joudaweb - časopis Čekanka

T. G. Masaryk si vůz užíval sedm let

 

Masarykův salonní vůz byl prvním „kouskem“ vyrobeným u nás s celokovovou skříní a speciálními (tzv. pensylvánskými) podvozky s valivými ložisky, a byl schopen jet rychlostí až 140 km/hod. Dvojitá okna zasazená do bronzových rámů byla dokonale odhlučněna a zabraňovala i průniku prachu, stejně jako dveře s dokonalou tepelnou a zvukovou izolací.

Uvnitř byl průchozí postranní chodbou, přerušenou v jediném místě velkým salonem, zabírajícím celou šíři vagonu. Stěny salonu byly obloženy dřevem australské třešně, a příhrady příborníku se stříbrnými příbory, broušeným sklem a porcelánovým nádobím pro dvanáct osob byly potažené jelení kůží. Předností vozu bylo také teplovodní vytápění i elektrický ohřev vody; větrání bylo umístěno ve stropě.

Interiér byl rozdělen na dvě samostatné části: pánská byla určena pro prezidenta a jeho doprovod a dámská pro dceru Alici. (Manželka Charlotta zemřela roku 1923.) Každou část tvořila ložnice a sociální zařízení, zpočátku byla ve vagonu malá kuchyňka pro přípravu jednodušších pokrmů, ale brzy v ní byl instalován kotel pro vytápění.

Prezident převzal vůz 22. února roku 1930 a poprvé ho využil 17. března (tedy deset dní po svých narozeninách) k cestě rychlíkem do Francie, kam jel se synem Janem a dcerou Alicí. Mířil tehdy do Francie pod pseudonymem Thomas Marsden, který používal za první světové války. Salonní vůz ho provázel i na jeho poslední cestě, když 21. září 1937 odvážel jeho ostatky z Prahy do Lán. Tehdy poprvé se mašinista neboli strojvedoucí nedočkal jeho poděkování za skvělou jízdu, jak míval T. G. Masaryk ve zvyku. (Označení „strojvůdce“ je podle odborníků nesprávné.)

Až do roku 1967 sloužil tento unikátní vagon i dalším prezidentům*.

Vyřazen z provozu byl roku 1968 a vznikla otázka, zda nebude zničen, neboť v Národním technickém muzeu nebylo místo pro deponování takového exponátu, a kompetentní lidé se v době normalizace obávali učinit cokoli pro záchranu tohoto „svědka“ ne-dělnického prezidenta. Padl sice návrh, aby se vůz proměnil na pojízdný rudý koutek, ale ten naštěstí nikoho nezaujal.

 

Dvaadvacet let o vůz pečovali stateční zachránci v čele s Ing Jiřím Sedláčkem

Roku 1969 měl být jako připomínka „buržoazního“ prvního prezidenta sešrotován, ale ozvaly se Železniční opravny a strojírny v Českých Velenicích, zaměřené na opravy historických vozidel. Zájem o prezidentský vagon zdůvodnili zaměstnanci tím, že ho v onom roce využijí jako exponát výstavy, kterou uspořádají ve svém areálu u příležitosti stého výročí podniku. Získali souhlas a parta nadšenců v čele se zmíněným technickým náměstkem (a od roku 1989 ředitelem) Sedláčkem se dlouhých dvaadvacet let starala o jeho údržbu a dvakrát obnovila i jeho nátěr, samozřejmě ve svém volném čase a bez finančního příspěvku státu. Díky sbírce, do níž přispěli jak železničáři, tak instituce a jedinci nepůsobící v železničním oboru, mohl být vagon 12. května 1991 dokonce zásadně revitalizován.

Od 12. května 1991 byl bývalý salonní vagon prezidenta T. G. Masaryka opět v provozuschopném stavu. Použil ho mj. i prezident Václav Havel, který do pamětní knihy 6. července 1993 napsal: „Děkuji za jízdu tímto krásným vagonem! Budu jezdit častěji.“

A přidal podpis i své typické srdíčko.

 

 

Popisky k fotografiím:

 

Ložnice prvního československého prezidenta T. G. Masaryka v salonním vagonu, vyrobeném k jeho 80. narozeninám. Fotografii poskytlo pro tuto knihu Železniční muzeum v Lužné u Rakovníka.

 

Prezidentský vagon měl i přepychově vybavený salon. Také tuto fotografii poskytlo Železniční muzeum v Lužné u Rakovníka.