joudaweb - časopis Čekanka

Mladoboleslavská ochránkyně

21. února 2019 16:36:00

Morový sloup na Staroměstském náměstí

V dnešním díle opustíme krásný palác nad Jizerou a podíváme se, jak žili boleslavští po bělohorské tragedii do poloviny 18. století. Ve městě bylo šest šlechtických domů, ale panstvo zde nebydlelo. V tomto období přešly tyto domy do rukou měšťanů. Ti se dělili na dvě skupiny: sousedy, ponejvíce to byli řemeslníci a obchodníci a na obyvatele, což byli pomocníci u řemeslníků, v mlýnech, v pivovaře nebo v hospodářských dvorech a domácnostech.

V polovině 17. století vzrůstal obchod, na němž byli boleslavští závislí. Ve městě bývaly dva trhy výroční a dva týdenní, v úterý na náměstí Staroměstském, v sobotu na Novoměstském. Za války se sice trhy také konaly, ale mnoho zboží nebylo.

V této době vypukl spor mezi oběma městy o obilní trh. Povolení k provozování trhu měli staroměstští, ale vozů bylo hodně, musely stát i na Novém Městě, a při té příležitosti samozřejmě své zboží formani prodávali. Rok se řešil spor, bylo několik uvězněných a padaly pokuty, až podkomoří rozhodl, že úterní trh se bude konat pouze na Starém Městě. Novoměstským se rozhřešení nelíbilo a podali protest, který doputoval až k nejvyšším královským úředníkům. Ti ho ale hned předali krajským hejtmanům, kteří sice propustili uvězněné, ale smír se jim nepodařilo zajistit. Spor byl přesunut až k císaři, který řešením pověřil soudce Starého Města pražského. Po šesti letech trvání sporu vydal soud rozhodnutí, že obilní trh má být pouze na Staroměstském rynku, přičemž formani mohou stát v obou městech.

 

Novoměstské náměstí, tržní místo a centrum Nového Města, nyní Mírové náměstí

Spor o tento trh se opět rozhořel po velkém požáru v roce 1697, který zničil mnoho domů na Starém Městě, také kostel, radnici i se zvonicí, školu, pivovar i fortny. Z tohoto důvodu se trhy konaly pouze na Novoměstském náměstí. Po přesunutí trhu zpátky na Staroměstské rozhodli tržní inspektoři, že v úterý bude na Starém rynku pouze trh s obilím. S uhlím a dřívím bude také v úterý, ale na Novém Městě, přičemž se v pátek tržní komodity obrátí. Konečně byly obě strany spokojeny.

 

Na přelomu 16. a 17. století bylo ve městě 14 cechů – mlynářský, pekařský a perníkářský, ševcovský, kožešnický, zámečnický a ručnikářský, kovářský a kosařský, bednářský a kolářský, koželužský, řeznický, tesařský, zednický a kamenický, truhlářský a provaznický, sladovnický. Nejvíce bylo ve městě soukeníků, řezníků, krejčí, pekařů a mydlářů. Ve městě bylo i dost kotlářů, především Němců, ale ti měli svůj cech v Praze. Z řemesel se zde neujali hrnčíři, protože v okolí města nebyl dostatek vhodné hlíny.

 

Řemeslníci zpracovávající základní surovinu bývali shromážděni v jedné ulici. V Boleslavi máme po nich pojmenovány dvě – Masnou a Železnou. V Masné, kde bývaly již od 15. století masné krámy, se maso nejen prodávalo, ale i poráželo a zpracovávalo.

Pohled do Železné ulice ze Staroměstského náměstí

Železná ulice bývala rozdělena na dva úseky. Od Nového Města ji oddělovala Svatojánská brána, která patřila k opevnění, k němuž náležel i příkop, přes který vedl můstek. Byla to hlavní komunikace spojující obě města. V souvislosti s řemesly je zvláštní, že v této ne příliš dlouhé ulici se nacházelo mnoho řemeslníků zpracovávající kovy. Asi byla tato řemesla důležitá, protože se nacházela na jedné z hlavních ulic ve městě. Pro ilustraci uvedu, jací řemeslníci zde měli své živnosti – zámečníci, ručnikáři (puškaři), kováři, kosaři, šlejfíři (brusiči), uzdaři, konváři (cínové a železné nádobí), mečíři, pasíři (ozdobné pásy z mosazi), soustružníci, hrnčíři, kotláři, platnéři (přilby, brnění, zbraně). Vzhledem k tomu, že znám tuto ulici velmi dobře, neumím si představit, jak se tam tito řemeslníci mohli vměstnat.

Docházelo nejen ke slučování cechů, jak je patrné z výčtu všech cechů ve městě, ale také k roztržkám. Boleslavští ševci své spory vyřešili rozdělením na dvě skupiny – novoševce, vyrábějící novou obuv, a staroševce nebo také příštipkáře, kteří obuv pouze opravovali. Spory mezi sebou vedli i kožešníci a krejčí. Krejčí začali podšívat své oděvy kožešinou, což se nelíbilo druhé straně. Podle starého nařízení se prý krejčí nesmí dotýkat chlupatých věcí.

 

Ke konci 17. století se obchodníkům přestávalo dařit. Boleslavští žádali o další výroční trh, císař Leopold I. jim ho v roce 1660 povolil. Ale již kolem roku 1674 začal význam trhů upadat, protože do města přicházelo méně vesnického obyvatelstva. Do obchodování se totiž vrhla šlechta. Začala stavět na svých pozemcích hostince a hospodářské budovy, podporovala rozvoj řemesel. Ve svých prostorách prodávala různorodé zboží, od potravin až po krmivo. Kolem šlechtických podniků se začali usazovat řemeslníci, kteří zde své výrobky přímo prodávali. Některá místa se velmi rozrostla a z panských sídel se stala města.

 

Měštanům se tento vývoj nelíbil, navíc jim konkurovali i Židé. O této skupině lidí jsem zatím nepsala, chystám samostatný díl, nyní jen uvedu, že Židé byli velmi schopní obchodníci. Dokázali se dohodnout, kdo bude v kraji obchodovat a s jakým sortimentem, jejich kramáři často nabízeli zboží u silnic. Boleslavští krejčí, kováři a řezníci si stěžovali, že nemají tovaryše, ti totiž pracovali v židovských dílnách. Postupně se měnila společnost a s ní přišly změny i v obchodování. A na obzoru byly manufaktury…

 

Změny přinesly úpadek v různých oborech, nejvíce však v pivovarnictví. Z pěti pivovarů zůstal ve městě jediný a ten ještě nepatřil městu, ale kosmonoské vrchnosti. Počet jarmarků sice vzrostl, ale současně se z osmi dní zkrátil na dva. Velkou konkurencí jim byly venkovské poutě a posvícení, které vzrostly na oblibě. Ve městě bylo několik vinných šenků, v nichž se prodávalo nejen víno, ale i pivo. Vždyť stráně kolem Podolce byly posety chmelnicemi a vinicemi. Největšími pijáky byla německá skupina, žijící na předměstí Pták, a pracující převážně v textilních řemeslech a v hospodářských dvorech. Pivo bývalo pšeničné a ječné, masa bylo dostatek, od místních řezníků i huntýřů. Nadbytek byl ryb, místní rybníky a hlavně Jizera dodávala rybářům hojná množství.

 

Městské domy se příliš nezměnily. Nejdražší byly otočené průčelím na náměstí. Již byly všechny kamenné, zdobené štíty či znameními. Sklepy dostaly nové pojmenování, vrchnímu se říkalo pivnice, spodnímu loch. V něm se vykonávala řemesla způsobující velký hluk.

Na správě města se podíleli bohatí měšťané a zástupci výnosných řemesel. Šlechta a chudší vrstvy obyvatelstva se správy města neúčastnily. Město řídil „trojí úřad“ – rada, obecní konšelé a starší z obce. Do poloviny 18. století skládal konšelskou radu královský podkomoří, jeho jménem ji jmenoval přímo ve městě pražský královský hofrychtéř. Oba tito úředníci si své práce považovali a čekali odpovídající honorář. Když byl menší, radu neobnovili. I městští konšelé nepracovali zadarmo, peníze dostávali za různé úřední práce, při prodeji domu, odhadu majetku nebo při sepisování závěti a nepochybně jim šel příjem z úplatků a z bohatých hostin na radnici.

 

Ani tomuto období se nevyhnuly obvyklé bolesti - morové epidemie a řádění ohně. V análech je zapsána tragická událost z února roku 1710. V radniční věži bydlel věžník Norberčan se svou ženou a dcerou Dorotou. Nad nimi měl svůj pokojík hlásný Merkl. V místnosti pod rodinou byl umístěn hodinový stroj. Pod tímto přístrojem byla ještě jedna místnost s kamny, kde se muselo v zimě topit. Teplo procházelo otvory v podlaze a znemožnilo zatuhnutí tuku, kterým byl stroj promazán. Stalo se, že jedna z žen přiložila hodně nebo neopatrně, a žhavý uhlík způsobil požár v radniční věži. Oheň se rychle šířil, lidé z města snášeli peřiny, slámu i seno na dlažbu pod věží, a vyzývali rodinu i hlásného, aby skočili dolů, jiná úniková cesta z plamenů nebyla. Norberčanova rodina to zkusila, ale úspěšná nebyla. Hlásný Merkl si na radu občanů spletl z oblečení a hadrů provaz a po něm se spouštěl dolů. Ani jemu se ale nepodařilo zachránit, lano se přetrhlo a hlásný spadl na střechu, po níž se svezl dolů a po dvou hodinách zemřel. Pohřeb všem nešťastníkům vypravila radnice.

Obrovský požár v roce 1761 vznikl neopatrností v domě kavárníka Siskinda a podlehla mu celá židovská čtvrť i se synagogou. Rozšířil se i za židovské území, zachvátil děkanský kostel, školu, radnici, masné krámy a domy kolem těchto důležitých staveb stojící. Protože fučel velký vítr, plameny se přenesly i na Nové Město. Zde stojí za zmínku, že od jisker zanesených větrem shořel špitál Kateřiny Militké.

Ještě se ani nepodařilo domy opravit a už tu bylo nové neštěstí, jemuž předcházel zvláštní úkaz na obloze, pravděpodobně polární záře. V roce 1779 zachvátil oheň opět radnici, faru, školu, brány, masné krámy a dalších 36 domů. Před tímto požárem se roztrhla kašna na Staroměstském rynku a všechna voda vytekla. Když začal řádit oheň, nebylo čím hasit a navíc opět úřadoval vítr a plameny se rozšířily až na Nové Město. Byl to jeden z největších požárů ve městě, bylo zničeno 130 domů a všechny pro město důležité stavby. S nadsázkou se dá říct, že shořelo celé město. Po této události se opravila rozbitá kašna a zřídila nová na Novém Městě. Už tenkrát se lidé domnívali, že za oheň může nejen neopatrnost, ale hlavně špatně postavené komíny. Byli jmenováni kontroloři komínů, kteří byli vybráni z řad měšťanů. Připomíná mi to dnešní stav, jen s tím rozdílem, že dnešní domy jsou stavěny podle schválených plánů a není tudíž pravděpodobné, že by byly postaveny špatně. Jakékoli kontroly ze stran státu považuji za zbytečné a za nemístné zasahování do práv majitelů domů. Mohlo by se taky stát, že by začali státní úředníci kontrolovat, jaké máme v bytě elektrické přístroje, hlavně konvice a televize, od nichž také občas něco chytne…

 

Po těchto neblahých událostech se ráz města příliš nezměnil. Vše dřevěné sice zmizelo, domy se ale opravily, něco ubylo, něco nového se přistavělo. Až po požáru v roce 1859 došlo ke změnám, zmizela celá židovská čtvrť i s Bělskou bránou, která již nebyla obnovena. Nově postavené domky byly již uspořádány jinak a vzhled města se změnil. Domy na Staroměstském náměstí se vždy po požárech opravovaly i s podloubím, nyní tomu tak již nebylo. Podloubí bylo zastavěno, zůstalo pouze u hradu a u Železné ulice.

 

Bok podstavce morového sloupu

A nyní pár slov k metle tehdejšího žití. Morová nákaza se po několika staletích vrátila do Evropy v polovině 14. století a hned skosila skoro polovinu obyvatelstva. Četnost nákaz je překvapující, alespoň pro mě, objevila se v Čechách každé desetiletí. Sice střídala města, vracela se do nich, ale všichni se s nemocí za svůj život setkali, nákaza budila strach vlastně neustále. Morová vlna, která přišla v roce 1680, řádila nejvíce v Praze, ale i v městech u hlavních silnic vedoucích z Prahy. Tenkrát nákaze podlehla až polovina obyvatelstva. Boleslavi se nemoc jakýmsi zázrakem vyhnula. A tak nepřekvapí, že boleslavští z vděčnosti postavili na svém největším rynku morový sloup. Dodnes stojí na svém místě, i když ne v celé své kráse.

 

Na třístupňovém podstavci stojí štíhlý sloup, na jehož vrcholu je plastika Panny Marie se svatozáří. Významné je umístění sochy. Stojí v centru náměstí, v ose spojující kostel, radnici a hrad. V době svého vzniku, rok po morové nákaze, svou výškou převyšovala tehdejší zástavbu. V rozích na podstavci stávaly čtyři sochy světců, kteří byli později odstraněni. Býval tam sv. Šebestián přivázaný ke sloupu a propíchnutý několika šípy. Boky podstavce byly doplněny latinskými nápisy, v nichž se psalo, o jakou stavbu se jedná, proč byla postavena a v kterém roce. Rekonstrukce pomníku jsou na soše zaznamenány, po té v roce 1819 byly latinské nápisy nahrazeny českými. Po poslední opravě v devadesátých letech minulého století se konala církevní slavnost a sloup byl znovu vysvěcen litoměřickým biskupským kancléřem. Pamatuji kolem této sochy vzrostlé stromy a lavičky, kde se celkem příjemně čekalo na autobus. Ty již zde nejsou, přesto nadále monument stráží město na místě, kudy procházely všechny významné okamžiky městské, ale i státní.

 

Bývala zde kašna, u které se shromažďovali přes den nádeníci s vozíky, večer služky. V ní stál sloup a na něm byla položena těžká kamenná mísa. Před zimou se kašna obkládala slámou, hnojem nebo prkny. Jen málokdo měl v domě vodovodní přípojku, skoro všichni museli chodit pro vodu do kašny. Voda na pití či vaření se přiváděla do puten dlouhou plechovou rourou, k mytí se nabírala přímo z kašny. Kašny na obou hlavních náměstích byly kamenné a mohutné. Ve městě bylo několik kašen menších, dřevěných, které bývaly staženy obručemi.

 

Tato předposlední velká epidemie, poslední byla v letech 1713-1715 a zemřelo při ní v Čechách 200 000 lidí, vedla radní ke zvýšenému zájmu o čistotu měst. Odpadní voda tekla mezi domy, často prosakovala zdivem, podemílala zdi nejen hradeb, ale i domů. Po celé 18. století měli boleslavští problémy s vodou. Buď jí bylo hodně nebo málo, podemleté domy i stromy padaly, odpadky a nečistotami se ucpávaly stoky. Město své budovy celkem rychle opravilo, polorozpadlé domy se prodaly v dražbě, aby nehyzdily město a nový majitel je dal do pořádku.

 

Závěrem bych dodala, že všichni obyvatelé byli již katolíky, i když někteří jen naoko. Většina osazenstva byla české národnosti, ale přibývali cizinci, především Němci. Vítané byly svazky nových přistěhovalců s vdovami nebo neprovdanými ženami. Stále se ještě na úřadech používala čeština a tiskly se české knihy. Vše se začalo měnit v půlce 18. století, ale o tom až příště…

 

 

Literatura - Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Boleslavští autoři - Mladá Boleslav od minulosti k dnešku

Karel Herčík – Historické perličky z Mladoboleslavska

Karel Herčík – radniční měsíčník Boleslavan - Kapitoly z historie

Sylva Městecká – Boleslavský uličník

Václav František Rudolf - Staré obrázky boleslavské

Boleslavský deník

Wikipedie

 

Fotografie – staré fotografie jsem dostala od paní Hálové, které tímto velmi děkuji. Nové jsou mé vlastní, místa jsem fotografovala při mých procházkách městem s Jiřinkou v mysli…

 

 

 

Autor: Alena Prchlíková


přečteno: 971x   komentářů: 0

Nejnověji komentované

přečteno: 86x   komentářů: 7, nejnovější: 12. 09. 2019, 09:09:51
přečteno: 196x   komentářů: 2, nejnovější: 05. 09. 2019, 12:44:24
přečteno: 173x   komentářů: 3, nejnovější: 02. 09. 2019, 21:08:50
přečteno: 293x   komentářů: 3, nejnovější: 26. 08. 2019, 12:37:48
přečteno: 279x   komentářů: 6, nejnovější: 24. 08. 2019, 20:31:20
přečteno: 1582x   komentářů: 4, nejnovější: 27. 06. 2019, 09:52:08
přečteno: 828x   komentářů: 2, nejnovější: 28. 05. 2019, 22:28:55
přečteno: 839x   komentářů: 2, nejnovější: 15. 05. 2019, 22:31:36

Nejčtenější

přečteno: 11130x   
přečteno: 9551x   
přečteno: 8673x   
přečteno: 8635x   
přečteno: 7524x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
čtyřista šedesát sedm:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 16. 9. 2019