joudaweb - časopis Čekanka

Ukázka z knihy Povolání našich předků – Od formanů k silákům: MLYNÁŘI

27. listopadu 2021 23:48:00

Obr. 1

Až do 15. století mleli naši předkové zrní ručně pomocí dvou kamenů, ale byla to práce velmi namáhavá a zdlouhavá, zvláště když měla být výsledkem jemná mouka. Proto se stal vítaným pomocníkem žernov, což byl rotační kamenný mlýnek.

Obr. 2

Tvořily ho dva kruhové kameny, spodní ležák a horní pohyblivý běhák, které měly uprostřed otvor, jímž procházela osa a do nějž se přisypávalo zrní. Žernov se rozpohyboval pomocí rukojeti, mletí bylo méně namáhavé a trvalo výrazně kratší dobu.

Obrovský pokrok představovaly mlýny, tvořené složitým dřevěným soukolím, která se uváděla do pohybu nejprve tažnou silou zvířat (zapřahali se do nich osli, voli či koně), ale vyšší výkony dosahovaly ty, které rozpohybovala proudící voda nebo dující vítr. Přibývalo jich zároveň s tím, jak se zvyšovaly výnosy polí, takže dosavadní způsoby mletí obilí nestačily.

První vodní mlýny, které se u nás objevovaly od 12. století, zakládaly především kláštery, aby zajistily mouku pro své obyvatele. Byly pochopitelně nesporně výkonnější než žernov: zatímco na žernovu bylo možno semlít denně asi 20 kg pšenice, v prvních jednoduchých vodních mlýnech to bylo za den asi 20—25 q, tedy stokrát více.

Protože vodní mlýny umožňovaly výnosné podnikání, začaly je ve 13. až 16. století stavět světské vrchnosti (králové a šlechtici), obce (vesnice a města) a ve 14. století i zámožní soukromníci - měšťané.

Všichni tito majitelé dávali mlýny do dočasného či dědičného nájmu vyučeným mlynářům, kteří platili nájemné. Postupně si však mlynáři stavěli vlastní mlýny, v nichž s týmem spolupracovníků vykonávali mlynářskou živnost.

Kdo se chtěl vyučit mlynářem, ten sloužíval ve mlýně od svých čtrnácti let jako učeň, a po tovaryšské zkoušce a získání výučního listu musel na zkušenou neboli vandroval po různých mlýnech. Zpočátku se prokazoval vandrovními listy a od roku 1827 vandrovní knížkou. Do těchto možno říci průkazů jim mlynář, který je načas přijal do svého mlýna, zapisoval, jaké práce u něj vykonávali a přidával i hodnocení; jeho zápis musel potvrdit vrchnostenský úřad.

Vodní mlýny se lišily umístěním, velikostí a mlecím vybavením, a my si pomocí ilustrací představíme alespoň dva typy: s horním náhonem a s dolním náhonem.

V obou případech platilo, že v přírodě se jen málokdy vyskytuje vodní proud, který by takovému mlýnu zcela vyhovoval. Ideální bývá nepříliš velká řeka s vhodně velkým spádem, ale většinou bývá proud buď příliš slabý, takže vodní kolo neroztočí a mlýn nemůže pracovat, nebo je příliš silný (například při povodních), a může mlýn poškodit.

Z tohoto důvodu mlynáři hloubili náhon (odbočku od řeky či potoka), a ten opatřili záklopkou (obvykle prknem), kterou mohla obsluha pomocí dlouhého bidla podle potřeby zasouvat či vysouvat. Díky tomu zregulovaná voda roztočila mlýnské kolo, jehož pohyb se přenášel přes složité zařízení k dvojici mlýnských kamenů – tedy ke spodnímu ležáku, který byl velký a nepohyblivý, a k běháku, jenž se nacházel nad ležákem a pohyboval se.

Podle velikosti mlýna, resp. podle počtu mlýnských kol (jichž bývalo u nás od jednoho do deseti) se mlýny členily na velkovodské (stály na velkých tocích), potoční (na potocích) a na žabaře (na potůčcích a strouhách).

Ve velkých vodních mlýnech pracoval mistr zvaný pan otec či pantáta velkovodský, který byl – dnešním jazykem řečeno – manažerem. Jeho nejvýznamnějším spolupracovníkem býval stárek (zkušený mlynář, jenž měl navíc na starosti obsluhu zákazníků i dohled nad mlynářskou chasou). Obvykle všichni zaměstnanci mlýna panu otci i stárkovi vykali. V mlýně pracoval také mládek (vyučený mlynář s praxí pracující za plat), tovaryš (vyučený mlynář pracující za nižší plat, stravu a ubytování) a prášek či smetiprach. To byl učeň, který prozatím pouze vypomáhal při různých pracích v mlýně, v hospodářství i v domácnosti, a dostával týdenní kapesné, stravu a ubytování.

Pracant zvaný prášek dostal tento název podle toho, že k jeho povinnostem patřilo zametání mlýnského prachu. Toho se bohužel nadýchali nejen mlynáři, ale i jejich děti, takže obyvatelé mlýnů často trpěli zaprášením plic. Z dalších zdravotních problémů je trápila kromě revmatismu i nedoslýchavost způsobovaná dlouhodobým hlukem soustrojí.

Na malých říčkách či potocích míval hlavní slovo otec potočník nebo malovodský, a na nejmenších „žabař na nebeském“ .

Pracovní doba vodních mlýnů se samozřejmě přizpůsobovala počtu zákazníků (z nichž ten první v roce míval mletí zdarma). Běžné bývalo, že mlýn klapal od žní do zimy denně – s výjimkou nedělí a velkých církevních svátků – od pěti ráno dalších dvanáct i šestnáct hodin. Ovšem mlýny bývaly často vyřazeny z provozu, a to buď kvůli nedostatku či naopak nadbytku vody (tedy v období sucha, či při povodních a mrazech), nebo v případě, že se porouchaly. Většina součástek bývala totiž ze dřeva, takže jejich převody byly silně namáhány. Vodní mlýny bývaly v provozu obvykle pouze asi sto dnů v roce, tedy třetinu kalendářního roku.

Proto si mlynáři a jejich pomocníci museli ve zbylých obdobích vydělávat na živobytí nejen pěstováním obilí a chovem dobytka, ale také odbornými pracemi, které ovládali většinou mistrovsky. Oni totiž uměli nejen mlýn postavit a opravit, a upravit vodní tok tak, aby mlýn co nejlépe využíval vodní sílu, ale stavěli také lodi, podíleli se na budování mostů apod.

První větrný mlýn se u nás vztyčil roku 1277 na pražském kopci Petříně, dal ho postavit opat Strahovského klášter na zahradě, a podle kronikáře Václava Hájka z Libočan „ten mlajn dával dosti mauky všem obývajícím v témže klášteře“. I další mlýny tohoto druhu byly rozmísťovány na vyvýšených a tudíž větrných místech, k nimž patřila Moravská brána, severní podhůří Nízkého Jeseníku, Drahanská vysočina apod.

Obr. 3

Větrné mlýny se dělily na tzv. německé a holandské, a na jejich chod dohlíželi většinou pouze pan otec a jeden člen jeho rodiny.

Ty první bývaly čtyřboké dřevěné, spočívaly na silném sloupu, a aby plně využívaly proměnlivě vanoucí vítr, lidé celou stavbu nastavovali proti větru ručně nebo pomocí koně a oje (klády prostrčené v dolní části mlýna). Základ tohoto mlýna tvořil otočný kříž z masivních trámů, zasazených do pevného podloží. Výkonnost větrných mlýnů tohoto typu bývala u nás ve středověku asi pětkrát menší než mlýnů vodních. Jejich zákazníky bývali především chalupníci a drobní zemědělci, kteří obilí přinášeli na zádech, ev. je přiváželi na trakařích či vozech tažených kravkami. Mouka z nich bývala tmavší a mletí v nich trvalo déle než v mlýnech vodních, ovšem výhodou byla nižší cena.

Větrné mlýny holandského typu používané od konce 18. století byly kruhové a zděné, a otáčela se pouze jejich dřevěná střešní část s křídly.

Popisky k obrázkům:

Obr. 1:

U vodního mlýna s horním náhonem navazovaly na náhon vantroky neboli korýtko zhotovené obvykle z jedlových prken. Díky němu dopadala voda ve správném úhlu na lopatky levé části mlýnského kola (bráno z našeho pohledu).

 

Obr. 2:

Takto pracoval vodní mlýn s dolním náhonem.

 

Obr. 3:

Větrný mlýn starší, zvaný německý (beraní), se při správném směru větru otáčel celý. Všimněte si, že jeho stěny končily kousek nad zemí. Pokud někde uvidíte stěny větrného mlýna sahající až k zemi, pak jde o atrapu neboli nefunkční mlýn.

Autor: Stanislava Jarolímková


komentářů: 0

Komentáře


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
pětset šedesát dva:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nejnovější

Nejnověji komentované

komentářů: 1, nejnovější: 15. 05. 2024, 21:03:19
komentářů: 1, nejnovější: 11. 01. 2024, 18:39:17
komentářů: 1, nejnovější: 05. 01. 2024, 17:32:32
komentářů: 5, nejnovější: 29. 12. 2023, 17:44:54
komentářů: 1, nejnovější: 01. 12. 2023, 21:35:52
komentářů: 6, nejnovější: 05. 11. 2023, 12:43:46
komentářů: 1, nejnovější: 09. 10. 2023, 19:45:39
komentářů: 1, nejnovější: 09. 10. 2023, 19:41:06

Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové

Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.

Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
pětset šedesát dva:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 23. 5. 2024