joudaweb - časopis Čekanka

aneb pojď do pelíšku

Nastal čas, kdy se mnoho z nás nevidí se svými vnoučaty, tak je příjemné alespoň se vracet ve vzpomínkách...

Dlouho toužebně očekávaný syn...

Seděla jsem vedle Kláry v učebně E1 a čekala na přednášku, když v tom se ve dveřích objevila špinavá blondýnka nakrátko ostříhaná a mávala na Kláru. Čím víc se přibližovala, tím víc jsem si připadala jako nějaký otravný hmyz, který se vecpal do jejich dvojičky. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Měla jsem si najít vlastní dvojičku, a ne se cpát do jiných dvojiček a dělat z nich trojičky. Jakmile na mě promluvila, pocit vzal za své.

Přiznávám, že mám mezi muži své favority, ovšem nepatří mezi ně herci, sportovci ani zpěváci. Jde o muže, k nimž mám nepovinnou úctu, a k nimž patří nejen například neprávem zatracovaný a přitom moderně uvažující císař Josef II., selfmademan František Křižík či skvěle píšící moudrý Karel Čapek. Před několika lety jsem k nim přibrala i neuvěřitelně obětavého a bohužel dlouho opomíjeného FRANTIŠKA DOUCHU (*1810—†1884).

Dlouho platilo, že hlavním životním posláním žen je pečovat o manžela, děti a domácnost, a proto stačilo, když uměly číst, psát a trochu počítat. V tomto ohledu byla naše země velmi tradicionalistická, ale naštěstí příslušnice něžného pohlaví svoje právo na vzdělání získaly – i navzdory tvrzení odpůrců zejména ženského vysokoškolského studia, že „žena má přece lehčí mozek“.

Řeč bude o povídání zahájeném poté, co jsem v lednu roku 2014 Janu Rosákovi nabídla, že bychom mohli v krátkých vstupech do jeho úspěšného pořadu Šťastnou cestu probírat historii trochu jinak, než bývá obvyklé. Nabídka ho zaujala, a 4. dubna onoho roku jsme na stanici Český rozhlas Dvojka odvysílali první díl.

I když v podstatě nikdo z nás nenaslouchá příliš rád jakýmkoliv radám, je zřejmé, že někdy se to přece jen vyplatí. Ovšem musíme si být jisti, že ten, kdo radí, nám má skutečně co říci.

Jako malířka bych se soudě podle červeného slona nejspíš neuživila. Ale dneska nemám v úmyslu se zabývat tím, jak je slon na obrázku zpracovaný. Nýbrž tím, co představuje. Co pro mě představuje.

Nedávno jsem potkala bývalou spolupracovnici. Přesto, že je již v důchodu, vypadalo to, jakoby se jí léta netýkala: nepřibyla jí snad ani jediná vráska, trochu zhubla, byla pěkně nalíčená a měla zajímavý přeliv. Když jsem viděla její naducanou tašku, zavedla jsem řeč na vnoučátka v domnění, že jim právě veze jakési vlastnoručně upečené laskominy – ovšem trefila jsem vedle.

Milí čtenáři, v předvečer svátečních dní, u strojení našeho malého stromečku mě napadlo, že bych mohla napsat vánoční přání pro vás, čtenáře čekankových příspěvků.

Dne 1. prosince 2017 přidala americká zpěvačka Demi Lovato novou písničku Tell me you love, v českém překladu Řekni mi, že mě miluješ.

Občas přemýšlím nad blbostmi, které se mi honí v hlavě, a občas právě takovýmto způsobem vznikne nový článek.

Občas se stane, že vám někdo z vašeho blízkého okolí vnukne nápad na napsání vašeho dalšího článku.

A vy si řeknete, a proč o tom nenapsat? Možná jsou na světě další lidé, kteří řeší právě něco podobného. Přiznejme si to na rovinu, trošku se nám uleví, když víme, že nemáme jenom my takové starosti a problémy, že jsou na světě i další jiní lidé, kteří řeší zrovna něco podobného. Už si nepřipadáme tak blbě.

Je zvláštní, jak některým lidem dělá dobře ubližovat druhým, pouštět se do nich, zda svojí práci vykonávají tak, jak by správně měli, stěžovat si na ně

vedoucímu, …

Jakmile děti dosáhnou dospělosti a úspěšně složí závěrečné zkoušky na řidičský průkaz a začnou si po brigádách vydělat nějaké peníze, už vás tolik nepotřebují.

Vždycky jsem si říkala, že když na to nebudu myslet, všechno dobře dopadne. Za den se vám stane spousta věcí, ale ne všechno má na svědomí pátek 13. Chci tím jenom říct, že vám v onen den spadne ze zdi visící obraz, ničeho se nebojte, vesmír vám neposílá žádné varovné signály, které by vás měly vystrašit či varovat před možným nebezpečím. Možná jste ho jen řádně nepověsili.

Jenže někdy je zkrátka těžké uvěřit, že se věci jen tak, z důvodu, který má na svědomí naše rozhodování v minulosti.

A pro mě je po dnešním pátku 13. ještě mnohem těžší uvěřit, že je to den jako každý jiný, přišla jsem o velkou část své důstojnosti a málem i o svůj vlastní prst.

No, jak se zdá, tak obsluhování na lahůdkách není zase taková brnkačka, jak se zprvu zdálo.

Z úterý na středu nemůžu usnout. Neustále totiž musím myslet na přítelovu minulost, respektive na jednu kontaktní osobu z jeho minulosti. Rozhodnu se proto si následujících den sjednat schůzku s člověkem, který mě zná jako vlastní boty, který sice nemá vysokoškolské vzdělání, ale pokaždé mě vyslechne a poradí.

Všem, kteří jste rádi četli články Jiřiny Tabáškové, či kteří jste ji třeba jen obdivovali za její píli a tvůrčí zápal, jsem bohužel nucena oznámit, že jubilejní dvoustý Jiřinin článek zůstane už navždy posledním jejím příspěvkem do Čekanky.

Nedávno jsem na internetu četla zajímavý článek ohledně taktik, které používají kluci k získání slečny, která se jim líbí.

Jak jsem slíbila, v tomto článku budu psát o velmi zajímavém člověku, jehož vzpomínky na válečnou dobu jsem nedávno četla. V nich Karel Sellner psal především o vojenské stravě. A protože to bylo čtení velmi zajímavé, a navíc se jedná o muže, který působil po celý svůj život na Mladoboleslavsku, nabízím i vám jeho pohled na své působení v 1. světové válce.