joudaweb - časopis Čekanka

První procházka po mladoboleslavském Školním náměstí

15. května 2019 09:58:00

Školní křídlo radnice, bývalé gymnázium, nyní základní škola

Milí čtenáři, v dalším školním pokračování se projdeme po náměstí, na kterém stojí několik krásných škol, které byly postaveny v období stavebního boomu 19. a počátkem 20. století. Jsou srovnány kolem celého náměstí, příznačně tehdy zvaného Školní, a doplňuje je secesní budova poštovního úřadu. Budeme se spolu posunovat po kruhu od jedné krásné budově ke druhé a povíme si o tom, jak to zde vypadalo dříve a jak nyní.

Velkou část plochy náměstí zabírají dva parky, rozdělené komunikací, které osvěžují a pozdvihují krásu tohoto koutu Mladé Boleslavi, zabírající velkou plochu za kostelem Nanebevzetí Panny Marie až k Vodkově ulici směřující na předměstí Pták, z druhé strany ohraničenou poštou, nejstarší dodnes sloužící školní budovou, o níž jsem psala v minulém dílu, a nynějším parkovištěm, kde stával městský pivovar a kino Jas. Území je to vskutku rozlehlé, krásné budovy jsou doplněny zelení a slouží lidem, ale především mládeži studující ve zdejších školách, k oddychu a zklidnění po náročné výuce, jak jsem vždy svědkem, když procházím tímto prostorem, lavičky jsou plné…

 

Ale nebylo tomu tak vždy. Před výstavbou školních budov a radnice se zde nacházelo jen několik nízkých domků, dva kaly, městské valy a zahrady. V prostoru dnešní budovy nové radnice se nacházely obranné valy, proto i dnes se tomuto území říká na Valech. Stávalo tu pár domů, v jednom z nich bydlel advokát Karel Glaubrecht. Nížeji byl hluboký velký kal, kam se házelo vše nepotřebné a z něhož vytékal a dodnes v podzemí vytéká potůček směřující do Jizery. Plocha kalu dosahovala až k Jeřábkovskému domu, stojící na místě dnešní 2. základní školy u schodiště na Pták. Kolem tohoto domu se rozkládala velká ovocná zahrada s jabloněmi, ale i s keřem žlutého šípku a dalšími zajímavými stromy. Na prostranství dnešních Školních sadů, dříve nazývaných Jubilejní park, bývala rozsáhlá zahrada lékárníka Karla Sommera, v níž rostlo mnoho tehdy vzácných stromů a keřů. Pozornost poutal solitérní tulipánový strom a rozkošatělá lípa.

 

Na druhé straně náměstí, u nám již známé základní školy, se rozkládal rybník. Z něj odtékal směrem ke Kominickým schodům potůček do Klenice, v Železné ulici byl jeho tok překlenut kamenným mostem s jedním obloukem. Stoka tekla od masných krámů a pivovaru starým hradebním příkopem. Most byl ozdobený sochou sv. Jana Nepomuckého a křížkem. V druhé polovině 19. století byl tok potůčku sveden do trubek a můstek zbourán.

 

Nyní tedy víme, jak vypadala plocha náměstí před velkým stavebním rozmachem v 19. a začátkem 20. století. Městské valy, na nichž stálo několik domů, větší kal na Valech a rybníček na druhé straně náměstí u školy, u ní malé domky. Velkou plochu zabíraly zahrady s ovocnými a okrasnými stromy a léčivými bylinami. Nyní můžu přistoupit k "výstavbě" radnice a škol, které dnes po obvodu zaplňují náměstí a činí z něj krásné a poklidné místo.

 

Město sice mělo starou radnici na Staroměstském rynku, ale vzrůstala nespokojenost lidí i úředníků, místa bylo málo a potřeby různých skupin narůstaly. Radní řešili, kde postavit novou budovu gymnázia. Stávající na Karmeli byla malá a pomalu se rozpadávala. Narůstala agenda města, zvyšoval se počet úředníků, kteří zpracovávali požadavky přicházející z Vídně. Chyběly prostory i pro dívky, přece jenom význam vzdělání vzrůstal a navyšoval se nejen počet žáčků, ale především žákyň. Městu chyběly místnosti pro vznikající spolky, a zejména ochotníci důrazně žádali svou stálou scénu.

 

Problém byl ve financích. Město peníze nemělo, situace se změnila, když získalo povolení od Českého sněmu vybírat „pivní krejcar“, tj. 40 krejcarů z každého vědra vyčepovaného piva. Nyní nastal problém s umístěním budovy. Jedna skupina radních ji chtěla postavit vedle staré radnice, co nejblíže ke středu města, a pokračovat ve vzdělávání v místě, kde již škola stávala. Druhá by ji nejraději viděla vedle té původní, tedy na Karmeli. Tito radní argumentovali klidnějším místem a blízkostí kostela. První ale oponovali, že ani u radnice, tedy na Školním náměstí, žádný provoz není, pouze se tu dvakrát do týdne prodávalo uhlí.

Pro stavbu budovy nakonec radní zakoupili pozemek na Školním náměstí, na místě bývalého hradebního valu. Zbourali obytný dům advokáta Glaubrechta a výpravčího dostavníků Rudolfa, otce Václava Františka Rudolfa, autora Starých obrázků boleslavských a velkého muže své doby.

 

Základní kámen byl položen 1865, a i když byla výstavba přerušena Prusko-rakouskou válkou, již za tři roky ji stavitel Grass podle plánů arch. Fichtnera dokončil. V radnici bylo umístěno gymnázium, dívčí nižší i vyšší škola, nechyběly kanceláře pro úředníky i místnosti pro zájmové spolky, krátce zde byly umístěny i muzejní exponáty a své sídlo zde měla i spořitelna.

 

O náklady na provoz gymnázia se dělilo město s piaristickým řádem. Město mělo na starosti budovu, topení, nábytek, učební pomůcky, platby šesti učitelům a školníkovi. Řád odměňoval všechny ostatní profesory a ředitele gymnázia, od roku 1873 byli již všichni světští. Po skonu posledního ředitele P. T. Jaschka, který se dlouhých 55 let staral o mládež, skončilo piaristické působení na této škole.

 

V roce 1882 bylo gymnázium převedeno do státní správy, ale příliš se toho nezměnilo. Nyní c. k. státní gymnázium pokračovalo ve výuce stejně jako předtím. Hlavním předmětem bylo náboženství, obřady začínal i končil školní rok, a během něj se konaly další, tentokrát spojené s vládnoucími Habsburky, snažící se o prosazení rakouských zájmů. Nejdůležitější učebnicí byl Velký katechismus, z níž se žáci učili 2 hodiny týdně po celou dobu studia. Změna nastala při přijímacím řízení, budoucí studenti museli složit zkoušku z německého jazyka. Mnozí tuto řeč neuměli, studium jim proto nebylo umožněno a počet studujících se zmenšil.

 

Budova radnice, tehdy se říkalo obecní dům, je rozlehlá, s nárožní věží, na niž ze severu navazuje školní část. Na jižní straně je přistavěna nová vodárenská věž, dnes již nesloužící svému původnímu účelu, byla přebudována na kanceláře městských úředníků.

 

Radním V. F. Rudolfovi a Karlu Mattušovi se podařilo vyjednat úpravu plánů a umístit do budovy i prostory pro divadelníky. Provoz boleslavského divadla zajistily dobrovolné sbírky, které organizovala Měšťanská beseda. První představení v této budově se hrálo 18. dubna 1870. Účinkovali zde nejen místní ochotníci, ale i pražští umělci, například Jindřich Mošna nebo Otýlie Sklenářová – Malá, ale své koncerty zde měl i Bedřich Smetana nebo Antonín Dvořák. Vystupoval tu i spolek divadelních ochotníků Kolár, pěvecký sbor Boleslav i různé hostující společnosti. Nejdéle zde pobyl soubor Kramuele, který půl roku bavil boleslavské diváky. Nebyl problém vyprodat sál, publikum hojně navštěvovalo všechna představení.

 

Pomník Bedřicha Smetany před radnicí

Hrála se tady i premiéra opery B. Smetany Prodaná nevěsta za osobní účasti autora. Byla uvedena sborem Boleslav v listopadu 1879. Smetana se jí zúčastnil se svou dcerou a zetěm, u nichž bydlel v Jabkenicích. Ubytovali se v hotelu U Zlatého věnce a při cestě do budovy radnice na představení je ohrozil rychle jedoucí kočár. Všichni stačili uskočit, pouze skladatel, v té době již neslyšící, neviděl hrozící nebezpečí, ale včas zareagoval jeho zeť Schwarz. Na památku této příhody, která skončila šťastně, byla poblíž místu události, před arciděkanským kostelem, odhalena v roce 1953 busta. Vytvořil ji sochař Josef Bílek z Hořic v Podkrkonoší, na realizaci, platbách i umístění měl největší zásluhu profesor Ferdinand Strejček (o něm vám napíši v dalších dílech).

 

Divadelníkům sloužily místnosti v radnici pouze do roku 1904, kdy museli prostory opustit. Radní vystrašil požár v Chicagu, kde od hořící dekorace shořelo celé Irokézské indiánské divadlo. V boleslavských místnostech nebylo možné dodržet bezpečnostní předpisy, chyběly nouzové východy, do divadla byl pouze jeden přístup, a proto si museli divadelníci hledat jiný sál. Nejvíce představení odehráli v restauraci U Zlatého věnce, v nejvýznamnějším objektu Staroměstského rynku. Hráli i v jiných restauracích či domech, až v roce 1909 se mohli přestěhovat do nově postaveného divadla, které dodnes překvapuje svou krásou i umístěním mezi dalšími významnými budovami v Palackého ulici.

 

Bývalá všeobecná řemeslnická škola, dnes škola základní

Opusťme budovu nové radnice a vydejme se kopečkem dolů. Čeká tam na nás další působivá školní stavba. Sídlila zde od roku 1891 všeobecná řemeslnická škola, předchůdkyně průmyslové školy, a pokračující škola pro učně. Svůj vznik ale datuje o něco dříve, již v roce 1867 se několik tříd usídlilo v budově radnice. Vznik školy si vynutil rozvoj továren, vyšší poptávka po prakticky i teoreticky vzdělaných řemeslnících. V budově byla i reálka jako přípravka pro přírodovědná studia než se na začátku 20. století přemístila do nově postavené školy v Palackého ulici. Po válce zde umístila Škodovka své učně, kteří tu absolvovali teoretickou část výuky. Praktická probíhala v jedné z nejstarších budov automobilky, hlavní budově závodu, kde je nyní muzeum Škoda Auto. Na konci 60. let 20. století byla učňovská škola vyklizena, učni odešli do učiliště přímo v areálu Škodovky a po úpravách ji nyní využívá 2. základní škola. Podle vyprávění lidí, kteří dříve ve škole pobývali nebo ji vyklízeli, byly vnitřní prostory velmi spletité, s různými schůdky nebo zákoutími. V části objektu, kam jsem dříve chodila kupovat učebnice a další školní potřeby, je nyní školní jídelna.

 

Vedle bývalé řemeslnické školy je několik schodů, které nás zavedou do Vodkovy ulice a dál na Pták. Velký, dnes už bohužel sešlý dům, stojící hned pod školou, patřil od roku 1912 Františku Herclíkovi, který zde založil rodinnou houslařskou dílnu. Mnohokrát jsem chodívala kolem výlohy s krásnými houslemi. Zajímavé byly i dveře ozdobené osmnácti dřevěnými lístky. Pravděpodobně nebudete znát tuto houslařskou rodinu, která proslavila Boleslav na poli hudebním, tak se u ní krátce zastavíme.

František Herclík (1866 – 1948) hrál na violu a flétnu v několika kapelách. Hudba ho velmi bavila, dokonce se nechal odvést k 10. mladoboleslavskému pěšímu pluku, kde 12 let účinkoval ve vojenské kapele. Při pobytu v Itálii se seznámil s houslaři, zaujala ho jejich práce a naučil se mnohému při výrobě smyčcových nástrojů. Vyučil se kolářem a po odchodu z vojenské služby se usadil v Benátkách nad Jizerou, kde se seznámil s dcerou kolářského mistra a oženil se s ní. Vykonával kolářské řemeslo, učil hrát děti na housle, sám muzicíroval. Ale stále víc ho lákala výroba houslí, pustil se do ní a sklidil úspěch. Kolářství opustil a věnoval se houslařství. Musel se prokousat všemi znalostmi potřebnými k výrobě, seznamoval se se starými nástroji, zkoumal, z čeho jsou vyrobeny, rozebíral je a opravoval. Nebyl ale vyučeným houslařem, nemohl je prodávat, ale vystavoval je a mnozí jeho nástroje vyzkoušeli. I hrabě Kolowrat, který si jedny zakoupil, když je viděl vystaveny ve výloze nakladatele Urbánka, nešetřil chválou. Ocenění sklidil Herclík i na výstavách. Pomohl mu hrabě Alexander Thurn – Taxis, sídlící na zámku v Loučeni. Seznámil českého houslistu Emanuela Ondříčka s Herclíkovými nástroji a ten po vyzkoušení potvrdil jejich kvalitu. Žádost k provozování houslařské živnosti doloženou doklady o výjimečné kvalitě nástrojů a jejich ocenění na různých výstavách předložil pan Herclík císaři Františku Josefovi při jeho návštěvě v roce 1907 v Praze. Konečně mu po letech bylo vyhověno, otevřel si v Benátkách dílnu, ale kvůli lepší dostupnosti se přestěhoval do Boleslavi. Nejprve na předměstí Pták, později zakoupil dům ve Vodkově ulici stojící pod školou. Svými nástroji několikrát obdaroval hudební školu v Boleslavi.

 

Jeho syn Ladislav se vyučil u svého otce a po příchodu z války se usadil v Kolíně. František tak splnil slib daný Františku Kmochovi, že v Kolíně bude působit houslař Herclík. I Františkův druhý syn Josef Bohumil se u něj vyučil a pokračoval v rodinné houslařské tradici, zrovna tak jako jeho syn Přemysl. Josef se věnoval zejména restaurátorské činnosti, staré nástroje uvedl v život i pro Národní muzeum v Praze.

Herclíkova rodinná houslařská firmy skončila. Dům je osiřelý, již do něj nechodí nejen běžní zájemci o nástroje pro své děti či pro sebe, ale ani významní virtuosové.

 

Nyní se vydáme uličkou jdoucí od bývalé řemeslnické školy na malé náměstí na dolním konci této oblasti. Jsme v části Vrabčina, jejíž součástí je Michalovické náměstí. Stávalo zde několik menších domků, některé byly zbourány v souvislosti se stavbou požární zbrojnice v roce 1952. Ta zde již nestojí, ke zbourání a úpravě okolí i domů došlo při výstavbě vysokoškolského centra na Karmeli, k němuž vede krásně upravená ulice za blokem domů s bývalou dívčí školou.

Domy na Vrabčině

Nejznámějším objektem v této části byla restaurace Kohoutka. Stávala v uličce vedoucí nad ulicí Vodkovou, naproti houslařské dílně. V tomto domě bývala třída chlapecké školy a bydlel zde i učitel. Od 70. let 19. století tu byl hostinec. V letech 1904-1909, kdy bylo zavřeno divadlo v radniční budově, se zde hrála divadelní představení, probíhaly tady i přednášky a besedy s předními osobnostmi tzv. Levé fronty. Vystupoval zde Jiří Kroha, Karel Teige, Jiří Novotný, ale i T. G. Masaryk, Zdeněk Nejedlý, Antonín Zápotocký nebo Radola Gajda. Restaurace měla velký sál i zahradu, kolem níž vysadil Okrašlovací spolek několik javorů, moruší a kaštanů. Spolek se od svého vzniku v roce 1872 věnoval zakládání parků a výsadbě rostlin. Jeho zásluhou byl z několika samostatných zahrad a nevzhledných zákoutí vytvořen základ dnešních městských sadů, nesoucí název Jubilejní, nyní Školní.

 

A jsme na konci dnešní procházky. V dalším díle se posuneme ke škole, v níž jsem strávila mnohá léta. Než tak ale učiníme, zmíním se ještě o válečných útrapách, které prožívaly boleslavské děti v roce 1866, abych doplnila historické souvislosti. Městem procházely vojenské šiky rakouské a saské bojující v Prusko – rakouské válce. Obsadily celé město a zavlekly do něj epidemii cholery. Vyučování bylo v tomto roce zkráceno, byly dokonce zrušeny závěrečné zkoušky i slavnostní provedení Te Deum laudamus. Školy se proměnily v lazarety…

 

Literatura - Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Boleslavští autoři - Mladá Boleslav od minulosti k dnešku

Karel Herčík – Historické perličky z Mladoboleslavska

Karel Herčík – radniční měsíčník Boleslavan - Kapitoly z historie

Karel Herčík - Čtení o Mladé Boleslavi

Sylva Městecká – Boleslavský uličník

Václav František Rudolf - Staré obrázky boleslavské

Almanach gymnázia Mladá Boleslav, kolektiv autorů

Český hudební slovník osob a institucí

Boleslavský deník

Wikipedie

 

 

Fotografie – staré fotografie jsem dostala od paní Hálové, které tímto velmi děkuji. Nové jsou mé vlastní, místa jsem fotografovala při mých procházkách městem s Jiřinkou v mysli…

Autor: Alena Prchlíková


přečteno: 223x   komentářů: 2

Komentáře

(Alena)    vloženo: 15. 05. 2019, 22:31:36

Ahoj, Dášo, díky, příspěvky už zase budou. Vím z vyprávění, že tento strom tam byl na konci 19. století. Předpokládám, že tam už nebude, alespoň já v dnešním parku neviděla žádný neznámý vzrostlý strom. Mně připadá výsadba taková neuspořádaná. Pátrala jsem na boleslavských stránkách, ale něčeho se dopátrat je velmi těžké. Zrovna včera jsem hledala, jestli je v parku buk, kterému se říkalo Slon. Vzpomněla jsem si, že byl někdy před 10 lety vyhlášen nejkrásnějším stromem roku. Nenašla jsem nic, ani jaké parky nebo sady město má. Možná to tam někde je, ale ani vyhledávač nic nenašel, respektive jenom běžné zprávy novinového typu. Ale nějaký seznam nebo soupis i památek nebo třeba restaurací nebo památných stromů, to jsem nenašla. Tak ti nevím, až půjdu kolem, podívám se, možná tulipánový strom objevím...

(Dáša)    vloženo: 15. 05. 2019, 21:48:05

Alenko, moc zdravím. Jsem ráda, že máme další příspěvek. Vrátím se do textu, kde píšeš, že pozornost poutal solitérní tulipánový strom. To znamená, že už není? Škoda, ráda bych koukla na jeho fotku. Asi dva roky zpět jsem objevila nově vysázený u nás v Třebíči. Zatím jenom tenký proutek. Tak si představuji, jak asi bude vypadat v dospělosti, pokud vydrží.

Těším se na další povídání.


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
sto šedesát devět:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nejnověji komentované

přečteno: 156x   komentářů: 2, nejnovější: 28. 05. 2019, 22:28:55
přečteno: 223x   komentářů: 2, nejnovější: 15. 05. 2019, 22:31:36
přečteno: 357x   komentářů: 2, nejnovější: 25. 04. 2019, 15:02:10
přečteno: 1009x   komentářů: 1, nejnovější: 22. 02. 2019, 10:27:00
přečteno: 957x   komentářů: 2, nejnovější: 10. 01. 2019, 20:15:39
přečteno: 1761x   komentářů: 9, nejnovější: 08. 01. 2019, 10:13:50
přečteno: 865x   komentářů: 2, nejnovější: 05. 01. 2019, 12:42:39
přečteno: 1185x   komentářů: 5, nejnovější: 25. 12. 2018, 13:05:38

Nejčtenější

přečteno: 10691x   
přečteno: 9076x   
přečteno: 8290x   
přečteno: 8161x   
přečteno: 6913x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
sto šedesát devět:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 19. 6. 2019