joudaweb - časopis Čekanka

Plzeňské vzpomínání

20. srpna 2017 23:39:24

Příjezd německých vojsk do Sudet

Vážení čtenáři, v těchto dnech pobývá u naší pražské sousedky Magdy její maminka, což by nebylo tak vzácné, v létě zde bývá každý rok. Zajímavější je, že Magda pozvala i maminčinu sestřenici, paní Emu. Co je ale překvapující, obě ženy již překročily devadesát let svého žití. Magdina maminka dokonce o čtyři roky. Když jsem se dozvěděla, že si Magda obě své příbuzné k sobě pozvala, vzpomněla jsem si na Jiřinčin seriál reportáží o své mamince z doby druhé světové války. A nedalo mi to, poprosila jsem o setkání, zda bych se nedozvěděla něco nového z historie. Bylo mi vyhověno, strávila jsem příjemným posloucháním několik hodin, a tak vám nabízím pár postřehů z doby před válkou a během ní.

Ve svém vyprávění vás zavedu do Plzně a jejího okolí. Zde žila paní Ema se svými rodiči a příbuznými. Její maminka byla v domácnosti, celá mužská část rodiny pracovala ve Škodovce. Tatínek měl velké hudební nadání, hrál na housle, ale než stačila rodina sehnat dostatek peněz, aby mohl hru studovat, utrpěl při práci v továrně velký úraz a přišel o několik prstů na levé ruce. Po zhojení poranění si housle upravil. Pořadí strun otočil a nechal si udělat pro pravou ruku zvláštní široký smyčec. Naučil se znovu hrát, bohužel už jen pro sebe.

 

Emil Škoda (1839 - 1900)

Největším průmyslovým podnikem Rakouska-Uherska byly Škodovy závody. Původně zde stály slévárny a strojírny, které v roce 1859 založil hrabě Valdštejn. Od něj koupil továrnu v roce 1869 Emil Škoda, jehož jméno posléze dostala. V té době se zde vyráběly hlavně zbraně a munice. Po první světové válce hrozilo, že firma zanikne. Kapitálem vypomohla francouzská zbrojovka Schneider. Výroba se rozšířila, vyráběly se zde lokomotivy, osobní automobily i části lodí. Postupně se firma rozrůstala, skupovala další významné továrny, například mladoboleslavskou automobilku Laurin-Klement a leteckou továrnu Avia. Na Slovensku v Dubnici nad Váhou vystavěla Škodovka podzemní továrnu na výrobu zbraní. Vlastnila ale i rudné a hnědouhelné doly a elektrárny, a hlavně, uměla své výrobky prodat i do zahraničí. V té době bylo ve firmě zaměstnáno asi 35000 lidí.

 

Jedním z ředitelů byl ve dvacátých letech minulého století Josef Šimonek, průmyslník, politik a senátor, majitel hradu Houska i zámku Stránov, o němž jsem již psala ve svých Procházkách mladoboleslavskem. Pracoval ve Škodovce po většinu svého života, významně se zasloužil o rozvoj celého koncernu, na jeho působení se vzpomíná dodnes v dobrém. Hlavně jeho zásluhou se továrna dokázala po válce vzchopit a najít si svou cestu k dalšímu rozvoji. Josef Šimonek pomohl rozšířit stávající podpůrný fond, věnoval mu nemalou částku a nově vzniklý Šimonkův podpůrný fond pomáhal zaměstnancům v tísni, při nenadálých nehodách či v případě, že zaměstnanec již nemohl vykonávat svou práci a hrozila mu hmotná nouze. I Emin tatínek dostával po svém úrazu z tohoto fondu příspěvek, po jeho úmrtí ho pobírala jeho manželka.

 

Za druhé světové války se v plzeňské Škodovce vyráběla hlavně děla, části motorů a munice. Byla to obrovská továrna na zbrojní výrobu. Pracovalo zde víc než 40 000 lidí ve třech směnách a vyráběli vojenský materiál a stroje pro německé vojsko. Britské a později americké letectvo se snažilo tuto továrnu zničit. Nálety začaly na jaře 1945, většinou letci správné cíle nezasáhli, bomby padaly do okolí města, ale později i na nemocnici, kasárna nebo i na obytné domy. Některé útoky byly úspěšné, hlavně po porážce Itálie, kdy spojenci mohli z tamních leteckých základen útočit na cíle ve střední Evropě. Lidé pracující v továrně byli většinou o náletech dopředu informováni v českém vysílání BBC a Hlasu Ameriky a pak do práce nešli.

 

Americké bombardéry B-17,dokázaly přežít velké poškození i létat s jedním motorem

Paní Ema vzpomínala na nálet, který proběhl 17. dubna 1945. Britští a australští letci shodili na Plzeň během 17 minut skoro 900 tun trhavých a zápalných bomb. Cílem bylo hlavní nádraží a seřaďovací železniční stanice, kde se soustřeďovala německá technika jedoucí na frontu. Mnoho bylo zničeno, koleje, budovy, vlaky s municí, lokomotivy, a to tak důkladně, že do konce války již Němci provoz nestihli obnovit. Rodina paní Emy se schovávala ve sklepě a při tomto náletu byl jejich dům velmi poškozen a zasypán, jelikož bomby padaly v blízkosti domu. Oni nezahynuli jen proto, že dům byl umístěn na svažitém podloží, které přispělo k tomu, že dům zůstal stát. Sice byl bez střechy, ale dalo se z něj vylézt, a potom, když šťastnou náhodou sehnali térový papír, ho i opravili. Nejvíce byla poškozena chudinská čtvrť u městských jatek, které se říkalo Cikánka. Po náletu zde leželo plno rakví.

 

Mnoho cílů zasahovali hloubkaři, piloti, kteří útočili na pozemní cíle, hlavně na lokomotivy, automobily a nákladní vlaky. Narušovali zázemí a zásobování fronty. 25. dubna 1945 byl proveden velký nálet přímo na Škodovy závody, paní Ema vyslechla hlášení o chystané akci a do práce nešla. Část továrny byla velmi poničena.

O náletech na Plzeň věděla i Mladá Boleslav, u které bydlím. Manželův spolupracovník vyprávěl, že jako děti musely při náletu opustit školu. Kluci chodili do parku Štěpánka a zde sledovali, jak se letadla na obzoru otáčela.

 

Sestra Eminy maminky bydlela v obci Stvolny, která se nachází blízko známého města Manětín v okrese Plzeň-sever. Zatímco Manětín byl v Čechách, Stvolny již v Sudetech. Žila zde jedna třetina Čechů a dvě třetiny Němců. Po první světové válce a vzniku Československa Němci těžce nesli vznik státu a tím své částečné odstranění z veřejných institucí. Vyvolávali výtržnosti, největší při zahájení výuky na české škole v roce 1919. V budově německé školy byla pouze jedna místnost, kde se učily německé děti. Od září se zde měly učit i české děti, a to střídavě s německými, jeden den dopoledne, druhý odpoledne. Němcům se nelíbilo, aby jejich školu navštěvovaly české děti, zaútočili na ně, zbili nejen děti, ale i učitele a faráře. Až četnictvo zjednalo nápravu, ale nesoulad mezi českým a německým obyvatelstvem trval dál. Zhoršil se v roce 1936 nástupem Sudetoněmecké strany vedené Konradem Henleinem.

 

Protože obec Stvolny ležela již v Sudetech, na každou návštěvu musela mít Ema i jiní propustku, kterou ukazovala v celnici. Propustku vydával na určitý časový úsek Landrát, říšskoněmecký krajský správní úřad. Jako strážní sloužili velmi staří Němci, kteří ani nevycházeli ven. Ema často chodila k tetě načerno lesem, který dobře znala. Teta si vzala Němce a měli spolu tři syny. Ti museli narukovat do války. Ale protože měli českou matku, a ta nebyla v očích okupantů důvěryhodná, pracovali téměř celou válku pouze v zázemí, u dráhy, na letišti a u pobřežního námořnictva. Po válce mohli zůstat v republice, ale polovina hospodářství patřící otci jim byla odebrána a museli si ho zpátky koupit. V době okupace se snažili přebytky potravin posílat po Emě i dalších členech rodiny do Plzně a přilepšit jim v nelehké době.

 

Rodina Emy žila v Plzni, u domu měli zahradu, kde pěstovali zeleninu, ale hlavně zde bylo plno ovocných stromů a keřů. Mnoho rozmanitých odrůd angreštů, rybízů, jablek, ale i slív, které již v dnešní době nejsou nikde vidět.

 

Zásobování potravinami za války bylo špatné. Sice lepší než za války první, kdy jídlo nebylo ani na lístky. Nyní bylo, ale ve velice špatné kvalitě. Na vše byl zaveden přídělový systém, nejen na chléb a mléko, ale i na čaj, cukr, maso, uzeninu, vejce, margarín. Příděly byly velmi malé, ale většinou potraviny byly k dostání. Vesničtí samozásobitelé museli část svého proviantu odevzdat, tzv. kontingent. Zatajování potravin byl prohřešek trestající se smrtí či vězněním.

 

Kvalita potravin byla ubohá. Do mouky na chléb se přidávala mletá kukuřice i brambory. Chléb se drobil a lepil na zuby. Používala se ječná mouka, někdy se z ní pekly perníčky, které byly ale hodně tvrdé a nikdy nezměkly. Mléko bylo namodralé, jogurty chyběly, občas se objevil tvaroh. Místo másla se používal umělý tuk, na slazení umělý med, který se snad vyráběl z nafty, byl moc sladký, používal se na slazení sladkých moučných pokrmů. Brambory se připravovaly na mnoho způsobů, vařily se zapražené, husté polévky, často i kyselo a obě dámy vzpomínaly na škubánky, které si často uvaří i v dnešní době. Když měly hlávkové zelí, cibuli a mrkev, připravovaly si čalamádu. K ní hrnec uvařených brambor a oběd byl hotov…

 

Ale na lístky nebyly jen potraviny, ale úplně všechno, i látky, boty a oblečení. Na šatenky se dal sehnat textil, ale velice často s příměsí kopřiv, tudíž se velmi nepříjemně nosil. A tak ženy vzpomínaly, jak se tenkrát páralo a přešívalo. Upravovaly si oblečení, které občas dostaly darem. A i v této nelehké době přešívačky dbaly na to, aby výsledný model byl hezký a oku lahodící. A obě paní si připomenuly velkou tehdejší módu, pravé dřeváky vyrobené ze dřeva, červeně lakované, tlusté a těžké, špatně nositelné. Paní Ema si s maminkou přivydělávaly pletením. Vlnu dostávaly od ženy, která měla zásoby přaden. Pletly především rukavice, přizdobily je vyšíváním a potom je majitelka vlněné příze nabídla movitějším dámám.

 

Paní Ema vzpomínala na svá studijní léta a nucené nasazení do pracovní činnosti. Během studií na gymnáziu museli studenti chodit na brigády, většinou pracovali v zemědělství. Doklad o pracovním nasazení museli odevzdat ve škole. V této době Ema pracovala v pivovaru Gambrinus. Zde přebírala spolu s vězni z Bor brambory. Když měla jít do posledního ročníku, bylo gymnázium zavřeno. Všechny studenty rozmístil pracovní úřad podle svých potřeb. Ema byla nasazena do Rokycanských železáren, kde ve staré fabrice kontrolovala pouzdra na granáty. Pracovala na dvě směny deset hodin denně. Poté ji přemístili do Vagonky, kde se opravovali železniční vagony. Byla zde parta studentů, kterým byly přiděleny úklidové práce. Na posledních pár měsíců války byla přeřazena do kanceláře, kde se zabývala sepisováním či sčítáním nekonečných zápisů a sloupků. Byla zde pod dohledem vlajkaře, kolaboranta, a tudíž se musela mít na pozoru.

 

Někteří studenti dostali černé uniformy a chodili hledat mrtvé lidi. Říkalo se jim Nordhilfe, nouzová pomoc. Jiní měli modré uniformy. Ti hlídali důležité budovy ve městě, případný oheň měli rychle uhasit. Jim se říkalo Luftschutz, vzdušná ochrana.

 

Generál armády Spojených státu amerických George Smith Patton, osvoboditel Plzně

Naštěstí vše paní Ema zdárně přežila, a dnes vzpomíná na 5. května, kdy přijeli po lehce zasněžených silnicích američtí vojáci, a válka tím pro ni skončila. Přivezli s sebou nejen svobodu, ale i přebytky z fronty. Poprvé Ema ochutnala grepový džus v plechovce a slavné burákové máslo. Měli i ovocné kompoty, masové konzervy, šatstvo a boty. V prvních dnech vše rozdávali obyvatelům, kteří je přišli přivítat, později se věci dostávaly k lidem přes přídělové lístky.

 

 

 

Závěrem chtěla paní Ema napsat větu „Ať žije mír“. Lze s ní souhlasit. Ale já doplním velké poděkování, které jí náleží. Strávila jsem s ní několik hodin posloucháním jejího vyprávění, dozvěděla jsem se plno nových věcí o době, která je naštěstí již minulostí. Mé zápisky i zkontrolovala, abych napsala vše tak, jak to opravdu bylo. Paní Ema má plno vzpomínek a hlavně hodně životního nadšení, byla radost s ní pobýt a poslouchat její vyprávění. Chtěla bych popřát jí i Magdině mamince hodně zdraví, štěstí a životní pohody, abychom se mohly opět setkat…

 

Zdroj fotografií - Wikipedie

Autor: Alena Prchlíková


přečteno: 627x   komentářů: 2

Komentáře

(Alena)    vloženo: 01. 09. 2017, 19:15:21

Dášo, děkuji za komentář. Ano, bylo to velmi zajímavé, poslouchat vyprávění devadesátileté paní, která svým intelektem a životním optimismem hravě zastíní některé lidi o třicet let mladší. Ona dokonce sepsala na přání rodiny kroniku. Další generace se tak dovědí vše o svých předcích, jejich osudech, a mohou tak navázat a vytvořit si vztah ke svým předkům. Docela jim závidím, já toho vím o prarodičích velice málo, oni nevyprávěli, a když já byla v letech, kdy by mě to zajímalo, už nebyli mezi námi...

(Dáša)    vloženo: 23. 08. 2017, 20:40:39

Alenko, je krásné, že jste pro nás zaznamenala vzpomínky paní Emy. Musel to být zážitek ji poslouchat. Ne každý je ochotný o této těžké době hovořit. A chci věřit, že nám nebude dopřáno zažít něco podobného na vlastní kůži.


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
sto čtyřicet devět:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nejnověji komentované

přečteno: 59x   komentářů: 2, nejnovější: 11. 12. 2017, 09:06:43
přečteno: 96x   komentářů: 4, nejnovější: 04. 12. 2017, 18:14:00
přečteno: 163x   komentářů: 3, nejnovější: 27. 11. 2017, 18:18:37
přečteno: 150x   komentářů: 1, nejnovější: 25. 11. 2017, 21:29:52
přečteno: 137x   komentářů: 1, nejnovější: 25. 11. 2017, 19:16:24
přečteno: 233x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 11. 2017, 19:44:14
přečteno: 239x   komentářů: 3, nejnovější: 01. 11. 2017, 14:29:14
přečteno: 4326x   komentářů: 32, nejnovější: 12. 10. 2017, 10:00:21

Nejčtenější

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
sto čtyřicet devět:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 6. 12. 2017