joudaweb - časopis Čekanka

Před sv. Barborou chodily “Barborky” a dovedly někdy nelítostně mrskat mladým i dětem. V naší rodině (píše Karel Sellner) nadílela Barborka, neboť to byla patronka mé matky. Dávali jsme si na okno punčochy a ráno měli jsme naděleno: jablka, ořechy, někdy i nějaký mls, jednou však uhlí a brambory. To patrně po nějakém výstřelku naší bujnosti.

O svatém Mikuláši bývaly již ke konci středověku slavné průvody, v jichž čele býval biskup Mikuláš s berlou a mitrou, s dlouhým bílým vousem, a za ním dlouhý průvod andělů, čertů a vojáků. Na našem venkově chodil Mikuláš, provázen andělem a čertem. Nebeský průvodce s košíkem plným darů, celý bíle oděný, byl milým zjevem v této trojici, ale rohatý, černý a huňatý pekelník mnoho hrůzy nahnal dětem, zvlášť těm, které měly “roupy”. Dlouhý ohnivý jazyk v černé tváři zjevil se mnohým nezbedníkům i ve snách. Řinče těžkým řetězem, hrozil dětem, a které v leknutí neuměly dobře modliteb, ucítily palčivé šlehy silnou březovkou. Ale i to skončilo žehnáním dobrého dědouška Mikuláše a rozdáním dárků “těm hodným”. Když Mikuláš s čertem i andělem odešli, otrnulo “hodným dětičkám”, které svatý biskup vyplatil březovkou a hned spustily vesele: Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni, byli oba smutní…

“Svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá”, říkali staří a měli pravdu. O svaté Lucii lid věřil, že je ochranitelkou proti čarodějnicím a noc před svatou Lucií byla nocí tajemných kouzel. Není již pamětníků o chození Lucie čili Lucky. Byla to bílá, veliká žena (přestrojený muž), a chodila po staveních s velikým nožem, hrozíc jím dětem, které v adventě se nepostily. Také při zaříkávání některých nemocí dovolávaly se báby - lékařky pomoci svaté Lucie. Podobně jako Barborky nebyly ani Lucky k poznání. Namočily si obličej a foukly do mouky. Tak si zabílily obličej, že jich nikdo nepoznal.

Hospodář v ten čas zašel k chlívku a znaleckým okem obdivoval okrouhlé, kypré tvary krmníkovy a předpovídal mu smutný konec. Oslazoval mu poslední dny života vybranou a dobrou krmí a “pušíkovi” šlo k duhu. Chrochtal spokojeně nevěda, že brousí se již nůž a hospodyně už počítá, kam nutno poslati ovar a jitrnice, aby nebylo mrzutostí. Děti ovšem se těšily na prasečí hody. V ten den ani do školy nešly a na druhý den donesly za to panu učiteli zabíjačku. Někde zabíjel řezník, ale na vsi obyčejně býval už některý soused zván k provedení těchto veselých mordů a znal již všecka místa tak, že dobře věděl, jak má soliti a kořeniti, a má-li také žemlová jelita udělati nebo pouze kroupová. Byl to svátek, při němž sádlo z koutků úst teklo a “huba se blejskala jako měsíc”. Jitrnice a jelita rovnala se na prkna a odnesla do komory. V chladu vydržela dosti dlouho a i černá polévka, všude pod jménem pr…ka známá, několika obědům a i večeřím dodala slavnostnějšího rázu. Však se jinak masa nekoupilo, kromě velkých svátků, nebo o posvícení, a tu ještě jen hovězí, aby byla silná polévka s játrovými knedlíčky. Sádlo se vyškvařilo, do vysokých sádelníků nalilo se čisté, do menších škvarkové, a maso nasolené se pak zavěsilo do širokého komína, aby se tam pomalu udilo.

A již tu byl Štědrý den, kdysi velký, snad nejslavnější svátek pohanských předků, tajemný a kouzel plný zimní slunovrat. Vědělo se, že zima ještě neskončí, ale byla tu jistota, že věrná její družka, nevlídná a nebezpečná tma, bude od zimního slunovratu trpěti úbytěmi, bude hynouti den ke dni, jak vítězící slunko bude tvořiti delší den. Slunce se vrací a s ním naděje v nový život. Už možno mysliti na jaro, třeba bylo do prvých jarních dnů ještě daleko. Slunovrat byl zárukou, že zhyne zlá, potměšilá zima, která zničila vše živoucí v přírodě, zahnala ptactvo do teplých krajin, zvěř do doupat, zemi spoutala tuhými mrazy a vody tvrdým ledem. Byla to nelítostná Morana. Ona posílala na kraj třeskuté mrazy, až šindele praskaly, ptáci padali, zvěř hynula, rybníky vymrzaly, ona zasypávala kraj vysoko sněhem, vzbouřila vánice a vichřicemi nakupila hluboké závěje. Slunce jediné mohlo zničiti zimu a vrátiti život polím, lukám, lesům, vrátit nám veselé ptactvo, dáti nám opět světlo a teplo a naději ve vzrůst zasetého semene, v nový chléb náš vezdejší. Slunce slibovalo nový život, a proto jeho zimní slunovrat byl velkým svátkem.

Noc posvátného slunovratu byla plná kouzel a tajemných zjevení. I budoucnost bylo možno odkrýt odvážnému, neboť jen v tuto jedinou noc v roce domácí zvířata hovoří spolu řečí lidem srozumitelnou a ohlašují věci příští a osud lidí v novém roce. Někdo z domácích vešel s tvarohovým koláčem o půlnoci do chléva, usedl mezi krávy do žlabu a vyslechl, co bude. Řeči zvířat porozuměl o štědrovečerní noci také ten, kdo se celý den postil. Ne vždy je ale dobře odkrývati běh budoucích časů…

Rozloučím se s vámi méně známými pranostikami:

Když v prosinci sníh se věje, sedláček se směje, jsou-li však zelená pole o Vánocích, budou bílá o Velikonocích.

Jiskří-li v prosinci stromy jinovatkou, polámou se na podzim ovocem.

Krásný adventní čas vám všem

Kresby a text o vánočních zvycích je z Boleslavanu asi z roku 1930. Příspěvek napsal Karel Sellner.