joudaweb - časopis Čekanka

Jak jste na tom s kávou? Kolik jich denně vypijete? Máte radši rozpustnou, nebo tzv.turka? V dnešní uspěchané době je káva oblíbený nápoj snad všech věkových kategorií. Začínáte svůj den ranní kávou? Já ano. A moc ráda si ji vychutnám.

Žádný návod na to, jak žít šťastný a spokojený život, bohužel neexistuje. A kdyby jo, bylo by to příliš snadné, možná by nás to ani netěšilo, na rozdíl od toho, když si každý z nás na to přijde sám.

Uznávám, že ne každého zajímá historie Prahy, ale občas si i její návštěvníci rádi přečtou něco, co se o ní běžně nedozvědí. Proto vám nabízím jedno Pražské okénko, týkající se slavného Maroldova panorama, k němuž si řekneme pár málo známých detailů.

V tomto povídání nepůjde o výtky adresované lidem od filmu za to, že jim ve středověkém filmu přelétlo v levém rohu plátna či obrazovky letadlo či že v antickém dramatu kamera švenkla přes dráty vysokého napětí. Chce připomenout chybky jiného rázu, které vadí pokaždé minimálně mně, psavci, snažícímu se o maximální pravdivost až do nejmenších detailů.

Ve čtvrtek 5. listopadu jsem v doprovodu svého milujícího taťky vyrazila na takový menší výlet do Prahy. Účel cesty byl jasný – podepsat osmnáct výtisků mojí knížky, nafotit nějaké promo fotog...

Už dlouhou dobu se odhodlávám k sepsání tohoto článku. Byla bych mnohem radši, kdybych žádnou takovou zkušenost neměla, jenže člověk míní a bůh mění. Znáte to?

Já a akné by se dalo shrnout do dvou slov - nekonečný příběh.

Poslední ročník na střední byl nejtěžší ze všech ročníků, ale bohužel také nejlepší. Vždycky jsem si pro sebe říkala, že budu ráda, až odtamtud vypadnu a půjdu na vysokou a všechno bude tak jiné – nové, okouzlující, snové. Potkám nové lidi, vzniknou nová přátelství na život a na smrt. Konečně si začnu užívat ten studentský život se vším všudy. Ale na jednu stranu jsem musela sama sobě, ačkoliv nerada, přiznat, že mi střední bude sakra chybět.

jsou to už vzpomínky... 2 roky.

aneb

"za všechno může čas"

Kameny, o nichž bude řeč, nebyly samozřejmě ledajaké. Byly velké, podlouhlé, hladké, naskládané pěkně jeden vedle druhého podél delší strany domu. Za deště na nich ťapkal déšť, ony se za to vděčně leskly a ve svých malých prohlubních ukrývaly malé loužičky vody, které za sluníčka pomalu, pomaloučku vysychaly. Protože však sluneční paprsky nedosáhly všude, stávaly se tyto prohlubně lákadlem pro včelky, které sem zalétávaly pít. Když nastala pravá letní vedra, kameny příjemně chladily do bosých nohou copatého děvčátka, které v domě, k němuž kameny patřily, rádo sedávalo se svou babičkou vonící kořením a bylinkami.

Když jsem ji uslyšela, uvědomila jsem si, jak se mi stýská po Leoniných básničkách. To už byl jen krůček ke vzpomínce na srpen roku 2013, kdy jsme si to veršovaly o úplňku a dorůstání. Jak nám tehdy bylo lehce...

Historie pražské kolejové hromadné dopravy začala v září 1875, kdy se tu rozjela koňka neboli tramvaj tažená koni, jezdící na kolejích. Její nástupkyní se stala elektrická tramvaj, kterou veřejnosti představil poprvé František Křižík v létě roku 1891, kdy u parku Stromovka začala slavná Jubilejní zemská výstava. Tato „výstavní“ tramvaj jezdila na nedaleké Letenské pláni i po skončení výstavy, a to celkem devět let (ovšem pouze v teplých částech roku). Křižík její provoz financoval ze své kapsy a stál i u první „normální“ trati, zprovozněné roku 1896 mezi Libní a Vysočany. Krátce na to – již roku 1898 – sice vznikaly návrhy na zřízení pražské podzemní dráhy – metra, ale byly zarputile zamítány.

První cestující se svezli pod pražskou dlažbou teprve o 76 let později – počátkem roku 1974. V oslavných článcích a rozhovorech jsme se léta dozvídali, že nám tuto moderní formu městské dopravy „darovali“ se vším všudy sovětští odborníci, ale my si ukážeme, že ledacos bylo jinak.

Milí čtenáři, jistě víte, že několik měsíců píši seriál o Mladé Boleslavi. Těší mě váš zájem, čtenost jednotlivých příspěvků mě velmi překvapila. Mnohé informace, zejména ty z hodně dávných dob, nacházím v různých knihách. A tak jsem se jeden říjnový den vypravila do knihovny v Krnsku. Nechala se zapsat a rozhlédla se, co místnosti v sousední obci nabízejí.

Každoročně platilo, že když se vánoční svátky blížily, tedy po dobu adventu, stupňovalo se v pražských ulicích jakési slavnostní vzrušení a hemžení. Nejvíce se na Vánoce těšily samozřejmě děti – ovšem ani obchodníci nezůstávali neteční. Věděli, že předvánoční doba pro ně znamená možnost vyšších výdělků, a navíc se snažili odměňovat drobnými dárky své stálé zákazníky, aby si získali jejich přízeň (a peníze) i pro příští rok. Zákazníci samozřejmě toto jejich snažení vítali a ochotně si odnášeli domů takové pozornosti jako vánočky, kalendáře apod. Příliv kupujících očekávali nejen prodejci žijící v Praze, ale i ti, kteří se do ní sjížděli z celého okolí, aby na náměstích nabízeli své zboží.

Protože v přírodě má vše svůj logický důvod, má ho i různorodost ptačích vajec. Ta je ovlivněna prostředím, v němž dotyčný ptačí druh žije, i způsobem jeho života.

Dlouho platilo, že hlavním životním posláním žen je pečovat o manžela, děti a domácnost, a proto stačilo, když uměly číst, psát a trochu počítat. V tomto ohledu byla naše země velmi tradicionalistická, ale naštěstí příslušnice něžného pohlaví svoje právo na vzdělání získaly – i navzdory tvrzení odpůrců zejména ženského vysokoškolského studia, že „žena má přece lehčí mozek“.

Milí čtenáři, začíná nám adventní období. Zatímco minulé roky vítala toto období Jiřinka nebo já články z historie nebo tradic, letos vám nabízím úryvek z knihy Malomocná, kterou přeložila, a musím podotknout, že skvěle, naše Táňa Kubátová.

Než se dnešní Národní muzeum začalo rozhlížet z horní části pražského Václavského náměstí, putovalo po metropoli a radost ze života mu kazila řada problémů. Naštěstí však většinu z nich překonalo a počátkem našeho století dokonce dostalo – jak si již dávno přálo – další nedaleko stojící budovu.

V souvislosti s odchodem Karla Gotta se rozvířily debaty o tom, zda bude uložen na Vyšehradský hřbitov. O tom samozřejmě má právo rozhodovat výhradně jeho rodina, ale já chci opravit léta tradovaný omyl, neboli chci ukázat, že Vyšehradský hřbitov není Slavín ani se nenazývá Slavínský hřbitov. Slavín je ve skutečnosti velmi malá část zdejšího hřbitova, nacházející se na jeho východní straně, a tvoří ho 11 metrů dlouhá krypta s ostatky významných českých osobností, a malé návrší se širokým schodištěm a sochami. Nabízím proto mírně upravený text z druhého dílu své knihy „Co v průvodcích o Praze nebývá“, kde se této části Vyšehradského hřbitova věnuji.

Jde o známou obrovskou kostru známou pod nesprávným názvem „velryba“, která láká velké i malé návštěvníky historické budovy pražského Národního muzea, stojící v horní části Václavského náměstí. Než si tento slavný exponát představíme, předešlu, že plejtvák myšok patří – spolu s velrybou, sviňuchou a delfínem – mezi kytovce, je to savec, neboť je teplokrevný, dýchá vzduch pomocí plic, samičky po ročním těhotenství rodí živá mláďata a živí je mateřským mlékem. Po plejtváku obrovském je druhým největším tvorem na Zemi. Tvrzení, že Národní muzeum hostí velrybu, přežívá z 19. století, kdy se všem kytovcům říkalo velryby; za zmínku možná ještě stojí, že kytovci pohybují ocasem nahoru a dolů, zatímco ryby jím pohybují ze strany na stranu.

Prokop Diviš žil v letech 1696—1765, stal se doktorem filosofie a bohosloví, a působil jako kněz v Příměticích u Znojma. Měl svým způsobem štěstí v tom, že byl členem řádu premonstrátů, jehož členové měli za úkol zaměřovat se na rozvíjení vědecké práce. Zaujaly ho přírodní vědy, a tak nebylo divu, že jeho pozornost vzbudila tajuplná síla, která – jak tušil – dokáže podivné věci. Měl ovšem trochu smůlu v tom, že žil na venkově, kde ještě dlouho panovala nedůvěra ve vše nové a neznámé. Paradoxně mu však příliš nepomohl ani zájem samotné Marie Terezie.