joudaweb - časopis Čekanka

Pomalu mizí podzimní dny proslulé svou barevností. Stromy pozbyly plodů, ztrácejí i svou pestrost, listí se pomalu snáší na zem. Hromady čekají na shrabání nebo zetlení, pokud se o ně nikdo nepostará. Záhony jsou zryty, možná o osety ozimy. Květinová rabata se těší na příští jaro, kdy ožijí, nebo je stále i v této době krášlí vřesy či konifery.

 

V domácnostech stále probíhá zpracování úrody. Zejména sušičky se mají co ohánět. Zápečky, tedy nedosušené ovoce, odebírají potajmu děti. Povidla bublají několik hodin v troubě, aby zalité rumem vyčkaly na svůj okamžik slávy, kdy jejich chuť bude náležitě oceněna v buchtách či koláčích. A nesmím zapomenout na ořechy, kulaté plody různé tvrdosti, sušící se na topeních či kamnech, aby nám po vylouskání dodaly svou energii a vitalitu.

 

Před sto a více lety byly podzimní dny vítány pro svou klidnost. Neznamená to, že by lidé seděli s rukama v klíně a odpočívali. Naopak, práce měli dost, ale byla o něco méně namáhavá a spojená s příjemným povídáním se sousedy či přáteli.

 

O co by byly naše děti ochuzeny, kdyby se po vesnicích nekonaly přástky či táče. Mladí i staří se rádi setkávali ve velké světnici v některé chalupě či statku. Dlouhé zimní večery patřily kolovratům a přástkám, ale zejména pohádkám, příběhům pravdivým či vymyšleným, zpěvu, hrám i tanci. I zásluhou těchto večerů se udržel český jazyk, česká přísloví, pověsti, pranostiky, hádanky i poezie. Mládež se seznamovala s dějinami rodného kraje, z pohádek čerpala mravní ponaučení.

 

Pamatuji, jak moje babička sedávala u kolovrátku. V levé ruce táhla len, pravou roztáčela dřevěné vřeteno. I přeslen byl dřevěný, ale hladký, chybělo mu zdobné vyřezání, se kterým ho dříve dávali mládenci svým milým jako dárek.

 

Přástky začínaly po posvícení a trvaly do popeleční středy. Ve čtvrtek se nikdy nepředlo. Byl to den domovního skřítka, strážce rodinného krbu, jemuž se odkládaly stranou zbytky jídel. Nepředlo se ani v období od 23. prosince do svátku Mláďátek, tedy do 28. prosince. Začínalo se obvykle kolem 4 hodiny odpoledne a končilo o půlnoci. K osvětlení práce připravil pantáta dostatek loučí z vyschlých polen. Svícny s loučemi byly zavěšeny uprostřed místnosti pod komínkem, kterým odcházel kouř. Starost o světlo připadlo mládencům. Utírali louče, aby jasně svítily, nahrazovali ty, které dohořívaly, udržovali teplo v místnosti.

 

Děvčata, která neměla zkušenosti, spřádala hrubší vlákno ze lněných odpadků, zručnější čistý len na jemné plátno. Každý účastník si našel v místnosti své místo - děti na peci, mládenci za svými přadlenami, sousedi u stolu nebo na lavici u tepla. Když měly ženy hotovou denní várku, vyprávění doplnil tanec či hraní her.

 

O dobrou náladu se při přástkách starali mládenci. Pošťuchovali své dívky, tropili žertovné kousky. Mnohdy byl za drobný peníz vpuštěn do místnosti i přespolní, pokud si namlouval místní dívku. Ale musel podstoupit různá “trápení” než byl začleněn mezi domácí - vkleče ve vodě musel předříkávat růženec, vleže na lavici s ním smýkali po světnici, nevidouc přivázaný na lavici hádal, kdo ho vyplácí polínkem...

 

Poslední den před vánoční přestávkou se slavily “rozchodnice”. Hospodyně upekla buchty, mládenci přinesli rosolky, hospodář dal na pivo. Večer se nesl v příjemném duchu plném vyprávění a děkování hospodyni a hospodáři.

 

Na konci přástek se slavila “přeslička”. Dvě nebo tři hospodyně pozvaly všechny sousedky a vybíraly na “přeslici”. Zvoucí věnovaly mouku a tuky, za vybrané peníze nakoupily koření, upekly koláče, zaplatily rosolku i pivo. S hudebníky se vyrovnali hospodáři v hospodě, kde byla dražena “přeslička”. Den před oslavou naložili “přesličku” na žebřiňák, posadili se kolem ní a objeli vesnici. Doprovázely je maškary a houf rozdováděných dětí.

 

Nejen pro svou potřebu předly ženy len, ale i pro panstvo. V urbářích bylo zapsáno povinné množství odvedeného přádla nebo částka v mincích.

 

 

 

“Na svatého Martina kouřívá se z komína”. Jistě známe všichni stále platné rčení. Často byl příchod svatého doprovázen sněhovou nadílkou. My dnes většinou dodržujeme starou moudrost “O sv. Martině husa nejpěkněji zpívá”. Málokdo odolá každoroční dozlatova upečené pochoutce. I dříve tomu nebylo jinak, zvlášť u vykrmených hus, které se nehodily k chovu. Hospodář, chtěl-li vyjít se svou čeládkou v dobrém a nedočkat se pomluv, musel jim v den sv. Martina předložit upečenou husu. Kdyby tenkrát štěbetavé husy tušily, co svým povykem způsobí, když se u nich ukrýval sv. Martin, jistě by nevydaly ani hlásku.

 

Porcování svatomartinské husy se ujal hospodář. Oráč s děvečkou dostali stehno, aby měli sílu na běhání, mladšinka s pasákem křídlo, aby při práci jen lítali. Sám si ponechal prsní kost, z níž věštil budoucnost. Byla-li kost bílá, měla být krutá zima, zahnědlá barva naznačovala zimu mírnou a blátivou. S klíční kostí byla spojena jiná moudrost. Hospodář s hospodyní se o ni přetahovali, komu zůstala po zlomení v ruce delší část, byl déle živ.

 

Den sv. Martina býval spojen s velkým svátkem. Končil hospodářský rok, chasa si v tomto termínu hledala nové místo. Vypláceni byli obecní pastýři, kteří každé ráno troubením na roh svolávali dobytek ze statků a chalup, a hnali ho na pastviny. Zasloužené odměny se dočkal i ponocný, hajný, obecní kovář a čeládka.

 

Svatý Martin je také spojen s “bejkovou svatbou”, která se konala u rychtáře. Té předcházel “martinský osyp”, tj. sýpka pastýři. Obyčejně dostával 24 strychů osypu, z hovězího kusu 4 žejdlíky obilí. Čtyři ovce se počítaly jako jeden velký kus. Všichni hospodáři odvedli podle počtu zvířat osyp, přebytek se prodal, a za tyto peníze se nakoupilo pivo k “bejkově svatbě”. Hostiteli byli ti, kteří dostali osyp, tedy pastýř, ponocný a hajný. Většinou zabil pastýř vepře, dva skopce a čtyři husy, ponocný s hajným po jedné huse. Sváteční stůl nabízel vepřovou pečeni, jitrnice a jelita, drůbkovou polévku, zadělávané husí drůbky s knedlíčky, pečené husy, hrách omaštěný sádlem a pivo dle chuti. Ke stolu usedali všichni, kteří sypali osyp, vybaveni svou lžící, vidličkou a nožem. Ale zbylo i na ty, kteří se přišli jen podívat.

 

Na “Bejkovu svatbu” se těšili nejen hospodáři, kteří “sypali”, ale i mladá chasa, která spojila oslavu s taškařicemi a výstřelky, které ne vždy končily dobře. Domy plné kouře z ucpaných komínů, schovaný nebo na díly rozebraný povoz, zatlučené dveře, ve stájích vyměněná zvířata, ztracené znaky služebního postavení pastýře a ponocného - dlouhé rohy, jimiž troubili, prostě zmatek nad zmatek, smích i mrzutosti. Do večera ale byla ves srovnána, vše bylo na svém místě.

 

Pomalu přicházely adventní dny naplněné přípravami na vánoční svátky. Tehdy i nyní, stále se cyklus opakuje, i když způsob se liší. Mějte krásný advent podle svých představ. Užijte si dny příprav se svými blízkými ve zdraví a v dobré náladě.

 

Ke kávě či čaji si upečte Martinské rohlíčky, klasické pečivo těchto dní. Hospodyně je pekly ve tvaru rohlíku nebo podkovy, plnily nejčastěji mákem, ořechy nebo povidly, sypaly mákem nebo mandlemi. Čeládka je dostávala na odchodnou ze služby nebo koledníci při martinském koledování.

 

Na přípravu budete potřebovat - 500 g polohrubé mouky, špetku soli, 2 žloutky, 100g másla, trochu citronové kůry – jestli máte chemicky neošetřenou nebo raději citronový cukr, 100g cukru krupice, 40g droždí, mléko, 3 lžíce rumu

Na potření – vejce a lupínky

Postup – z droždí si připravíme kvásek a necháme ho vykynout. Máslo utřeme v míse s cukrem, přidáme žloutky, utřeme, pak vložíme ostatní přísady a zpracujeme vláčné těsto. Necháme asi hodinu kynout. Poté rozválíme dva kruhové pláty, rozkrájíme na osminky, na širší stranu dáme náplň a svineme. Klademe na plech s pečícím papírem, potřeme rozšlehaným vajíčkem a posypeme mandlovými lupínky. Necháme ještě asi 10 minut kynout a poté upečeme.

Ať vám chutná!

 

Inspirace - Boleslavan

Fotografie - Hostinec u Bejka - Sylva Městecká - Boleslavský uličník