joudaweb - časopis Čekanka

Mladoboleslavská škola Pojď sem, synu...

18. března 2019 02:00:00

Socha sv. Anny stojící před gymnáziem

V minulém díle jsem psala o reformách Marie Terezie a jejího syna Josefa II. V dnešním navážu na jejich změny ve školství. Budu vám vyprávět o školních budovách ve městě a o celkovém rozvoji této oblasti. Kulturní 16. století bylo nahrazeno úpadkem vědění a znalostí. V 19. století se opět začala věnovat větší pozornost vzdělání, a to nejen pro chlapce, ale i pro dívky. V dnešním díle se vypravíme do dvou nejdůležitějších škol sídlících na Karmeli a na Školním náměstí, do slavného piaristického gymnázia, které navázalo na tradici bratrské školy, a do hlavní školy, která lákala a dodnes láká žáky nápisem „pojď sem, synu“…

6. prosince 1774 byl vydán Všeobecný školní řád pro všechny císařsko-královské země, který stanovil všeobecnou vzdělávací povinnost pro chlapce a dívky. Hlavním počinem tohoto řádu bylo rozdělení škol v systému vzdělávání. Cílem bylo napravit zaostávání v této oblasti za Evropou. Jak vypadalo školství i o úrovni učitelů jsem se již zmínila. Řád apeloval na rodiče, aby své děti ve věku od 6 do 12 let posílali do školy. Některé chodívaly pouze v zimě, jiné jen občas, protože hlavní náplní dětí, zvláště v chudších a vesnických rodinách, byla práce doma, na polích nebo v manufakturách. Povinná školní docházka byla zavedena až od roku 1869, platila pro chlapce i dívky od 6 let. V menších obcích byly zakládány triviální školy, vyučující čtení, psaní, počty a náboženství. V městech vznikaly školy hlavní, kde se vyučovaly další předměty. Školy byly financovány ze zvláštního studijního fondu, jehož základ tvořil majetek zrušeného jezuitského řádu.

 

V Boleslavi byla pouze městská škola velmi nízké úrovně, vyučující neměli žádné vzdělání. Budova stávala vedle děkanského kostela a lidově se jí říkalo „šupárna“. Bývaly zde zavírány nežádoucí osoby, které byly „hnány šupem“ z města do své domovské obce, která se o ně musela postarat.

 

Škola se dle nových nařízení z roku 1778 změnila na trojtřídní, o deset let později přibyla čtvrtá učebna. Legenda byla první třída, čtenářská, scribenda druhá, písařská, třetí arithmetica. Preparanda neboli přípravka připravovala nejen žáky na studium gymnázia, ale i učitele. Ve čtvrté třídě se učili budoucí řemeslníci a dělníci v manufakturách. Josef II. určil za vyučující jazyk němčinu, ale vzhledem k tomu, že vyučujících, kteří by tento jazyk ovládali, bylo málo, čeština ze škol nezmizela. Germanizace škol se tudíž nepovedla, v prvních dvou třídách vyučovali světští učitelé česky, v dalších dvou piaristé německy. Náboženství jako hlavní vyučující předmět ovládli piaristé.

 

Hlavní škola již neměla kapacitu pro všechny děti, navíc stav budovy byl špatný. Město tudíž postavilo novou školu. V roce 1837 byla dokončena a vysvěcena jednopatrová budova, v roce 1858 bylo přistavěno druhé patro. Dnes stojí vedle hlavní pošty na Komenského náměstí, ale tenkrát byla ve společnosti nově postaveného městského pivovaru, což u části veřejnosti budilo pohoršení. Mezi oběma budovami byla jen úzká ulička pro pěší.

 

Nejstarší dodnes sloužící školní budova Pojď sem synu...

Je to nejstarší dochovaná školní budova ve městě, dodnes se v ní učí děti, je součástí I. základní školy. Je známa svým nápisem nad vchodem: „Pojď sem, synu, uč se moudrým býti!“ Po hlasování obecního zastupitelstva v 60. letech 19. století se ale na škole objevilo něco jiného. Radní tenkrát stanovovali vyučující řeč na školách a čeština zvítězila poměrem 18:7, což velmi rozčílilo prezidenta krajského soudu Kreisla, který na znamení protestu odešel ze schůze. Krátce potom se na škole objevil nápis „Haupt-und Unterrealschule“, který se brzy ušpinil od bláta a stal se špatně čitelným, navíc byl napsán německy, což větší části obyvatelstva vadilo. Vzápětí německý nápis nahradil český citát J. A. Komenského, který jsem uvedla výše. Nechal ho vyrobit mlynář Josef Kuchta ze Zámostí za 58 zl. 46 kr., odměnou mu bylo poděkování od radních.

 

V této škole byly zpočátku 4 třídy hlavní školy, 3 reálky a 3 dívčí školy. Byly zde třídy chlapecké a dívčí, bydleli tu i někteří učitelé. Později reálka a dívky dostaly své vlastní budovy, současně ale narůstal význam studií, žáků přibývalo a škola byla stále plná.

 

Na rozvoji tříd reálky se velkou měrou podílel boleslavský továrník a kupec Vincenc Růžička, který se stal mecenášem vyššího vzdělávání. Na výuku věnoval nejen své peníze, ale i sbírky různých přírodnin a odborné knihy. Pan Vincenc vlastnil na konci Lukášovy ulice u Novoměstského náměstí dům a obchod. Ulice spojující tehdejší náměstí Novoměstské a Školní a jdoucí kolem školy, nesla dlouho jméno Růžičkova. Vincenc Růžička, boleslavský purkmistr, velký znalec vědění a majitel historických předmětů byl pohřben na hřbitově sv. Havla v roce 1856.

 

V hlavní městské škole se žáci učili mnoha předmětům. Základem bylo náboženství, k němu ve vyšších ročnících přistupovala latina, dějepis, zeměpis, přírodopis, kreslení, měřičství, hudba, domácí a polní hospodářství, základy korespondence a společenského chování. Děti chodily do školy v 6 letech, skončit měly po zvládnutí učiva, nejdříve ve 12 letech. Žáci z bohatších rodin si mohli zaplatit doučovací hodiny. Při vyučování se zpívaly německé, ale i české písně. V počtech se učila zejména násobilka a pak také převody jednotlivých měr a vah, jako byly kopy, mandele, mázy nebo žejdlíky.

 

Aby byla škola kvalitní, musí mít vzdělané učitele. Protože jejich platy byly velmi nízké, bylo v roce 1785 vydáno nařízení o „kongruu“, které stanovovalo nejmenší plat pro učitele, skládající se ze školného, z různých dávek a služeb a poprvé také z platby v hotovosti. I když do školy chodila asi polovina chlapců a ještě méně dívek ve věku 6 -12 let, třídy byly přeplněné. Žáci přinášeli panu učiteli drobné každou sobotu, tzv. sobotáles. Všichni učitelé si museli najít ještě jiný zdroj obživy, většinou muzicírovali na pohřbech, bálech a především na kůru.

 

V nedalekých Kosmonosích založil Heřman Jakub Černín v roce 1688 piaristický klášter s gymnáziem, první školu tohoto typu na Boleslavsku. Piaristé na různých místech Moravy a Čech zakládali školy a vzdělávali děti. Na rozdíl od jezuitů, kteří se věnovali pouze katolické mládeži, piaristé umožnili kvalitní vzdělávání všem zájemcům.

 

Škola si záhy získala skvělou pověst, a tak není divu, že boleslavští radní žádali od roku 1761 o převedení gymnázia. Byla to otázka prestiže a také nutnost zajistit nejvyšší možné vzdělání pro městské děti. Mnoho žádostí bylo zamítnuto, až Josef II. vyslyšel prosby, nebo spíše pomohl slib, že boleslavští převezmou veškeré náklady na provoz školy. S přesunem v roce 1784 pomohli boleslavští truhláři Tejnil a Bečvařovský (Bečvárovský), majitel domu po bývalé tiskárně, v jehož domě se odehrálo mnoho zajímavého. Naložili hned po skončení vyučování v Kosmonosích na své povozy veškerý majetek školy, zařízení i bohatou knihovnu, a složili vše v klášteře na Karmeli, kde se prozatím vyučovalo. V září 1785 byla dokončena oprava bývalé bratrské školy (připomeňte si, prosím, nahlédněte do článku Bratrská vzdělanost a kultura) a začala nová éra vzdělávání v této proslavené budově.

 

Bývalá bratrská škola, nyní piaristické gymnázium

Nové gymnázium bylo vysvěceno v roce 1787, slavnostní průvod všech studentů s profesory, prapory a bubeníky doprovázel krajský hejtman s dalšími úředníky. Přidaly se i boleslavské cechy, jejichž členové byli ustrojeni ve svých typických oděvech. V průvodu nechybělo ani duchovenstvo, bez nich by to ani nešlo. Všichni směřovali ze Starého Města k nové školní budově, která sloužila žákům až do roku 1868.

 

Zpočátku se vyučovalo německy, ale protože státní aparát stále potřeboval úředníky ovládající český jazyk, byli na gymnázium dosazováni profesoři znající tento jazyk. Vyučující byli velmi vzdělaní, docházeli učit některé odborné předměty i do městské školy. Gymnázium bylo po dlouhá léta jedinou střední školou na Mladoboleslavsku, v roce 1864 bylo označeno za české a řadilo se mezi osm gymnázií, kde se učilo češtinou.

 

A jaké předměty se tenkrát na gymnáziu vyučovaly? Nejdůležitější bylo náboženství, za ním hned latina. Kdo ji neovládal, většinou nepostoupil do vyššího ročníku. Z jazyků se učila čeština, němčina, latina a řečtina, z dalších předmětů matematika, zeměpis, dějepis, fyzika, biologie a hudba. Konec a začátek hodin určoval zvonek na chodbě, který měl na starosti největší a nejstarší kvartán, protože hodiny na klášterní věži nešly přesně.

 

Od roku 1851 mělo být gymnázium osmitřídní, ale v nynější budově to nebylo možné, bylo proto označováno jako nižší. Ředitelem školy býval rektor piaristické koleje. Na počátku 19. století byla zrušena samospráva profesorského sboru, ředitelem se stal krajský hejtman a dozor nad školou měl zemský inspektor. Vyučování začínalo v listopadu, ukončeno bylo pololetními zkouškami o velikonocích. Druhé pololetí končilo také zkouškou v polovině září, pak měly děti prázdniny. Nejlepší žáci dostávali pozlacené nebo stříbrné medaile s vyobrazením Marie Terezie a byli zapsáni do knihy cti (liber honoris). Špatní se museli vlastnoručně zapsat do knihy hanby, tzv. „černé knihy“.

 

Nápis na budově gymnázia, celý ho najdete v článku Bratrská vzdělanost a kultura

V přízemí školy bývala jen jedna učebna a svůj byt tu měl truhlářský mistr a školník Holas. Když se přestěhoval do protějšího Bečvařovského domu, brával si na byt několik studentů. Antonín Bečvařovský byl truhlářem, ale rád se také zapojoval do kulturních akcí. Často propůjčoval svůj byt, který se musel patřičně upravit, ochotníkům, kteří zde sehráli nejedno divadelní představení pro zvané hosty, tedy známé a přátele. V poschodí gymnázia byly tři třídy. Zápis do školy probíhal v bytě pátera rektora. Kněží, kteří vyučovali na gymnáziu, bydleli v klášteře.

 

Do vedlejšího kostela sv. Bonaventury chodívali studenti každý den na sedmou hodinu ranní vybaveni modlitební knížkou. Pak už mohli do školy na vyučování. Učebny nebyly příliš vzhledné, bývaly bíle natřeny, ale nátěr opadával. Lavice si žáci „ozdobili“ vyřezávanými malůvkami, narovnali na ně sešity, a kdo měl i knihy a penál s tužkami a perem. To mělo mít ořezanou špičku, nemělo-li, musel přinést žák dvě brka. Z jednoho vytvořil učitel psací nástroj, druhé si ponechal za práci. Penály byly dřevěné a často po navlhnutí nešly otevřít. Nezbytným doplňkem lavic byly kalamáře, mnohé lahvičky končily rozbité u sochy sv. Anny před školou. Sešity si děti připravovaly sami, někteří si je šily z papírů a linkovaly, pouze prvňáčkům pomáhal učitel. Později si žáci kupovali sešity již hotové, jejich obálky měly německé nápisy a byly doplněny znaky rakouských zemí. Některé sešity měly na zadní obálce malované obrázky bitev s německými verši.

 

Učebnice bývaly většinou svázané z jednotlivých listů, mnozí si je vázali sami nebo za drobný peníz spolužákům. Knihy se vydávaly a tiskly v Německu, žáci si je mohli objednat u německého knihkupce Čeňka Uhla v jeho prodejně v Železné ulici. Většinou se ale studenti scházeli na začátku školního roku u kašny na Staroměstském rynku a navzájem si knihy prodávali za poloviční cenu. Když jim zbyl nějaký peníz, vydali se společně do koloniálu Grána Čerkoviče a zde si zakoupili studentskou směs (prodávala se již v polovině 19. století), pochoutku z rozinek a mandlí. Obchod byl v rohovém domě, z jedné strany bývala v minulém století prodejna Supraphonu, z druhé prodejna polotovarů a vyhlášený bufet.

 

Kdo mohl, kupoval si vše potřebné do školy u „papírníků“. Psací potřeby u „Železníka“ Josefa Hanouška na Novoměstském náměstí, na rohu dnešního Mírového náměstí a Lukášovy ulice. Na Staroměstském náměstí měl papírnický obchod Karel Zwikl. Měl ho vyzdobený sádrovými sochami a uvnitř to vypadalo jako v lékárně. I když měl obchod krásně zařízený, často se v něm nezdržoval, více ho lákal kulečník. Papír a sešity prodával i knihař Petr Brož, který měl svou dílnu na začátku dnešní třídy Václava Klementa u kruhového objezdu.

 

Nejméně oblíbeným předmětem ve škole byla rákoska, neodmyslitelný doplněk všech učitelů. Trest probíhal před celou třídou, aby si ostatní vzali ponaučení. Již tenkrát zůstávali žáci po škole, trest většinou přišel až doma v souvislosti s vychladlým obědem.

 

Některé rodiny posílali své děti „na handl“, tedy na výměnu do měst, kde se mluvilo německy. Naučily se zde daleko lépe cizí jazyk a dařilo se jim i později, naopak němečtí hoši schytali u nás plno posměchu. Děti si rády ve škole vyměňovaly různé drobnosti, i když to bylo přísně zakázáno. Své majitele měnily pera, držátka, barvičky, sladkosti, míče z látky i pryže. Před koncem roku vyjížděli žáci, tak jako je tomu dnes, na školní výlet. Většinou žáci gymnázia navštěvovali nedaleké zbytky hradu Zvířetice, kolem nichž je krásná příroda.

 

Mnozí studenti bývali ve městě sami bez rodičů, bydleli v rodinách, kde dostávali na snídani kávu a v poledne oběd. Někteří si přiváželi potraviny z domova, nejčastěji černý chléb a misku domácího sádla se škvarky. Studium rodiny finančně vyčerpávalo, proto mnoho dětí chodilo v obnošených šatech, leckdy i bez bot. Své skrovné potřeby si do školy přivážely v černém kufříku polepeném svatými obrázky. Školné vybíral kostelník, další peníze potřebovaly na ubytování a jídlo. Vládním nařízením bylo školné stanoveno na 12 zl., po snížení studentů byli z platby osvobozeni chudí, mravní a pilní žáci.

 

Na konci roku probíhala závěrečná veřejná zkouška. Učebna byla slavnostně vyzdobena, stůl krášlil ubrus a váza s květinami. Byly tu položeny sešity svázané v červených deskách, srovnané od nejlepších k nejhorším. Zkouška začínala modlitbou. Chytří žáci se posadili do přední lavice, za ně pak ostatní. Zkoušeni byli žáci sedící v první řadě, na ostatní se nedostalo, aby přihlížejícím nezkazili dojem ze zkoušek. Otázky byly napsány na cedulkách a žáci si z nich losovali. Mezi sedící diváky patřil děkan, vikář, krajští a městští úředníci a bohatí měšťané vystrojeni v nedělních šatech. Rodiče a příbuzní postávali v uličkách. I žáci se svátečně ustrojili, všichni byli vymydleni a obuti, děvčata mívala bílé šaty.

Zkoušku zakončila císařská hymna a v kostele slavnostní provedení skladby Te Deum.

 

Studenti i někteří profesoři se zapojili do politického života. V roce 1848 sestavili studentské legie, které se později sloučily se zdejší Národní gardou. Škola měla svůj vlastní prapor, černožlutý s červenobílými stuhami. Na jedné stuze byl nápis C.k. mladoboleslavské gymnázium, na druhé vyšitý letopočet 1855 a městský znak.

 

O dalších osudech této velmi významné školy a o celém Školním náměstí, kde se nachází několik krásných budov, vám povím příště.

 

Literatura - Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Boleslavští autoři - Mladá Boleslav od minulosti k dnešku

Karel Herčík – Historické perličky z Mladoboleslavska

Karel Herčík – radniční měsíčník Boleslavan - Kapitoly z historie

Karel Herčík - Čtení o Mladé Boleslavi

Sylva Městecká – Boleslavský uličník

Václav František Rudolf - Staré obrázky boleslavské

Almanach gymnázia Mladá Boleslav, kolektiv autorů

Boleslavský deník

Wikipedie

 

Fotografie – staré fotografie jsem dostala od paní Hálové, které tímto velmi děkuji. Nové jsou mé vlastní, místa jsem fotografovala při mých procházkách městem s Jiřinkou v mysli…

Autor: Alena Prchlíková


přečteno: 681x   komentářů: 0

Nejnověji komentované

přečteno: 1215x   komentářů: 4, nejnovější: 27. 06. 2019, 09:52:08
přečteno: 361x   komentářů: 2, nejnovější: 28. 05. 2019, 22:28:55
přečteno: 451x   komentářů: 2, nejnovější: 15. 05. 2019, 22:31:36
přečteno: 629x   komentářů: 2, nejnovější: 25. 04. 2019, 15:02:10
přečteno: 1226x   komentářů: 1, nejnovější: 22. 02. 2019, 10:27:00
přečteno: 1976x   komentářů: 9, nejnovější: 08. 01. 2019, 10:13:50
přečteno: 1033x   komentářů: 2, nejnovější: 05. 01. 2019, 12:42:39
přečteno: 1443x   komentářů: 5, nejnovější: 25. 12. 2018, 13:05:38

Nejčtenější

přečteno: 10851x   
přečteno: 9252x   
přečteno: 8443x   
přečteno: 8331x   
přečteno: 7137x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
dvěstě šedesát čtyři:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 18. 7. 2019