Od 13. století patřily k zábavám urozených obyvatel Českého království neodmyslitelně rytířské turnaje, které až do 15. století pořádali výhradně králové, a to při korunovacích, návštěvách významných hostů, svatbách apod. Turnajových disciplin byla řada (včetně soubojů pěšáků vybavených mečem či sekyrou), ale nejslavnějším se stalo klání dvojic jezdců s dřevcem, kteří se snažili srazit jeden druhého ze sedla.
Předchůdci turnajů byly cvičné boje, při nichž se rytíři připravovali na skutečné bitvy, ale během oné přípravy docházelo k mnoha zraněním, mnohdy i smrtelným. Ve 12. století na to začali poukazovat církevní hodnostáři, i když jim zřejmě více vadilo, že při oněch cvičeních se rytíři „nemravně chovali“ (neboli špásovali s přihlížejícími dívkami a ženami). Knížata a králové si však uvědomili, že kvůli oněm zraněním přicházeli zbytečně o mnoho vojáků a koní, a proto uvítali novinku šířící se od 12. století z Francie. Tou byly souboje, které sice nadále připravovaly rytíře na boj, ale už neměly podobu krvavých šarvátek, v nichž bylo kvůli vítězství povoleno vše, a staly se bezpečnější „hrou na boje“ blížící se sportovnímu zápolení podle daných pravidel.
Turnajová pravidla předepisovala nejen to, jaké údery mohou rytíři používat (například bylo zakázáno útočit na soupeře, jemuž spadla přilba), ale i to, že k turnaji si musí pořídit upravené zbraně. Například meč byl kratší než ten, jaký se používal při skutečných bojích, a měl čepel rozšiřující se v plochý konec. Turnajové kopí z měkkého dřeva muselo jednak mít zaoblenou špici či „korunku“, aby neprorazilo soupeřovu zbroj, a jednak „vyrostlo“ (z obvyklých asi 250 cm) na bezpečnějších 350 cm. Aby rytíři udrželi lépe rovnováhu a nebyli snadno shazováni z koňského hřbetu, museli mít třmeny a speciálně uzpůsobená sedla, která dostala vyšší přední i zadní část.
***
Při turnajích nosívali rytíři také speciální zbroj, která byla těžší a zdobnější, než ta, která se používala na bitevním poli. (Pro skutečný boj potřebovali rytíři zbroj lehčí, aby se v ní mohli hbitěji pohybovat.)
Turnajová zbroj měla se zbrojí válečnou naopak společné to, že obě se postupně měnily tak, aby odolávaly různým zbraním. Nejprve šlo o zbroj kroužkovou (jíž se jako jediné říká „brnění“), kterou asi v polovině 13. století vystřídala zbroj, u níž byly kroužky kombinované s kovovými destičkami čili pláty, a od počátku 14. století přišla do módy zbroj plátová.
Kroužková zbroj chránila před ranami mečem, ale hůře odolávala šípům a oštěpům, a vůbec nechránila proti zásahům sekyrek. Její výroba bývala finančně nákladná a časově náročná; některé prameny uvádějí, že přišla na tolik, co celá vesnice, a že výroba trvala několik měsíců. Proto si tento luxus mohli dovolit v 11. a počátkem 12. století pouze zámožní jedinci; cena klesala teprve počátkem 13. století, kdy železo zlevnilo. Základem kroužkové zbroje byly dráty nasekané na kousky a vytvarované do kroužků se zploštělými konci, v nichž byly proraženy otvory. Tyto kroužky se navzájem pospojovaly a upevnily nýty, přičemž tuto „operaci“ bylo nutno provést minimálně až 20 000 krát.
Oblékání do zbroje nebývalo snadné. Kroužkovou košili si prý zkušený rytíř oblékl za necelou 1 minutu, ale kalhoty téhož druhu si navlékal 6 minut; se zbrojnošem mu na to však stačily asi 3 minuty. Na oblékání plátové zbroje bylo třeba asi 15 minut, ovšem bez pomocníka by se rytíř v tomto případě neobešel, protože by nedokázal provést to nejdůležitější – utáhnout řemínky, které bezpečně spojovaly jednotlivé části. V této souvislosti si zdůrazníme, že podle historiků nebylo nutno rytíře oblečeného do „plechového oblečku“ vytahovat na koně pomocí jeřábu; ovšem bez několika zbrojnošů by se na koňský hřbet sám nedostal.
Rytíři obvykle vlastnili alespoň dva koně, a pro každého z nich zaměstnávali dva „koňáky“, kteří se o zvířata starali. Někteří účastníci turnajů však své koně sami krmili, a dokonce jim třeba drželi nohu při kování. Dodejme ještě, že rytíři nejezdili při turnajích na klisnách, ale dávali jednoznačně přednost hřebcům, kteří byli rychlí a nebojácní. Když „turnajový“ kůň uhynul, býval svým pánem oplakáván.
***
Nutno zdůraznit, že právě kvůli rytířské zbroji začali koně dostávat železné podkovy.
Dokud koně tahali lehké vozíky nebo vozili na hřbetě jezdce v látkovém oblečení, ochranu kopyt před nadměrným opotřebením rohoviny nepotřebovali. Ovšem když na ně od 13. století usedali rytíři, zatěžovalo koňské hřbety 110 i více (až 150) kilogramů: 60—70 kg činila průměrná váha muže měřícího tehdy obvykle asi 150—160 cm, a minimálně 50 kg vážila zbroj.
Kromě podkov dostávali koně také turnajovou zbroj. I tato zvířata byla nejprve chráněna zbrojí kroužkovou, pak kroužkovou kombinovanou s pláty a nakonec soustavou plátů, do nichž byla „zabalena“ až ke kopytům. Pod kroužkovým brněním byli chráněni před odřeninami vyztuženou měkkou vrstvou, která navíc tlumila nárazy zbraní do brnění. Pro turnajové koně si jezdci pořizovali i látkovou čabraku, která bývala „oblečkem“ šitým dotyčnému koni na míru. Každý rytíř měl čabraku barevně vypracovanou tak, aby se podle vyšitých erbů poznalo, z jakého rodu jezdec pochází.
K turnajům si ještě řekneme, že byly velmi nákladnou zábavou. Například meč pro rytíře stál ve 14. století od 2 kop grošů výše (což se rovnalo ceně 2,5 krávy), cena koně se pohybovala kolem 20 kop grošů (za což by mohl nakoupit 25 krav) a zbroj přišla obvykle asi na 75 kop grošů (cena asi 94 krav). Velké částky musel vynaložit i panovník, který turnaj pořádal, neboť zajišťoval nejen hostiny, ale i doprovodný program – tedy soutěže zpěváků, vystoupení kejklířů, dostatek muzikantů vyhrávajících k tanci ap. A do svých „pokladniček“ musely sáhnout i dámy hodlající usednout jako divačky na tribunu: pro tuto příležitost si totiž obvykle řídily nové drahé oblečení a šperky; například jen parádnický hedvábný závoj měl cenu čtyř krav.
CO JEŠTĚ STOJÍ ZA ZMÍNKU:
---Ve staročeštině se turnajům říkalo klánie či kolby (tato slova souvisela se slovesem „kláti“, značícím „skolit“, „bodat“ či „zabít“), a místa, kde se odehrávaly, se nazývala kolbiště. Těmi bývala nádvoří, planiny či třeba náměstí; každopádně muselo jít o prostor ohrazený, v němž se pohybovali bojovníci, a u nějž stávala tribuna pro vznešené diváky.
---V kategorii účastníků turnajů zvítězil mezi českými králi jednoznačně Jan Lucemburský, který byl vítán v řadě středoevropských zemí. Ovšem v Českém království v tomto ohledu neuspěl. Roku 1319 rozeslal mnoho pozvánek na velkolepé klání v Královské oboře (dnešním pražském parku Stromovka), ale žádní zahraniční hosté se nedostavili, neboť neměl mezi evropskými „kolegy“ dobré renomé. A roku 1321 spadl při turnaji na Staroměstském náměstí po nárazu soupeřova dřevce do bláta a málem ho usmrtil vlastní kůň.
Této zábavě holdoval (obvykle pod cizím jménem) i Karel IV. Jeho lebka prý nese stopy zásahů, které utrpěl při turnajích (a zčásti v bojích), ovšem nejzávažnější zranění si přivezl roku 1350 z Itálie, kdy byl sražen dřevcem z koně a zranil si krční páteř a zlomil dolní čelist. V důsledku toho ochrnul a trvalo půl roku, než se znovu postavil na nohy; jako „památka“ mu zůstaly poraněné krční obratle, pokřivená záda a hlava nachýlená na levou stranu. Od té doby už na kolbiště nevstoupil. Stojí za zmínku, že antropologové na základě studia kosterních ostatků obou těchto českých králů došli k závěru, že měli díky časté jízdě na koni a bojům (turnajovým i opravdovým) fyzickou kondici vrcholných atletů. Možná prý právě tento fakt přispěl k tomu, že Karel IV. ona těžká zranění přežil.
---Málo se hovoří o tom, že rytířská zbroj snadno rezavěla, takže ji bylo nutno natírat tukem. Ten však zároveň rezavění podporoval, a navíc po jisté době začal zapáchat, takže bylo nutno starší tukové nátěry odstraňovat a nahrazovat novými. Pokud zbroj přesto zrezla, musely být rezavé části očištěny hrubším pískem a samozřejmě znovu ošetřeny tukem.
Ilustrace:
Jezdci bývali odděleni takzvanými šraňky, jež měly zabránit srážkám koní. (Slovo „šraňky“ je zkomoleninou německého slova „die Schranke“, značícího „bariéra“ či „závora“.) Kresba Jiří Filípek.
Autor: Stanislava Jarolímková
Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.
Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.
Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.
JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz Aktualizováno: 3. 11. 2024