joudaweb - časopis Čekanka

Krácená ukázka z knihy „Slavní Češi a jejich blízcí“ - 2. část

12. května 2020 10:01:15

cela 267 v prvním patře pražské Pankrácké věznice

Stanislava Jarolímková

 

JULIUS FUČÍK a nejen jeho Gusta (*1903—†1943)

Fráze o nezdolném hrdinství provázely tohoto komunistu tak intenzivně a dlouho, že nutně vyvolaly nedůvěru. Ta byla oprávněná, neboť Fučíkova „mírně“ odbojářská činnost skončila již po roce a navíc nedopatřením, vypovídat začal sedm týdnů po zatčení, jeho knihu provází stále řada nejasností, dodnes není známo, co všechno prozradil, a zřejmě se již nepodaří zjistit, kolik lidí muselo zemřít kvůli jeho zoufalé snaze přežít. Připomenout je nutné i fakt, že komunisté Fučíkovi přidělili roli hrdiny bez bázně a hany ze dvou důvodů: že byl pohledný a že nepřežil. Zřejmě nelze vyloučit, že kdyby se KSČ rozhodla pro jiného mučedníka, byla by Fučíkova Reportáž zakázána právě s odůvodněním, že její autor mluvil, neboli zradil.

Pečlivě upraveny byly i zmínky o jeho soukromém životě, takže po druhé světové válce jezdívala po republice řadu let paní Gusta, která na besedách dojatě vzpomínala (někdy za dojednaný honorář) na krásná léta prožitá s milovaným a milujícím manželem. O dalších ženách, které se kolem černovlasého Julka točily, nesměla málem půl století padnout ani zmínka.

 

Reportáž s mnoha otazníky

 

Není sporu o tom, že tato „motáková“ knížka je skvěle stylisticky i kompozičně zvládnutá. Podle mého názoru ji psal člověk, který se na práci plně koncentroval, což vyvolává následující, dosud nezodpovězené otázky.

Za zamyšlení stojí, proč Fučík – pouštějící se někdy do detailů – nesdělil, kdy přesně a tudíž jak dlouho na Reportáži pracoval. Lze předpokládat, že pro to měl své důvody, ale pokusy o jejich upřesnění by byly pouhými nepodloženými dohady. Mnohé nasvědčuje tomu, že 167 lístků začal psát v březnu či dubnu (možná prý 29. března, možná 1. či 4. dubna) roku 1943 a hotov byl koncem května téhož roku; nejpilněji psal prý od 10. května, kdy se dozvěděl, že o měsíc později bude transportován k soudu do Berlína. Podle některých pramenů byla kniha dopsaná a vynesená z věznice do 22. května, kdy byl (po třinácti měsících od zatčení) uzavřen jeho spis. Podle jiných pramenů dokončil práci 9. června, kdy odevzdal najednou posledních šestnáct lístků.

S tím souvisí i otázka týkající se samotného názvu knihy: jak mohl Fučík již při psaní vědět, že 7. září 1943 bude vyřazena z provozu berlínská gilotina a on den nato proto zemře na oprátce neboli oběšením? (Na to ovšem lze namítnout, že výraz „oprátka“ užil náhodně jako symbol popravy.) Pokud vím, za okupace mohl být český vězeň popraven na pěti místech. Nejčastěji byli odsouzení lidé převáženi – stejně jako Fučík – do Drážďan či do Berlína, kde byly k dispozici gilotiny. Protože za heydrichiády tamní kati nezvládali přísun odsouzenců transportovaných z Čech, byla jedna gilotina instalována v Praze do pankrácké věznice, kde pod ní lidé umírali od 5. 4. 1943 do 26. dubna 1945. V Kobyliské střelnici se popravovalo od 27. 5. do 3. 7. 1942 (později už jen sporadicky) samozřejmě zastřelením a v brněnských Kounicových kolejích se odehrávaly od 4. 1. 1940 do 19. 4. 1945 popravy buď zastřelením, nebo na šibenici. (Bylo však nepravděpodobné, že by byl vězeň z pražské Pankráce převezen k popravě do Brna.)

Na odpověď čeká (zřejmě marně) i otázka týkající se místa, kam Fučík ukládal papír a tužku. Na straně 430 Reportáže vydané roku 2008 Ottovým nakladatelstvím psal o tom, jak mu Kolínský při jejich prvním setkání (za druhého stanného práva, kdy mu Fučík ještě nedůvěřoval) nabídl, že zajistí, aby mohl psát „pro venek“, a za chvíli mu přinesl papír a tužku. Jak známo, Fučík přijal tuto nabídku teprve od Josefa Hory, který nastoupil na Pankrác spolu s dalšími českými strážníky 11. února 1943. (Fučík psal zřejmě na makulatury, které dodávala věznici tiskárna a který vězni používali jako toaletní papír.)

Kolínského první lístky uložil prý „pečlivě, aby je nenašla žádná prohlídka. A nikdy jsem po nich nesáhl.“ Škoda jen, že neupřesnil, kam je uložil v onom miniprostoru tvořeném třemi, později dvěma lůžky, židlemi, stolem, poličkou a toaletou. Když se přece jen do psaní pustil a dostal od J. Hory nové lístky a tužku, opět nebyl konkrétní: uvedl pouze, že tužku uschoval do slamníku, ale o popsaných a dosud neodevzdaných lístcích ani muk. (V této souvislosti je zajímavé, že Fučík si nestěžoval na prohlídky cel, takže se vnucuje podezření, že vlastně nemusel lístky ukrývat.) S množstvím papíru, spotřebovaného na psaní, souvisí i otázka, proč na lístcích dodržoval 2 cm od levého okraje a tak zvaně odrážel i odstavce, čímž se ochuzoval o spoustu místa. (Pokud šlo skutečně o makulatury, pak odpadá otázka, proč psal pouze po jedné straně lístků.)

Nejasné je také to, jak by mohl sebevstřícnější dozorce stát delší dobu u dveří Fučíkovy cely, aby ho varoval před kontrolou, a jedním ťuknutím mu sděloval, že může psát, a dvěma ťuknutími, že musí přestat? Toho by si určitě všimli dozorcovi kolegové z ostatních pater, neboť kolem cel vedly pouze úzké ochozy. Nezapomínejme navíc na to, že Adolf Kolínský (jenž jako první vynášel motáky) byl „u ostatních dozorců v nemilosti a nenáviděn. Střežili ho, slídili po něm, používali i agentů provokatérů, ale marně. Byl neustále na stráži a na Pankráci ho k pádu nepřivedli.“

Stejně nepravděpodobné je to, že by Fučíkův spoluvězeň zakrýval svým tělem špehýrku čili okénko, jímž bylo možno zvenku kdykoli nahlížet z ochozu do cely. Onen spoluvězeň by se totiž zakrýváním oné špehýrky dopustil závažného trestného činu.

K logické otázce, jak mohl člověk vystresovaný vězněním, výslechy a nejistou budoucností, psát tak koncentrovaně, napsal F. Peroutka: „Co každý, kdo prožil nějakou dobu v pankráckém vězení, naprosto jistě ví, je to, že tam snad mohl být v rychlosti napsán několikařádkový dopis tuhou, která byla skrývána ve škvíře v podlaze, ale ne tak velká a stylisticky vybroušená kniha. Z desetitisíců vězňů, kteří prošli pankráckými vězeními, ani jediný nepřipouští, že to bylo možné.“ S tím souvisí i otázka, jak si mohl Fučík po odevzdání dokončené várky přesně pamatovat návaznost várky následující, takže nikde není znát, že by šlo o „nastavovanou kaši“? Nechával si snad poslední lístek u sebe, byť tím zvyšoval riziko, že bude při prohlídce cely objeven a zabaven? Přitom v rukopisu (jak potvrdili i kriminalisté) jen málo škrtal a přepisoval.

Nezodpovězená zůstává také otázka, zda Fučík psal knihu skutečně v pankrácké cele. Podle některých pramenů totiž mohl psát v centrální úřadovně Pečkárny, kde pracoval jako pomocná síla a měl volný pohyb po budově. (V tom případě by ovšem nemuseli Kolínský a Hora riskovat.) Ovšem je myslitelné, aby mu gestapo umožnilo psát právě zde o těžkém životě zatčených? (Vždyť ani z Terezína nesměli internovaní Židé psát o tamním životě.)

Není divu, že se po válce mezi lidmi šeptalo, že Fučík unikl popravě a že pracoval na rukopisu až po válce, a to pod ochranou a dozorem strany. Tím by se vysvětlilo nejen to, že evidentně bez obav vyjmenovával lidi, kteří mu pomáhali, ale i to, že byl plně koncentrovaný, dodržoval předepsané okraje a odrážel odstavce. Jasné by bylo i to, proč sám sebe nechal v knize zemřít právě na oprátce. Podle oné šeptandy však jen co dopsal poslední řádky, komunisté ho v rámci „zakonzervování“ mládím zářícího schváleného komunistického idolu tajně sprovodili ze světa.

SOUVISEJÍCÍ ZAJÍMAVOSTI:

---Podle mnoha historiků si Fučík o zatčení v podstatě sám říkal. Vždyť ještě na jaře 1942, kdy už šlo do tuhého, vnímal ilegalitu a konspiraci s lehkomyslností sobě vlastní jako dobrodružnou hru. Chodil po ulicích nejen s doklady, které prý byly na první pohled falešné, ale i s pistolí (či pistolemi), která (které) mohla(y) být u něj nalezena(y) při namátkové pouliční kontrole. Přitom jistě věděl, že podle nařízení z 1. srpna 1939 (a jeho obnoveného znění z 6. května 1942) bylo nelegální držení zbraně trestným činem, za který okupanti vynášeli bez dlouhých průtahů trest smrti; pouze v lehčích případech mohl zvláštní soud uložit trest káznice. Ve srovnání s tím byl jeho „divadelní“ převlek za postaršího kulhajícího profesora Horáka pouhou recesí. Pražané ho v něm totiž snadno poznávali, na což například herec František Kovařík vzpomínal takto: „Fučíka jsem potkal jednou v tramvaji cestou do Podolí: kulhající pan profesor s holí, v ošuntělém zimníku. Asi jsem v té tramvaji nebyl sám, kdo ho poznal, on to také jistě věděl, ale nikdo nic. Taková to tenkrát za války byla naše společná, nerežírovaná hra.“ Lidé mu dali přezdívku „dítě s plnovousem“.

---Fučík byl v březnu 1946 na VIII. sjezdu KSČ oficiálně schválen jako symbol domácího odboje proto, že byl (jak jsme si řekli v úvodu) pohledný a že nepřežil. Podle pravicového novináře Ferdinanda Peroutky to sice vyvolalo zděšení, ale zároveň bylo jasné, že „je vždy dobře, jestliže symbol je také fyzicky hezký.“ Zatímco „Vančura byl nepříjemně holohlavý (…), Fučík měl černé, kučeravé vlasy, snědou pleť, jiskřivé oči a byl krásný jakousi cikánskou krásou.“ (Málo je známo, že Fučíkův vzhled obdivovala i M. Pujmanová.) A co se druhého důvodu týče, šlo o to, že smrt zaručila, aby jeho pohledná atraktivní tvář nezestárla a hlavně aby on nemohl udělat nic nepředloženého a nevhodného (například změnit názor na SSSR).

Autor: Stanislava Jarolímková


přečteno: 1319x   komentářů: 2

Nejnověji komentované

přečteno: 390x   komentářů: 5, nejnovější: 07. 10. 2020, 23:06:08
přečteno: 207x   komentářů: 1, nejnovější: 23. 09. 2020, 18:23:10
přečteno: 512x   komentářů: 1, nejnovější: 09. 08. 2020, 23:04:26
přečteno: 1104x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 07. 2020, 21:10:47
přečteno: 1759x   komentářů: 8, nejnovější: 30. 06. 2020, 19:40:23
přečteno: 1319x   komentářů: 2, nejnovější: 21. 06. 2020, 07:17:02
přečteno: 1454x   komentářů: 2, nejnovější: 14. 05. 2020, 13:15:09
přečteno: 1239x   komentářů: 4, nejnovější: 12. 05. 2020, 19:41:06

Nejčtenější

přečteno: 12910x   
přečteno: 11354x   
přečteno: 10453x   
přečteno: 10357x   
přečteno: 9610x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
šedesát čtyři:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 20. 10. 2020