joudaweb - časopis Čekanka

Letos to bude poprvé, co si budu přát, aby rok 2021 byl lepší než předchozí. Nikdy jsem takové přání neměla. Ani jsem nemusela. Žádný rok pro mě nebyl ničím výjimečný, nedařilo se mi tak moc, že bych si přála zůstat navždy v tomto roce, zároveň nebyl ani tak katastrofální, aby se to nedalo vyřešit, přežít nebo vydržet. Ale rok 2020 je pro mě hodně zvláštní.

Už dlouhou dobu se odhodlávám k sepsání tohoto článku. Byla bych mnohem radši, kdybych žádnou takovou zkušenost neměla, jenže člověk míní a bůh mění. Znáte to?

Já a akné by se dalo shrnout do dvou slov - nekonečný příběh.

Je ode mě víc než fér, abych se s vámi podělila o to, jak dopadl můj předprodej. Celou dobu jsem se vás snažila informovat o průběhu mé knížky, a tak cítím jakousi povinnost, podělit se s vámi o konec. Teď už jen, jestli to bude stejný konec, jako bývá v pohádkách.

Tímto článkem mi dovolte povědět vám něco o mé knize. Vydat knihu je mým největším snem, jak už jsem se zmínila v předchozím článku. A z každého krůčku ke splnění si svého snu jsem měla ohromnou radost. Volala jsem domů svým rodičům a sdílela s nimi všechny novinky. Jsem už prostě taková.

Hned jakmile jsem dostala obálku velikosti A5 do ruky a spatřila oranžový čtvereček s bílou tečkou a pomlčkou uvnitř, došlo mi, že je to od nich. Konečně se to děje. Konečně se můj sen mění ve skutečnost. Nepopsatelný pocit, když víte, že to, o čem jste donedávna jen snili, se za kratičký čas stane skutečností.

Všichni máme nějaké sny. Některé jsou pro nás snáz dosažitelné, o jiných zase jen sníme a doufáme, že se jednoho dne naskytne příležitost nebo zázrak a nám se podaří si svůj sen splnit. Já mám dva velké sny, které si chci rozhodně splnit a na obou dvou už nějakou dobu pracuju.

Dneska, 17. dubna 2020, mi přišla od české pošty výzva k vyzvednutí si doporučené zásilky. Očividně, podle hmotnosti, se jednalo o dopis. Přítel hádal, že to bude možná nějaké psaní ze školy, ale tím jsem si nebyla jistá. Od té doby, co vyhlásila vláda karanténu, takže od 11. března 2020, s námi se všemi škola komunikovala bezkontaktně. A to výhradně přes emaily. Urputně jsem v hlavě přemýšlela, co by to mohlo být. Žádný balíček jsem si v poslední době neobjednávala. I když by mě to velice mile potěšilo, kdyby mi přišel balíček, který jsem si neobjednala.

Seděla jsem vedle Kláry v učebně E1 a čekala na přednášku, když v tom se ve dveřích objevila špinavá blondýnka nakrátko ostříhaná a mávala na Kláru. Čím víc se přibližovala, tím víc jsem si připadala jako nějaký otravný hmyz, který se vecpal do jejich dvojičky. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Měla jsem si najít vlastní dvojičku, a ne se cpát do jiných dvojiček a dělat z nich trojičky. Jakmile na mě promluvila, pocit vzal za své.

Poslední ročník na střední byl nejtěžší ze všech ročníků, ale bohužel také nejlepší. Vždycky jsem si pro sebe říkala, že budu ráda, až odtamtud vypadnu a půjdu na vysokou a všechno bude tak jiné – nové, okouzlující, snové. Potkám nové lidi, vzniknou nová přátelství na život a na smrt. Konečně si začnu užívat ten studentský život se vším všudy. Ale na jednu stranu jsem musela sama sobě, ačkoliv nerada, přiznat, že mi střední bude sakra chybět.

Zadala jsem do vyhledávače Google slovo „pauza“ a první spojení, které vyběhlo, bylo nečekaně „pauza ve vztahu.“ Pauzu ve vztahu považuji za moderní trend dnešní doby. Lidé se raději rozejdou a jdou hledat štěstí někam jinam, než aby si řekli, co funguje, co nefunguje, a pokusili se to nějak společně vyřešit. Ale pauza nemusí být vždycky špatná. Vezměte si třeba pauzu na svačinu, ta je přeci fajn. Menopauzu vnímám něco mezi svačinovou pauzou a pauzou ve vztahu.

Jako malířka bych se soudě podle červeného slona nejspíš neuživila. Ale dneska nemám v úmyslu se zabývat tím, jak je slon na obrázku zpracovaný. Nýbrž tím, co představuje. Co pro mě představuje.

Je pátek 24. listopadu přesně 12:49 hodin odpoledne. Čekám na Křižíkově náměstí na zastávce MHD na desítku, která mě odveze až na konečnou za přítelem.

Dne 1. prosince 2017 přidala americká zpěvačka Demi Lovato novou písničku Tell me you love, v českém překladu Řekni mi, že mě miluješ.

Občas přemýšlím nad blbostmi, které se mi honí v hlavě, a občas právě takovýmto způsobem vznikne nový článek.

Občas se stane, že vám někdo z vašeho blízkého okolí vnukne nápad na napsání vašeho dalšího článku.

A vy si řeknete, a proč o tom nenapsat? Možná jsou na světě další lidé, kteří řeší právě něco podobného. Přiznejme si to na rovinu, trošku se nám uleví, když víme, že nemáme jenom my takové starosti a problémy, že jsou na světě i další jiní lidé, kteří řeší zrovna něco podobného. Už si nepřipadáme tak blbě.

Je zvláštní, jak některým lidem dělá dobře ubližovat druhým, pouštět se do nich, zda svojí práci vykonávají tak, jak by správně měli, stěžovat si na ně

vedoucímu, …

Jakmile děti dosáhnou dospělosti a úspěšně složí závěrečné zkoušky na řidičský průkaz a začnou si po brigádách vydělat nějaké peníze, už vás tolik nepotřebují.

Vždycky jsem si říkala, že když na to nebudu myslet, všechno dobře dopadne. Za den se vám stane spousta věcí, ale ne všechno má na svědomí pátek 13. Chci tím jenom říct, že vám v onen den spadne ze zdi visící obraz, ničeho se nebojte, vesmír vám neposílá žádné varovné signály, které by vás měly vystrašit či varovat před možným nebezpečím. Možná jste ho jen řádně nepověsili.

Jenže někdy je zkrátka těžké uvěřit, že se věci jen tak, z důvodu, který má na svědomí naše rozhodování v minulosti.

A pro mě je po dnešním pátku 13. ještě mnohem těžší uvěřit, že je to den jako každý jiný, přišla jsem o velkou část své důstojnosti a málem i o svůj vlastní prst.

No, jak se zdá, tak obsluhování na lahůdkách není zase taková brnkačka, jak se zprvu zdálo.

Z úterý na středu nemůžu usnout. Neustále totiž musím myslet na přítelovu minulost, respektive na jednu kontaktní osobu z jeho minulosti. Rozhodnu se proto si následujících den sjednat schůzku s člověkem, který mě zná jako vlastní boty, který sice nemá vysokoškolské vzdělání, ale pokaždé mě vyslechne a poradí.

Stejně jako holky, tak i kluci mají svá nepsaná pravidla, jak sbalit holku, která se jim líbí, která je uchvátila buď na první pohled nebo až po desátém pivu. Je to hnusný, možná i trošičku pravdivý, ale říká se, že po desátém pivu je každá holka hezká a ve tmě jsou všechny kočky stejný.

Myslíte si, že o vás nikdy žádný kluk nestál.

Myslíte si, že jste se nikdy žádnému klukovi nelíbila.

Ovšem tomu tak vůbec být nemusí.

Možná, že jste jen nereagovala na jeho signály, které vysílá tak, aby nebylo na první pohled zřejmé, že se mu líbíte.

Nedávno jsem na internetu četla zajímavý článek ohledně taktik, které používají kluci k získání slečny, která se jim líbí.