joudaweb - časopis Čekanka

Jen malá část takto dováženého dřeva byla určena také jako topivo pro domácnosti, pekárny, pivovary či jako surovina pro výrobu šindelů (na něž se používalo především jedlové dřevo). Na vorech se po Vltavě vozívala i sůl z jižních Čech do Prahy, která se vykládala v solnici (skladu soli) zřízené v místech, kde dnes stojí Národní divadlo. Vory převážely také živé ryby v koších, zapouštěných do připravených otvorů ve voru, takže cestu strávily ve vodě. Občas se na těchto plavidlech svezli i cestující: na jednom připlula roku 1847 do Podskalí dvaadvacetiletá Fany Šťovíčková, služebná rodiny Mánesových a maminka dcerky malíře Josefa Mánesa. (Podskalí dostalo název podle toho, že se nacházelo pod Vyšehradskou skálou, od níž se táhlo až k dnešnímu Jiráskovu náměstí; součástí Prahy se stalo za Karla IV.)

První prokázaná informace o vorech na českých řekách pochází z roku 1316. Plavení se postupně šířilo na další splavné řeky, k nimž kromě Vltavy patřila Malše, Lužnice, Nežárka, Otava, Sázava, Berounka, Divoká Orlice, Tichá Orlice, Labe a Plánice. Na některých nesplavných částech říčních toků bývaly kvůli splavnosti budovány za Karla IV. od roku 1366 jezy s propustmi pro vory, jejichž rozměry stanovilo císařské nařízení.

Doprava po vodě tekoucí samospádem měla dvě výhody:

---jednak byla laciná, voraře netrápily nekvalitní cesty a neohrožovali lupiči číhající zejména v lesních úsecích,

---jednak se dřevo dlouhodobým máčením ve vodě zkvalitnilo: bylo pevnější i odolnější proti škůdcům (konkrétně proti kůrovcům, kteří se během plavby vlastně utopili).

Dřevo připlavené do Prahy se prodávalo na podskalském dřevném trhu (hory dříví se rozprostíraly až pod Emauzy) a Podskaláci zpočátku stanovovali jeho cenu pro celou Prahu. Platívalo se z něj specifické clo, jemuž se říkalo výtoň, vejtoň či vytínání. Vybíralo se tak, že celníci (vejtoníci) vytínali neboli odebírali z každé dodávky určený počet dřev (někde se uvádí každá dvanáctá kláda). Později se clo platilo klasickým způsobem, tj. v penězích.

Vory obsluhovali lidé žijící povětšinou podél řek, kteří tuto „mokrou“ profesi dědili obvykle z generace na generaci.

Při stavbě vorů postupovali voraři tak, že v zimních měsících zbavili vyhlédnuté kmeny větví a kůry, dopravili je na vaziště, a zde je nechali uložené (podle počasí) do konce března, kdy je skutáleli do vody a asi během tří dní je začali svazovat.

Voraři používali ke svazování nejprve hlavně houžve ze slabých stromků, přičemž těmi kratšími svazovali kmeny, a houžvemi delšími přivazovali pramen ke břehu. Přípravu tohoto materiálu, jíž se věnovali přes zimu, začínali tím, že stromky nejprve napařili, a pak je natáčeli na tyč. Hotové houžve ukládali na chladné místo, a před použitím je máčeli třeba týden ve vodě, aby do sebe natáhly vodu a oni s nimi mohli pracovat. Později používali místo houžví až 18 cm dlouhé hřebíky, železné kramle, skoby a počátkem 20. století dráty.

Nejprve z nich svazovali vory neboli tabule, z nichž nakonec sestavili „had“ zvaný pramen či štráf. Ten býval dlouhý 150 i více metrů a široký 5—6 m, přičemž každý pramen se skládal nejčastěji ze šesti či deseti vorů.

Těmto „vodním mistrům“ se původně říkalo plavci, šífaři a prameňáci, ale v polovině 19. století se vžil název voraři, i když je vlastně – jak jsme si ukázali – nepřesný.

Za zmínku stojí, že na prvním voru pramene mívali voraři ohniště, protože plavba trvala i několik týdnů a oni během té doby samozřejmě mívali i v poledne chuť na teplé jídlo. Ohniště připravovali z drnů otočených trávou nahoru a hlínou dolů (aby se oheň „neprokousával“ snadno a často ke kmenům). Nicméně když po delší době přece jen hrozilo, že klády budou ohroženy, vyřešili to voraři snadno tím, že jeden z nich vystoupil na břeh a narýpal nové drny.

Voraři přespávali v plaveckých hospodách, kde také večeřívali; v noci pluli jen když to bylo nezbytné.

Každý pramen musel mít muže zvaného vrátný (což byl vlastně lodní kapitán), který plavbu řídil, a proto musel skládat zkoušky, při nichž prokázal, že zná dokonale úsek řeky*, kde se plavil; někdy totiž bývaly pod vodou zrádné kameny, jinde mohly způsobit škodu proudy apod. Nejobávanějším úsekem plavby bývaly Svatojánské proudy u Slap, neboť zdejší nebezpečné kameny a skály stály život mnoho vorařů.

Z filmových dokumentárních záběrů je zřejmé, že voraři mívali během plavby většinou nohy mokré až po kolena, takže v chladných obdobích roku (plavívali se do doby, než teploty klesly pod minus šest stupňů) jim na ně musela být zima. Proto nosívali boty končící pod koleny, které si důkladně promazávali špekem, sloužícím jako izolace proti vodě. V teplých částech roku pluli bosi či v trepkách.

Mnohá parta prý dokázala za sezonu odjezdit až padesát plaveb, bez ohledu na to, zda bylo vedro, deštivo či větrno.