joudaweb - časopis Čekanka

Milí čtenáři, máme advent! Období příprav a úklidu. Chystáme se na sváteční dny podle svého naturelu. Někdo změnil svoje bydlení ve válečnou zónu a bojuje s každým zrníčkem prachu, někdo pojal úklid volněji a spíše se zaměří na jinou činnost. Je to vcelku jedno, důležité je, abychom ve své dušičce byli se svým počínáním spokojeni.

Chcete ušetřit za dárky? Pokud ano, inspirujte se níže

Ve čtvrtek 5. listopadu jsem v doprovodu svého milujícího taťky vyrazila na takový menší výlet do Prahy. Účel cesty byl jasný – podepsat osmnáct výtisků mojí knížky, nafotit nějaké promo fotog...

Jistě jste něco podobného zažili sami. Šli jste po ulici a za vámi se odvíjel monolog na téma „poslouchat se musí“, obsahující výčet všeho, co by se mohlo neposluchovi stát. Ohlédnete se po způsobně neodmlouvajícím dítku – a on si tam klidně ťape pes. V duchu se usmějete, ale podvědomě cítíte, že z hlasu oné paničky zněla opravdová úzkost, starost, strach o čísi život. Určitě příliš nepřeháním, že z něj přímo čišela láska.

Vím, že jsem už o říjnových událostech v Mladé Boleslavi psala, ale dostala se mi do rukou publikace, kde jsou nové informace, a tak přidám další článek k tomuto významnému dni. Tentokrát se zaměřím pouze na místní poměry, ty národní jsem popsala v minulé stati, můžete si připomenout, jsou v ní i některé události mladoboleslavské. A tak se vydejme do víru historických okamžiků. Pro přehlednost se mnohde uchýlím k jednoduchému výčtu, tak jak šel čas...

Inspirací pro napsání tohoto článku mi bylo zkouškové období, květen-červen 2020.

U babičky se smí všechno

Letos to bude poprvé, co si budu přát, aby rok 2021 byl lepší než předchozí. Nikdy jsem takové přání neměla. Ani jsem nemusela. Žádný rok pro mě nebyl ničím výjimečný, nedařilo se mi tak moc, že bych si přála zůstat navždy v tomto roce, zároveň nebyl ani tak katastrofální, aby se to nedalo vyřešit, přežít nebo vydržet. Ale rok 2020 je pro mě hodně zvláštní.

aneb pojď do pelíšku

Nastal čas, kdy se mnoho z nás nevidí se svými vnoučaty, tak je příjemné alespoň se vracet ve vzpomínkách...

Dlouho toužebně očekávaný syn...

Seděla jsem vedle Kláry v učebně E1 a čekala na přednášku, když v tom se ve dveřích objevila špinavá blondýnka nakrátko ostříhaná a mávala na Kláru. Čím víc se přibližovala, tím víc jsem si připadala jako nějaký otravný hmyz, který se vecpal do jejich dvojičky. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Měla jsem si najít vlastní dvojičku, a ne se cpát do jiných dvojiček a dělat z nich trojičky. Jakmile na mě promluvila, pocit vzal za své.

Přiznávám, že mám mezi muži své favority, ovšem nepatří mezi ně herci, sportovci ani zpěváci. Jde o muže, k nimž mám nepovinnou úctu, a k nimž patří nejen například neprávem zatracovaný a přitom moderně uvažující císař Josef II., selfmademan František Křižík či skvěle píšící moudrý Karel Čapek. Před několika lety jsem k nim přibrala i neuvěřitelně obětavého a bohužel dlouho opomíjeného FRANTIŠKA DOUCHU (*1810—†1884).

Dlouho platilo, že hlavním životním posláním žen je pečovat o manžela, děti a domácnost, a proto stačilo, když uměly číst, psát a trochu počítat. V tomto ohledu byla naše země velmi tradicionalistická, ale naštěstí příslušnice něžného pohlaví svoje právo na vzdělání získaly – i navzdory tvrzení odpůrců zejména ženského vysokoškolského studia, že „žena má přece lehčí mozek“.

Řeč bude o povídání zahájeném poté, co jsem v lednu roku 2014 Janu Rosákovi nabídla, že bychom mohli v krátkých vstupech do jeho úspěšného pořadu Šťastnou cestu probírat historii trochu jinak, než bývá obvyklé. Nabídka ho zaujala, a 4. dubna onoho roku jsme na stanici Český rozhlas Dvojka odvysílali první díl.

I když v podstatě nikdo z nás nenaslouchá příliš rád jakýmkoliv radám, je zřejmé, že někdy se to přece jen vyplatí. Ovšem musíme si být jisti, že ten, kdo radí, nám má skutečně co říci.

Jako malířka bych se soudě podle červeného slona nejspíš neuživila. Ale dneska nemám v úmyslu se zabývat tím, jak je slon na obrázku zpracovaný. Nýbrž tím, co představuje. Co pro mě představuje.

Nedávno jsem potkala bývalou spolupracovnici. Přesto, že je již v důchodu, vypadalo to, jakoby se jí léta netýkala: nepřibyla jí snad ani jediná vráska, trochu zhubla, byla pěkně nalíčená a měla zajímavý přeliv. Když jsem viděla její naducanou tašku, zavedla jsem řeč na vnoučátka v domnění, že jim právě veze jakési vlastnoručně upečené laskominy – ovšem trefila jsem vedle.

Milí čtenáři, v předvečer svátečních dní, u strojení našeho malého stromečku mě napadlo, že bych mohla napsat vánoční přání pro vás, čtenáře čekankových příspěvků.