a když si ji spolu se svými kamarádkami prohlížela, shodly se na tom, že se jim líbil již úvod, v němž jsem dětem slibovala, že na stránkách této knížky „nebudeme sledovat, jak mocní soupeřili o trůn, nebudeme ani obdivovat války o nová území či o bohatství“ a místo toho si ukážeme, „jak se žilo v Čechách a na Moravě lidem, jakými jste vy, vaši kamarádi či rodiče a příbuzní“.

Přiznávám, že mail těchto maminek mě potěšil, a proto jsem jako formu poděkování zpracovala z této knížky, určené především pro děti od 7 do 11 let, tři ukázky.

JAK SE NAŠI PŘEDKOVÉ BAVILI

 

Dlouho si naši předkové krátili volné chvíle tím, že si zpívali, tancovali, poslouchali potulné (jarmareční) zpěváky či flašinetáře (hrající na nástroj, který znáte např. z pohádky Tři veteráni), chodili na představení břichomluvců, do cirkusů (kde vystupovaly někdy i blechy), na poutě, do divadel apod. Na přelomu19. a 20. století však zasáhla do zábavy technika.

Díky tomu se mohli lidé bavit pomocí novinky zvané fonograf, který dokázal nahrát slova či hudbu, a nahrávku zopakovat, přičemž zvuk byl zaznamenáván na speciální válečky. Technicky dokonalejším nástupcem se stal gramofon, který se zpočátku poháněl pružinou natahovanou ruční klikou (nahrazenou později elektromotorkem); než se objevily jehly kovové, používaly gramofony jehly bambusové. Gramofonové desky se původně vyráběly ručně z papíru napuštěného volskou krví, a teprve později se na ně používaly další materiály jako plech a podobně. (Nakonec zvítězil odolný vinyl). Co se tvaru týče, obvykle byly kulaté, ale existovaly i gramofonové desky čtvercové.

Zdrojem zábavy se stával stále více rozhlas, který však musel překonat nedůvěru lidí. Ti si totiž většinou neuměli představit, jak je možné posílat hudbu nebo hlas jen tak vzduchem na dálku. Byli si jisti, že jde o podvod, a mnozí prorokovali, že se tato podivná zábava určitě nikdy neujme. Není divu, že zpočátku vlastnilo v Praze (v níž tehdy žilo kolem 700 000 obyvatel) rozhlasový přijímač pouze 43 lidí.

Pravidelné rozhlasové vysílání začalo v roce 1923, ale zpočátku trvalo jen několik hodin denně. Navíc hlasatelé, herci, zpěváci i hudebníci museli jezdit za Prahu do tehdejší vesničky Kbely, odkud rozhlas vysílal. Tam na ně navíc místo tichého a vyhřátého studia čekal nejprve skautský stan a později dřevěný domek. V zimním období mnozí účinkující nejenže přicházeli oblečeni do kožichů, ale mívali na rukou rukavice a na uších klapky.

V tomto rozhlasovém stanu se stávaly různé úsměvné příhody. Například jistá zpěvačka zpívající árii o dvou muškách jednou zazpívala „dvě myšky“: při zpěvu totiž zahlédla skutečně dvě malé myšky, které vběhly do stanu. Jindy se sem ukryl před bouřkou malý psík, který při zpěvu dalšího účinkujícího začal výt. A jistý klavírista zase spadl při vysílání z bedny, na níž seděl; z přijímačů se ozval rachot, ale posluchači v klidu u aparátů čekali, až technici dají vše do pořádku a koncert bude pokračovat.

Počáteční nedůvěra lidí vítala na přelomu 19. a 20. století také film. Lidé dlouho nedokázali pochopit, jakým zázrakem se z promítacího zařízení dostanou na filmové plátno postavy pohybujících se herců a ptali se jeden druhého: „Jakže to může, mrška prohnaná, obdržet podobu živých lidí?“ A když poprvé usedli do hlediště kina, považovali za nejlepší místa v první řadě (jak byli zvyklí z divadel).

Zpočátku bývaly filmy němé (neboli herci na plátně pouze pohybovaly rty, ale slyšet je nebylo; zvukové filmy se promítaly až od roku 1929). K pochopení děje pomáhaly promítané mezititulky, které doplňoval ředitel kina svým výkladem. Najatý „zvukař“ je ozvučoval akustickými efekty (kávomlýnek imitoval otevírající či zavírající se vrata, bouchnutí pravítkem naznačovalo výstřel apod.). Nedaleko promítacího plátna sedal obvykle hudebník hrající na klavír. Vstupné do kin bývalo zpočátku vysoké: stálo 40 krejcarů, což byla částka, za kterou bylo možno tehdy koupit 1 kg cukru nebo tři čtvrtě kilogramu vepřového sádla.

***

Když už jsme u techniky, zmíníme se ještě o telefonech vstupujících našim předkům do života od konce 19. století – i když zpočátku vyvolávaly spíše zlost. Jedny české noviny představovaly tuto novinku jako přístroj, „který bude fungovat v jakékoliv ulici a dokonce i za roh (…) za každého počasí, ve větru i dešti“ .

Zpočátku se telefony věšely na zeď, lidé si pletli sluchátko s mluvítkem, museli při hovoru křičet jako na lesy, a protože chyběly číselníky, mohla hovory spojovat pouze telefonní ústředna (jíž se tehdy říkalo centrála). Kromě toho – jak psaly noviny – „telefon polykal slova a nevypočitatelně vynechával hlásky. Není divu, že nervózní lidé trhali šňůru, kopali vztekem do stěn a rozbíjeli kolem sebe nábytek.“

Zpočátku se telefonující po zdvižení sluchátka hlásili slovy „hej hej“ (zřejmě převzaté z písně „Hej Slované“); slůvko „prosím“ přišlo do módy až po roce 1918. Slovo „haló“ prý vymyslel jistý Američan.

První telefonní ústředna u nás byla otevřena v Praze nedaleko Staroměstského náměstí a Pražané se do ní chodili dívat, protože nemohli pochopit, jak se může hlas vejít do drátů a projít k uchu jiného člověka. První telefonní budky, jimž se říkalo hovornice, byly v Praze instalovány v roce 1891. Jeden telefonní hovor stál zpočátku 20 krejcarů (tedy asi jako 2 kg mouky) a například roku 1896 stál 3 minuty trvající hovor tolik, co dva metrické centy uhlí.

SOUVISEJÍCÍ ZAJÍMAVOSTI:

---Břichomluvcům diváci věřili, že skutečně hovoří břichem, ale byl to samozřejmě podvod. Oni se pouze naučili při řeči téměř nehýbat obličejovými svaly, a jen nepatrně pohybovali rty. Proto se vyhýbali hláskám jako „p“, „f“ nebo „m“, při jejichž vyslovení je nutné rty stisknout; místo „m“ vyslovovali „n“. Břicho jim pouze pomáhalo (stejně jako zpěvákům) v tom, aby to, co vyslovili, znělo silněji.

---Bleší cirkusy byly svérázné tím, že v nich opravdu účinkovaly blechy – ovšem nutno dodat, že prý šlo vždy o bleší dívky, protože bleší kluci jsou prý neohrabaní a snad i líní. Majitelé těchto cirkusů využívali přirozenosti těchto tvorečků. Například když měly blechy hrát kopanou, cvičitel natřel malý míček kafrem, který – jak věděl – ony nesnášejí, a proto se snažily, aby se ho co nejdříve zbavily. Byly také zapřahány do vozíku, který býval mnohonásobně těžší, než ony – byť jejich nožky jsou tenčí než lidský vlas. S tímto povozem měly přejet scénu, což se dařilo snadno díky jejich snaze dostat se co nejdříve do míst, kde je tma.

---Od roku 1900 zdobil gramofonové desky „reklamní“ psík Nipper (Špunt) a nápis „His Masterʼs voice“, což v překladu značí „Hlas jeho pána“. Jde o vtipnou scénku, na níž psík překvapeně poslouchá páníčka, který svůj hlas nahrál na gramofonovou desku.

---První telefonní rozhovor na našem území se odehrál v dubnu roku 1881 mezi hnědouhelným dolem na Teplicku a nádražím v Duchcově, vzdáleném 2 km. První hovor mezi městy se ale uskutečnil až v roce 1886 mezi Ústím nad Labem a Teplicemi.

 

 

Zpracováno z Knížky pro zvídavé děti, kterou vydalo v létě roku 2018 nakladatelství Albatrosmedia.

 

ILUSTRACE:

---Když zpěvačka nahrávala písničku na fonografický váleček, musela začít točit kličkou a zpívat do „mluvítka“. Kresba Jiří Filípek.

---Roztomilý psík Nipper (Špunt) u „svého“ gramofonu. Kresba Jiří Filípek.

---I takto vypadaly první telefonní aparáty. Kresba Jiří Filípek.

 

OBSAH:

CESTA ZDALEKA

KDO BYL KDO

Z KRTČÍHO BYDLENÍ DO DOMŮ

A MÁME TU VESNICE

NOVINKA ZVANÁ MĚSTA

NÁBYTEK A DVĚ DUCHNY

TEPLO, TEPLOUČKO

POSVIŤME SI NA HODINY

POLÍČKA, VEVERČE A PŘEDPOVĚDI POČASÍ

CHYTŘÍ ČUNÍCI, HRKAVICE A PODKOVY

OD BRABENÁŘŮ K TULÁKŮM

JSME POZVÁNI KE STOLU

PŘEKVAPIVÉ ZJIŠTĚNÍ: MYTÍ NEŠKODÍ!

ŠATY CHODICÍ, KLIKYHÁK A VERPÁNEK

RENTGEN V HOTELU A BOLAVÉ ZUBY

KDYŽ SE NARODILO MIMINKO

POJĎME SI HRÁT A ČÍST

KDYŽ ZAVOLALA ŠKOLA

KDEPAK ÁBÉCÉDÉ KOČKA PŘEDE

JAK SE NAŠIM PŘEDKŮM CESTOVALO

NEJEN BLEŠÍ CIRKUSY

DO ZÁBAVY VSTOUPILA I TECHNIKA

TROCHA SPORTOVÁNÍ NA ZÁVĚR

Autor: Stanislava Jarolímková


přečteno: 892x   komentářů: 0

Nejnověji komentované

přečteno: 533x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 07. 2020, 21:10:47
přečteno: 730x   komentářů: 8, nejnovější: 30. 06. 2020, 19:40:23
přečteno: 779x   komentářů: 2, nejnovější: 21. 06. 2020, 07:17:02
přečteno: 980x   komentářů: 2, nejnovější: 14. 05. 2020, 13:15:09
přečteno: 790x   komentářů: 4, nejnovější: 12. 05. 2020, 19:41:06
přečteno: 1445x   komentářů: 14, nejnovější: 12. 05. 2020, 16:12:24
přečteno: 2069x   komentářů: 1, nejnovější: 05. 05. 2020, 18:02:22
přečteno: 885x   komentářů: 4, nejnovější: 03. 05. 2020, 20:52:20

Nejčtenější

přečteno: 12563x   
přečteno: 11038x   
přečteno: 10138x   
přečteno: 10076x   
přečteno: 9287x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
pětset šestnáct:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 7. 8. 2020