joudaweb - časopis Čekanka

Druhá procházka po mladoboleslavském Školním náměstí

27. května 2019 01:19:00

Fragment původní sochy legionáře

Vítám všechny výletníky na okružní cestě po Školním, nyní Komenského náměstí. K přejmenování došlo v roce 1892 při příležitosti 300. výročí narození J. A. Komenského. V minulém díle jsme „postavili“ nový obecní dům s velkými možnostmi využití, řemeslnickou školu a prošli jsme se územím Vrabčiny.

Z tohoto území budeme kráčet dál. Před námi je mírný kopeček s jednou řadou domů. Míval tu dílnu bednář Franz a mydlárnu Šchmillauer, otec spisovatele Aloise Šmilovského. Mýdlo se vyrábělo v malých městských dílnách. Bylo to řemeslo výnosné, ale z domů se linul nepříjemný zápach, který měl na svědomí škvařený lůj. Nejprve se připravil louh smícháním vody s popelem a vápnem. Hmota se nalila do hrnce s lojem. Nyní se vše mnoho hodin vařilo za občasného přidání soli. Želatinová směs se nalila do formy, nechala vychladnout a ztuhnout a pak se nakrájela na kostky. Nezní to příliš lákavě, ale takto se doma běžně vařilo mýdlo po dlouhá staletí. Mydláři mívaly ve znaku bílého lva držícího v tlapách mýdlo. Býval zavěšený na dveřích dílen či krámů jako dnes nám známý vývěsní štít.

 

V 60. letech 20. století byla asi v polovině kopečku tiskárna Jaroslava Chládka a řeznictví a uzenářství, kde se prodávalo maso z nuceného výseku. Mívali otevřeno pouze jeden den v týdnu, asi ve středu, ale zájem o tuto surovinu byl obrovský, fronta čekajících se táhla až před školu.

 

Bývalá dívčí škola, dnes 2. základní škola

Na vrcholu kopečku se rozkládá po celé jedné straně náměstí bývalá dívčí měšťanská škola, otevřená pro dívky v roce 1881. Velký důraz se kladl na výuku praktických dovedností dívek, zejména vedení domácnosti, vaření a šití. Dnes je zde 2. základní škola, v níž jsem strávila sedm školních let. Bylo to období normalizace, cenzury a zejména, zvláště v našem městě, okupace. Šiky ruských vojáků jsme často potkávali v ulicích…

 

Před výstavbou školy tu stával patrový dům porostlý vinnou révou a zahrádkou, jíž vévodil vzrostlý modřín. Naproti škole měl domek učitel Jan Šturma, město ho koupilo a zbouralo. Šturmovu zahradu se vzrostlými stromy začlenil Okrašlovací spolek do vznikajícího Jubilejního parku.

 

Budova České pošty

Přejdeme silnici u výstupu z  Klaudiánovy ulice a zastavíme se před nádhernou secesní budovou městské spořitelny a pošty. Je postavena na místě dvou domů z původní zástavby. V roce 1909 se do levé části mohla nastěhovat spořitelna, do pravé pošta. Konečně se spořitelna dočkala svého stálého místa, předtím putovala celým městem. Své služby zde poskytovala do roku 1945, kdy se přemístila do nově postaveného domu na Novoměstském náměstí. Poštovní úřad nadále využíval celou budovu s dvěma vchody, jak pamatuji z mého dětství. Nyní slouží pouze jeden, druhý je uzavřen.

 

K uctění památky významného propagátora umění je na budově pošty umístěna pamětní deska s kovovou plastikou. Byla zde usazena při příležitosti spisovatelových nedožitých sedmdesátin. Vzpomínáme u ní na Emila Trévala (1859 – 1929), vlastním jménem Václava Waltera. Kdysi žil v domě stojícím na místě dnešní pošty, umístění je tedy velmi vhodné. Byl nejen lékařem, ale i spisovatelem prózy, divadelních her, vědeckých publikací, zakladatelem Klubu přátel umění pro české Pojizeří a členem Československé akademie. Své povídky a články uveřejňoval v různých časopisech, vydal asi 40 knih, většinou o lidech duševně nemocných. Jeho lékařská praxe se často prolínala s jeho literární činností. Nejvíce se čtenářům líbila kniha Průboj, v níž hlavní roli hrál jeho otec.

 

Významná je jeho dramatická činnost. Tři jeho hry uvedlo v premiéře Národní divadlo v Praze. První scéna hrála v roce 1907 drama Nevysloveno. O rok později byla uvedena hra z revolučního prostředí na Rusi Válka bohů, v níž účinkoval například Eduard Vojan a Leopolda Dostálová. Hra sklidila velký úspěch, noviny pěly chválu nad originalitou, ale líbilo se i umělecké zpracování. V letech 1914-1915 hrálo Národní divadlo hru Tiberius za účasti předních herců, Miloše Nového, Růženy Naskové či Rudolfa Deyla st. Na představení byly z Boleslavi vypraveny zvláštní vlaky, lidé byli pyšni na autorův úspěch, Emil Tréval patřil mezi uznávané osobnosti kulturního života.

 

V další části okruhu na nás čeká budova 1. základní školy, naše již známá „Pojď sem synu…“. Jen připomenu, že ji zdobí nejen Komenského citát, ale i medailová podobizna. Než přejdeme dál, uvedu informaci, kterou jsem se dozvěděla na promítání starých fotek manželů Šímových. V roce 1897 do této školy umístili boleslavští sokolové první veřejnou čítárnu. A vydáme se dál, přejdeme ulici 9. května, dříve Růžičkovu, jak si jistě vzpomenete, a ocitneme se v části náměstí, která se neuvěřitelně změnila.

Místo dnešní široké ulice tu bývala pouze ulička pro pěší. K ní dosahovala budova městského pivovaru. Vznikl roce 1822 sloučením mnoha pivovárečníků, vařících zatím pivo ve vlastním domě. Rozvoj průmyslu se nedal zastavit, sloučením získali možnost využívat nové stroje k výrobě a tím obstát na trhu v konkurenci s jinými pivovary. Pivovar byl brzy pronajímán a právě spory s nájemci, kteří nechtěli vkládat do podniku své finance a ani příliš nedbali na kvalitu a údržbu, zapříčinily v roce 1897 prodej pivovaru kutnohorskému sládkovi Josefu Křikavovi. Ten ale neměl příliš chuti investovat do rozpadajícího se podniku, ponechal pouze restauraci a odvážně se pustil do výstavby nového objektu daleko za městem. Na břehu Klenice v části města Na Celně vystavěl parostrojní pivovar a sladovnu.

 

V pivovaře na Komenského náměstí se k vaření piva využíval spodní pramen, který vyvěral v těchto místech, v novém pivovaru sloužil k témuž účelu starý Libušin pramen. Křikava výrobu zmodernizoval, využíval na skladování piva sklepy vyhloubené ve skále, rozšířil síť restaurací, kam své výrobky dovážel. Pivovar byl proslulý svými kvalitním pivem, ale doplatil na řádění komunistů. V roce 1949 byl pivovar znárodněn, výroba byla zastavena a budovy dál využívány jako skladiště nebo k jiným podobným účelům.

 

Pivo se tenkrát vařilo spíše tmavší, bývalo i plzeňské, ale o poznání dražší. Pilo se z nádob o něco menších než 0,7 litru. Hospodský natočil ze sudu pivo do plechové konve zvané hubatka a z té potom jednotlivým hostů naléval do sklenic. V 60. letech 19. století se začalo čerpat pivo ze sklepa pomocí stroje. První si tuto technickou vymoženost pořídil majitel restaurace U Zlatého věnce a mnoho lidí se na ni chodívalo dívat.

 

Část budovy bývalého pivovaru na Komenského náměstí byla využívána na promítání filmů, sídlilo zde oblíbené kino Život, později přejmenované na Jas. Polohu pivovaru nám dodnes připomíná krátká ulička Pivovarská spojující Komenského náměstí s Železnou ulicí. Domy zde stávaly po obou stranách, na levé ve směru k náměstí dnes stojí pouze budova banky, což je ale novostavba. Ostatní domy na této straně byly zbourány v roce 1977 při likvidaci pozůstatků pivovarského komplexu. Dodnes vzpomínám na několikapatrový dům zvaný Londýn, který u mě vzbuzoval svou výškou i poněkud ponurou vizáží obavy. Stál asi v polovině uličky přímo u pivovaru a zmizel současně s ním.

Po zbourání pivovarnických budov se rozšířila hlavní silnice vedoucí z Mírového náměstí na Staré Město. Pod povrchem se sice nacházejí staré a hluboké sklepy, ale byly přikryty parkovištěm. K plánované výstavbě domů sloužících lidem v centru města nedošlo.

 

Jsme na konci procházky po Školním, dnes Komenského náměstí. Abychom měly ale prohlídku kompletní, zastavíme se na začátku parku, kde je umístěn Památník padlým 1914 - 1920, jenž má zajímavou historii.

 

Krátce před koncem 1. sv. války boleslavští radní vyhlásili sbírku na tento památník. Václav Klement věnoval jednoho úředníka i s psacím strojem, přispívali občané, spolky i firmy. Podstavec sochy vytvořil absolvent AMU a žák Jana Kotěry Karel Mauermann ve svém kamenictví na Výstavišti. Sochu, československého legionáře ve francouzské uniformě, nakročeného kupředu a chystajícího se zaútočit v ruce držícím granátem, vytvořil sochař Josef Matějů z Kosmonos, žák J. V. Myslbeka.

 

Slavnostní odhalení šest metrů vysokého pomníku se uskutečnilo 1. 7. 1923, v předvečer šestého výročí bitvy u Zborova za účasti nejen autorů. Do oslav se zapojila vojenská hudba, která doprovázela řadu živých obrazů. V divadle uvedl soubor Kolár hru Probuzenci od Adolfa Šubrta. Slavnostního průvodu se zúčastnily všechny městské spolky v krojích a mnoho občanů města. O pět let později, 28. 10. 1928 byla do pomníku vložena prsť „skropená krví našich legionářů z bojů československých jednotek", nejen od Zborova, ale i z Terronu, Vouziers a Doss Alta. Památník a prostranství kolem něj bylo pojímáno jako pietní místo, u něj se konaly všechny vojenské či spolkové slavnosti, zde se shromažďovali lidé při významných událostech.

 

V roce 1940 byl pomník odstraněn a místo upraveno tak, aby nezůstala žádná připomínka na boj Čechů za svobodu. Po skončení války se na skládce v Libni našlo torzo, naštěstí poprsí a hlava, ale s poškozeným obličejem. Torzo bylo v roce 1945 slavnostně umístěno na podstavec. Vrátila se na své místo i prsť, kterou ukryl spolu s dalšími památkami mladoboleslavský policejní ředitel Josef Adam. Jeho syn předal schránku Josefu Botkovi, italskému legionáři a členovi Zemského národního výboru.

Protože byl pomník velmi poškozený, v roce 1947 byla vypsána veřejná soutěž na nový nejen pro padlé z 1. ale i z 2. sv. války. Josef Botka byl odstrčen do pozadí, jeho majetek byl znárodněn. Pět let trvalo, než byl vybrán návrh nazvaný Prapor sochaře Josefa Malejovského. Soudruzi ale trvali na tom, aby byl pomník postaven v sadu mezi Boleslaví a Jemníky. Místo bylo nevhodné, navíc někdo odcizil víc než 200 000 korun, určené na vztyčení pomníku. Neshody byly i o velikosti památníku. Původní měřil šest metrů, nový měl být pouze třetinový.

 

Až v roce 2013 se při rekonstrukci Komenského náměstí začalo mluvit o obnově památníku. Neobešlo se to bez sporů legionářů s radními. Ti trvali na jiném místě v parku, aby nevadil rostlinám, nechtěli ani obnovit původní schránky z bojišť. Legionáři trvali na původním místě, které podtrhuje význam památníku, nechtěli ho odstrčit někam stranou.

 

Pomník Obětem 1. sv. války

Legionářům bylo vyhověno, podle archivních fotografií se měla vyrobit i nová socha. Sádrový model měl spoustu chyb, chyběla dokonce zbraň v ruce legionáře. Spory byly tentokrát o výšku podstavce. Radní nechtěli žádný, legionáři s nimi nesouhlasili, chybělo by místo pro informace o památníku. Chtěli si sami sehnat peníze, které radnice odmítla poskytnout. Nakonec až na přímluvu sochaře Michala Moravce, který sochu vyrobil bez nároku na honorář, souhlasili zastupitelé s výškou 140 cm. Spory způsobily, že nebyl v den odhalení památník hotový, chyběla bronzová deska i schránka s prstí. Obnovení památníku se všemi náležitostmi se tak uskutečnilo skoro o dva měsíce později, 20. 6. 2014.

 

Ne příliš vhodným přístupem zastupitelů k památce na mnoho mrtvých na bojištích se pietní místo neobnovilo v plném rozsahu. Vzniklo vlastně jiné, se sochou, která není příliš vydařená. Na obnově schránky se podíleli studenti mladoboleslavské průmyslové školy ve svých dílnách. Zeminu vložili do mosazných pouzder slavnostně oblečení legionáři. Nově bylo přiloženo psané poselství pro příští generace.

Slavnostní odhalení památníku se zúčastnila Armáda České republiky se stráží státního praporu i stráže praporu Československé obce legionářské a praporce Roty Nazdar. Legionáři byli oblečeni ve stejnokrojích dobrovolníků z bitvy u Zborova. Přihlíželi příslušníci Československé samostatné obrněné brigády se standartou dělostřeleckého pluku, sokolové a folklorní soubor. U pomníku byl i ruský horský kanon Putilov, s nímž bojovali naši legionáři na Sibiři a který městu zapůjčil Vojenský historický ústav. Po oba dny, kdy se konalo slavnostní odhalení, jak v roce 1923, tak i v roce 2014 pršelo. Legionáři i všichni diváci v této shodě náhod viděli propojení a sounáležitost.

 

Okolí památníku je nyní pěkně upraveno, lidé mohou volně procházet kolem, jistě i děti se zastaví a alespoň jednou si přečtou, co tato socha vyjadřuje. My všichni bychom měli vzpomenout na lidi, kteří dokázali bojovat za naši svobodu a bohužel domů se již nevrátili.

 

Část, která se dochovala z pomníku Josefa Matějů, je uložena v boleslavské Galerii pod věží. Lze si ji tu prohlédnout, při mé poslední návštěvě těchto prostor jsem si ji i vyfotila. Na prvním obrázku u článku vidíte vše, co se zachovalo z původního památníku legionáře zničeného nacisty za okupace.

 

V příštím díle již opustíme Komenského náměstí a vydáme se na cestu kolem budovy pošty do Klaudiánovy, Lukášovy a Jaselské ulice. Je tam několik zajímavých míst, která vám nabídnu.

 

Literatura - Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Boleslavští autoři - Mladá Boleslav od minulosti k dnešku

Karel Herčík – Historické perličky z Mladoboleslavska

Karel Herčík – radniční měsíčník Boleslavan - Kapitoly z historie

Karel Herčík - Čtení o Mladé Boleslavi

Sylva Městecká – Boleslavský uličník

Václav František Rudolf - Staré obrázky boleslavské

Jiří Filip, Jan Juřena, Tomáš Pilvousek - Pomník padlým legionářům

Boleslavský deník

Wikipedie

 

Fotografie – staré fotografie jsem dostala od paní Hálové, které tímto velmi děkuji. Nové jsou mé vlastní, místa jsem fotografovala při mých procházkách městem s Jiřinkou v mysli…

Autor: Alena Prchlíková


přečteno: 827x   komentářů: 2

Komentáře

(Alena)    vloženo: 28. 05. 2019, 22:28:55

Ahoj, Dášo, také zdravím z deštivého Zámostí. My jsme rádi za každou kapku, ubývá nám voda, zůstaneme na suchu. Letos je to lepší, sudu jsou plné, zítra kupujeme další, abychom měli dostatečnou zásobu, když už nějaká voda spadne. My jsme v nějakém pásmu, kde málo prší, před námi se to zastaví a u nás nic. Jsme závislí na spodní vodě a té je stále méně a méně.

Díky za chválu, ale pro mě je to vzpomínání na mládí. Dost si pamatuji nebo mi to najednou při psaní naskočí, další jsem načetla a něco, hlavně letopočty najdu na wikipedii. Lidi z okolí čekají na další články, někteří už mi psali, jestli jsem skončila, že to není celé, když jsem místo psaní šila a vyšívala knížky pro vnučku. Ti, co bydlí dál, to mají složitější. Je to stále o jednom městě. Mnozí koukají do mapy a dokonce mám jednu paní, která hádá, kam se vrtnu příště a docela jí to vychází. Já se vždycky snažím, aby v každém článku bylo i něco všeobecného, aby se ti vzdálenější dověděli o zajímavých lidech nebo třeba tradicích, které neznají. To bude i případ pana Trévala. Když nic jiného, nyní víš, že někdo takový na světě byl a něco předal dalším lidem. A třeba někdy v budoucnu o něm zaslechneš a budeš vědět, kam ho zařadit. U nás jeho knihy mají, ale nepůjčují je. Do několika jsem nahlédla v knihovně, je to psaní trochu jiné, než na co jsme dnes zvyklí. Ale nevadí, v mém případě je to celkem jedno, mě vadí i Michal Viewegh, jemu také příliš nerozumím, nepamatuji si, co čtu.

Jsem moc ráda, že články čtou i ti, kteří v Boleslavi nebydlí a snad jim přinesou něco nového a zajímavého. Našla jsem i různé souvislosti s Brnem nebo i s Třebíčí, historie je skládanka, vše se prolíná. Díky za podporu...

(Dáša)    vloženo: 28. 05. 2019, 21:30:22

Zdravím Alenko,

tak jsem si na dnešní procházku Boleslaví vzala deštník, (předpokládám, že u vás taky prší). Při čtení pasáže o městském pivovaru jsem si vzpomněla na ulici v našem městě, kde stával pivovar. Jako dítě jsem tudy chodívala a zvláště v jednom místě jsem mívala strach nebo pocit, že na mě z té díry někdo vyskočí. Možná to byl vstup do sklepů nebo nevím, taková tmavá díra. Alespoň tehdy jsem to tak vnímala. Dnes už je samozřejmě vše jinak, ulička už neexistuje. Někde v těchto místech stojí, jak jinak, obchodní domy. Jezdí plno aut, současnost i budoucnost je zářivá...

Obdivuji, co všechno dokážeš zjistit, popsat, musí za tím být spousta času a mravenčí práce. Každý článeček přinese něco nového. Např. o Emilu Trévalovi jsem dnes "slyšela" poprvé. Něco jsi od něj četla? Koukala jsem a u nás v knihovně žádný titul nemají.

Přeji další chuť do psaní.


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
třista deset:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nejnověji komentované

přečteno: 86x   komentářů: 7, nejnovější: 12. 09. 2019, 09:09:51
přečteno: 196x   komentářů: 2, nejnovější: 05. 09. 2019, 12:44:24
přečteno: 173x   komentářů: 3, nejnovější: 02. 09. 2019, 21:08:50
přečteno: 293x   komentářů: 3, nejnovější: 26. 08. 2019, 12:37:48
přečteno: 279x   komentářů: 6, nejnovější: 24. 08. 2019, 20:31:20
přečteno: 1581x   komentářů: 4, nejnovější: 27. 06. 2019, 09:52:08
přečteno: 827x   komentářů: 2, nejnovější: 28. 05. 2019, 22:28:55
přečteno: 837x   komentářů: 2, nejnovější: 15. 05. 2019, 22:31:36

Nejčtenější

přečteno: 11128x   
přečteno: 9551x   
přečteno: 8672x   
přečteno: 8634x   
přečteno: 7524x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
třista deset:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 16. 9. 2019