joudaweb - časopis Čekanka

Je tady takový smutný příběh, přidám jeden, to není veselé, ale i takový je život...

Vedle zdravotního střediska, kde jsem pracovala, je autobusová zastávka. Jednoho rána tam čekalo pár lidí a najednou se tam udělalo jednomu z nich nevolno, upadl a ztratil vědomí. Pár chlapů ho odneslo do střediska a začal boj s časem. Byly jsme tam s paní doktorkou v zubní ordinaci ještě sami, někdo zavolal záchranku a my jsme začaly s oživováním. Tep měl moc slabý a srdeční činnost jsme ani nezaznamenaly.

Záchranka přijela asi po dvaceti minutách, bylo to přece jen kus cesty k nám na vesnici --- a pokračovali v tom, co my jsme začaly, bohužel, po půlhodinovém snažení se to nepovedlo a pan N. nám tam zemřel.

Mezi tím nějaká horlivá sousedka odběhla říct jeho ženě, že má manžela ve středisku, že je tam záchranka a paní N. samozřejmě hned přiběhla, celá vyděšená a když jí lékař s politováním oznámil, že je pán po smrti, tak se zhroutila i ona -- není divu, z domova jí ráno odejde celkem zdravý mužský a za hodinu se dozví, že zemřel. Ještě že tam ti záchranáři byli, měli práci i s ní.

Já jsem si až v době, kdy už odjela i pohřební služba, uvědomila, jak je člověk nastavený -- v době krize jsme jely obě jako robot, dělaly jsme co bylo třeba, bez zmatků, profesionálně. To až potom, když všechno skončilo, jsme se obě rozklepaly a vůbec nám nebylo dobře.

Já jsem se se smrtí takhle bezprostředně setkala poprvé, potom už bohužel ještě i v rodině, ale - jak říkám - život jde dál a my musíme žít i pro ty, co ještě máme...