joudaweb - časopis Čekanka

BAVÍ MĚ BAVIT ANEB PŮLSTOLETÍ S MIKROFONEM - tři ukázky z knihy

9. listopadu 2021 22:49:00

Mezi bratry Zdeňkem a Karlem. Foto archiv J. Rosáka.

Ukázka první:

 

RÁDIO ZAVOLALO A JÁ RÁD POSLECHL

 

Hned napoprvé jsem dostal za úkol moderovat tehdy oblíbený a naživo vysílaný pořad Kolotoč, v němž se střídaly bloky hudby a mluveného slova. Tenhle přímo kultovní pořad se vlastně poprvé vysílal už v září 1963 po vzoru programu BBC na prvním programu zvaném Československo, který roku 1970 nahradila stanice Hvězda, a později se přestěhoval na Prahu, dnešní Český rozhlas Dvojka. Podle Karla Mastného přivezla nápad na takovýto typ pořadu Dáša Maxová, která tehdy pracovala v Redakci pro děti a mládež, a když ho náhodně slyšela během nějakého zájezdu do Velké Británie, kde se vysílal pod názvem Carousel, ihned se jí zalíbil. Znělka pořadu je pořád stejná a je to skladba, která se opravdu jmenuje The Boy on Carousel. U nás si rychle získal oblibu, protože nabízel „chytlavou“ muziku i zajímavé texty, které byly stejně dlouhé jako hudební vstupy, takže pořad měl takříkajíc ideální spád. Kolotoč měl jediný nedostatek: potřeboval velké množství autorů dodávajících vhodné texty. Teď hodně předbíhám, ale autory textů do Kolotoče jsme se po čase stali i my dva s manželkou Jiřinou. Přiznávám, že před svým prvním vysíláním Kolotoče jsem byl dost nervózní, vždyť to byla moje premiéra, a docela jsem se zpotil. V inspekci, jak se tehdy říkalo režii vysílání, seděl Jiří Kratochvíl, můj vrstevník a budoucí kamarád, který se dohodl s hlasatelem Oldřichem Lajčíkem, že mě bez milosti takzvaně hodí do vody, takže hned napoprvé budu na střídačku číst texty s Lajčíkem. A opravdu jsme to tak přečetli a po skončení režisér konstatoval, že to nebylo špatné – jen se tam prý při mých vstupech ozýval podivný šelest. No bodejť by ne, za to mohly papíry s texty, protože se mi hrozně třásly ruce, v nichž jsem je držel.

Mou hlavní pracovní náplní v rozhlase bylo z počátku klasické hlasatelství. Postupně jsem taky dostával samostatné službya musel jsem se učit takříkajíc za pochodu všemu, co je nezbytné zvládat: dikci, frázování, dýchání i dovednost takzvaně jít po logice textu. Spolupracoval jsem s různými redakcemi, podílel jsem se i na vynikajícím rozhlasovém pořadu Meteor, který mám dodnes moc rád, a těší mě, že jsem pro něj mohl načítat některé populárně naučné texty.

Součástí mé práce bylo číst zprávy i k pořadu Dobré jitro z Prahy, ale já začal pokukovat po možnosti přejít na druhý konec stolu, tedy stát se jeho moderátorem. A tak jsem začal s redakcí Dobrého jitra spolupracovat nejprve externě, ale své první moderátorské vysílání jsem měl hned docela komplikované ošklivě zlomeným kotníkem, který byl v čerstvé „nechodící“ sádře, takže jsem dostal berle. Takto vybaven, s papíry s poznámkami v podpaží, jsem stál jednoho únorového mrazivého rána kolem čtvrté hodiny na zledovatělém chodníku před naším dejvickým domem a čekal na svoz, který zajišťoval rozhlasový řidič. Vysílalo se totiž od půl páté ranní. Jenže auto se neobjevovalo – jak jsem později zjistil, řidič toho rána zaspal – a já jsem nervozitou málem omdlel! Naštěstí mě spasil taxík. Sice jsem se do studia přibelhal na poslední chvíli, nicméně dopadlo to dobře. Rozhlas mě naučil to základní, co člověk u mikrofonu potřebuje. A nabídl mi další možnosti, takže jsem začal připravovat a točit pořady zábavného charakteru, jako Šanci, o české písničkářské scéně, nebo festivalech amatérského divadla, například o Šrámkově Písku. Prostě pokukoval jsem po dalších formách práce s mikrofonem, v nichž jsem mohl – či vlastně musel – improvizovat. Při veřejných rozhlasových nahrávkách jsem si vyzkoušel práci konferenciéra, točil jsem reportáže a naučil jsem se zvládat základy práce rozhlasových techniků.

Postupně se mi začalo v rozhlase líbit čím dále tím více. Byl jsem si vědom toho, že bavit druhé – ať spolužáky či kamarády – bylo příjemné, ale v rozhlase mě bude slyšet víc lidí, nebudu nikým kárán, že vyrušuji při výuce, a ke všemu za ty řeči budu dostávat plat!

Ovšem teprve s odstupem času jsem si začal uvědomovat, že jsem v prvním období práce v rozhlase propadal klamu, jemuž podlehne snad každý, kdo začne mluvit do mikrofonu. Většinou je totiž dotyčný přesvědčen, že ho poslouchá pozorně a bez dechu celý národ, což je samozřejmě zásadní omyl. Díky této představě mívá dotyčný kandrdas jednak obrovskou trému způsobující přebrepty, a jednak se do role hlasatele či moderátora stylizuje neboli si na něj „hraje“, což posluchači okamžitě poznají a bývá jim to často k smíchu. Hlasatel „dospěje“ teprve tehdy, když si na spíkra přestane hrát, ale stane se jím, tedy sám sebou, neboli když mluví – s prominutím – tak, jak mu zobák narostl. Ovšem ten „zobák“ musí být samozřejmě zvyklý na slušnou úroveň mluvy.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

Český Bodyguard. Martin Dejdar a já jako Dafne a Josefina. Foto archiv Jana Rosáka.

Ukázka druhá

 

VZPOMÍNÁ KAMARÁD, HEREC A KOMIK PEPA NÁHLOVSKÝ

 

Kolik má našinec tak zhruba skutečných přátel? Lidí, na které se může spolehnout? Kteří mu pomohou, když je třeba. Vyšlo mi to tak, že je spočítám na prstech jedné ruky. Honza je jedním z nich. Poprvé jsme se setkali patrně na nějaké sportovní akci, tenisové nebo možná fotbalové. Byl jsem nováček a v té době už velmi slavný moderátor mě v kolektivu jako první srdečně přivítal. Jako bych byl jeden z nich. O jeho profesionálních schopnostech není třeba mluvit. Lepší moderátor není, nebyl a asi nebude. Je pro mě čest, být jeho kamarádem. Zažili jsme spoustu různých akcí sportovních, dovolenkových a společenských. Často i s jeho rodinkou v čele s manželkou Jiřinou, kultivovanou krásnou ženou, která nikdy nezkazila žádnou legraci a sama byla i organizátorkou a duší různých srandiček. Měli jsme vždy před tenisovým turnajem večírek, na který jsme se všichni těšili, ale Jiřina si den před večírkem zlomila nohu. Všichni jsme litovali, že nepřijede, jenže ona přijela a večer tančila na stole i s nohou v sádře, prostě fantazie.

Na těchto turnajích šlo hlavně o prestiž a Honza nerad prohrává, je totiž vynikající tenista Hrávali jsme hlavně čtyřhry a já jsem byl v kategorii hráčů slabších. Bohužel si mě Honza několikrát vylosoval do páru. Při hře se Honza rozčiloval, když jsem zkazil nějaký ten tutový míček. Mně to nevadilo, ale Jiřina tohle nesnášela, vždycky ho za to pěkně sepsula. Tak tedy slíbil, že už mi nebude nadávat. Těžko se sice ovládal, ale Jiřina se po něm podívala a bylo ticho. Jednou jsme zase kvůli mým chybám prohráli, Honza to přešel kupodivu úplně mlčky, ale Jiřina mu zase vynadala, že byl na mě zlej. Honza oponoval, že vůbec nic neříkal. A to jsem se já neudržel a povídám: „Neříkal, ale ten pohled, jak ses na mě díval!“ Jiřina byla prostě neoblomná, a tak Honza musel být na mě hodný. Ale vydržel to po svém. Jednou, když jsem zkazil rozhodující míček, tak nic neřekl, mile se na mě podíval a pak raketu vztekle zahodil do blízkého lesa. Našli jsme jí vysoko na stromě. Časem jsem se ovšem v tenise trochu zlepšil, začal jsem hrát hlavou, to znamená kraťasy, loby a tak dále. Prostě hrát to, co tenisté nesnášejí. A stalo se, že jsem s ním několik turnajů vyhrál. Byly to krásné časy.

Jednou jsme byli s Amforou na Krétě a v poledne jsme hráli tenis v příšerném vedru. Byl jsem dehydrovaný, kolaboval jsem a večer se můj zdravotní stav začal rapidně horšit. Honza jediný ze všech nelenil a v noci si mě na skútru s Jiřinou posadili mezi sebe, abych nespadl, a odvezli mě na pohotovost do nemocnice v městečku Chersones. Skončil jsem na JIPu. Je jisté, že Honza mi v podstatě svojí rozhodností a obětavostí zachránil život a já jsem dodnes jeho dlužníkem. Prostě kamarád v pravém slova smyslu.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

Se Zitou Kabátovou. Foto archiv J. Rosáka

Ukázka třetí

 

DĚTSKÉ ROZHLASOVÉ TÁBORY

 

Vrcholem každého tábora, který jsme pořádali, byla vždy celotáborová hra. Ta první vznikla vlastně náhodou a bez nějaké velké přípravy a stala se asi nejúspěšnější hrou, na kterou zřejmě žádné z dětí nikdy nezapomnělo. Bylo to na táboře, kde jsem hospodařil, a trochu se tudíž i nudil. A tak jsme s hlavním vedoucím Jirkou přemýšleli, čím nejen děti, ale i sebe pobavit. A pak jsem dostal nápad. Inspirovalo mě jednat to, že jsem krátce předtím viděl film Vetřelec, jednak to, že tábor mezitím navštívila skupinka pohraničníků. Film Vetřelec byl slavný americko-britský sci-fi horor natočený roku 1979 a pojednává – jak asi víte – o posádce vesmírné lodi, na jejíž palubu se nešťastnou shodou okolností dostal mimozemšťan. Já jsem si z toho příběhu vzal vlastně jen název lodi Nostromo, nazval jsem tak tu cizí planetu a nechal loď ztroskotat ausgerechnet nad naším táborem! A co se pohraničníků týče, ti se k nám přišli takzvaně družit a nabídli nám, že přivedou své psy a přidají ukázky své práce.

Neodmítli jsme je, a navíc jsme rychle zjistili, že jeden z pohraničníků je za lahev rumu ochoten splnit naše i dosti svérázná přání, například přinést a použít bohatou pyrotechniku.

Vše začalo tím, že jsme se s dětmi jednou navečer posadili v táboře k ohni, já dal směrem k lesu nenápadně znamení našemu „rumovému“ pohraničníkovi a v tu chvíli začalo nad táborem na kraji lesa cosi bouchat, svítit, blikat a produkovat spoustu kouře. Děti znejistěly, ale já řekl vážným hlasem, že tam asi něco spadlo ze vzduchu, ať se nikdo ani nehne od táboráku a že se hned zajedu táborovým gazíkem podívat do toho místa, z nějž se valil kouř. Až se vrátím, řeknu jim, co jsem zjistil. Vjel jsem jako legendární hrdina do toho čoudu, a když jsem se po chvíli vrátil, tak jsem nedočkavým táborníkům sdělil, že jsem viděl pozůstatky jakési vesmírné havárie. Místo je ale nepochybně radioaktivní, tudíž tam nikdo nesmí. Pak jsem jim předal hliníkovou destičku zabalenou do alobalu, a když ji opatrně rozbalily, našli na ní vysekanou zprávu v morseovce. Samozřejmě netušily, že jsem onu destičku ráno vysekal dlátem a důlčíkem. Začaly text ihned společně dešifrovat a nadšeně o překot hlásily, že jde o vzkaz kosmonautů z planety Nostromo, kteří sdělovali, že ztroskotali a že mají navíc problém, protože jeden z nich je zraněn, a žádají proto děti, aby mu pomohly. Naši malí dešifranti byli jako u vytržení a vůbec je nenapadlo zeptat se, jak je možné, že znaky morseovky tvořila vlastně česká slova a že kosmonauti z nějaké cizí planety umějí tím pádem česky! Druhý den jsem „našel“ další zprávu, v níž stálo, že jejich kolegovi na to zranění pomůže vývar z rostliny latinsky zvané Equisetum. Malí tábornici začali hledat herbář, vyčetli z něj, že jde o přesličku, a ihned vyrazili do okolí tábora, aby ji natrhali. Já svazek léčivky odvezl další den na místo přistání a zpět jsem se vrátil s dalšími dotazy ztroskotaných mimozemšťanů: chtěli především vědět, kde přesně se nyní po nedobrovolném přistání nacházejí, jak vypadají obyvatelé této planety a čím se živí, a přidali ještě řadu otázek. Děti se poctivě snažily všechno zjistit a dotazy zodpovědět. Tak a podobně jsme si „vyměňovali“ s kosmonauty dotazy a odpovědi asi deset dní. Pak jsem usoudil, že už je třeba to ukončit, ale pokud možno zase se vší parádou, a tak jsme rozloučení a návrat kosmonautů do vesmíru zinscenovali jako velké divadlo. Vypůjčili jsme si v místním JZD tři fukary, které jsme tajně rozmístili u lesa, natřeli je stříbřenkou a osvítili je blikajícími baterkami navěšenými na tuto konstrukci. Zdola jsme vše osvítili kancelářskými lampami a nacvičili jsme scénku, při níž měl jeden z „hostů“ pronést k dětem krátký proslov, který jsem předem namluvil záměrně velmi pomalu a zvukař ho pustil přes rozmístěné reproduktory zrychleně, takže můj hlas zněl jako „sekaná“ fistule.

„Hosta“ z vesmíru představovala drobná dívka vypomáhající v táborové kuchyni, oblečená do skafandru astronauta, který jsme si vypůjčili z pražského Semaforu a do nějž se nikdo z nás, vedoucích tábora, nevešel. Když se zešeřilo, přivedli jsme děti na stráň a nechali je zalehnout tak padesát až šedesát metrů od údajné ztroskotané kosmické lodi. Z ní se za chvíli začalo ozývat dunění a další podivné a pozoruhodné zvuky, které vykouzlil kolega zvukař, a pak z jejích útrob vyšel zmíněný „kosmonaut“. Dívka došla pomalým krokem na vzdálenost asi třicet metrů od dětí, a v tu chvíli se ozvala nahrávka „hlasu kosmonauta“, takže děti skutečně věřily, že k nim hovoří postava, kterou viděly. Mimozemšťan poděkoval dětem za pomoc i za vyléčení kamaráda a ujistil je, že všichni členové posádky jsou rádi, že navázali jménem své planety přátelství s planetou Zemí. Jako dar tu zanechávají na památku kousek jejich planety Nostromo – a slavnostně přitom položil na pařez kus chalkopyritu stříbřitého, který jsme si v předstihu vypůjčili z muzea v Sušici. Pak se otočil a opět velmi pomalu zamířil k vesmírné lodi. A protože nic nemůže být perfektní, došlo najednou k malému kazu na kráse: jelikož se na oné stráni přes den pásly krávy, dívka v kostýmu kosmonauta, jak tak couvala a mávala dětem, uklouzla po kravinci a spadla na záda. Děti v tu chvíli vydechly hrůzou, že se jejich vesmírnému kamarádovi něco stalo, ale ona zachovala dekorum, pomalu vstala a dál důstojně mířila k vesmírnému korábu. Pak spustil „rumový“ pohraničník opět všechna svá svítidla a blikadla a prostor u lesa zahalil rachot a kouř. Toho využili tam přítomní vedoucí, kteří stáli za fukarovou konstrukcí, strhli ji pomocí lan směrem do lesa a zároveň pohraničník vystřelil vzhůru několik světlic, které měly fungovat jako důkaz toho, že start se podařil. Kouř tehdy postupně zaplavil i celé údolí Dolejšího Těšova a ležel tam ještě několik dní, což jsme museli vysvětlovat i na vedení obce. Abychom získali čas na zametení stop, prohlásil jsem, že první dva až tři dny po odletu kosmonautů tam nikdo nesmí kvůli vysoké radioaktivitě. Děti byly skálopevně přesvědčeny, že skutečně zažily setkání s vesmírnými návštěvníky i start jejich rakety, a protože dětská fantazie nezná hranic, některé dokonce tvrdily, že viděly u jednoho okénka hlavu a mávající ruku kosmonauta. Domů pak psaly korespondenční lístky, z nichž některé obsahovaly sdělení, že se „na táboře stala strašná katastrofa“, takže jsme se ani nedivili, že vyděšení rodiče žádali vysvětlení.

Autor: Stanislava Jarolímková


komentářů: 0

Nejnověji komentované

komentářů: 2, nejnovější: 29. 10. 2024, 22:16:19
komentářů: 2, nejnovější: 02. 07. 2024, 13:12:33
komentářů: 1, nejnovější: 15. 05. 2024, 21:03:19
komentářů: 1, nejnovější: 11. 01. 2024, 18:39:17
komentářů: 1, nejnovější: 05. 01. 2024, 17:32:32
komentářů: 5, nejnovější: 29. 12. 2023, 17:44:54
komentářů: 1, nejnovější: 01. 12. 2023, 21:35:52
komentářů: 6, nejnovější: 05. 11. 2023, 12:43:46

Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové

Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.

Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
šestset padesát devět:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 3. 11. 2024