Jistě jste něco podobného zažili sami. Šli jste po ulici a za vámi se odvíjel monolog na téma „poslouchat se musí“, obsahující výčet všeho, co by se mohlo neposluchovi stát. Ohlédnete se po způsobně neodmlouvajícím dítku – a on si tam klidně ťape pes. V duchu se usmějete, ale podvědomě cítíte, že z hlasu oné paničky zněla opravdová úzkost, starost, strach o čísi život. Určitě příliš nepřeháním, že z něj přímo čišela láska.
Asi bychom přecenili křesťanské učení, kdybychom věřili, že zásada „milujte bližního svého“ by se měla vztahovat i na zvířata. Přitom všichni dobře víme, že ve skutečném životě se na ně vztahuje. Nebylo tomu tak samozřejmě odjakživa, neboť v době boje o přežití neměl cit ve vztahu člověka a zvířete dlouho místo, vládly v něm strach jednoho z druhého, a snaha zvítězit. Ale přišel den, kdy se tento cit objevil a kdy navíc zůstal; byl nezištný a tudíž přinášející štěstí oběma stranám, tedy takový, jakým láska má být.
Příkladů onoho vztahu mezi lidmi a zvířaty znáte jistě ze svého okolí mnoho. Možná, že se vám někdy zdá, že ti lidé překračují jakousi pomyslnou únosnou mez a jsou tudíž směšní – ale věřte, že výsměch zde není na místě. Psík v kabátku, personifikace v duchu „ jen promluvit“, přehnaná starost o zvíře, zvíře jako ústřední a téměř jediné téma – to vše je jen dokladem toho, že jeden člověk je šťastný, že našel smysl svých dní, že se má o koho starat, ke komu utíkat před světem a mnohdy i před ostatními lidmi. Zvíře si tento vztah prožívá posvém, méně zjevně, ačkoli i ono vítá hladící dlaň a konejšivý tón hlasu. Nesmějme se těmto lidem, a uvědomme si, že zvíře bývá pro ně často zdrojem síly žít.
Pamatuji si, jak jsme se v zaměstnání zpočátku trochu pobaveně usmívali, když starší kolegyně s vážnou tváří vyprávěla, že Kristýnka zase odmlouvala a odstrčila misku s mrkví, protože jsme věděli, že jde o její fenku. Ale brzy jsme si uvědomili, že ta kolegyně žije sama, nemá ani blízké příbuzné, a ta její chlupatá psí kráska jí skutečně nahrazuje rodinu.
Dodávám, že nejsem pravý pejskař, neboť jsem odchovala jen jednoho „míšence“, kterého přinesl domů mladší synek, a s dojetím vzpomínám na Punťu mojí moravské babičky. I když jsme za ní jezdívali pouze na letní prázdniny, pokaždé mě potěšilo, že nás ten vesnický voříšek i po roce bezpečně poznal, a běžel nám naproti přes celou náves, aby nás přivítal a otiskl přední tlapky neomylně na moje oblečení. Přesto či možná proto mám pro pejskaře pochopení, ale dovolím si na ně vznést jednu prosbu: naučte svého mazlíčka přizpůsobit se lidské společnosti. Naši známí nechávali svého milovaného hýčkaného vlčáka štěkat ve dne v noci, a když jim ho někdo otrávil, vím, jak těžce to nesli. Dnes mají milovanou a rovněž hýčkanou Bětušku, ale podařilo se jim bůhvíjak „přemluvit“ ji k tomu, aby štěkala pouze na popeláře, poštovní doručovatele a psí kamarády.
Autor: Stanislava Jarolímková
Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.
Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.
Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.
JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz Aktualizováno: 3. 11. 2024