joudaweb - časopis Čekanka

Jak jsi se ke psaní dostala?

To je zajímavá otázka a popravdě bych ráda znala odpověď, ale. Ani sama nevím, jak se to celé seběhlo. Jednou večer jsem si sedla za psací stůl a začala psát, tehdy ještě do obyčejného sešitu, a psala furt pryč. Večer co večer. Popsala jsem jich celkem dost. A ještě donedávna jsem je měla všechny pečlivě uschované v šuplíku.

Jak dlouho?

Se psaním jsem začala ve svých třinácti, dneska tomu bude 8 let, co se tomu věnuji, jestli se to tak dá vůbec říct, protože nejsem žádný profesionál, jen nadšenec a snílek. :-)

Proč?

Díky psaní se cítím svobodná. Mám pocit, že můžu být kýmkoliv si jen zamanu. Ne vždycky běží život dle vašich představ, někdy musíte odložit svoje sny a přání a udělat, co je správné, respektive co je pro vás v danou chvíli nejlepší možné řešení (rozumově), i když srdce to cítí jinak. Od dětství sníte o tom, že se z vás jednoho dne stane astronaut, policista, či detektiv, ale cesta je mnohem složitější, než se zdá. V takové chvíli já mile ráda usednu za PC a začnu psát.

Jak tě vůbec napadlo vydat knihu?

Brouka do hlavy ohledně vydání knihy mi nasadil můj taťka, aniž by o tom věděl. Byl takovým mým impulsem, proč se do toho pustit. Večer co večer, když mě vídaval, sedět u PC a datlovat, neodpustil si otázku: "Kdy už vydám knížku?" Měla jsem mylný pocit, že to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ale opak byl pravdou. Evidentně se to zachytilo někde hluboko uvnitř mě a vybublalo to o několik týdnů, měsíců později. Chtěla jsem jemu i sobě a všem ostatním dokázat, že na to mám! A protože jsem ve znamení zvěrokruhu beran, vrhla jsem se do toho po hlavě.

Proč zrovna dívčí román a ne třeba detektivku či podobně?

Žánr mi byl hned od začátku jasný. V deváté třídě jsem v jednom kuse ležela v dívčích románech, moje nejoblíbenější spisovatelkou byla a stále je, ačkoliv dnes už tolik dívčí romány nečtu, protože máme doporučenou četbu na VŠ, Lenka Lanczová. Takže výběr žánru mi rozhodně vrásky nedělal.

Jak dlouho ti trvalo své dílo napsat?

Vesnickou holku jsem začala psát v roce 2017 v době, kdy jsem se střetávala (omlouvám se za tak škaredé slovo, ale napadlo mě jenom německé sich treffen střetávat se a žádné české slovíčko, který by bylo stejně výstižné, mě nenapadlo) s jedním klukem, jenž mi posloužil jako inspirace pro příběh. Musím se přiznat, že jsem ji nechala opravdu dlouho ležet ladem, vrátila jsem se k ní o dva roky později (březen 2019). To už jsem byla studentkou VŠ. V jednom z předchozích článků bylo již zmíněno, že 11. března 2019 začala pandemie, nám studentům byla nastolena výuka na dálku a pro mě to bylo jako znamení – jdi do toho! Teď máš skvělou příležitost, se do toho pustit! Nicméně Vesnickou holku jsem psala necelý rok.

Je pravda, že zasláním rukopisu práce nekončí?

Rozhodně ano. Největší dřina pro mě, kromě samotného rukopisu, bylo opravování chyb od redaktorky a korektorky. Četla jsem v nějakém článku, že někteří lidé mají problém, nebo spíš neradi u něčeho takhle vysedávají a neustále se k tomu vrací. Ono, když to po sobě čtete po sté, tak přiznávám, že je to trochu k zbláznění. Mým hnacím motorem byl fakt, že ta momentální dřina není nic proti tomu, jak se budu cítit, až poprvé vezmu svoji knížku ("svoje dítě") do ruky a budu v ní listovat s blaženým úsměvem na tváři. Opravit po sobě chyby, které jsem tam nasekala, mi trvalo zhruba dva týdny. Vždycky po práci jsem přišla, sedla k PC a jela.

Plánuješ napsat další knížku?

Ještě jsem sice nezačala psát, ale v plánu to určitě mám. Asi se momentálně nacházím lapená v pasti tvůrčího bloku. Nevím, jak všichni ostatní, ale četla jsem spoustu článků, jak proti tomu bojovat, a musím říct, že můj postoj je takový nijaký. Do psaní se rozhodně nenutím. Když nemám náladu, tak nepíšu a někdy to trvá i několik dní, týdnů, . . Možná to není úplně nejlepší taktika, ale mně vyhovuje. Píšu ráda a protože mě to zkrátka baví, ne protože musím nebo bych měla.