joudaweb - časopis Čekanka

„Ty bláho, vy fakt děláte v práci čtrnáctky,“ podivuje se Jirka.

„Jo děláme, jen když je víkend, tak v sobotu a v neděli je to kratší. To je pak šichta dvanáctihodinová.“

Jirka kroutí hlavou.

„Dá se to vůbec vydržet?“

„Hele jsou to cykly. Pondělí, úterý práce. Středa, čtvrtek volno. Pak od pátku celej víkend. Pondělí, úterý volno, středa, čtvrtek práce, celej víkend volno a zase znovu dokola.“

„Ty bláho, to by mě zabilo!“

Jedeme dvanáctkou do Komárova a povídáme.

„Je to těžký, ne že ne. První den volna, když můžu, spím skoro až do poledne. Ale ty cykly jsou taky proti koníčkům, zálibám, svátkům a nedělím. Jednou ti nějaká akce vyjde, podruhé se potíš v práci, a o koncertě, přednášce, nebo o představení si můžeš nechat zdát.“

„Drsný, fakt drsný,“ říká Jirka a v chytrém mobilu kontroluje, je-li zájem o jeho osobu.

 

Zádušní mše za paní Mílu připadá na pondělí a já mám z pekla štěstí! Pracovní cyklus mi dovolí zúčastnit se.

Kostel je slušně zaplněný z poloviny neznámými lidmi. Pokřižuji se a usedám do lavice poblíž vchodu. Před presbytářem, pod věčným světlem, na malém stolečku spočívá ona. V lesklém hnědém tubusu urny. Chvíli koukám nevěřícně a trochu vyděšeně. Čekal jsem normální dřevěnou rakev. I během zádušní mše se častokrát přistihnu, že se nemodlím za duši zemřelé, ale opakuji si v duchu, to je vše co zbylo z té ženy. Popel v urně. Kde je její smích a činorodý pohyb a ten její zájem o lidi, o věci, o kulturu. Kněz rychle a z mého pohledu trochu chladně upozorňuje na některé zásluhy zemřelé. Připomene její působení na lesnické fakultě, pomoc při chystání balíčků na misie, zájem o dění ve farnosti, nápady k velikonočním a vánočním programům.

Mše končí, lidé pomalu odcházejí. Sedím v lavici, trochu se modlím a očima hypnotizuji hnědý tubus. Na kůru hrají varhany poslední píseň. V první lavici se zvedají muž a žena. Míří ke stolku, on opatrně bere urnu a vkládá ji ženě do připravené modré tašky. Je konec. Varhany dohrály, světla zhasla a ona zmizela na dně tašky.

S paní Mílou, jak chtěla, aby ji přátelé říkali, jsem se poprvé viděl, když jsem rozjížděl půjčování knih v chladném prostoru pod schody na kůr. Drobná starší paní s živýma očima a s prošedivělými vlasy se se mnou dala do hovoru o knihách a o životě, a já byl rád, že tam nejsem sám a nečelím zájemcům o půjčování nesmělý a osiřelý. Náš první rozhovor skončil tak, že mi poskytla svoji adresu a vybídla mě k návštěvě. Má prý doma knihy s náboženskou tématikou, které by do naší kostelní knihovny ochotně věnovala. Nebylo to do týdne, ani do měsíce, ale ještě téhož jara jsem k ní zašel. Bydlila na kraji sídliště sama v dvoupokojovém bytě. V obývacím pokoji měla tři pěkné knihovničky a za skly těch knihoven několik velkých fotografií Jana Pavla II. Tu první návštěvu jsme dlouho do noci povídali a čas nám utíkal jak splašený kůň. Vzpomínala na svoji zemřelou mámu, ukazovala mi knihy a známky. Ptala se mě na rodinu, na dcerky. Byla viditelně šťastná a její drobný obličej vyzařoval potěchu a radost. Tehdy jsem k ní chodil často. Ponejvíce jsme besedovali, někdy jsem jí něco malého pomohl, jindy jsem jí přinesl pár ředkviček, či rajčat z naší dvorní zahrádky. Ona mě hostila ze svých skrovných zásob, ponejvíce čajem a sušenkami. Vyprávěla o dlouhé nemoci své mámy, o tom, jak ráda učila mladé lesáky, o cestách do Polska, o setkání s Karolem Wojtylou v Krakowě. Později jsem k ní bral i ženu a dcery. Ve vánočním čase jsme si všichni spolu zazpívali nejednu koledu nad sličnými dřevěnými jesličkami umístěnými na malém stolku u zdi naproti okna. Často také povídala o svých návštěvách u stařičké profesorky ruštiny, nebo o tom, jak chodí pomáhat jedné paní sousedce s balíčky na misie. Ta sousedka už později nemohla sama chodit, a tak jí paní Míla chodívala nakupovat a práci okolo balíčků obstarávala ponejvíce sama. Jednou nebo dvakrát jsem pak k ní přišel i s nejmladší naší dcerkou. Vyjeli jsme i s kočárkem nahoru do patra výtahem, nechali jej na chodbě a holčičku jsem v náručí přinesl do pokoje. Byla u paní Míly hodná a tichá a obdivovala malého Ježíška v jesličkách.

Po čase jsem k ní docházel již méně a méně. Děti rostly, já změnil zaměstnání. Někdy jsme se viděli v kostele, jindy v obchodě, psali jsme si k Vánocům a k Velikonocům. Když už polovina příbuzných a přátel přešla k pozdravům mobilním a počítačovým, ona nikdy nezklamala a ve schránce jsme vždy nalezli pohled s jejím krasopisným písmem.

Uběhlo pár let. Při druhé Noci kostelů jsem s jmenovcem Františkem prováděl lid lačný poznání v tribunové věži sousedící těsně s naším kostelem. Přišla tam i ona, večer byl dlouhý, a tak jsme se zase rozpovídali. A zatoužili jsme trávit spolu víc času. Na květnových Nocích kostelů jsme se pak scházeli po tři roky pravidelně. Paní Míla obešla napřed kostely ve středu města a na poslední hodinku se vracela ke svatému Jiljí. Povyprávěla, co kde bylo zajímavého, a pak se soustředěným zájmem vyslechla naše programy duchovní četby. Pokaždé nás nezapomněla pochválit a říkala, že to bylo zase moc pěkné a ptala se, kde jsem ty zajímavé texty vyšťáral, kde jsem na ně kápnul. V létě 2013 přišla s nápadem připravit na Vánoce Živý Betlém a z českých koled a básní pásmo kolem něj. Scházeli jsme se u ní, pili zelený čaj a pracovali. Byla nadšená a měla spoustu nápadů a návrhů. Později jsme ještě přizvali moji mladší kamarádku Petru a dál pilovali tvar a obsah pásma. Míla byla neúnavná, jen občas si postěžovala, že ji nějak zlobí nohy a že nesnáší ta úmorná letní horka. Na podzim a v zimě pookřála a často nám práci zpestřovala svými vzpomínkami. Živý Betlém dopadl nad očekávání dobře. Lidé koukali, zpívali a radovali se a před kostelem ještě rozmlouvali s aktéry jednotlivých čísel pásma. Paní Míla stála trochu stranou u kříže ze starého hřbitova a pozorovala to hemžení, snad s tichou radostí v nitru.

Na jaře příštího roku se hrála hra pašijová a ona nemohla chybět mezi diváky. V té hře, jejíž premiéru jsme naplánovali na Květnou neděli, jsem hrál Piláta a Ježíšem uzdraveného slepce. Chtěl jsem si pak s ní o představení před kostelem popovídat. Než jsem se však v zákristii převlékl do civilu, byla pryč. Její sousedka mi řekla, že si stěžovala, že jí není nějak dobře, a tak šla hned domů. Přes parčík a přes černovickou silnici jsem se zadíval k sídlišti. Slova chvály od vděčných diváků mi letěla kolem uší a já ještě chvíli zamyšleně koukal tím směrem.

V neděli 11. května jsem pak našel na displeji svého mobilu krátký a krutý text od kamarádky:

„ Jestli to ještě nevíte, včera v sobotu zemřela náhle paní Míla!“

Nevěřícně jsem hleděl na ta písmena a kroutil hlavou.

„To přece není možné. Proč? Proč?“

 

V předsíni kostela, blízko místa, kde jsem s ní poprvé mluvil, mě dostihla její sousedka. V ruce držela parte.

„Jak nám to mohla udělat? Pokud vím, neměla žádnou těžkou nemoc.“

„No, stěžovala si v poslední době na nohy. Stalo se, že někdy už ani nedošla na mši.“

„Vy jste ji našla?“

„Já s jednou paní, co k ní chodívala občas na besedu. Odpoledne na ni zvonila, byly domluvené na určitou hodinu. Zvonila a zvonila, nikdo neodpovídal, nebylo nic slyšet. Stavila se u mě, věděla, že mám klíče. Já odemkla a tam v pokoji na podlaze jsme ji našly. Už jí nebylo pomoci.“

Tiše jí hledím na kulatá ramena a do opálené tváře.

„Vemte si parte, mám doma ještě jedno“, podává mi přeloženou čtvrtku papíru.

Vycházím před kostel. Tam si nasadím na nos čtecí brýle a rozkládám parte.

Lidé jsou už skoro všichni pryč, jen u parkoviště vidím muže a ženu. Ona v tmavých šatech opatrně pokládá na sedadlo vozu modrou tašku. On v bílé košili odhodí do trávy cigaretu a usedá za volant. Teplým květnovým podvečerem pak vyrážejí někam daleko, prý až na západ republiky.

Je mi smutno. Otřesu se chladem. Cítím se sám a malý a opuštěný.

V pravém rohu smutečního listu, naproti černému kříži nalézají mé oči slova svatého Augustina:

 

„Netruchleme, že jsme ji ztratili,

nýbrž buďme vděčni, že jsme ji měli.“ -.