Blíží se 1.srpen. Mojí holčičce bude třicet. Taky si vzpomínáte - když nám bylo hrdých patnáct, tak byly třicátnice pro nás starý ženský. Tudíž když pak bylo těch třicet nám, propadaly jsme panice. Tolik? A teď bude třicet mojí malinký kočičce?...
Moc jsem si přála holčičku. Vlastně, jestli to byl v zárodku kluk, evidentně jsem ho přemluvila na holku. Přišla na svět o měsíc dřív. Trošku víc jsem tomu nechtěně pomohla já, neboť jsem uklouzla na schodech, když jsem šla v noci čůrat. Hekla jsem si a šla v klidu spát. Jen ráno jsem popsala manželovi co se stalo a že mě teď trochu trápí zaražený větříky. V nemocnici mě ihned vyvedli z neznalosti - to už byli poslíčci. V noci jsem porodila. "Je to holčička Danuška, huráááá," radovala jsem se. "A bude nosit culíčky, budu na ní šít šatičky a bude nosit střevíčky..." Ne, ne. Omyl. Z culíčků byl do deseti let ježour, na sobě v jednom kuse ty nejvytahanější tepláky, roztřepaný trička, na nohou okopaný kecky a věčně věků visela někde na stromě.
"Co budeme dneska dělat?" zní mi dodnes v uších tahle její oblíbená věta hned po ranním proloupnutí oček. A já jsem se chtěla zastřelit, oběsit a spolykat prášky. Neunavitelná. Většina dětí při odjezdu na tábory ronila slzy, ale naše brko? "Čááááu, papá," zamávala vždycky ledabyle packou na rozloučenou a hurá vstříc lumpárnám a dobrodružství. Ty slzy jsem nakonec ronila já.
Od malička jsem ji vláčela po různých sportech, aby ze sebe vybila to neskutečný množství neutuchající energie. V 1. třídě se vrhla na sportovní gymnastiku. Tréninky 3x týdně. Příšerný mučení při vytahování a roztahování nožiček, lítání na bradlech, kladina... Všechno zvládala. Ale zatoužila i po něčem jiném. Líbily se jí tanečky. Přišla tedy na řadu ještě i umělecká škola. Dodnes si pamatuju, jak mi po pár hodinách učitelka znechuceně oznámila, že moje dcera má podivné vyjadřování. "Prý je tady línej pohyb," přetlumočila mi Danušky slova a uraženě odkráčela.
A tak jsme zkoušeli všechno možný - tenis, plavání, akvabely, volejbal, basket, prostě jak se někde něco dělo, už tam měla nos. Na řadu přišli i koně. Velká vášeň. Zažili jsme si s manželem doby útoků, že by móóóc chtěla svýho a že se o něj bude starat... Odolali jsme. Kdo jste "koňák," tak určitě dobře víte, že je to zamilování se na celej život. Ale ten se týhle vášni musí obětovat.
Přišel gympl, brigády, lásky. A taky bojové sporty. Ve škole proběhly ukázky, no a co myslíte? Už cvičila v oddíle. V jejím dívčím pokoji nevisely plakáty zpěváků, ale boxerky, diplomy, pohár a přeražený desky. A k překvapení nás všech, tohle jí zůstalo. Po pár úplně odlišných zaměstnáních se rozhodla pro svůj sen z dětství. Vybudovali si spolu s manželem (taky bojovníčkem) svoje fitko. A teď se vracím k úplnýmu počátku mýho zamyšlení se - nebyl to tedy tenkrát přeci jen v mým bříšku kluk?
P.S. Taky si vzpomínám, že když mi bylo sedmnáct, tak má nastávající tchýně slavila padesátku. Byla pro mě dost postarší paní. A zanedlouho to budu i já. To není možný, já ale nejsem tak stará :-)
P.S. Podruhý - Danuško, všechno nejlepčejší a nikdy nezapomeň, že jsem na tebe pyšná a miluju tě nade všechno na světě. Mamina.
Autor: Danka
Milá paní Johanko. Vítám Vás upřímně na těchto stránkách krásného časopisu Táničky Kubátové :-). Zírám, kolik už uběhlo času od mých pokusů o psaní. Moc mile mě potěšila Vaše slova chvály a vzpomínání na Vaše dva raubíře. Ta moje "holčička" už má teď svýho rošťáka, kterej jí vše zrcadlí - přesně jí samotnou :-). Takže jsem moc ráda, že si teď užívá to ranní: "Co budeme dneska dělat?" A já se teď jdu vrhnout na Vaše dílka - tedy to první už jsem zkoukla a moc se pobavila. Zuby po dědovi vedou :-) :-)
Já jsem tady nová, tak reaguji i na ty starší příspěvky a ten váš se mi moc líbí. Já mám dva kluky a vždycky jsem si to přála, po holčičkách jsem moc netoužila. Byla jsem na tom jako vy - jeden byl věčně někde ve vzduchu, na větroni, na padáku, ten druhý zase ladil věčně motorky na motocros - nebylo to lehké, zůstat s nimi v klidu. Naštěstí i z toho vyrostli, dnes už jsou usazení a zpohodlněli, tak už mám klid. Pokud se dočtete, tak vám přeju hodně pohody, zdraví a klidu.
tak tohle se Ti, Danulko, povedlo! Hrozně ráda bych napsala dceři taky tak nádherný dopis. Určitě bych to nesvedla s takovým šarmem, tak srdečně, tak vtipně, ale snažila bych se. A dozajista by to ta moje holčička ocenila tak upřímně a dojemně, jako ta Tvoje. Ale když já žádnou dceru nemám. Pokud chceš světu a mně nějak prospět, přimlouvám se, abys psala svým blízkým víc takových originálních dopisů. A nezapomeň se s námi o ně podělit!!!
Pláču...protože mám tu nejúžasnější mamjušku ma světě.
lvici; vždycky jsme říkali jen lev ;).
A v září se vdává..:-)
Takže taky máte lvici? Jsou to pyšná, ale mírumilovná zlatíčka,že :-)Děkuju za komentář a Vám taky krásné dny. A vůbec léto :-)
nejstarší dcera slaví též narozeniny 1.8.;), pro změnu 24. Na mě se zase v mých 28mi chodili medici dívat jako na starou prvorodičku. No, dnes už jsou věkové hranice daleko více relativní..:-)
Hezké dny, Danko.
Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.
Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.
Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.
JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz Aktualizováno: 22. 11. 2023