joudaweb - časopis Čekanka

A další příběh...

23. dubna 2015 21:37:00

...ze života.

 

Zvu vás k přečtení...

 

Z odezvy na můj předcházející článek jsem nabyla dojmu, že možná bude pro všechny mé čtenáře zajímavé přečíst si ještě něco o dalších epizodách ze života z tehdejší válečné doby mé milované jednadevadesátnice, tak vás zvu...

 

Na úvod, přestože je hodně z toho všeobecně známo, přece jen pro připomenutí toho, o čem bude dnešní článek pojednávat, uvedu některá všeobecná fakta.

 

Psal se rok 1943 a Německo se čím dál více potýkalo s nedostatkem pracovních sil, podíl na tom měl především odchod velkého počtu německých mužů na frontu. Tento problém stále narůstal, nejdříve byl řešen individuálními nábory zahraničních dělníků, později byli do těchto prací zapojováni také váleční zajatci.

 

A protože nároky na produkci německých továren stále narůstaly a počet pracovních sil byl stále více nedostačující, bylo v roce 1942 rozhodnuto, že řešením bude masové pracovní nasazení obyvatel okupovaných zemí, do něhož budou zahrnuty nařízením státní správy celé ročníky, tzv. totální nucené pracovní nasazení - německy Totaleinsatz. Pro tento proces existuje výraz konskripce a týkalo se to ročníků 1922 u mužů a 1924 u mužů i žen. Bylo to také z důvodu zavření škol, a tehdejší ministr školství, když dostal požadavek se žádostí o poskytnutí ročníku 1924, tak co by příznivec Německa nezaváhal a tento požadavek splnil a mladé lidi tam na nucené práce poslal.

 

Jednou z nich byla, jak jsem již v článku předcházejícím zmínila, také moje maminka, a její tehdejší anabáze začala 3. 12. 1943, kdy byla vyslána na práci v Kuřimi u Brna do Továrny obráběcích strojů. Po krátkém tamním pobytu byla odtamtud 2. 2. 1944 transportována k totálnímu nasazení do Mnichova do továrny BMW - Flugmotorenbau. Transport totálně nasazených odjížděl z Brna do Mnichova vlaky, a to takovým způsobem, že někteří jeli vlakem, který měl rozbitá okna, a pro ty, kteří se do tohoto vlaku nevešli, byl přistaven nákladní vlak s vagóny bez oken, původně pro přepravu zvířat. Vagóny byly uzamčené, aby se nikdo nepokusil utéci. V jednom z nich vyhrazeném pouze pro ženy jela právě také maminka. Udivilo je, že vagón byl čistě vybílený, větrání bylo zajištěno, jenže tam nebyla sedadla, tak musely sedět na zemi. Každá z nich měla kufr s nejzákladnějším oblečením a potřebami osobní potřeby a kabelku s osobními doklady a přikazovacím výměrem.

 

 

Protože moje maminka od malička byla hodně odvážná, i potom po celý další život - mnohem odvážnější než já, nebyla z toho až tak moc vyděšená. Uměla trochu německy a dokázala se jakžtakž domluvit, tak doufala, že to tam snad nějak přežije, i když představu o tom, co se bude dít, neměla snad vůbec žádnou, a když přece jen, tak hodně, hodně mlhavou. To válečné řádění však děsilo... Byla ale hodně smutná z toho, že nevěděla, jak dlouho tam bude a po jak dlouhou dobu neuvidí své rodiče, kteří zdaleka nesdíleli její odvahu a měli veliké obavy...

 

Ono to tehdy bylo tak, že hodně mladých žen, aby se nuceným pracím v Německu vyhnuly, řešilo nastalou situaci rychlými vdavkami. Pokud měly známost, bylo to jednoduché, ale hodně jich to řešilo i narychlo domluveným sňatkem naslepo. Někdy pak jejich společný život dopadl dobře, někdy všelijak. Maminka také dostala několik nabídek, mimo jiné v úvahu eventuálně přicházel i onen mladý muž, syn jejich rodinné přítelkyně, o němž pojednával můj předcházející článek. Žádná vážná známost - ani on, ani nikdo jiný - to však nebyla, vlastně vůbec ani žádné náznaky nějakých bližších sympatií. A protože takový způsob řešení ani neodpovídal jejímu naturelu, tak zůstalo jen při úvahách, které nikam nevedly. To jsem teď ale trochu odbočila, ale s problémem nuceného nasazení a jeho řešením to úzce souvisí.

 

Ale zpět k tomu transportu. Původně měli vystoupit na nádraží v Mnichově-Allachu. Tamní továrna však již byla zaměstnanci dostatečně naplněna, tak je zavezli do Mnichova-Karlsfeldu, kde byla další továrna. V její blízkosti byla ubytovna - bylo to několik patrových budov a několik přízemních dřevěných baráků. Jedna budova byla přidělena právě té skupině, v níž moje maminka byla. V každém pokoji bylo ubytováno šestnáct žen. Pro úplnost - celkem jich bylo v budově ubytováno asi tři sta šedesát. Režim tam byl přísný, všechny musely být na ubytovně nejpozději v devět hodin, pak se vrátnice uzamykala. Měly však štěstí, protože to byla jedna z lepších ubytoven s plynovým vytápěním a teplou vodou ve sprchách i umyvadlech a WC bylo splachovací. Aspoň že tak...

 

Po ubytování se všichni z transportu sešli v tovární jídelně, aby se dozvěděli, co bude dál. Přišel mezi ně SS Gruppenführer se psem a ještě jedním důstojníkem nějaké nižší šarže. Přivítal je německým pozdravem - zvednutím ruky. Oni již v Kuřimi byli poučeni, že se v Německu musí přizpůsobit německým podmínkám, tak také museli pozdravit stejným způsobem.

 

SS Gruppenführer se jich pak zeptal, proč tam přijeli dobrovolně, když stav pracovních sil již mají naplněn. Zřejmě tak usuzoval z toho, že hodně lidí předtím tam přijelo za prací dobrovolně kvůli výdělku. Možná ani nebyl dostatečně informován o tom, že tam byli posláni na základě nějakého příkazu. Kdoví... Jaký však byl jeho postoj k nim - auslendrům, jak se říkalo všem občanům jiných zemí, kteří tam přijeli na práci, prokázal poznámkou, kterou bokem prohodil ke svému podřízenému: "Das macht nichts. Das ist alles Kanonenfutter." Jeho poznámku maminka zaslechla, a protože porozuměla, tak nějakým způsobem zareagovala, což mu neušlo a okamžitě se zeptal, kdo z nich umí německy. Několik se jich přihlásilo, také ona, a tím to skončilo. Poté následovala identifikace všech a kontrola dokladů - pracovní knížky, přikazovacího výměru a legitimace - v němčině nazývané kennkarte.

 

Když přišla má maminka na řadu, tak mu předložila přikazovací výměr a řekla, že tam nepřijela dobrovolně, má přikazovací výměr, a že přijet někam dobrovolně nebo na základě přikazovacího výměru, je zásadní rozdíl. Byl překvapen, protože takovou reakci asi nečekal, ale vypadalo to, že její zdůvodnění uznal. Byla tedy hodně odvážná...

 

Poté se jí zeptal na vzdělání, načež mu odpověděla, že absolvovala Odbornou školu pro ženská povolání a půl roku kuchařské školy, než byla škola na pokyn ministra školství uzavřena. Také mu pověděla, že je levačka, takže bylo vyloučeno, aby pracovala u nějakých průmyslových strojů. Po ukončení její identifikace zauvažoval "Co s vámi?".

 

Za továrnou v městské části Mnichova Ludwigsfeldu bylo rehabilitační sanatorium a nemocnice s kuchyní a jídelnou pro raněné německé vojáky a pacienty s různými dietními problémy, tak se dohodl s tamní šéfovou a určil maminku jako pomocnou sílu do dietní kuchyně. Jeho podřízený ji tam zavedl - cesta do kuchyně vedla prostorem továrny a trvala asi hodinu. Šéfová ji přijala a zároveň ji seznámila se vší prací, kterou tam bude vykonávat. Šlo o různé pomocné práce jak při přípravě jídel, při prostírání pro jednotlivé diety pacientů a po obědě účast na všech možných úklidových pracích. Pracovní dobu měla od šesti hodin do doby, kdy byly kuchyň i jídelna uvedeny do pořádku, prohlédnuty šéfovou, která jim povolila odejít. Bylo to nepravidelně většinou mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední.

 

Cesta z Karlsfeldu, kde byla ubytována, do Ludwigsfeldu trvala asi hodinu. Protože neměla povolení k průchodu přes továrnu, musela chodit podél jejího areálu po veřejné cestě. Cesta vedla mimo jiné také okolo věznice - nebyl to koncentrační tábor, ale vězení pro Němce, kteří nesouhlasili s tamním režimem. Když chodívala ráno okolo páté hodiny kolem věznice, vídávala, jak příslušník SS vězně proháněl při rozcvičce, křičel na ně "Nieder! Auf!, a když někdo nestačil, byly slyšet rány obuškem...

 

Také potkávala nákladní auta, která vezla vězně z koncentračního tábora Dachau do továrny na práci. Jednou byla svědkem, jak se při jízdě po mostě přes nějaký potok nebo menší řeku korba otevřela a několik vězňů z ní vypadlo, někteří do vody, někteří na cestu a zranili se. Protože se nemohla zastavit a sledovat, co se děje, tak musela okolo projít, jako by se nic nedělo. Byl to pro ni jeden z traumatizujících zážitků, které tam zažila. Byly ještě další... Aby se vyhnula setkáním jak s těmi auty i rozcvičkám vězňů, snažila se chodit vždy o nějakou chvíli dříve. Někdy se podařilo, někdy, bohužel, ne...

 

Zmínila jsem koncentrační tábor Dachau. Byl hodně blízko... K nahlédnutí nabízím dobovou fotografii města. O koncentračním táboru Dachau mám v úmyslu se ještě zmínit v případném dalším článku, protože toto místo také mělo svou roli v mém příběhu...

 

A to je pro tuto chvíli všechno, ale zdaleka ne všechno, co tam za dobu pobytu má maminka zažila. Další vyprávění by mohlo následovat. Máte-li zájem, tak příště...

Autor: Jiřina Tabášková


přečteno: 4860x   komentářů: 4

Nejnověji komentované

přečteno: 450x   komentářů: 4, nejnovější: 02. 01. 2021, 08:07:18
přečteno: 6504x   komentářů: 6, nejnovější: 31. 12. 2020, 18:45:26
přečteno: 625x   komentářů: 3, nejnovější: 17. 12. 2020, 10:58:08
přečteno: 1307x   komentářů: 1, nejnovější: 24. 11. 2020, 22:33:50
přečteno: 1136x   komentářů: 5, nejnovější: 07. 10. 2020, 23:06:08
přečteno: 972x   komentářů: 1, nejnovější: 23. 09. 2020, 18:23:10
přečteno: 1217x   komentářů: 1, nejnovější: 09. 08. 2020, 23:04:26
přečteno: 1915x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 07. 2020, 21:10:47

Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové

Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.

Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.

Nejčtenější

přečteno: 13458x   
přečteno: 11848x   
přečteno: 10928x   
přečteno: 10835x   
přečteno: 10171x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
sedmset třináct:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 16. 2. 2021