joudaweb - časopis Čekanka

Josefínské reformy změnily i oblast zemědělskou. Po roce 1788 byly zřizovány obilní sýpky v každém zeměpanském městě. Sloužily jako zásobárny obilí nejen občanům, ale také vojákům ve válečných konfliktech. Největší užitek z nich měli zemědělci, kterým sýpky poskytovaly obilní i peněžní výpůjčky. Po roce 1848 se o sýpky staraly berní úřady, po roce 1863 se proměnily na peněžní a sloučily se s kontribučenskými peněžními fondy. Peníze získané prodejem zásob obilí se staly základním kapitálem při zřízení kontribučenských záložen. Povolení k jejich zakládání přišlo v roce 1864. V našem okolí je založily tyto obce - Dobrovice, Březno, Kosmonosy a Bezno.

 

Hospodářské záložny byly povoleny novým zákonem vydaným v roce 1882. Na počátku září tohoto roku se sešli delegáti čtyř výše jmenovaných záložen a rozhodli o jejich sloučení v jeden peněžní ústav. Tak vznikla Okresní hospodářská záložna se sídlem v Mladé Boleslavi. Svou činnost zahájila 1. března 1883. Zpočátku si pronajala místnosti ve Vodkově domě, který stál u Poštovské uličky na Novoměstském náměstí. Prvním starostou byl zvolen bývalý říšský poslanec Josef Klíma z Rejšic, účetním byl jmenován Václav Beneš.

 

Po vzniku hospodářských záložen se jejich aktivita soustředila zejména na poskytování osobních úvěrů. Zákony byly neustále měněny, až ten po roce 1924 umožnil širší rozvoj.

V roce 1884, když bylo počáteční jmění vyčerpáno, se začaly přijímat vklady na vkladní knížky. Po roce 1929 byly zřízeny pobočky v Dobrovici a v Kosmonosech.

 

Okresní hospodářská záložna měla nemalý podíl na rozvoji venkova. Levné úvěry umožnily rozvíjení hospodářských statků, majetků měst a obcí, stavbu silnic i škol. Bez podpory záložny by nemohlo existovat Hospodářské družstvo v Čejetičkách, Rolnická družstevní mlékárna či Spolkový rolnický cukrovar v Čejetičkách. Záložna poskytovala částky i na sociální účely.

 

Pronajaté prostory za pár let nestačily. K výstavbě nového sídla záložny bylo vybráno místo na protější straně náměstí. Stával tam dlouhý patrový dům, v němž byla restaurace U Strejčků nebo také U Pfeiferů. Na jaře 1899 byl tento dům stržen a na jeho místě se již v létě následujícího roku objevila krásná třípatrová budova. Mimo hospodářskou záložnu v ní byly umístěny i další instituce. Nechyběl ani hostinec s vinárnou, kterou provozoval v tomto období J. Honěk. V druhém patře si zřídil ordinaci MUDr. Emanuel Semerád. Celé jedno patro bylo vyhrazeno pro ubytování návštěvníků města.

 

Protože se rozrůstala účetní agenda, v roce 1928 rozhodlo ředitelství, že postaví novou, o mnoho větší a lépe vybavenou budovu. Oslovilo architekta Františka Jandu, který nakreslil plány, podle nichž byla budova přestavěna, a o rok později otevřena. Byla to úplně první moderní budova postavená na Novoměstském náměstí.

Při výstavbě byl kladen důraz i na uměleckou stránku. Peněžní sál byl osvětlen horním osvětlením a ozdoben dekorativní freskou Žně pod Chlumem od akademického malíře prof. Blažka. Nádherné dílo bylo umístěno všem na očích, zpříjemňovalo čekací dobu. Dnes je bohužel, alespoň pro mě, zastrčeno do pozadí. Námětem fresky je panorama Chlumu s kostelem v Sýčině a zámkem ve Vinařicích. Pravděpodobně mělo navodit kladný vztah ústavu k zemědělství a k podpoře jeho rozvoje. I polopostavy, stojící na meziokenních pilířích na průčelí budovy, jsou ve stejném duchu, jen bych přidala znak pilné práce a šetrnosti. Jako autor je uváděn kosmonoský rodák Josef Matějů, ale já se domnívám, že jeho bude pouze jedna socha, a to ta, která je umístěna vpravo.

 

Sochy jsou zajímavě rozmístěny na atice nad přízemím, dvě ženy ochraňují z obou stran muži. Byly vytvořeny mezi lety 1928 - 1929. Řada začíná polosochou muže s názvem Rozsévač. Vedle něj stojí žena držící kasičku, oděná do zástěry s obilím, tedy Spořivost. Napravo od ní se nachází Žnečka, žena se srpem a obilím. A poslední sochou je Dělník, muž v pracovní zástěře, snad namáčející kůže v louhu. Pouze na této soše bychom objevili na soklu signaturu Josefa Matějů.

 

Interiér záložny byl vyzdoben obrazy, kresbami a plastikami. Krásné jsou zejména mramorové sochy Jaroslava Plachty pojmenované Rozsévač a Žnečka. Bohužel, nová rekonstrukce vnitřních prostor dnešní spořitelny díla spíše ukrývá, než aby jimi zkrášlila vnitřní prostor.

Od počátku postavení záložny byla v levé části přízemí restaurace a kavárna. Hostinec se secesním interiérem se nazýval Záloženský nebo také Záložna. Jedním z restauratérů byl František Poupa, jenž nabízel pivo plzeňské i místní z Křikavova pivovaru. V zadní části bývala hojně navštěvována zahrádka. V pravé části domu prodával své výrobky dražický mlýn.

 

V restauračních místnostech se scházeli nejen lidé, ale i členové spolků. V 30. letech jich bylo patnáct, z různých oborů činností, od fotbalistů S. K. Aston Villa, přes společenství cukrářů, řepařů, domkářů a malorolníků, až k Družstvu pro povznesení chovu těžkého teplokrevného koně nebo Sdružení dorostu českého venkova v Pojizeří.

 

Část objektu záložny byla vybrána pro zdravotnické účely. V  roce 1949 se osamostatnilo oční lékařství a od roku 1955 byla v budově Okresní hospodářské záložny v 1. patře otevřena oční ambulance. Prostory to byly zcela nevyhovující, čekárna na chodbě narvaná k prasknutí, mnozí lidé stáli i na schodech. Chodívali jsme tam s dcerou hned po narození každý týden asi půl roku, než lékaři našli ty správné kapičky. Naštěstí nás sestřičky braly přednostně zadními dveřmi, abychom tam s miminkem pobyli co nejméně.

 

Po válce byly zrušeny tři lékárny, zůstala pouze Chleborádova na rohu Jaselské ulice. V roce 1952 byla v přízemí záložny zřízena nová Centrální lékárna. Mnoho specializovaných oddělení, zaměstnanců i výrazně delší pracovní doba, zejména noční a sváteční pohotovost, odpovídalo jejímu názvu. Lékárna setrvala v záložně do roku 1993, potom se přesunula na protější stranu náměstí, kde je i v současné době.

 

 

Podívejme se nyní i na další peněžní ústavy. Vznikající záložny, ve městě jich bylo několik - občanská, dělnická, všeobecná, živnostenská - umožnily rozvoj živností zejména městskému obyvatelstvu. My si povíme o Občanské záložně, protože na jejím vzniku i rozvoji se podíleli lidé, které už známe z minulých dílů.

 

Občanská záložna byla založena v roce 1863. Byla určena zejména malým obchodníkům, kteří si potřebovali půjčit na rozvoj svých živností menší částky peněz. Spořitelna sice ve městě již byla, ale malé částky nepůjčovala. Navíc u půjček vyžadovala dva ručitele, kteří vlastnili evidovanou firmu.

Proces půjčování peněz drobným živnostníkům vymysleli lidé, kteří určovali ráz města v době obrozenecké - krejčovský mistr Josef Luňák, knihař Antonín Kovaříček, klempíř Karel May, knihtiskař Josef Zwikl, advokát František Hubna a notář Hesz. Vypracovali stanovy tak, aby si lidé mohli půjčit malé částky na malé úroky, přičemž náklady platili ze svého.

Prvním starostou a účetním Občanské záložny byl zvolen P. František Nečásek, v té době již na odpočinku. Funkci vykonával svědomitě až do doby, než onemocněl. S rozvojem agendy byli přijati samostatní účetní. Velkou důvěru si získal účetní Loudil, a tak záložna získávala další klienty. Jeho nástupce, pan Vinš, ale důvěru občanů ohrozil. Záložně zpronevěřil 8200 zl. a občany okradl o 3000 zl. Dobré jméno záložny bylo pryč a příliš nepomohlo, že pachatel za své zločiny pozbyl čest a byl odsouzen na 20 měsíců do vězení.

 

 

Nyní se pojďme podívat, jak byla založena v Mladé Boleslavi spořitelna. 20. října 1856 odeslal mladoboleslavský okresní úřad městské radě dotaz, jestli chtějí založit “společně s inteligentní a zámožnou třídou městského obyvatelstva” spořitelnu. Po dlouhých jednáních trvajících tři a půl roku byla spořitelna otevřena 1. července 1860. Úřadovnu měla v domě Filipa Koňase na Českobratrském náměstí, v němž bydlel Siegfried Kapper, lékař a spisovatel, na nějž město vzpomíná pamětní deskou. Otevřeno bylo v úterý a v pátek od 8 - 12 a odpoledne 14 - 16 hodin. V neděli měla spořitelna otevřeno od 8 - 11.

Spořitelnu řídil v období tří let dvanáctičlenný sbor volený obecním zastupitelstvem. Výbor volil čtyřčlenné ředitelství, pátým členem byl starosta města. Prvním “početvedoucím” byl zvolen Bedřich Pöhner, jenž vedl účetní knihy v němčině. Prvním předsedou ředitelství byl Bedřich Leitenberger, majitel josefodolské továrny, předsedou výboru František Hiller, představeným kanceláře JUDr. Josef Alois Werzel, starostou města Josef Germář (Joseph Germarz).

Aby rostla důvěra v peněžní ústav, byl založen pojišťovací fond, do kterého přispělo kolem padesáti mecenášů. Nejvyšší částku, 15 000 zlatých, věnovalo město, z jednotlivců vložil do fondu celých 1000 zlatých předseda ředitelství Bedřich Leitemberger.

Ale i v tomto ústavu došlo k defraudaci. V roce 1891 byl přijat za pokladníka Lambert Wilt, po roce byl jmenován adjunktem, v roce 1897 kontrolorem. O rok později odcizil 110 000 zl. a utekl s nimi do Ameriky. Kupodivu, byl dopaden. Čeněk Sezemský, boleslavský rodák, ho našel ve městě Saint Louis, nechal ho zatknout a policie ho deportovala zpátky do Evropy. 14. listopadu doplul do přístavu v Brémách. Zde na zloděje se svým doprovodem čekali Josef Kreibich, starosta Mladé Boleslavi, a radní František Sezemský. Naštěstí pro vkladatele měl většinu peněz u sebe. Za svůj čin mu byl vyměřen čtyřletý trest, ale Vrchní zemský soud mu dva roky přidal. Překlenout problémy s překotným výběrem hotovosti pomohla spořitelně Zemská banka a spořitelna v Pardubicích. Ředitelem boleslavské pobočky byl jmenován Jan Kryšpín, pokladník pardubické filiálky Živnostenské banky.

Spořitelna po svém založení mnohokrát změnila své působiště, stěhovala se z místa na místo. Začínala v domě na Českobratrském náměstí. Po roce 1868 se nastěhovala do právě otevřené nové radnice. V roce 1909 byla pro ni a pro poštovní úřad postavena nádherná secesní budova na Komenského náměstí, kterou můžeme obdivovat i dnes. Po 2. světové válce se spořitelna opět stěhovala, tentokrát již naposledy, do budovy Okresní hospodářské záložny.

Peněžní ústavy plnily ve městě nejen finanční služby, ale podílely se i na kulturním životě. Věnovaly knihovnách v okolí Mladé Boleslavi řadu knih. Spořitelna také přispívala malířům na jejich díla, jenž se objevovala v interiérech nebo jako ilustrace v knihách. Zaplatila parkovou úpravu výstavního areálu na Výstavišti, pro kterou najala Josefa Kumpána, místního rodáka a  významného zahradního architekta.

 

Pojďme se podívat na domy, které stály po levé straně záložny. V prvním byla v 19. století kovárna rodiny Kubrichtovy. Na počátku 20. století dům koupil František Potůček a zřídil v něm koloniální obchod. Prodával také obilí a mouku. V roce 1905 získal povolení na pražení kávy a obohatil s ní svůj sortiment. Po Františkovi se prodeje ujal Bohumil, a jak mnozí pamatují, nabízel také výrobky ze skla a porcelánu.

 

Sousednímu domu se říkalo Turkův. V přízemí se dochovaly krásné klenby. Dům vlastnil od roku 1885 František Pelant. Zabýval se výrobou šumivých nápojů. V sortimentu měl sodovku v lahvích i sifonech, limonády citronové, pomerančové, vanilkové, ananasové a malinové.

V 30. letech zde již František Pelant nepobýval, majitelkou domu byla Růžena Turková. Nájemce Josef Klaus vyráběl a prodával umělé květiny.

 

Pelantův dům byl obklopen kovárnami. V domě nalevo byl v 30. letech majitelem Václav Stýblo, jenž provozoval obchod se smíšeným zbožím a pekárnu. Dobová reklama nás zavede sice o mnoho let zpátky, ale kdybychom to nevěděli, tak to nepoznáme. “Parní a strojní pekárna. Dvakrát denně čerstvé pečivo, pravý samožitný chléb, Schlüterův a Grahamův chléb, přípravky pro diabetiky, dětské suchary, lahůdkové tyčinky. Jezte pouze Schlüterův chléb, dle názoru lékařů umožňuje největší využití výživných látek v obilí obsažených.”

V pozdějších letech spěchaly do prodejny pracující ženy. Byl zde oblíbený bufet Smaženka, nabízející překvapivě dobré polotovary.

 

Rohový dům u vstupu do Lukášovy ulice byl v polovině 19. století znám po celém městě a hojně navštěvován, protože tam sídlila, v té době jediná ve městě, Engelova loterie. Protože dnes vše probíhá úplně jinak, dovolím si citovat úryvek z knihy Staré obrázky boleslavské, který nás vtáhne do života sázejících...

“ Do loterie se sázelo občas tak náruživě, že zástupy mužů, žen a dětí stály na nároží a tarasily tu vchod do Václavské ulice. Starý Engel, bývalý vojenský ranlék, v pestrém županu s brejlemi na nose, v tmavé kobce, do které se scházelo ještě tmavší chodbičkou, zapisoval za zábradlím numera. Tlačenice tu bývala taková, že šlo až o úraz. Nejvíce se rozplamenila vášeň hráčů, když se objevily na tabulce zlaté číslice na znamení, že vyhrál někdo terno.”

Dům byl znám i tím, že v něm bylo řezbářství rodiny Štrossovy. O něco později, když dům vlastnil Ladislav Merunka, v něm provozoval obuvnictví František Semanský a Karel Javůrek šil dámské oblečení.

 

Z druhé strany vstupu do Lukášovy, dříve Václavské ulice, stával Steinerův dům, jenž výrazně vystupoval z uliční linie a zužoval Růžičkovu ulici. Josef Steiner provozoval osobní autodopravu a autoškolu. Byl také soudním znalcem v oboru Jízda automobily.

Na domě bývaly výrazné nápisy, upozorňující na nejhlavnější živnost, kterou majitelé provozovali. Nejlépe ji vystihne dobová reklama, a tak vám ji nabízím v původním znění. Je v ní všechno…

“Nejstarší osvědčený křesťanský závod šicích strojů. Vlastní koncessovaná mechanická dílna na správky a nové dílce. Tisíce strojů: jak pro domácí upotřebení tak i pro průmysl řemeslný v mém závodě koupených svědčí o mé činnosti mechanické, neb těší se největší spokojenosti po dalekém kraji českém. Prodej na pohodlné splátky, hotově 10 % srážky. Žádné plané sliby, jen pravá záruka se poskytuje a cvičení na stroji bezplatné. Veškeré věci a dílce ku šicím strojům stále na skladě. O další přízeň prosím a značím se v hluboké úctě, Josef Steiner, odborný mechanik šicích strojů v MB.”

 

Došli jsme až na konec našeho dnešního putování po Novoměstském náměstí a tím i po Novém Městě. Jdeme ulicí 9. května, míjíme prodejnu knih, která tu stále stojí v domě z 30. let, a před námi se tyčí hlavní městský kostel Nanebevzetí Panny Marie a jak mnozí již víte, došli jsme tam, kde jsme před mnoha měsíci začínali. Je před námi ještě jedna část města, která začíná právě u tohoto kostela, Židovská část města. Příště se do vypravíme...

 

 

Literatura - Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Sylva Městecká – Boleslavský uličník

Sylva Městecká - Průvodce po Novém Městě ve 2. polovině 19. a na počátku 20. století

Václav František Rudolf - Staré obrázky boleslavské

L. Kloudan, S. Bachtík, V. Zlámal - Mladá Boleslav, Lysá nad Labem, Nové Benátky

Adresář města Mladé Boleslavě 1933

Národní památkový ústav

Wikipedie

 

Fotografie

- Některé staré fotografie jsem získala od paní Hálové, které tímto velmi děkuji.

- Mnohé informace a starodávné fotografie jsem dostala od manželů Šímových, kteří organizují promítání starších fotografií a seznamují účastníky besed s historií města. Patří jim můj vřelý dík a obdiv.

- Snímky ze současnosti jsou mé vlastní, místa jsem fotografovala při mých procházkách městem s Jiřinkou v mysli…