ČÍM SE NAŠI PŘEDKOVÉ ŽIVILI
Jednou z činností, jíž se živili lidé žijící na vesnicích, bylo obdělávání polí. Tomu se začali věnovat možná díky tomu, že nejprve občas zkoušeli rozkousat syrová zrníčka různých travin a jednoho dne dostali skvělý nápad vložit neboli vysít jich pár do země. Když jim z nich příští rok vyrostly klásky s mnohem větším počtem zrníček, vydrolili je, část z nich snědli a část uložili, aby je mohli vysít a zajistit si na příští rok novou sklizeň. Ovšem aby mohli sklízet co nejvíce klasů i dalších rostlin vhodných k jídlu, začali políčka zvětšovat tím, že pracně „ukrajovali“ okolní les.
Je samozřejmé, že půdu políček museli kypřit neboli orat a hodně se při tom nadřeli. Dokazuje to i písnička, v níž se zpívalo: „Ach můj Bože, co já zkusím // celej tejden za tím plouhem (pluhem) // tlapat (chodit) musím // Nevyspím se nenajím se // celej tejden za tím plouhem // uchodím se.“ Oradel vyzkoušeli mnoho – od vhodně zahnutých klacků až k pluhům, ale počátkem 19. století se prosadil ten, který sestrojili bratranci Veverkové – rolník František a kovář Václav. Pluhu se říkalo buď podle příjmení přemýšlivých bratranců „veverče“, nebo „ruchadlo“ . Tento druhý název souvisel s tím, že uměl půdu rozrušit (tedy až do hloubky asi 20 cm kypřit i obracet) a tím přispíval ke zvýšení její úrodnosti. O novinku byl zájem i v cizině; například Němci jí říkali „der Ruchadlo“ a Francouzi „le rouchadlo“ (čti „rušadlo“).
Při sklizni obilí používali naši předkové zpočátku srp. (Právě podle srpu byl nazván měsíc srpen, během nějž se sklizně většinou odehrávaly.) Pracovali s ním tak, že drželi jednou rukou svazek stonků obilí neboli stébel s klasy, a klásky odřezávali od stébel opatrně tak, aby pokud možno ani jediné zrnko nespadlo na zem. Postupně stále častěji používali místo srpů kosy, které až dosud kupodivu sloužily pouze na sečení neboli kosení trávy. S kosami už na pohnojených polích sekali stonky s klasy až u země. (Usušené stonky využívali v zimě ke krmení dobytka i k podestýlání, které ho chránilo před chladem od země.)
Jelikož zrna jsou v klasech uložena v jakýchsi „kapsičkách“ (odborně zvaných pluchy), museli je lidé vyloupat. Dělali to tak, že klasy rozkládali na dvoře a mlátili je pomocí cepů zhotovených z tvrdého dřeva. Někdy to dělali členové rodiny, ovšem kdo měl velká pole, ten si najímal pomocníky, jimž se říkalo mlatci. Aby pracovali ve stejném rytmu, vymýšleli si říkanky. Byli-li čtyři, říkali: „snop na patře, shoď jej bratře, shoď jej dolů na stodolu“ , a pokud jich bylo šest, recitovali stále dokola: „tata mamu češe, tata mamu češe“ .
***
Obyvatelé venkova chovali domácí hospodářská zvířata jako kozy, ovce a později i krávy a voly. Prasata žila dlouho volně v přírodě, byla tmavě zbarvená, mívala kly, dlouhé nohy, slabší tělíčko, a celoročně se pásla venku. Protože denně naběhala za potravou snad prý 30 km, bývala hubenější než dnešní pašíci (kteří dostávají vše pod rypáček) a maso z nich nebylo tak tučné.
Zpočátku pobývala hospodářská zvířata venku po celý rok. Později je lidé začali na noc zavírat na ochranu před divokými zvířaty (vlky) do ohrad, a za silných mrazů si je dokonce brávali do svých domků, kde je umístili za dřevěnou zástěnu. Nakonec jim začali pořizovat vlastní obydlí. V teplých částech roku vycházela přes den zvířata na pastvu, trvající obvykle od dubna až do podzimních plískanic.
Hlavními zvířecími pracanty v zemědělství bývali až do 19. století krávy a voli. Naši předkové je využívali proto, že byli levnější než koně, a navíc se díky svým širším paznehtům (rohovitým „chodidlům“) nebořili na polích do rozmoklé půdy. Trvalo ovšem dlouho, než se je naučili správně zapřahat. Když zpočátku zapřahali tažná zvířata za rohy, uvezla pouze nevelký náklad. Proto zkoušeli vést řemeny či provazy přes jejich krk, ale v tom případě zase nemohla dobře dýchat, a teprve ve 12. století přišli na to, že musí používat tak zvaný chomout (neboli ohlávku). Koně bývali do oradel či těžkých vozů s náklady zapřaháni teprve v 18. století.
Z ptáků chovali naši předkové kachny, husy, kohouty, slepice a holuby (kteří ve středověku sloužili jako „pošťáci“). Psi – potomci vlka – si dlouho žili volně posvém a k lidem se stahovali jen kvůli tomu, že jim občas při svých masitých hodech házeli kosti. Postupně ale začali dvounožcům pomáhat při stopování a lovu, při pasení dobytka i hlídání domů. Ve výjimečných případech fungovali jako malá „kamínka“, protože svým huňatým kožíškem dokázali člověka zahřát a uchránit ho před umrznutím.
Jelikož naši předkové rádi mlsali slaďoučký med, zajímali se o včelky. Nejprve vybírali med divokým včelám usazeným v brtích (což byl staročeský název dutin lesních stromů) či ve skalních štěrbinách, a říkalo se jim proto brtníci. (Dělali to stejně jako medvědi brtníci, k nimž patřil i medvídek Pú.). Když včelkám začali stavět poblíž svých obydlí úly a ponechávali jim na zimu část medu, aby neměly hlad, začalo se jim říkat včelaři.
V minulosti lidé jídali mnohem více ryb než dnes. Kromě toho, že je lovili v řekách, naučili se chovat je v chovných rybnících, zakládaných ve větším počtu od 14. století. V nich se prohánělo nejvíce kaprů, o které měli zájem i zahraniční zákazníci. Každý podzim se pak konával rybolov neboli výlov. Zajímavé je, že z počátku se ryby nevážily, ale rybáři je odměřovali tak, že je vkládali do takzvaného měrného džberu, kam se jich vešlo asi 100 kilogramů. Při rybolovu přenášeli rybáři ryby v síťkách, jimž se říkalo kesery. Protože jak známo ryby nevydrží dlouho bez vody, museli s keserem ke kádím rychle utíkat; proto se dodnes o rychle utíkajícím člověku říká, že běží jako s keserem.
Z názvů mnoha řemesel je jasné, jaké zboží nabízela: všichni víme, co vyráběli zlatníci, šperkaři, skláři, krejčí, švadleny, mlynáři, hrnčíři či ševci. Ale názvy některých řemesel jsou pro nás dnes již nesrozumitelné, a proto si alespoň některé vysvětlíme.
Brabenáři vybírali z mravenišť kukly, které prodávali jako krmení pro ptáčky chované v klíckách, čamrdáři vyráběli knoflíky, drátníci zhotovovali ručně dráty, dřevěnkáři vyráběli dřevěné boty zvané dřeváky, houžváři zhotovovali houžve neboli provazce z mladých, nejčastěji smrkových kmínků, hrstníci nabízeli sůl, semena, obilí, kroupy apod., které ale nevážili na vahách, nýbrž je odměřovali na hrstě, krtičkáři nabízeli venkovanům, že jim na pozemcích vyhubí škodlivé krtky, ohánečníci prodávali vějíře z ptačích per sloužící k ohánění much, a tlumočníci vyráběli tlumoky či pouzdra na střelné zbraně. Přidám ještě zmínku o peciválech, kteří se nepovalovali na peci, nýbrž pece opravovali a vymetali z nich saze; aby se snadno vsunuli do kamen, bývali většinou drobné a malé postavy.
Velmi zvláštní povolání mívali čihaři neboli ptáčníci, chytající malé ptáčky, které naši předkové dlouho rádi jídali, a od 19. století (kdy přišli na chuť velkým opeřencům jako byly husy, kachny, bažanti apod.) je chovali doma pro své obveselení v klíckách, zhotovovaných zpočátku z lískových prutů. Ptáčníci chytali například stehlíky, slavíky, skřivánky či kosy. Prováděli to tak, že v přírodě nanesli na tenké proutky některých stromů lepkavou hmotu (obvykle stromovou smůlu), a pak začali opeřence lákat třeba pomocí křiku sojky. Zpěváčci zvědavě přilétali, přilepili se na proutek – a čihař je sesbíral do pytle. Od té doby známe rčení: „sedl někomu na lep“, což znamená, že se nechal napálit podobně, jako zvědaví opeřenci.
Zpracováno z Knížky pro zvídavé děti, kterou vydalo v létě roku 2018 nakladatelství Albatrosmedia.
Ilustrace:
---Rybář utíkající s keserem plným ryb. Kresba Jiří Filípek
---Když měl kovář přibít podkovy na kopyta neklidného či bázlivého koně, „přidržel“ si ho pomocí takovýchto popruhů. Díky tomu bylo kování rychlejší a bezpečnější. Kresba Jiří Filípek
SOUVISEJÍCÍ ZAJÍMAVOSTI:
---Napadlo vás, zda koně – jak se traduje – opravdu spí vestoje? Podle odborníků jde o omyl. Ve skutečnosti tato zvířata vestoje pouze podřimují, aby se při ohrožení mohla dát okamžitě na útěk. Ovšem aby si důkladně odpočinula, musí spát vleže; k tomu jim ale kupodivu prý stačí necelá (obvykle noční) čtvrthodinka. Kůň si však lehne pouze tehdy, když se cítí bezpečný. A víte, proč se koně s oblibou válí? Masírují si zádové svaly, na jaře si tímto způsobem „vyčesávají“ teplou zimní srst a v horku na sebe nabalují bláto a písek jako ochranu proti hmyzu.
---Kohouti bývali pro naše předky důležití ze dvou důvodů. Zaprvé sloužili jako budíčky, protože jejich kokrhání vítalo východ slunce přinášejícího světlo a teplo. (Tato chvíle byla nazvána „kuropění“ , neboť slovo „kur“ je odborný název pro hrabavé ptáky, k nimž kohout patří, a „pění“ značilo „zpěv“.). Zadruhé údajně zaháněli noc, které se lidé obávali, neboť přinášela tmu a chlad – i (jak věřili) – nadvládu strašidel. Kvůli tomu brávali cestovatelé s sebou na cesty kohouty v klíckách.
---Chcete vědět, proč slepice chodí brzy spát a proč se říká o člověku, který uléhá ke spánku brzy, že „chodí spát se slepicemi“ ? Slepice mají (jako všichni živí tvorové) takzvané vnitřní hodiny, což ale neznamená, že by měly v bříšku budíka. Znamená to, že v jejich těle probíhají složité procesy, které jim „nařizují“ jisté chování. A podle slepičích „nařízení“ musí ráno vstávat krátce po východu slunce a usínají ihned po jeho západu. Jelikož v létě je venku světlo déle než v zimě, spí slípky v teplých částech roku kratší dobu, než v zimě.
---Včela nesbírá med, ale nasává sosákem z květů nektar (tedy šťávu s vysokým obsahem vody). Ten jí stéká do bříška, přesněji řečeno do tak zvaného medného váčku, který je velký jako špendlíková hlavička. K tomu, aby včelka tento váček naplnila, musí navštívit asi tisíc květů. Když se vrátí do úlu, předá nektar jiným včelám, které ho dosti složitým způsobem dále zpracují a nakonec ho uloží do jakýchsi krabiček (zracích buněk) v plástu, kde zraje přibližně dva až tři dny (podle teploty a proudění vzduchu v úlu). Každou takto naplněnou buňku zralého medu uzavřou včelí „hospodyňky“ voskovým víčkem.
Autor: Stanislava Jarolímková
Pěkně děkuji za Váš komentář - co může autora více potěšit, než takováto slova.
Paní Stanislavo, zvídavé dítko nejsem, ale s chutí si přečtu každý váš článek a vždy se dozvím něco nového...
Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.
Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.
Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.
JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz Aktualizováno: 3. 11. 2024