joudaweb - časopis Čekanka

Knížka pro zvídavé děti - 2. část

27. února 2020 15:42:31

KDYŽ ZAVOLALA ŠKOLA

 

Zpočátku naši předkové vzdělání nepostrádali, protože mívali dost starostí se sháněním obživy, oblečení a bydlení. Situace se změnila ve 13. století, kdy se zejména lidé žijící ve městech začali věnovat obchodování či řemeslům a uvědomovali si, že by bylo výhodné umět číst, psát a počítat.

Proto začaly vznikat ve městech školy světské (tedy necírkevní); my jim budeme v zájmu srozumitelnosti říkat školy základní. Tyto školy ale dlouho navštěvovali pouze chlapci; dívky směly usedat do jejich lavic až v druhé polovině 18. století. (Do té doby mohly získávat základní vzdělání pouze dcerky zámožných rodičů: buď pobývaly v klášterních či soukromých dívčích školách, nebo mívaly domácí učitele.)

První školní budovy bývaly malé, dřevěné a ještě v 16. století mívaly obvykle jednu větší místnost, sloužící jako učebna (třída), a jednu menší, v níž bydlel pan učitel. Ten míval někdy při škole i malé hospodářství tvořené chlívkem a malým políčkem Toalety součástí škol nebývaly, takže žáci museli odbíhat do zahrady, na hnojiště a podobně. Někdy bývala ve školní budově k dispozici jakási komora, v níž přespávaly děti přespolní. (Slovo „přespolní“ označovalo toho, kdo musel někam jít skutečně přes pole, tedy kdo pocházel z některé okolní vesnice. Žáčci, kteří bydleli velmi daleko od města či městečka, v němž stála škola, by museli brzy vstávat a při vyučování by byli unavení a ospalí. Proto bylo dobře, když mohli přes týden ve škole přespávat.)

V jedné třídě bývali ještě v 19. století obvykle žáci různého věku, protože kvůli nedostatku učeben musely vznikat dvojtřídky či dokonce trojtřídky. V nich si nejmladší žáčci například nahlas opakovali slabiky, ti starší už sami četli texty a „třeťáci“ počítali či psali. Je samozřejmé, že všichni se navzájem rušili – ale tehdy se s tím nedalo nic dělat.

Učitelé neboli kantoři se v minulosti lišili od těch dnešních tím, že sice většinou uměli hrát na několik hudebních nástrojů, ale ne všichni byli vzdělaní. Například jistý čas (v 17. století, kdy i v našich zemích trápila lidi takzvaná třicetiletá válka) učili třeba bývalí vojáci, kteří kvůli zranění nemohli najít práci a kteří dokonce někdy ani neuměli číst. Kromě toho v minulých staletích učitelé často své žáky trestali, a to nejen za to, že něco rozbili (třeba okno), ale i za pozdní příchod, nezdvořilost, napovídání či vyrušování při vyučování. Obvyklé bylo nejen bití rákoskou, ale někteří žáčci si museli stoupnout či sednout ke zdi pod oslí hlavu namalovanou na zdi, čemuž se říkávalo „stoupnout či sednout pod osla“.

***

Se zavedením školní docházky pro všechny děti čekala žáčky i novinka zvaná hlavní prázdniny. Za ně mohli děkovat Janu Amosu Komenskému, který jak známo přemýšlel o tom, jak zlepšit výuku. A protože věděl ledacos o školství v zahraničí, navrhl, aby i děti v Českém království měly delší období, které by mohly využívat k odpočinku. Termíny prázdnin se v různých obdobích měnily (někdy začínal školní rok v říjnu, někdy v listopadu), ale nakonec se ustálily na dva nejteplejší měsíce kalendářního roku, tedy na červenec a srpen.

Po skončení základní školy mohli chlapci odejít do učení k některému řemeslníkovi, nebo na střední školu. Dívky ale obvykle zůstávaly doma, aby se učily vařit a pečovat o domácnost. První dívčí gymnázium bylo založeno až roku 1890 v Praze, a na možnost studovat vysokou školu si musely slečny ještě pár let počkat. Tehdy totiž převládal názor, že stačí, když dívky a ženy umí číst, psát a trochu počítat.

***

 

V minulých staletích psávali školáčci nejprve na černou až šedavou tabulku, zhotovovanou z horniny zvané břidlice, která se snadno štípe na tenké desky. Na tyto tabulky se psávalo tuhou křídou z kaolínu, jíž se nesprávně říká olůvko. (Skutečným olůvkem byla olověná tyčinka, která za sebou nechávala na pergamenu či papíru černou čáru. Ta se však používala třeba na značení dřeva, ale na školní tmavé břidlicové tabulce by nebyla čára vidět.)

Papír se dostával do škol pomaloučku až od počátku 19. století, kdy byla zahájena jeho strojová výroba z hadrů a starého papíru. (Od 14. století se sice dovážel z Itálie, ale protože se vyráběl ručně, býval velmi drahý, takže se používal pouze pro úřední listiny či knihy.) Sešity se mezi děti začaly šířit teprve od poloviny 19. století, kdy byla zahájena jejich tovární výroba. Do té doby si školáčci skládali zakoupené archy papíru na tak zvané osmerky, které jim pan učitel nalinkoval.

Na papír psaly děti nejprve brkem neboli ptačím perem. „Dárci“ této pomůcky se stávaly především husy (ovšem profesionální písaři používali raději pera labutí, pávů, orlů a tetřevů). Za zmínku stojí, že ne každý husí brk byl vhodný. Z jedné husy jich mohlo k psaní sloužit maximálně deset, po pěti z každého křídla, přičemž pro praváky prý bývala vhodná brka pocházející z levého křídla a pro leváky z křídla pravého. Nejvhodnější čas k jejich získávání býval květen a červen, kdy husy mění „kabátek“. Někdy se psávalo i brky kachen, vran či slepic; od kdákalek však prý bývaly tyto psací pomůcky nejméně kvalitní.

Brky upravoval ke psaní pan učitel (jemuž děti nosily i brky pro jeho osobní potřebu). Nejprve je odmastil, a pak ostrým nožíkem zvaným perořízek seřízl špičku a rozřízl ji na dva „jazýčky“, aby inkoust na peru lépe držel a aby pero lépe klouzalo po papíru. Po skončení psaní museli žáčci pero ponořit špičkou do nádobky s vodou.

Po brku přišla na řadu tužka. Tuhu, která se v ní používá, sice lidé znali již dlouho, ale kdyby ji žáčci drželi při psaní v ruce, byli by samozřejmě brzy celí umazaní. Proto šikovní řemeslníci začali pro tuhu vyrábět dřevěný „kabátek“, na který se muselo používat kvalitní, dobře vyschlé dřevo bez suků. Tuhy se zpočátku ostřily nožem, a k mazání „stop“ , které tužka zanechávala na papíře, se nejprve používala chlebová střídka. Malá ořezávátka i mazací gumy se začaly u nás objevovat teprve koncem 19. století.

Dalším „psacím“ vylepšením se stala kovová (ocelová) pera, která psala pomocí inkoustu. Nasazovala se do dřevěné násadky a postupně zlevnila natolik, že když je žáček rozskřípal, mohl je snadno nahradit novým.

Poměrně dlouho míchal inkoust žákům pan učitel z přísad, které zakoupil v obchodě. Práce mu trvala několik dní, a výsledný „koktejl“ naléval dětem do kalamářů, zapuštěných do otvorů v desce školních lavic neboli škamen. On sám si někdy namíchal inkoust červený, který mu prý děti záviděly. Pokud v některých lavicích otvory na kalamáře nebyly, nosily děti do školy inkoust v obyčejné uzavíratelné lahvičce, kterou přivázaly za její „krček“ na provázek, a ten si zavěsily třeba na knoflík kabátku. Když v 19. století začala průmyslová výroba inkoustu, ujal se jeho nalévání do kalamářů obvykle pan školník.

Plnicí pera se u nás začala používat v 80. letech 19. století, ale bývala až do počátku 20. století velmi drahá.

Savé papíry neboli pijáky nebývaly ještě v druhé polovině 19. století běžné (jen výjimečně se objevovaly pijáky hrubé a šedivé). Děti text osušovaly nejčastěji posejpátkem, což byl cedníček obsahující velmi jemný písek, který se na stránku nasypal, a když do sebe vsákl přebytečnou inkoustovou tekutinu, ze stránky se sklepl. Kaňky žáčci obvykle slízli jazykem.

Předchůdcem vysvědčení byly od 18. století zápisy buď do bílé (někdy zlatavé) pochvalné knihy, nebo do černé knihy hanby. Žáci museli „hříšné“ zápisy zanášet do knihy sami a většinou se snažili, aby písmo bylo co nejméně čitelné. Skutečná vysvědčení byla zavedena v druhé polovině 18. století, ale jejich podoba se velmi často měnila. Žákovské knížky se u nás začaly používat až od roku 1951 a sloužily k zapisování známek, omluvenek, poznámek a dalších sdělení.

 

Zpracováno z Knížky pro zvídavé děti, kterou vydalo v létě roku 2018 nakladatelství Albatrosmedia.

 

ILUSTRACE:

---Stoupnout či sednout si pod osla se žádnému žáčku nechtělo. Kresba Jiří Filípek

---Břidlicová tabulka měla k sobě přivázanou houbičku na mazání napsaného textu. Kresba Jiří Filípek

 

SOUVISEJÍCÍ ZAJÍMAVOSTI:

---Dlouho musely děti psát pouze pravou rukou, a komu to nešlo, byl za to trestán. V 18. a 19. století lékaři označili leváctví za nemoc a snažili se nalézt na ně (ovšem marně) medicínu. Horší bylo, že v první polovině 20. století byli leváci povinně přecvičováni. Dnes je jasné, že leváctví způsobují složité, často dědičné změny v organismu, a že zákaz používat levačku je nesmyslný. České školství považuje přecvičování leváků za nepřípustné od roku 1967.

---V 19. století se učily děti abecedu tak, že společně ve třídě opakovaně odříkávaly takové texty jako např. „Hůlčička s puntíkem – i. Hůlčička bez puntíku – el (neboli „l“). Dvě hůlčičky – en. Tři hůlčičky – em. Pytlíček s třepečkem – y. Měsíček – c. Stolička – h. Soudeček – o.“ A ke každému písmenku se učily jinou básničku; například u „h“ recitovaly: „Hasiči jak zatroubili, hned ohýnek uhasili.“ Ve 20. století byly zaváděny také říkanky, které však už mívaly jiné texty. Například písmenko „L“ dostalo tyto veršíky: „Letadlo letí nad řekou, před sebou cestu dalekou, loď pod ním zdá se maličká, jak papírová lodička“ .

---Mnozí rodiče považovali ještě v 19. století vzdělávání svých synů a dcer za málo důležité. Neuvědomovali si, že jejich děti kvůli tomu nebudou mít šanci v dospělosti vykonávat lépe placená zaměstnání a budou muset pracovat stejně tvrdě, jako oni. Mnohé děti takovýchto rodičů prý dokonce po odchodu ze školy zapomínaly číst a psát, a proto se někteří neuměli ani podepsat a místo podpisu používali křížky: +++.

Autor: Stanislava Jarolímková


přečteno: 1032x   komentářů: 0

Komentáře


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
sedmset šest:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nejnověji komentované

přečteno: 533x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 07. 2020, 21:10:47
přečteno: 730x   komentářů: 8, nejnovější: 30. 06. 2020, 19:40:23
přečteno: 779x   komentářů: 2, nejnovější: 21. 06. 2020, 07:17:02
přečteno: 980x   komentářů: 2, nejnovější: 14. 05. 2020, 13:15:09
přečteno: 790x   komentářů: 4, nejnovější: 12. 05. 2020, 19:41:06
přečteno: 1445x   komentářů: 14, nejnovější: 12. 05. 2020, 16:12:24
přečteno: 2069x   komentářů: 1, nejnovější: 05. 05. 2020, 18:02:22
přečteno: 885x   komentářů: 4, nejnovější: 03. 05. 2020, 20:52:20

Nejčtenější

přečteno: 12562x   
přečteno: 11038x   
přečteno: 10138x   
přečteno: 10076x   
přečteno: 9287x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
sedmset šest:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 7. 8. 2020