joudaweb - časopis Čekanka

Tento příslušník slavného starého českého rodu byl oddaným a tolerantním poddaným habsburských císařů, a snažil se všude, kam byl poslán, prospět jejich říši – což samozřejmě platilo i o jeho sedmnáctiletém působení ve funkci nejvyššího purkrabího Království českého. Přesto si ke svému zklamání vysloužil nucený odchod z aktivní služby, a stal se posledním příslušníkem svého rodu pohybujícím se ve vysoké politice.

Jeho syn Bohuslav sice rovněž nastoupil do habsburských služeb, ale pouze v roli řadového diplomata, jehož po celou aktivní část života trápily finanční problémy, neboť práce pro císaře byla považována spíše za čest, a v jeho případě nestačila uživit velkou rodinu.

Problémy s Habsburky – byť jiného rázu – měla i Žofie, Bohuslavova dcera (a vnučka Karla Chotka), která musela léta trpělivě čekat na to, než se s ní mohl oženit císařův synovec František Ferdinand d` Este, s nímž po čtrnáctiletém manželství zemřela kvůli fatální lehkomyslnosti.

***

Vnučka zůstala pouze „paní následníkovou“

O tom, že se František Ferdinand d`Este – coby generální inspektor armády – zúčastní inspekce vojenských manévrů v Bosně a Hercegovině (které Rakousko-Uhersko anektovalo v říjnu roku 1908), rozhodla Vídeň již roku 1913. Žofie (která získala právo navštěvovat takovéto vojenské akce roku 1910) se na svoji první oficiální cestu rozhodla jet s ním, za což byl zřejmě rád, protože se těšil, jak se s ní pochlubí. Věděl, že zde se na ni bude nahlížet jako na manželku generálního inspektora, takže jí budou „dopřány všechny pocty, náležející choti generála“.

Než se vydali v úterý 23. června 1914 na cestu, odvezli děti s jejich vychovatelem do Chlumu u Třeboně (který František Ferdinand zdědil roku 1875 a v letech 1902—1904 mu přistavěl patro a doplnil upravený park sochami).

Večer dojeli manželé do Vídně, kde se rozdělili. Následník pokračoval vlakem do Terstu, a pak postupně dvěma válečnými plavidly a vlakem do Ilidže (lázeňského městečka nedaleko Sarajeva). Žofie (která pochopitelně nesměla vstoupit na palubu válečné lodi) zůstala den u sestry, a do Ilidže přijela přes Uhry ve čtvrtek ráno 25. června.

V pátek 26. června začaly za deštivého počasí manévry v Tarčině (32 km jihozápadně od Sarajeva), k jejichž sledování se generální inspektor disciplinovaně dostavil, zatímco jeho žena navštěvovala v Sarajevě nemocnice, sirotčince, kostely apod. V sobotu večer 27. června se společně zúčastnili v Ilidži hostiny, a na programu posledního dne jejich pobytu, tedy neděle 28. června 1914, byla oficiální prohlídka Sarajeva včetně návštěvy radnice a nového zemského muzea.

Manželé přijeli z Ilidži zvláštním vlakem v 9.50, a nasedli – spolu s guvernérem Bosny a Hercegoviny, polním zbrojmistrem (jedna z tehdejších hodností generálů) Oskarem Potiorkem (*1853—†1933) a s následníkovým pobočníkem Františkem Maria Alfredem hrabětem z Harrachu (*1870—†1937) – do třetího vozu připravené kolony šesti automobilů (z nichž ten poslední byl rezervní).

Šlo o tmavošedý polstrovaný kabriolet se šedou plátěnou střechou, který zapůjčil i se svým osobním řidičem Leopoldem Lojkou (*1886—†1926) zmíněný hrabě Harrach. (Zde stojí za zmínku, že hrabě Harrach, důstojník rakouské armády, obdržel rozkaz zúčastnit se manévrů a být následníkovi zcela k dispozici. František Ferdinand sice vlastnil vůz s řidičem Tomášem Dvouletým, vyškoleným v Londýně pro chování v nebezpečných situacích a atentátech, ale ten měl v tu dobu dovolenou. Pokud byste se dočetli, že Harrachův vůz tehdy řídil Franz Urban, historici upozorňují, že jde o poměrně častý omyl.)

Kolona vozů, které měly – s výjimkou policejního automobilu – kvůli vedru od rána stažené střechy, jela k radnici po Appelově nábřeží. Když míjela v 10 hodin 25 minut rychlostí asi 20 km/h most Cumurija, hodil Nedeljko Čabrinovič na následníkův vůz ruční bombu. Ta však sklouzla po stažené střeše třetího vozu díky tomu, že řidič Lojka si prý všiml, že „cosi letí“, a tak zrychlil; bomba spadla na silnici a explodovala pod čtvrtým vozem, v němž byl zraněn guvernérův pobočník. (Atentátník skočil do řeky, snažil se spolknout cyankáli, ale nakonec byl zatčen.) Zraněný byl odvezen do posádkové nemocnice, a ostatní pojízdné vozy pokračovaly v cestě na radnici.

František Ferdinand sice během starostova projevu vyslovil nespokojenost s nedostatečnou ochranou, ale odmítl návrh, aby v tu chvíli ukončil sarajevskou návštěvu; nadále hodlal navštívit zraněného pobočníka. Padlo tedy rozhodnutí, že vozy pojedou z radnice do posádkové nemocnice, ale po změněné trase. Znamenalo to, že neměly zabočit v úrovni Latinského mostu do ulice Františka Josefa I., kde by se proplétaly úzkými uličkami Starého města, ale měly pokračovat rovně po nábřeží. Bylo to rozhodnutí nanejvýše rozumné, protože nábřeží bylo rovné a široké, a vozy tu mohly v případě nebezpečí zvýšit rychlost.

Hosté tedy nasedli – nutno říci, že lehkomyslně – znovu do automobilů, ale nikoho nenapadlo zatáhnout alespoň plátěnou střechu vozu nejvzácnějších hostů. Pouze hrabě Harrach se pokusil jistit bezpečnost následníka tím, že opustil své místo na sedadle vlevo vedle řidiče a obětavě se postavil na levé stupátko, aby svým tělem chránil „hlavně srdce arcivévody“ před případným útokem z pěšinky vedoucí po severním břehu říčky. Nemohl tušit, že Gavrilo Princip sice v době jízdy kolony k radnici skutečně stál na této pěšince (1), ale během pobytu vzácných hostů na radnici přešel křižovatku prý snad aby si koupil něco k jídlu v lahůdkářství (2).

Přesto by možná návštěva Sarajeva mohla skončit v poklidu – kdyby se ovšem informace o změně trasy dostala k řidičům kolony – což se bohužel z nepochopitelných důvodů nestalo (podle některých pramenů se tohoto fatálního opomenutí dopustil náčelník policie). Vozy tedy začaly postupně v úrovni Latinského mostu zatáčet doprava do ulice Františka Josefa I., ale teprve když stočil volant i Leopold Lojka, kdosi vydal povel, aby jel rovně po nábřeží. Lojka tedy začal couvat, jenže tím se dostal prakticky před překvapeného Gavrila Principa, který v tu chvíli stál necelé dva metry od lahůdkářství a nemohl manželský pár minout. Jedna kulka přerušila břišní aortu Žofie a na místě ji usmrtila, a druhá zasáhla krční tepnu Františka Ferdinanda, který zemřel asi o čtvrt hodiny později. Oba byli převezeni přes Latinský most do sídla guvernéra, kde však přivolaní lékaři konstatovali smrt.

Střelec po zatčení přiznal, že nestačil ani zamířit, a nevěděl, zda vystřel dvakrát či třikrát. Každopádně v žádném případě nebylo vypáleno sedm kulek, jak se stále traduje; sedm bylo původně atentátníků, z nichž však byli nakonec schopni zaútočit pouze dva.

Rakve manželů, jejichž pohřeb proběhl co nejrychleji a bez nákladných slavnostních obřadů, byly uloženy na rakouském zámku Artstetten, který určil František Ferdinand jako místo posledního odpočinku a který je dodnes v rukou jeho potomků.

***

Samozřejmě se v některých pramenech vedou debaty o tom, zda manželé měli či neměli předtuchu o neblahém konci cesty. Ve skutečnosti museli vědět, že míří do neklidné země a neklidného města, a věděla to i Vídeň. Vždyť když roku 1910 navštívil Sarajevo v kočáře taženém koňmi František Josef I., bylo celé město uzavřeno, podezřelí jedinci dostali domácí vězení a po trase, kudy císař projížděl, stály dvě řady vojáků.

Naproti tomu roku 1914 při návštěvě „tvrdohlavého“ následníka se prakticky žádná bezpečnostní opatření nekonala, i když bylo známo, že v několika tiskovinách dokonce vyšly výzvy k pomstě Habsburkům. Generál Potiorek vše zlehčoval slovy o tom, že jde o nezodpovědné výrostky, které není třeba brát vážně a sám vyslal do sarajevských ulic jen málo policistů (podle některých pramenů bylo na nábřeží pouze asi 150 vojáků a detektivů), i když mohl povolat část z dvaceti tisíc vojáků účastnících se manévrů, které probíhaly ještě v den atentátu. To však odmítl údajně kvůli tomu, že by jejich zablácené uniformy pokazily dojem z nazdobeného města.

Svůj díl viny nesl i František Ferdinand, který se na informace o pohrůžkách tvářil lhostejně a z míry ho kupodivu nevyvedly ani urážky mířící na jeho manželku. (Již v den příjezdu do Ilidže manželé bezstarostně odjeli do Sarajeva k jednomu židovskému obchodníkovi s uměleckými předměty bez jakéhokoliv jištění vozem hraběte Harracha řízeného řidičem Lojkou.)

Jak napsal v roce 1964 vídeňský list Presse – následník si výslovně nepřál, aby ve městě došlo kvůli jeho návštěvě k uzavírkám; navíc se prý nechal slyšet, že „člověk je v božích rukou“ a „bázeň je vždycky nebezpečná věc“.