joudaweb - časopis Čekanka

"Pohádka" druhá o Rafaelovi Kubelíkovi

28. dubna 2020 09:28:00

zdroj: Wikipedie

Dlouho toužebně očekávaný syn...

Tento dlouho toužebně očekávaný syn slavného houslisty Jana Kubelíka se poprvé rozkřičel 29. června 1916 na otcovském zámku Býchory, a i když jeho život měl daleko do pohádkového příběhu o chudém chlapci, jenž se stal navzdory nuzným poměrů světově uznávaným velikánem, stojí za připomenutí.

 

Synek, z nějž šel až strach

Rafael už od dětství věděl, co je to zámecký přepych a sláva, neboť jméno jeho otce bylo v té době stejně známé jako Carusa či Emy Destinnové. Hudba zněla jeho domovem od narození, všichni jeho sourozenci měli hudební nadání, ale jemu se dostalo mírou vrchovatou.

Přesto nelze říci, že mu život nenachystal i trní. K jeho kolébce se totiž skláněly tři sudičky, z nichž dvě měly tehdy zřejmě depresi, neboť první prohlásila: "Až vyrosteš, opustíš svou zem," a druhá si přisadila: "Přijdeš o milovaného člověka." Ovšem ta třetí - hudební múza a jasná optimistka - zakončila věštění slovy: "Staneš se světoznámým dirigentem."

Když byly Rafaelovy čtyři roky, napsal otec Jan svému bratrovi, že z toho synka jde až strach, jak se sápe na piano a chytá se houslí, a že prý vše, co mu přehraje, hned umí. A lásky plně dodal: "Dejž Bůh, aby mě přerostl aspoň o hlavu." Rafael u toto jeho přání splnil s chutí: do svých deseti let zvládl coby klavírista-samouk všechna významná díla od Handela a Debussyho a později vzpomínal, že spolu s otcem a sestrami provedli celou Wagnerovu Valkýru.

Rafael od mládí věděl, že chce být profesionálním hudebníkem, takže odmítl klasické vzdělání na gymnáziu ( i když si rodiče přáli, aby po maturitě šel na univerzitu). Otec ho kromě klavíru učil i na housle, jimž se později věnoval i na pražské konzervatoři včetně dirigentství a skladby, a byl mu velkým hudebním vzorem, k němuž celý život vzhlížel. Obdivoval na něm mj. to, že nehrál pro sebe, nýbrž pro druhé."

Odvezl si pouze malý jehličnan

Již ve svých dvaceti letech řídil Rafael Českou filharmonii a doprovázel svého otce i za velkou louži, kde dirigoval americké orchestry. Dostal několik nabídek na místo šéfdirigenta, které se takříkajíc neodmítají, které však on odmítl, jist si tím, že ještě není dostatečně připraven. Díky českým filharmonikům však svá dirigentská učednická léta výborně zvládl, na což vzpomínal takto:"Každá zkouška, každý koncert byly pro mne lekcemi.(...)

Vážil jsem každé gesto, každou chybu v orchestru jsem hledal nejprve u sebe, a když jsem přesnou analýzou vyloučil chybu vlastní, teprve pak jsem korigoval orchestr." V roce 1940 překonal následky zápalu mozkových blan, o dva roky později zastoupil nemocného Václava Talicha, stal se uměleckým ředitelem České filharmonie, a navzdory okupaci dokázal dostat do svého repertoáru českou hudbu, která tvořila polovinu jeho programu. Tehdy se také oženil s českou houslistkou Ludmilou Bertlovou.

Po druhé světové válce čekalo Rafaela těžké rozhodování kvůli druhé totalitě, která mu vstoupila do života a která byla (ve srovnání s tou nacistickou) o to horší, že přicházela od vlastních lidí. A protože nechtěl pomáhat při likvidaci české kultury, udělal to, co mu předpověděla první depresivní sudička:jak později řekl:"Opustil jsem svou vlast, abych nemusel opustit svůj národ."

Možná díky třetí, optimistické sudičce dostal právě tehdy pozvání, aby dirigoval v Edinburghu Dona Giovanniho. Smlouvu podepsal tři dny po osudném komunistickém puči, pak nasedl v Praze Ruzyni se svou ženou a malým synkem Martinem do letadla a po přeletu hranic oznámil, že se do vlasti nevrátí. Teprve po letech zajel z Mnichova k české hranici, a z její bavorském strany si vytáhl ze země maličký jehličnan, vyrůstající z české hlíny. Dnes má strom dobrých patnáct metrů.

Život exulanta a pamětní medaile

Za hranicemi vlasti ho čekala vrcholná léta jeho umělecké dráhy. Původně se chtěl natrvalo usadit ve Velké Británii a přijmout nabídku BBC, ale roku 1949 své rozhodnutí změnil kvůli zdravotnímu stavu milované manželky, které by londýnský smog a přetrvávající přídělový sytém mohly ublížit. Přijal opakovanou nabídku chicagského symfonického orchestru, v letech 1950 - 1953 se stal jeho šéfem, a v letech 1955 - 1958 zaujal týž post v královské londýnské Covent Garden. Protože by však musel dělat ústupky, které nesrovnal se svým uměleckým svědomím, dal načas přednost "kočovnému" dirigování velkých orchestrů v Americe, Austrálii i v Evropě.

Bohužel v roce 1961 se vyplnila předpověď druhé sudičky, protože při autonehodě zemřela u švýcarského Lucernu jeho milovaná manželka. Díky hudbě se nejen dokázal s touto ztrátou vyrovnat, ale navíc se seznámil s australskou sopranistkou Elsie Morison, s níž se o dva roky později oženil. Elsie se následně z aktivní hudební činnosti stáhla, aby mohla se svým manželem trávit více času a poskytovala mu dokonalé zázemí.

Rafael Kubelík byl nejšťastnější během svého osmnáctiletého působení na postu šéfdirigenta Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, se kterým natočil i řadu dnes už legendárních gramofonových desek. Orchestr řídil až do konce své aktivní činnosti, tedy do roku 1985, byť dirigování ukončil kvůli zhoršující se artróze roku 1979.

Co se týče medaile zmínění v mezititulku, byla zlatá, a protože symbolizovala okupaci Československa v roce 1968, byla na ní zachycena žena, sražená pěti bodáky při sázení lípy.

Rafael Kubelík rozdal tuto medaili členům České filharmonie, kteří tehdy hostovali ve Švýcarsku a které uvítal ve svém domě, ale všichni museli jeho dárek při návratu domů odevzdat vedení orchestru. Ovšem stal se div a zázrak, protože jednomu filharmonikovi se podařilo medaili zatajit a převézt do Prahy.

Návrat? Ano, ale až do svobodné země

Kubelíkova světová sláva byla zřejmě důvodem, proč dostal během normalizace pozvání z Pražského hradu, aby koncertoval v Československu. Samozřejmě odmítl s tím, že dokud budou v jeho rodné zemi lidé z politických důvodu v žalářích a v pracovních táborech, do té doby bude mít každá česká píseň smutnou notu. Ačkoli toužil po návratu domů po celou dobu svého exilu,na jeho odmítnutí nezměnily přísliby, že nebude potrestán za ilegální opuštění republiky, ani ujištění, že bude moci znovu vycestovat do zahraničí. Jak napsal, nechtěl patřit k vyvoleným,kteří mají výsady, jež by měl mít každý obyvatel země.

Když bylo jasné, že do jeho vlasti přišla konečně po čtyřiceti letech vytoužená svoboda, ochotně přijel, i když se již delší dobu obával, že ze zdravotních důvodů by dirigování nezvládl. Jak se ale dozvídáme z vypravování jeho syna, byl novými poměry i pozváním tak nadšený, že začal scvičit s činkami, aby se dostal do kondice a mohl se znovu postavit před orchestr.

A tak v dubnu 1990 přistál spolu s manželkou na ruzyňském letišti, v květnu zahájil Mou vlastí Pražské jaro a v červnu oddirigoval na Staroměstském náměstí koncert pod širým nebem, který předvedly tři československé orchestry - Ćeská filharmonie, Státní filharmonie Brno a Slovenská filharmonie. S Českou filharmonií pak ještě odletěl na turné do Japonska, kde 2. listopadu 1990 řídil svůj poslední koncert. V témže roce mu byl udělen čestný doktorát Univerzity Karlovy, byl jmenován doživotním čestným šéfdirigentem České filharmonie a krátce před smrtí obdržel Ŕád britského impéria. Zemřel v srpnu 1996 ve věku 82 let, a jeho ostatky byly uloženy (vedle ostatků otce Jana) na nejprestižnějším místě Vyšehradského hřbitova - na Slavíně.

Rafael prý chvíli před svým odchodem na věčnost řekl: Tak brzy nashledanou, táto." Je proto docela dobře možné, že ti dva od té doby spolu hrají k radosti všech na nebeském kůru.

Materiály jsem čerpala z netu a citace jsem převzala z knihy Rafael Kubelík v Praze 1990-1996

Autor: Dagmar Ježková


přečteno: 566x   komentářů: 1

Nejnověji komentované

přečteno: 169x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 07. 2020, 21:10:47
přečteno: 382x   komentářů: 8, nejnovější: 30. 06. 2020, 19:40:23
přečteno: 450x   komentářů: 2, nejnovější: 21. 06. 2020, 07:17:02
přečteno: 684x   komentářů: 2, nejnovější: 14. 05. 2020, 13:15:09
přečteno: 550x   komentářů: 4, nejnovější: 12. 05. 2020, 19:41:06
přečteno: 1153x   komentářů: 14, nejnovější: 12. 05. 2020, 16:12:24
přečteno: 1878x   komentářů: 1, nejnovější: 05. 05. 2020, 18:02:22
přečteno: 655x   komentářů: 4, nejnovější: 03. 05. 2020, 20:52:20

Nejčtenější

přečteno: 12396x   
přečteno: 10847x   
přečteno: 9998x   
přečteno: 9941x   
přečteno: 9120x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
sedmset osmdesát sedm:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 12. 7. 2020