joudaweb - časopis Čekanka

Mladoboleslavská ulice Na Vinici

30. března 2020 10:33:09

Křížek na vršku Křížkových schodů, vlevo bývalý hospodářský dvůr na Podolci

Milí čtenáři, vrátíme se Ptáckou ulicí zpátky pod hrad a zamíříme podél Klenice směrem do města. Nacházíme se opět na Podolci, jen pár kroků od bývalého kostela sv. Víta a  hospodářského dvora. Znovu, tak jako na začátku seriálu, projdeme částí Nádražní ulice a připomeneme si, že na jejím konci stála kdysi vyhlášená zájezdní restaurace U Koruny (článek Zaniklé podolecké stavby a továrny).

Naproti restauraci ústí ze Starého Města Křížkovy schody, které spojují obě městské části. V polovině se rozdělují na dvě větve. Jedna míří do Nádražní ulice, druhá do krátké uličky Budovcovy. Schody byly pojmenovány podle křížku, který se nachází na vrcholu schodiště.

 

Za kruhovým objezdem protíná území stará císařská silnice nazývaná Pražská, dříve také Benátecká nebo Dimitrovova. Je to jedna z nejdůležitějších výpadovek z města. Tato míří, jak název napovídá, do našeho hlavního města. Dnešní podobu dostala při výstavbě v roce 1828, předtím vedla uličkami s nebezpečnými zatáčkami. Boleslavští radní tenkrát o novou silnici nestáli, proto měla původně vést mimo město. Pak ale usoudili, že z ekonomického hlediska by bylo lepší, aby povozy městem projížděly, a tak vyslali šestičlennou delegaci k císaři Františku I. s žádostí o vypracování nových stavebních plánů. Stavba se tím velmi prodražila a zpozdila, doba výstavby se protáhla na dva roky. O zaplacení vyšších nákladů se vedl dlouho spor, až soud rozhodl, že vše zaplatí právovárečné měšťanstvo. Při stavbě této silnice byla zrušena nejen Pražská brána na konci Staroměstského náměstí, zbyli pouze lvi po obou stranách silnice (článek Vznik Starého města a cechovní zvyklosti), ale i o něco spodnější brána Svatovítská. Zdivo ze zbořené Pražské brány bylo prodáno za 15 zlatých. V důsledku narovnání silnice byl postaven i nový most přes Klenici a podél komunikace vysázeny vysoké třešně.

 

U kruhového objezdu stojí několik domů, které překvapivě unikly demoličním četám. Nejvýznamnější a také nejkrásnější je Límanova vila stojící majestátně u silnice, obklopená krásnou zahradou. Postavil ji pro svého otce významný český architekt, Karel Zdeněk Líman (1855 Mladá Boleslav - 1929 Brašov Rumunsko), který se proslavil svou prací u rumunského královského dvora, jelikož byl dvorním architektem rumunského krále.

 

Vlevo Límanova vila, uprostřed Masarykova ZŠ, o kterou se zasloužil spolek baráčníků

Karel pocházel z tesařské rodiny. Po ukončení místního gymnázia absolvoval Polytechnický ústav v Praze a prestižní Stavební akademii v Mnichově. Ještě významnější bylo jeho vídeňské působení. Pracoval pro špičkový architektonický ateliér té doby, Fellner a Helmer, seznámil se s užitím zdobných prvků vycházejících z možností umělecko-průmyslových řemesel. Nejvíce ho ovlivnila výstava v roce 1876 zaměřená na tuto uměleckou činnost. Při své další práci využíval nabytých zkušeností. Vila, kterou pro svou rodinu postavil v roce 1884, je plná nádherných zdobných prvků nejen při pohledu zvenku, mimochodem, jistě i vám připomene Národní divadlo, ale i uvnitř. Nádherně vyřezávaný dřevěný nábytek a skvostné sedací soupravy, kovové lustry se skleněnými doplňky, lovecké trofeje, obrazy, výmalby stropů a další zdobné prvky vytvářejí jedinečnou atmosféru vracející nás na počátek minulého století.

 

Vydáme se nyní směrem do města dnešní Viničnou ulicí. Dříve se část kolem zimního stadionu nazývala Střelecká, odkazující na měšťanskou střelnici stojící opodál sportoviště a v blízkosti rychty podoleckých baráčníků. Další část od schodů k lomeňáku až na Celnu se jmenovala Viničná, jelikož se na stráních z města ke Klenici odpradávna pěstovala vinná réva. Poslední část ulice v oblasti pod soudem dostala jméno Božívodská, směřuje totiž do lázeňského místa Boží Voda. V 50. letech minulého století se název sjednotil, zvítězilo pojmenování Na Vinici nebo Viničná ulice, jak kdo byl zvyklý, v komunistické éře pak Protifašistických bojovníků.

 

Viničná ulice je jedna z nejstarší ve městě. Zástavba nebyla významná, ale několik domů se zde nacházelo. U uličky Budovcovy stával rodný dům spisovatele Vincence Zahradníka (článek Počátek mladoboleslavského národního obrození). Vedle něj dodnes stojí dům, v němž po dlouhá léta bývala pohřební služba. V zahradě nebo spíše parčíku, protože byl neoplocený a volně přístupný, stávaly často černé pohřební vozy, které nám ztěžovaly povinné sbírání kaštanů do školního sběru. Další domy stávaly podél silnice k zimnímu stadionu, ale byly zbořeny někdy v 70. letech při budování nové odbočky ze Starého Města a při vytvoření trojúhelníkového zeleného území (parčík to není, je to jen trávou porostlá plocha, kterou využívali pouze malincí Romové, kteří bydleli v domech nad odbočkou. V jednom z nich měl za války Richard Šafařík živnost na zpracování kůží a peří, a výkup kožek se tam udržel až do doby, než byly domy zbourány).

 

Dům Jana Triebenekla

Jediný dům, který přečkal bourání v souvislosti s výstavbou druhého krytého zimního stadionu, stojí na rohu v sousedství hotelu a restaurace. Jak dodnes čitelný nápis hlásí, patřil Janu Triebeneklovi, který v něm až do poloviny 20. století provozoval kamnářskou firmu. Fasáda patrového domu je bohatě zdobena štukovými ornamenty i dalšími stavebními prvky. Za domem je zahrada, jejíž rozloha je limitována Klenici, ale i tak je tam dost místa pro běžné využití. Pamatuji, že před zahradou byl umístěn dřevěný domek na hraní, pěkně velký pro dvě dívčiny, s lůžky i s nábytkem. Hezké to tam bylo...

 

Naproti tomuto domu se nacházejí Kominické schody, které vedou na Kozinu, tedy na Nové Město. I tyto mají dvě větve, jedna ústí zde, druhá blíž k zimnímu stadionu. Tato druhá odbočka neměla skoro žádné “stupně”, jen kamenitou pěšinu, které se říkalo Křivá ulička. Svůj dům zde měl truhlář František Ritter. Druhá větev měla úzké schodiště, které prý připomínalo žebřík, po němž stoupali kominíci ke komínu, a tak se předpokládá, že jméno získaly schody z tohoto důvodu. Další hypotézou je, že zde měli své domky kominíci.

 

V místech dnešní hlavní haly zimního stadionu stával Českobratrsko - evangelický sirotčinec manželů Vraných, kteří darovali Společnosti pro křesťanskou dobročinnost pozemek. Pan Vraný byl mladoboleslavským občanem a bývalým konzulem. V roce 1925 byla na Vranově, jak se zde říkalo, postavena dvoupatrová budova, kolem níž se rozkládala velká zahrada, která se stala domovem pro 40 dětí. Při bombardování v květnu 1945 sovětskou armádou byl sirotčinec zničen a už nebyl znovu přestavěn.

 

Od větve Kominických schodů, která vede k zimnímu stadionu, můžeme zamířit doleva a vydat se kopcem dřívější Poštovskou ulicí, nesoucí dnes název Ve Skalici. Dříve tato ulice vedla k poštovnímu úřadu, který stával na Novoměstském náměstí. Několik boleslavských povozníků se živilo tím, že připřahali své koně k poštovním povozům, protože samotný pár nedokázal povoz úzkým a strmým kopcem vytáhnout k zadnímu traktu c. k. pošty. Na horním konci strmého kopce stávala honosná secesní vila rodiny Eisenschimmelovy, které se říkalo Annina vila.

 

Sejdeme Poštovskou ulicí k zimnímu stadionu, ale nyní si ho nebudeme všímat. Vrátíme se k němu, nebojte se, pojí mě k němu mnohé vzpomínky, a protože jeho historie si zasluhuje větší prostor, přijde na řadu později. Nyní budeme pokračovat Viničnou ulicí podél parkoviště, kterému podlehlo několik menších domů, a zastavíme se u schodů, které vedou do ulice Rybničné. Už jsme do ní nakoukli v díle Mladoboleslavská třída T. G. Masaryka, přečtěte si, prosím. Předtím jsme ji viděli ze strany od Havelského hřbitova, nyní jsme na konci, v ulici, pod kterou se až do 60. let 19. století rozléval Podolecký rybník. Jeho rozloha byla značná, dosahoval až k silnici na Jemníky, v místech dnešních tenisových kurtů byl splav, a končil v místech, kde se nyní nachází můstek ke staré baráčnické rychtě. Dodnes je u mostu patrné, jak velkou rozlohu z dnešního městského parku zaujímal. Ani uplynulé roky nezakryly dno rybníka a jeho hráze, které mnohdy posloužily jako přírodní kluziště nebo sáňkovací dráha.

 

Historii Podoleckého rybníka známe od 16. století, o sto let později i se jmény mlynářů Suchého mlýna. Stráň nad ním byla osázena morušemi. Po epidemii cholery v roce 1867 rozhodl starosta Antonín Vodka v rámci ochrany před nemocí o vysušení všech městských rybníků, tedy i tohoto. Správně se domníval, že výpary ohrožují zdraví lidí, protože v rybníku neplavaly pouze ryby, ale i veškerý odpad, který tam lidé naházeli.

 

Rybník sloužil mnohým skupinám obyvatelstva. Výlov se prováděl jednou za tři roky a sešlo se něm celé městské zastupitelstvo. Rybáři lovili zejména kapry, ale i mníky, lipany nebo raky. Plavci museli být opatrní, aby se nezamotali do rákosí. Rostlo zde kulaté a klukům se hodilo při výrobě pušek. Pod lípami se batolily menší děti, na které dohlížely pradleny, máchající své prádlo. Veselé chvíle si užívala mládež při návštěvě komediantů. Udivoval hastrman s dlouhými vlasy a řadou prskavek nad nimi, které nezhasly ani když skákal z vysokého žebříku u stavidel do rybníka. Návštěvníci představení stojící na hrázi mohli vidět ohnivé stromy, římské svíce i rakety s hvězdičkami.

 

U mlýna stávala hospoda Ve Mlejnku. Konaly se zde vyhlášené taneční zábavy, oblíbené bylo posezení na hrázi u rybníka. Blízký haltýř, sloužící k uchování drobných ryb, jich hojně poskytoval pro všechny návštěvníky. Zdejší specialitou byly ryby pečené na roštu, oblíbené byly zejména drobné grundle.

Nad hrází Podoleckého rybníka v blízkosti baráčnické rychty stával Suchý mlýn. Byl třetím boleslavským mlýnem, ale mlelo se v něm jen tehdy, pokud napršelo. Často se stávalo, že voda nebyla a pak rostla ve vantrokách tráva. Naopak někdy bylo vody hodně a pak byl poškozen nejen samotný mlýn, ale povodeň spláchla i domy stojící podél Klenice. Jeho existence skončila s vypuštěním Podoleckého rybníka. Od posledních nájemců, Anny a Josefa Řípových, mlýn vykoupilo město. Budova mlýnu byla přestavěna a sloužila asi 40 let jako městský chudobinec. Stodola byla využita jako skladiště.

 

Suchý mlýn, jak trefné jméno, říkalo se mu ale i Podolecký, jak jinak, že. Mlýn patřil městu a držitel platil obci nájem. Mlynář měl na starosti i dohled nad rybníkem, zejména opravu hrází a chytání pytláků. Nad rybníkem a kolem střelnice byly pastviny, na kterých se pásly ovce měšťanů.

K mlýnu se chodilo pouze po dřevěné lávce, která stála u stavidla. Povozy přijížděly brodem. Až později, v roce 1883, když už nebyl mlýn v provozu, byl za jediný den a noc postaven dřevěný most se zděnými terasami, aby po něm mohl projet korunní princ Rudolf ke slavnostní hostině, která se konala v měšťanské střelnici, a nemusel se brodit Klenicí, jak bývalo zvykem.

 

Za rybník byla v roce 1867 přesunuta měšťanská střelnice, která byla ve městě od roku 1824. Hostinec, který k ní patřil, koupili podolečtí baráčníci. Jejich rychtu, později letní restauraci, vyzdobil kresbami podle Alšova Špalíčku zubní technik a amatérský filmař Antonín Havlík. Střelnice byla upozaděna v souvislosti s výstavbou okrasného parku. Vadil nejen hluk, ale i případné ohrožení bezpečnosti korzujících. Spolku pozvolna ubývalo členstvo a střelnice zanikla. V. F. Rudolf vzpomíná na mnohé bitky, které sváděly před hospodou mezi vantroky a rybníkem civilisté a vojáci. Mnozí byli vhozeni do vantrok či rybníka a zemřeli. Rybník byl nebezpečnější, protože plavcům vadila dlouhá tráva a mnozí se z ní nedokázali vymotat.

 

Střelecký spolek pořádal různé zábavy, z nichž jedna se konávala v Boží Vodě. Jmenovala se “střelba do hvězdiček” - vysoký stožár nesl osmiramennou hvězdu a sestřeloval se dřevěný kotouček s číslem, který byl umístěn na konci každého ramene.

V měšťanské střelnici bylo nejživěji v neděli odpoledne, měšťané se bavili střílením do terčů neboli šajby. Než měla střelnice svou hospodu, střelcům se nosilo pivo z hostince u Suchého mlýna.

 

Baráčnická rychta na Štěpánce

Mnozí mladí netuší, kdo byli a jsou baráčníci. V minulých dobách byli mocnými zavrhováni, jejich činnost nebyla vítána. Byli udržováni na okraji společnosti, jejich láska k národu a tradicím nebyla podporována a i oni sami neměli chuť zapojovat se do socialistické společnosti.

 

Je to spolek lidí, který v Boleslavi vznikl roce 1894. O pár let později nesl jméno Vlastenecko - dobročinná obec Baráčníků staroměstských v Mladé Boleslavi. Postupně se přidávaly další části města či okolní obce a název se upravoval. Staroměstští si zařídili rychtu na Ptáku v hostinci U Jizery (článek Mladoboleslavská Ptácká ulice, svíčkárna a hostince), podolečtí, jak píši výše, v bývalé měšťanské střelnici.

 

Scházeli se v “baráčku” a od počátku plánovali pomoc potřebným. Vybírali příspěvky pro chudé či nemocné do kasičky v podobě baráčku, pořádali výlety k zajímavým místům české historie, k nimž připravovali i osvětovou činnost, která měla posílit české národní sebevědomí.

 

Baráčníci se oslovují “sousedé a tetičky”, obec řídí konšelstvo v čele s rychtářem. O chod spolku se stará jednatel (syndik), pokladník (berní), o majetek šafář, o zábavu a vzdělání švandymistr, činovníkům se říká "pantatínek a panímaminka", pořádek na setkáních mají na starosti dráb a ponocný.

 

Každá baráčnická slavnost začíná podáním chleba se solí, nikdy nechybí krojovaný průvod a předtančení České besedy. Baráčníci se stále snaží pomáhat a udržují přátelské styky nejen mezi svými členy. Oslavují společně významná životní jubilea, sbírají peníze na pomoc postiženým. Vydávají měsíčník Život Budovcovy župy, nejstarší stále vycházejí časopis v okolí, v němž velkou část věnují historii. Uznání si zaslouží i folklorní soubory vystupující zejména při lidových slavnostech, ale i na mezinárodních festivalech. Bez pomoci podoleckých baráčníků by nebyla postavena škola na Podolci. Nejenže věnovali pozemek, ale nakupovali i stavební materiál.

 

Již jsem psala, že Podolecký rybník zabíral obrovské území a nyní dodám, že na něj navazoval rybník Houpavý, jehož koryto dnes překračuje most Božívodský směrem na Jemníky postavený na konci 19. století. Takto velká plocha byla využívána zejména v zimě ke sportování. Brusle byly v době využívání rybníků vyrobeny z dřevěné podrážky, na níž bylo zespodu připevněno želízko a k běžné botě se přivazovaly řemínky. Bruslili nejen páni, ale i dámy. První známou krasobruslařkou byla slečna Žany. Když Klenice zamrzla po celé své délce, pořádali bruslaři výlety až do vzdálenější obce. I v této době bylo nutné se o kluziště starat. Bývalý hejtman Jakub odstraňoval napadaný sníh nebo pomáhal s přivazováním bruslí. Výběr poplatků měl na starosti sluha bruslařského klubu pan Staněk.

 

Dnešní část jsem ukončila bruslením, v příštím budu tímto oblíbeným zimním sportem pokračovat. Podíváme se za prvními bruslaři, navštívíme zimní stadion v dobách minulých a povíme si o významných sportovcích, kteří proslavili Mladou Boleslav.

 

Literatura - Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Boleslavští autoři - Mladá Boleslav od minulosti k dnešku

Karel Herčík – Historické perličky z Mladoboleslavska

Karel Herčík – radniční měsíčník Boleslavan - Kapitoly z historie

Sylva Městecká – Boleslavský uličník

Václav František Rudolf - Staré obrázky boleslavské

Wikipedie

 

 

Fotografie – některé staré fotografie jsem získala od paní Hálové, které tímto velmi děkuji. Mnohé informace a starodávné fotografie jsem dostala od manželů Šímových, kteří organizují promítání starších fotografií a seznamují účastníky besed s historií města. Patří jim můj vřelý dík a obdiv. Snímky ze současnosti jsou mé vlastní, místa jsem fotografovala při mých procházkách městem s Jiřinkou v mysli…

 

Autor: Alena Prchlíková


přečteno: 715x   komentářů: 0

Komentáře


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
sto devadesát devět:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nejnověji komentované

přečteno: 532x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 07. 2020, 21:10:47
přečteno: 728x   komentářů: 8, nejnovější: 30. 06. 2020, 19:40:23
přečteno: 778x   komentářů: 2, nejnovější: 21. 06. 2020, 07:17:02
přečteno: 980x   komentářů: 2, nejnovější: 14. 05. 2020, 13:15:09
přečteno: 790x   komentářů: 4, nejnovější: 12. 05. 2020, 19:41:06
přečteno: 1444x   komentářů: 14, nejnovější: 12. 05. 2020, 16:12:24
přečteno: 2069x   komentářů: 1, nejnovější: 05. 05. 2020, 18:02:22
přečteno: 885x   komentářů: 4, nejnovější: 03. 05. 2020, 20:52:20

Nejčtenější

přečteno: 12562x   
přečteno: 11038x   
přečteno: 10138x   
přečteno: 10076x   
přečteno: 9287x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
sto devadesát devět:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 7. 8. 2020