joudaweb - časopis Čekanka

Židovské město bylo 5. městskou čtvrtí. První písemné záznamy máme z roku 1471. Za císaře Rudolfa II. získali Židé povolení na stavbu 12 domů, později jich přibylo dalších 18. Domy byly postaveny v blízkosti staré radnice a kostela Nanebevzetí Panny Marie, což přinášelo řadu konfliktů. Problémem byl i neklid kolem fary, která stála v židovské části města.

 

Židé tvořili samostatnou skupinu, která měla svá pravidla. Nebyli přijímáni za sousedy, ale pouze za obyvatele. Nemuseli chodit na robotu, ale odváděli vrchnosti peníze. Po bitvě na Bílé hoře získali od Karla Lichtenštejna výsadu, že nemusí platit daně za jednorázovou platbu 500 říšských tolarů. To se ale nelíbilo mladoboleslavským, kteří platili vysoké výdaje za vojsko. Židé nemuseli ubytovávat ve svých domech vojáky, ovšem museli za to odvádět roční platbu ve výši 50 kop grošů. Nevím, kde by vojáci bydleli, domky byly malé i pro samotné uživatele.

 

Židé si mohli koupit uvolněné domy po emigrantech, a tak se mnohé rodiny přestěhovaly na Staré Město, zejména do ulice Děkanské. Byly to tzv. “lichtenštejnské domy”, jenž Židé získali z přízně knížete. Po velkém ohni v roce 1697 ale mnoho domů lehlo popelem, ty, které ohni odolaly, byly brány jako křesťanské, a jim také prodány. Po tomto neštěstí stoupal odpor vůči Židům, protože oheň vznikl v jejich čtvrti, tak jako mnohé předtím. Křesťané, žijící mezi nimi, opustili své domy, a tím vzniklo ghetto, jenž bylo uzavřeno branami. Bělská bývala ve Vodkově ulici, u staré radnice bylo Židovské město uzavřeno šraňkem neboli závorou, nebo možná jen drátem či šňůrou.

 

Po roce 1781 bylo zrušeno nařízení, že Židé musí nosit zvláštní oděv. Podle patentu, který vydal Josef II. v roce 1787, si museli všichni Židé zvolit vlastní jméno. Německá příjmení si mohli ponechat, osobní jméno si pak vybrat ze seznamu povolených, s čímž měli mnozí problémy. Někteří zvolili jména podle obcí, z kterých do města přišli. Ti, kterým se jména nelíbila, dostali nová od úřadu, ale ta prý už nebyla tak libozvučná.

 

Až po roce 1848 získali Židé svobodu náboženskou i společenskou. Před tímto datem museli žádat o povolení, pokud chtěli bydlet mimo židovskou čtvrť. Nyní mohli bydlet kdekoliv, i když při koupi domů platili vyšší cenu. K rodinám, které tohoto práva využili, patřili Gellnerovi, jejichž dům můžeme na náměstí vidět i dnes. Židé mohli vykonávat běžná povolání, všechny živnosti, dokonce i prodávat sůl. Povoznictví ve městě bylo snad celé židovské. Nebylo jim zapovězeno ani studium na univerzitách.

 

Stížnosti na Židy se prolínají celou historií města. Aby vylepšili svůj obraz, platili zvýšené poplatky obci. Ke “své smůle” byli Židé obchodně zdatní, což jim přinášelo další nepříjemnosti. Židé mohli prodávat jen drobný sortiment, ale organizací prodeje a schopností se mezi sebou domluvit, se stali velkou konkurencí měšťanů. Úspěšně narušovali zavedený cechovní systém a tak se neustále táhly spory.

Často se řešily sváry mezi židovskými a křesťanskými živnostníky. Běžné byly mezi řezníky nebo při nákupech domů. V křesťanských svátečních dnech a o nedělích vadil povyk a ruch při běžných židovských činnostech, v sobotu, kdy měli svátek Židé, tomu bylo naopak. Příčinou sváru nebyl jen častý oheň, ale i silné deště. Příval vody nestačilo okolí domů pojmout a často domy podemlel či vyplavil.

 

Před posledním velkým požárem v roce 1859 bylo město podstatně jiné. V židovské části byly ulice úzké, nerovné, dlažba krkolomná, tmavá zákoutí a krámky vytvářely nepříliš vábný prostor. Domy bývaly patrové či přízemní, postavené velmi blízko u sebe, protože zde bylo málo místa. Většinou byly dílčí, což znamená, že v jednom domě bylo více vlastníků. V domech bydlely rodiny majitelů, několik dalších rodin, které měly pronajaty místnosti a další samostatně bydlící osoby, které se živily jako pomocníci, tovaryši, služebné. Do roku 1871 se nemovitosti označovaly římskými číslicemi, potom byly nahrazeny arabskými, přičemž čísla navazovala na řadu zástavby Starého Města.

 

Velký požár po polovině 19. století změnil nejen židovskou čtvrť, ale doslova celé Staré Město. Popelem lehly všechny židovské domy a velká část západní strany Staroměstského náměstí. U mnoha domů proběhly rekonstrukce, zmizela podloubí, a protože podobné přestavby proběhly později i na východní straně náměstí, ráz města se změnil. Tak jako pokaždé po velkém neštěstí, lidé byli nuceni budovat, a tak se postupně stávaly domy modernějšími a účelnějšími.

 

Velkým problémem židovské části města byly požáry. Ony řádily i v jiných částech města, ale tady byly vždy následky kvůli stísněnosti horší. Město vydávalo různá nařízení, která měla zamezit požáru. Dne 4. října 1826 přijali radní Řád ohně a hašení, který upravili podle Řádu proti ohni pro zemská města a městyse, který vydal Josef II.

 

Město vyžadovalo, aby nové domy byly stavěny z kamene a cihel, střechy nesměly být šindelové, schodiště pouze kamenné, vestavby obezděné. Všechny stavební úpravy podléhaly schválení, přičemž při nedodržení předpisů byl potrestán stavební mistr pokutou.

 

S užíváním ohně byly spojeny i další příkazy. Lidé nesměli používat v domech otevřený oheň, zásoby paliva mohli mít uskladněné pouze na jeden týden. Jednou za dva měsíce musel majitel nechat vymést komíny, u velkých nemovitostí byl termín zkrácen na dva týdny. O provedení měli sepsat kominíci zápisy.

 

Na jaře a na podzim měla chodit na kontrolu všech domů zvláštní komise nazývaná “komisaři ohně”. Byla složena z 8 měšťanů a z mistra kominického, tesařského a zednického. Vyžadovala, aby lidé měli připraveny nádoby s vodou, konve, žebříky, háky, vysmolené slaměné košíky, dřevěné palice na vyrážení šindelů, lucerny na osvětlení noční ulice. S hašením ohně pomáhali také “ohněhlídky”, složené z měšťanů, naplněné městské kašny, hlásný na věži radnice i každý občan zpozorující oheň svým křikem a informováním veřejných činitelů i hlásného, který zvonem a počtem úderů oznamoval, v které části města hoří.

 

Řád pamatoval i na pokyny při hašení ohně. Všichni řemeslníci byli rozděleni do skupin a měli své povinnosti. Někteří obsluhovali stříkačky, jiní do nich pumpovali vodu. Další nosili v nádobách vodu, strhávali střechy, pracovali s žebříky či s háky, hlídali vynesený majetek z domů i malé děti. Zraněné ošetřoval městský ranhojič. Otevřena byla i podzemní cisterna, která se nacházela mezi mariánským sloupem a starou radnicí v blízkosti kašny. Po zdolání požáru se místa hlídala, aby nedošlo k novému vznícení. Potom se náčiní uklidilo a ke krajskému úřadu putovalo oznámení o události. A nastalo vyšetřování, proč, kdo, kde…

 

S lidmi, kteří přišli o střechu nad hlavou či o soukromé věci, byly sepisovány protokoly. Škody byly nahlášeny, finanční pomoc se podle soupisu rozdělovala, našlo se i náhradní bydlení a lidem se dostalo pomoci při stavbě nebo opravě domů. Mnozí majitelé i nájemníci byli pojištěni. Pro pohořelé se konaly sbírky nejen ve městě, ale i v okolních obcích. Smutné je, že nejen oheň sebral mnohým majetek, činili se i zloději, na které byli strážníci krátcí.

 

Pojďme se nyní projít ulicemi Židovského města. Budeme obcházet kostel nebo starou radnici, prohlédneme si z výšky Ptáckou ulici a zamíříme do uličky, která nás zavede pod bývalou budovu řemeslnické školy, od níž je jen kousek do parku na Komenského náměstí nebo Mlýnskými schody k nové průmyslové zástavbě. Povíme si o některých důležitých budovách, které se v těchto ulicích nacházely nebo stále nacházejí.

 

Od průčelí staré radnice zamíříme směrem dolů z kopce a projdeme ulicí Bělskou. Jak název napovídá, pokud bychom pokračovali tímto směrem z města ven, mířili bychom do Bělé pod Bezdězem. Byla to jedna ze čtyř hlavních výpadovek z města.

Domy se v této části velmi změnily zejména po velkém požáru v roce 1859. Některé byly zbořeny při květnovém bombardování Rudou armádou v roce 1945, některé strženy, protože je nikdo neudržoval. V květnu 1945 bylo v této ulici naprosto zničeno 8 domů, v nichž bydlelo 21 rodin. Tlakovou vlnou byly těžce poškozeny další 4 domy ve Starofarní ulici, zničeny i veřejné záchody v ulici Bělské.

 

Do 60. let 19. století zasahoval do Bělské z Krajířovy ulice blok domů, který bránil přímému průjezdu. Po požáru v roce 1859 se ulice narovnala, a my dnes můžeme vidět při přímém pohledu starou vodárenskou věž stojící na konci této ulice.

Výrazně se změnila zástavba po pravé straně směrem od radnice. Na jejím konci byl zbourán blok pěti dvoupatrových domů s krámky. Na rohu, tedy už na Josefském náměstí, stával koloniální velkoobchod firmy Benda a Fišer, přičemž majiteli domu byla rodina Bendova. Dům byl spolu s dalšími v roce 1981 zbourán a na jejich místě byla postavena “moderní” budova Okresní zemědělské správy. Nevím, kterého architekta napadlo v jedné z nejstarších čtvrtí postavit sídlo pro úředníky, které se do této čtvrti vůbec nehodí, a které potlačilo duchovní sílu této části města.

 

Vrátíme se zpátky ke staré radnici a obejdeme ji. Přijdeme ke kostelu a od něj se vydáme zase směrem dolů, nyní již Starofarní ulicí. Do konce 19. století se jmenovala Židovská. Dnešní název připomíná, že na jejím konci stávala do konce 17. století stará fara. Jméno Stará farní ulice, které posuzovala komise v roce 1861, nebylo schváleno.

Po obou stranách ulice bývaly patrové nebo dvoupatrové domy. Z velké části byly zbourány. Škoda je zvláště těch stojících přímo u kostela, spolu s ním navozovaly pěknou atmosféru. Vlevo od něj stával rozlehlý patrový dům, který patřil v polovině 19. století Františku Hradcovi. Možná si mnozí vzpomenete, že s tímto pekařem bydlela jeho tchyně Anna Drobná, kterou mnozí známe pod jménem Latinská babička. Můžete si Annin příběh spojený se studenty a profesory osvěžit v článcích Mladoboleslavská hřbitovní zahrada a Mladoboleslavští spisovatelé a knihkupci.

V domě bydleli v průběhu doby i další lidé, které již známe z jiných dílů - v 60. letech malíř Josef Košátecký, v 80. letech zámečník Ludvík Bernard, jenž tu měl svoji dílnu, a po roce 1900 přestěhoval do tohoto domu Josef Nešněra knihtiskárnu a redakci novin Jizeran.

Konec této ulice uzavírá novostavba, o níž jsem psala výš. Má sice vchod z Bělské, ale zabírá i značnou část této ulice. Naproti ní, druhý od vodárenské věže, stojí bývalý židovský chudobinec a špitál. Dům, nazývaný Fučíkův, koupili boleslavští Židé v roce 1550 a založili si svůj vlastní špitál.

 

Opět se vrátíme na začátek ulice, obejdeme kostel a ocitneme se v místech, kterými kdysi procházela Synagogní ulice. I u této ulice projednávala komise v roce 1861 nový název, Velká templářská ulice, ale také nebyl schválen.

Byla to ulička úzká, domy stávaly nad bývalým městským příkopem. Postupně byly bourány, tak jak byly stavěny nové objekty. Část zmizela během stavby nové radnice v polovině 60. let 19. století, další kolem roku 1894 při stavbě nové vodárenské věže. V roce 1962 byla stržena synagoga, stojící na konci ulice. Poslední domy byly zdemolovány v následujícím desetiletí. Tím ulice úplně zanikla. Jedinou připomínkou toho, že tato ulice existovala, je viditelný průběh. Místo, kde stávala synagoga, je označeno Davidovou hvězdou vyskládanou z barevných kostek na chodníku.

 

Synagoga, neboli “dům shromáždění”, je nejen židovská modlitebna, ale i místo setkávání, střed společenského života a vzdělávání.

O zdejší synagoze máme písemnou zmínku z roku 1579, ale stála zde již před tímto datem, pravděpodobně od počátku 14. století. V roce 1590 byla “vystavěna z milosti a podporou císaře Rudolfa”. Během 30.leté války byla zničena a v roce 1644 opět postavena. V roce 1878 získala obec místo na rozšíření synagogy. Byl postaven přístavek pro správce, jehož součástí byla malá zimní modlitebna a kruchta pro zpěváky s harmoniem, na němž hrával varhaník Josef Cyril Sychra. Po častých požárech byla vždy synagoga přestavěna.

V synagoze bylo asi 500 ničím nezdobených stolic či sedadel, rozestavěných podobně jako v křesťanských kostelích, ale zvlášť pro muže a ženy. Byly soukromé, očíslované, majitel je mohl prodat, půjčit nebo odkázat v závěti.

Synagoga měl obdélníkový půdorys, sedlová střecha byla přikryta břidlicí, zdi byly zdobené kamennou římsou. Okna byla zakončena šambránami. Chrámovou loď kryla valená klenba s výsečemi nad okny, kterou nesly pilastry s římsovitými hlavicemi. Klenba byla zdobena štukovými motivy ve tvaru kruhu a elipsy. Hlavní vchod byl z ulice, druhým se vcházelo ze dvora.

Svatostánek pocházel z počátku 18. století. U stěny orientované k Izraeli, tedy na východní straně, stál aron ha-kodeš (schránka na Tóru). Po stranách stála na hranolových stylobatech dvojice korintských sloupů ve dvou patrech, mající Židům připomínat zaniklý chrám v Jeruzalému. V klenotu svatostánku byl keter (koruna), symbol moudrosti a znalosti Tóry. Nejcennějším předmětem v synagoze byly svitky Tóry (patero knih Mojžíšových), které se vkládaly do schrány zabezpečené zamknutými dřevěnými dvířky. Schránka stála mezi sloupy a zakrývala ji ozdobně vyšívaná opona, pravděpodobně z roku 1655. Na oponě byly vyšívané motivy sloupů a květin, koruna a rozeta. Darovací nápis byl napsán židovským písmem na červeném sametu. Po stranách visely šňůry a atlasové stuhy. Prostor u oltáře osvětlovala lampa ner tamid, věčné světlo. Tóra byla zabalena do meilu (pláštíku). Když byla nesena, Židé vstali, ukláněli se a líbali meil.

Bohoslužbu vedl rabín, ale mohl i školený chazan (kantor) nebo některý z dospělých mužů, jenž o šábesu předčítá sidru (týdenní úsek Tóry). Mohla být sloužena pouze za přítomnosti nejméně 10 mužů starších 13 let.

Před 2. světovou válkou byly ze synagogy i z muzea odvezeny všechny exponáty do Židovského muzea v Praze. Během války se budova používala jako skladiště, po válce ji neměl kdo využívat, opravy se nedočkala, a ani jako památka nebyla zachována. V 60. letech byla zchátralá budova zbourána. Místo, kde stávala, dnes připomíná šesticípá hvězda složená z dlažebních kostek. Možná ani parkující řidiči přímo v tomto místě netuší, jakou znesvěcují památku.

 

Další ulice, která směřuje do stejného místa jako ty ostatní, je Krajířova. Jistě si mnozí vzpomenete, že jsem o ní už psala, zvlášť, když připomenu, že na jejím konci stojí palác Templ, který postavil boleslavský hejtman Jan Císař z Hliníka na konci 15. století (Mladoboleslavský Templ).

Původní název ulice je Myší díra, asi podle úzké linie, a to nejen ze Staroměstského náměstí k Templu, ale i od něj k vodárenské věži. Druhé části se také říkalo ulice Růžová, častý název pro nepříliš čistá místa. Na počátku 20. století se ulici říkalo Na Baště, o 20 let později Krajířova, poté chvíli Na Hradbách, dnes se vrátil zpátky název Krajířova ulice, připomínající rod Krajířů z Krajku vládnoucí v Mladé Boleslavi v 16. století.

Krajířova ulice se táhne nad ostrohem, pod nímž probíhá Ptácká třída. Jedna strana je zastavěna vyššími domy nebo jejich zadními trakty, na druhé straně jsou pouze dva domy, stojící po obou koncích komunikace - Templ a bývalá židovská škola.

 

Židovská škola stojí dodnes na parkánu městských hradeb v blízkém sousedství vodní věže. Německy se v ní učilo do roku 1907, poté byla uzavřena, děti chodily do běžných boleslavských škol. V budově byl umístěn Izraelský úřad, Matrika izraelské církve, muzeum a byt rabína.

Své prostory tu mělo několik spolků:

Talmud-Thora Vereines, spolek pro udržení židovské školy, zanikl s ukončením výuky

Bikur-Cholim, spolek podporující chudé nemocné

Harmonia, spolek pro pěstování zpěvu založený v roce 1880 jako německý, od roku 1898 zpíval česky

Chevra Kadischa, spolek pohřební, našly se nejstarší doklady z roku 1842

Městská hudební škola, 30. léta 20. století

 

V muzeu, které bylo založeno v roce 1922, byly sbírky, které poskytly zámožné rodiny. Byly to vzácné unikáty, liturgické předměty, umělecká díla. Některé exponáty - 19 kusů zlatem vyšívané parochety (opony) z let 1655 - 1841, tepaná rokoková vazba knihy z roku 1850, sklenice s vyrytým vzorem z roku 1830, stříbrem a zlatem zdobená nádoba, rolničky z Tóry, kalichy, pečetidla, knihy, velká sbírka hedvábných, zlatem vyšívaných a písmem zdobených parament (posvátné textilie používané při obřadech).

Vedle školy stávala židovská šlachta (jatky), která zajišťovala rituální porážku zvířat.

 

Nalevo od židovské školy se rozkládala zahrada s domkem, v němž v roce 1885 založil svou pobočku kolínský fotograf Julius Domenegoni. O pět let později převzal fotoateliér Bohuslav Rafael, mimochodem, také z Kolína. Od roku 1899 zde po tři léta fotografoval Jan Römišr, potom se přestěhoval do Železné ulice. Vedle zmíněné zahrady stával dům, v němž byla za 1. republiky Kolínská pivnice. Jestli je tu nějaká spojitost s kolínskými fotografy, nevím…

 

Protilehlá ulice k této patřila k základním komunikacím města. Dnes se jmenuje Vodkova podle významné osobnosti 19. století. Antonín Vodka býval starostou, podílel se na rozvoji města. Počátkem 20. století se ulici říkalo Josefská nebo Josefodolská, po válce získala své dnešní jméno.

Význam ulice podtrhuje městská brána, která v ní do roku 1859 stávala. Tehdy ji zničil požár a už nebyla znovu obnovena. Jmenovala se Bělská nebo Klášterská. Byla dvojitá, hradební příkop překlenoval můstek a mezi branami stávalo pět domů. Od vnitřní brány procházela hradba ke zvonici a uzavírala židovskou čtvrť.

Dá se říct, že se v této ulici zástavba příliš nezměnila. Většina domů pochází z 19. století. Ve spodní části se nacházela gumárna, pod řemeslnickou školou pekárna, košíkářství a hodinářství. Mnozí vzpomínají na úžasné sáňkování...

 

Všechny ulice, o kterých dnes píši, vplouvají do malého náměstíčka, jehož dominantou je stará vodárenská věž. Původní jméno Josefské náměstí bylo krátce vystřídáno názvem U Bělské brány. Jméno získalo náměstí, i jedna z ulic, podle Josefa II., který mnohými reformami pomohl Židům, obyvatelům této části města.

Podoba náměstí se měnila v průběhu doby v souvislosti s požáry, které bývaly v této části časté. Plocha se různými úpravami zvedla, tudíž už nebyly nutné schody k vodárenské věži. Po velkém požáru v roce 1859 přestavbami a úpravami terénu vzniklo zdejší náměstí.

 

Stará vodní nebo také vodárenská věž stojí na okraji ostrohu nad Ptáckou silnicí, zabudovaná v  bývalých městských hradbách. V roce 1496, za pánů z Cimburka, byla dřevěná. V letech 1554 - 55 postavili páni z Krajku novou, už kamennou věž, současně s vodárnou, “ za poměrů nepříznivých, těžkých, ač stár a churav, přistoupil pan Arnošt z Krajku k dokonání velkých veřejných staveb v Boleslavi, aby zachoval vděčnou paměť po sobě…”

Z Podstupenského pramene hnala vodu čerpadla poháněná spodní vodou na “vodní stroj”, tedy vodní kolo. Dřevěným potrubím tekla voda do města. Byla určena na hrad, faru, na Karmel, do městských kašen, tehdy ještě dřevěných, a do několika málo domů “smetánky”. Běžní lidé chodili pro vodu k prameni, vytékající ze skalní štěrbiny, po schodech, tedy po stupních, od Bělské brány dolů k Jizeře. Později byly schody zrušeny a nahrazeny novými, které vedly jinou trasou. Říkalo se jim Mlýnské. Vodní pramen dostal jméno Podstupenský, stejně jako mlýn nacházející se naproti. Jizerní voda vnikala do studně a znečišťovala ji. I proto bývaly ve městě časté epidemie tyfu.

Protože město nemělo peníze, válkami bylo vyčerpané, opravovalo vodovodní zařízení jen v nezbytné míře. A tak není divu, že se věž v roce 1721 zřítila. O dva roky později byla obnovena, jak dokládá vytesaný latinský nápis do pískovcové desky umístěné nad vchodem “...vodárenská věž, která spadla na Bílou sobotu před dvěma lety, byla znovu postavena řízením Božím, slavným senátem z příspěvků města a Tvou pomocí, svatý Jane Nepomucký, když jsi slávu svého Čecha ponechal Karlovi. Naše město zde tehdy, jak vím, stálo pod patronací primátora Daniela Václava Tomasia, 1723…”

Stavbu provedl boleslavský stavitel Mikuláš Rossi (říkalo se mu Červený), jenž k nám přišel ze Švýcar, z kantonu Tessinského, za 900 zl. a 40 m3 dřeva. Návrh nakreslil Pavel Ignác Bayer, významný barokní stavitel, za 150 zl.

 

V roce 1870 Karel Mattuš, tehdejší starosta, usoudil, že věčné problémy s vodou, které se stále táhnou, musí řešit odborníci a ne městští zastupitelé. Nárůst obyvatelstva a rozvoj průmyslu se podílel na stále se zvětšující poptávce po kvalitní vodě.

Město proto pozvalo v roce 1874 vodárenského odborníka a inspektora pražských vodáren Romualda Božka, který vodovod prohlédl, zjištěné nedostatky sepsal a předal starostovi. Stav vodovodu označil za havarijní.

 

Přes mnohé výhrady řady zastupitelů se podařilo opravu prosadit. Původně měla být vyměněna otevřená nádrž za uzavřenou, aby se docílilo vyššího tlaku vody při požárech. Ale po zjištění havarijního stavu se přikročilo k rekonstrukci vodovodu a věžového vodojemu. Vybouraným otvorem byl spuštěn starý kovový rezervoár, byly vybourány shnilé trámy a místo nich osazeny ocelové nosiče. Na ně byl zavěšen větrák se čtyřmi výtoky s přírubami, sloužící pro odběr vody do jednotlivých městských čtvrtí, přítok a přepad. S pracemi se začalo v červenci 1874, do provozu byl nový vodovod uveden 26. prosince téhož roku. Slavnostní akt byl provázen prosebnými modlitbami, projevy, vysvěcením strojů a odhalením pamětní desky, která se ale nedochovala. Radní jmenovali “městským vodákem” Bohumila Káše, jenž se poté o vodovod staral.

 

Protože problémy s vodou neustávaly, vypracoval ing. Říha z Plzně v roce 1894 odborný posudek na vodovod. Našel tyto nedostatky - nepravidelný odběr vody ve spotřebišti, negativní funkce Božkovy tlakové nádoby ve vodní věži, absence vodojemu úměrného obsahu spotřebiště. Proto v březnu 1894 doporučila vodárenská komise městské radě, aby byla urychleně provedena úplná rekonstrukce vodárny a postaven nový vodojem.

Rekonstrukce mlýna na vodárnu, studny a vyhledávání pramenů vody byla svěřena místní firmě Karel Kulhavý. Nový vodojem stavěla firma Hrůza a Rozenberg z Prahy. Věžový vodojem byl dokončen v roce 1895, vodárna o dva roky později. V té doby byl také dostavěn portál vstupu ke studni.

 

Dnešní podoba věže připomíná tu z doby renesance. Kamenná věž stojící na lichoběžníkovém půdorysu má tvar komolého kužele. Bílé omítnutí zářilo do dálky. Má 4 nadzemní a 2 podzemní podlaží.

Masivní zdi byly ozdobeny římsami, úzká okénka lemována kamenným ostěním. Do věže se vstupovalo půlkruhovým portálem. Věž byla zaklenuta klenbou ve tvaru helmice a byla omítnuta maltou. Ve střední části helmice bývaly tvarované zděné střešní vikýře s kulatými okny. Vrchol věže byl zakončen pískovcovým prvkem.

Stará vodárenská věž je velmi poškozena. Je v soukromém vlastnictví a asi se čeká, až spadne…

 

V roce 1895 byla dostavěna nová vodárenská věž v novorenesančním stylu, jenž dnes tvoří jedinou zástavbu v bývalé Synagogní ulici. Místo pro ni vzniklo odkoupením dvou domů a zvonice, stojící z velké části ve dvoře nové radnice.

 

Nyní se vypravíme na židovský hřbitov, který se nachází jižně od boleslavského hradu na stráni nad Pražskou silnicí. Při její výstavbě kolem roku 1820 byly některé náhrobky použity ke zpevnění příkrého srázu a přístupové cesty. V roce 1584 se hřbitov připomíná jako ”hřbitovní zahrada židovská”. Během staletí pojala asi 2000 hrobů.

Na hřbitov se vchází brankou, která je umístěna vedle bývalého domu hrobníka. Ve spodní části stával domek s nářadím, v horní se nachází osmiboká obřadní síň z roku 1889, v které je umístěna expozice o dějinách Židů na Mladoboleslavsku. Oblouk na vchodovými dveřmi zdobí biblické verše. V márnici, jenž stojí na jižním okraji, a byla přestavěna v roce 1937, jsou informace o židovských pohřebních zvyklostech.

 

Za nejstarší náhrobek byl považován Naftali Hindela z roku 1604. Ale byly nalezeny i o něco starší, pravděpodobně již z roku 1584. Některé náhrobky jsou bez nápisů i letopočtů, pískovcové i mramorové. Nejstarší náhrobky jsou ve svahu, novější pak v horním, rovnějším terénu. Mnohé jsou s hebrejskými nápisy, doplněné plastikami a rostlinnými ornamenty, v souladu s tehdejšími slohy, renesanční, barokní, z doby rokoka i empíru. Nacházejí se zde hroby boleslavských živnostníků, lékařů i továrníků. Mnohdy jsou k rodinám doplněna jména těch, kteří se nevrátili z koncentračních táborů.

 

Nejzajímavějším náhrobkem je pískovcový kámen Jakuba Baševiho(1570 - 1634) s jeho šlechtickým erbem. Byl poradcem tří českých králů a Albrechta z Valdštejna (článek Mladá Boleslav ve víru třicetileté války). Byl prvním Židem v habsburské monarchii, který byl povýšen do šlechtického stavu. Získal přídomek “z Treuenberku”, v erbu měl královskou korunu, lva a vojenskou přilbu. Dostal ale i další privilegia, mohl se volně pohybovat po celé monarchii, volně obchodovat, kupovat domy a pozemky, byl osvobozen od daní, mohl si postavit vlastní synagogu, mít svého osobního rabína. Zemřel ve stejném roce jako Albrecht z Valdštejna, jeho mocný ochránce, jemuž pomáhal financovat vojenské a stavební plány. Před svou smrtí musel odejít z Jičína do Mladé Boleslavi, kde skonal. Náhrobek je z červeného mramoru, po obou stranách střední části s texty jsou pilastry, nad kterými je část s nápisy, a nad nimi Baševiho šlechtický znak.

 

Ve střední části hřbitova se nachází pomník připomínající oběti židovských obyvatel v 1. sv. válce, doplněný nápisem “Izraelským hrdinům” a jmény mrtvých. Svislá náhrobní deska nese zvětšený náboj jako varovný symbol války.

 

V poslední části mého příspěvku nemůže chybět vzpomínka na zrůdnosti, které postihly židovské obyvatele našeho města. Od počátečních omezení osobních svobod až po násilné odvlečení do koncentračních táborů. Místní Židé byli v letech 1940 - 1943 internováni na boleslavském hradě. Poté byli vypraveny dva transporty do Terezína a dál do koncentračních táborů. 13. ledna 1943 jich odjelo 550, o tři dny později 491 lidí. Po válce se vrátilo pouze 48 osob…

 

Na nádvoří hradu se nachází od poloviny 90. let pamětní bronzová deska ve tvaru menory věnovaná obětem holokaustu jako vzpomínka na internované Židy. Každoročně se u památníku schází lidé k uctění památky obětí 2. světové války z řad židovského obyvatelstva. Pietní vzpomínka je nejen připomenutím historických skutečností, ale součástí je i čtení všech jmen lidí, kteří se domů nevrátili. Jména čtou přítomní a připomínají si tak osudy konkrétních osob, mnohdy spjatých s městem tak, že i dnes se jejich jména používají při určení obchodů či domů.

 

Na smutné osudy umučených Židů si můžeme také vzpomenout při chůzi po Staroměstském náměstí. Kameny zmizelých, to jsou pamětní dlažební kostky s mosaznou destičkou a jménem, datem narození a úmrtí, které byly v roce 2014 umístěny před domy, kde lidé či rodiny před odsunem žili. Přečtením, a s tím spojenou úklonou, vyjádříme úctu k lidem, na které bychom i po mnoha desetiletích neměli zapomenout.

 

 

Literatura - Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Sylva Městecká – Boleslavský uličník

Sylva Městecká - Průvodce po Novém Městě ve 2. polovině 19. a na počátku 20. století

Sylva Městecká - Boleslavica 16, Mladá Boleslav 28. května 1859

Sylva Městecká - Boleslavica 15, Nejstarší mladoboleslavské uliční názvy

Karel Herčík - Sochy a pomníky

Václav František Rudolf - Staré obrázky boleslavské

Adresář města Mladé Boleslavě 1933

rb. A. E. Goldmann - Dějiny Židů v Mladé Boleslavi, hugogold.com/bohemia/jungbunzlau.pdf

Wikipedie - Synagoga v Mladé Boleslavi

Pavel Frýda - Mladá Boleslav - synagoga, zanikleobce.cz

Vodárenská věž Mladá Boleslav, prazdnedomy.cz

Informační tabule u Podstupenském prameni

Anežka Reichelová - Letadla nad Mladou Boleslaví

Wikipedie

 

Fotografie

 

- Některé staré fotografie jsem získala od paní Hálové, které tímto velmi děkuji.

- Mnohé informace a starodávné fotografie jsem dostala od manželů Šímových, kteří organizují promítání starších fotografií a seznamují účastníky besed s historií města. Patří jim můj vřelý dík a obdiv.

- Snímky ze současnosti jsou mé vlastní, místa jsem fotografovala při mých procházkách městem s Jiřinkou v mysli…