joudaweb - časopis Čekanka

Další rok na jaře jsme zahrádku zryli a podle rady zkušených zasázeli po celé ploše brambory. Vyrostly přímo parádní, přesně podle toho úsloví o nejhloupějších sedlácích. A současně se také projevila druhová pestrost zdejších plevelů. Protože mě od dětství „kytičky“ bavily, většinu z nich jsem znala, a ty ostatní jsem si určila podle botanického klíče. Tohle vám možná připadá trochu přehnané; mě ovšem naučil život. Od dob vysokoškolských studií, kdykoliv jsem na tátovu zvídavou otázku, cože to tady roste, kvete, leze nebo lítá, přiznala, že nevím, následovala pohoršená otázka „A to jsi studovala přírodovědeckou fakultu?“, v případě neznalosti živočicha ještě doplněná o „Vždyť jsi promovala na veterině!“ (Brněnská přírodověda totiž neměla svou vlastní aulu.) Na vysvětlenou: ta „moje“ přírodní věda je matematická informatika :-)

Byla jsem tedy dobře připravená, když se mě jednou švagrovi rodiče zeptali: „Co máte na zahrádce za plevel?“ Oba byli profesionální zahradníci, takže jejich zájem byl pochopitelný. Odkývali pampelišky, kopřivy, trávu (rozlišovat lipnicovité se po mně nepožaduje), pryskyřník, vlaštovičník, ba i bršlici kozí nohu, zarazil je až ptačinec žabinec. Začala jsem jim tu rostlinku popisovat a švagr přispěchal s vysvětlením: „No pochcanka!“ „Jó, pochcanka, ta je všude,“ zareagovali. A dodali, že té se nezbavím. Mohu potvrdit. Sice se mi postupně podařilo jejich celkové množství podstatně snížit, ale nikdy jsem se nadobro nezbavila žádného z plevelů, i když to občas už s některými vypadalo slibně…

pochcanka

Pak jsem se jednou v práci ztěžka zvedala ze židle po víkendu stráveném usilovným pletím a kolegyně chtěly vědět: „Co tam u vás máte za plevel?“ Většina z nich měla zahradu, takže i jejich zájem byl pochopitelný. A situace se opakovala. Znaly všechny druhy, jenom ptačinec žabinec nikoliv. Trochu rozpačitě jsem řekla: „Švagr tomu říká pochcanka.“ „No jo, pochcanka, ta je všude!“ přikývly a dodaly, že se jí nezbavím.

Sousedé byli manželé ve věku mých rodičů a naši se s nimi brzy spřátelili. Protože sousedka velmi špatně chodila, zvykla si máma zajít k ní skoro každý den „na besedu“, jak se v tamním kraji říká. Jednou v červnu jsem tam jela sama a mezi pletím jsem si udělala přestávku na krátkou návštěvu. Když jsem se omlouvala, že jdu opravdu jen na skok, paní zkušeně odhadla: „Plejete, že?“ A následovala nevyhnutelná otázka: „Copak máte na zahrádce za plevel?“ Vyjmenovala jsem opět celý seznam, jen jsem po předchozích zkušenostech místo ptačince žabince rovnou uvedla pochcanku. Při této položce se sousedka očividně zarazila a pak velmi opatrně pronesla: „TO bych nevěděla, co je.“ Popsala jsem jí, jak ta rostlinka vypadá, a ona řekla: „Aha, tak TOMU tady u nás říkáme žabinec!“ Začala jsem se smát. Zatvářila se nedůvěřivě – že by byl žabinec až tak směšný? Ale když jsem jí celou tu historku povyprávěla, rozchechtala se taky.

V posledních letech se ovšem začaly vymykat kontrole i některé rostliny, které jsem si na zahrádce sama vysadila. Pažitka, dobromysl a zejména měsíční jahody už dávno opustily původně vymezený prostor a vydaly se na exkurzi po okolních záhoncích. A tak teď nevím – neměla bych je taky vyjmenovat, až se mě příště někdo zeptá, co máme na zahrádce za plevel?