joudaweb - časopis Čekanka

A příběh ještě pokračuje - pelmel vzpomínek.

28. května 2015 13:02:29

Předcházející dva články obsahovaly ty nejhrozivější zážitky, které se mé mamince přihodily v průběhu jejího totálního pobytu v Mnichově.

 

Dnešní vyprávění jsem zaměřila pro mírné odlehčení...

...na pár střípků vzpomínek na různé zážitky, příhody a události a na celkový tamní život její i několika jejích nejbližších přítelkyň a spolubydlících. Je to na přeskáčku, některé vzpomínky jsou natrvalo nezapomenutelné, některé, kdesi uvnitř ukryté, při vzpomínání se vynořují a znovu připomínají...

 

Takže začínáme!

 

Výhodou bylo, že se v jedné místnosti ubytovny sešlo mimo ostatní pět děvčat z Ostravy a blízkého okolí, a i když se navzájem neznaly, tak to pro ně znamenalo jisté sblížení při vzpomínání na domov a na různé příhody z dřívějška, o nichž nezávisle na sobě věděly. Postupně se potom také seznamovaly i s ostatními děvčaty na ubytovně, a jak to u mladých děvčat bývá, a navíc za takových okolností, se jim to povedlo jednoduše a docela rychle.

 

Hned po první noci na ubytovně, když se na sebe navzájem podívaly, zjistily, že mají na tvářích štípance, a když se důkladněji prohlédly, tak je našly i na rukou. Zkrátka štěnice to způsobily. Po ohlášení někomu zodpovědnému za ubytovnu je okamžitě přemístili do nějaké stodoly, kde počkaly, až bude ubytovna vyčistěna a vydesinfikována. Nebylo to zcela jednoduché, protože bylo zapotřebí vyměnit i slamníky i veškeré přikrývky a polštáře za nové. A jak to bylo s těmi slamníky? Na ubytovnu přivezli dřevitou vlnu a povlak na slamník s tím, že si je samy musí vycpat. Výhodou pro ně bylo, že Jedna z děvčat byla vyučená čalounice, a ta jim předvedla způsob, jak to udělat, takže s tím neměly problémy a šlo jim to pěkně od rukou. Takže příští noc již byla v čistém a příjemnějším prostředí a štěnice se již znovu neobjevily.

 

Protože si sebou mohly z domova vzít pouze nejnutnější oblečení, nebylo jednoduché vybrat to nejvhodnější tak, aby jim vyhovovalo a vystačily s ním jak v zimních chladných dnech, tak na jaře i potom později. Nějak se jim to podařilo, ale složité pro ně bylo sladit oblečení tak, aby přece jen nějak vypadaly a aspoň trochu jim to slušelo - navzdory všemu dbaly na svůj zevnějšek a chtěly vypadat...

 

Za práci, kterou vykonávaly, dostávaly všechny jednotný měsíční plat 60 marek. Pracovaly šest dnů v týdnu, soboty byly pracovní, ale neděle měly volné. Využívaly toho k výjezdům a výletům do různých, protože, když už se dostaly do světa, i když za takových nepříznivých okolnosti, tak měly zájem aspoň trochu poznat co nejvíce z blízkého i vzdálenějšího okolí tamní krajiny. Jako auslendři však měly povoleno cestovat do vzdálenosti pouze 75 km. Při koupi jízdenek na vlakovém nádraží musely vždy předložit doklad totožnosti, a jestliže vzdálenost, kam měly namířeno, byla větší, pokladní je na to upozornila a jízdenky nevydala.

 

Takže několikrát se zajely vlakem podívat do Mnichova, při jednom výletu si maminka pořídila fotografii, kterou jsem připojila k textu v předcházejícím článku, prohlédly si nějaké obchody, jednou se podívaly také do kina, kde se promítalo nepřetržitě. Přišly tam tenkrát uprostřed příběhu, ale zaujal je tak, že si počkaly přes konec filmu i na jeho začátek a doposlouchaly si i začátek filmu, aby věděly, oč v něm šlo.

 

Jednou si spolu se třemi kamarádkami vyjela do Dachau. Prohlédly si město a kostel a viděly, že za městem je vyvýšenina, na níž stojí nějaká budova. Šly se tím směrem podívat, ale najednou je zastavil policista, nedovolil jim dále pokračovat, a když se jej zeptaly, co to je za budovu, řekl jim, že je to továrna na hrnce. Ukázal jim cestu, kudy jen mohou jít. Cesta vedla dachauským lesem a přivedla je k Ludwigsfeldu, a to bylo dobře, protože to bylo místo, kde maminka pracovala, takže to tam znala a bylo jednoduché se dostat zpět k ubytovně. To tenkrát ještě vůbec nevěděly, čím město Dachau vešlo do dějin, a že ta budova na kopci je onen neblaze proslulý koncentrační tábor. To všechno se dozvěděly později.

 

Prostředí a vůbec přizpůsobení se takové životní změně způsobilo, že byly všechny navzájem k sobě tolerantní, solidární, snažily se pomáhat si, radit se a společně řešit různé situace, ke kterým průběžně i náhodně docházelo. Solidární byly také k českým vězňům, se kterými v továrně pracovaly a snažily se jim různými způsoby ulehčit jejich životní podmínky v koncentračním táboře. Třeba se jim občas nenápadně podařilo podstrčit jim nějakou svačinku, dokonce i někteří vedoucí úseku byli natolik tolerantní, že to jako kdyby přehlíželi a dělali, že nic nevidí.

 

Nejen svačinkami pomáhaly, ale vymyslely i další způsoby, jak pomoci. Na tom se účinně podílela i moje maminka. Byla totiž požádána jednou spolubydlící, aby se pokusila napsat nějaký zakamuflovaný dopis tak, aby doma věděli, že žije, a že se snaží odtamtud dostat, ale že k tomu potřebuje civilní oblečení. Přemýšlela nad tím, jak to zaonačit, aby nic nebylo nápadné a rodina se dovtípila. Povedlo se to, protože po nějaké době opravdu přišel balík s oblečením. Ona spolubydlící o tom vězně hned na pracovišti zpravila a domluvili se na konkrétním místě v lese, kde mu oblečení zanechá. Tím celá záležitost pro obě skončila, ale hned příští den se tam šla ta vězňova spolupracovnice jako kdyby projít a zjistila, že oblek tam není, a když vězeň příští den v práci nebyl, tak předpokládala, že to snad dobře dopadlo a útěk se zdařil. Snad...

 

Byly rády a předpokládaly, že se akce podařila, ale současně si přitom maminka uvědomila, jak bylo nebezpečné něco takového připravit a provést, a do jakého nebezpečí by se mohla při dalším podobném pokusu eventuálně sama dostat. Koneckonců jisté okolnosti zapříčinily, že se do podobné situace již nedostala. Co to bylo a proč, o tom bude zmínka v některém dalším článku...

 

Její spolubydlící brzy zjistily, že je energická a ví si rady ve většině situací, tak se na ni často obracely o radu, protože znala, i když ne úplně, německý jazyk. Když některá onemocněla, dělala jí doprovod k lékařskému ošetření, v jednom případě až na kliniku v Mnichově, kde zrovna zažila s nemocnou nálet a velké bombardování. Na klinice odváželi tenkrát nemocné po schodech na pojízdných židlích a vozících, a ony, aby se dostaly co nejrychleji dolů do krytu, tak po příkladu jednoho lékaře, který sjížděl dolů po zábradlí schodiště, udělaly totéž. Nemohly ven, musely jít do krytu, a tím se zkomplikoval jejich návrat, a ještě k tomu bez ošetření. Do krytu postupně přicházeli další a další lidé, takže museli všichni jít stále dopředu jen jedním směrem, až nakonec po náletu vyšli úplně na jiném místě na konci Mnichova v Moosachu. Tam to ona znala, takže si opět věděla rady a dopravily se zpět do nemocnice v Karlsfeldu, odkud je právě předtím poslali do té kliniky v Mnichově. Takže se kruh v podstatě uzavřel...

 

Další zajímavá příhoda se udála opět v Mnichově při příležitosti jejich jednoho výletu. To tenkrát se procházely městem, a když už se vracely a chtěly vejít do nádražní budovy, najednou odtamtud vyšla skupina vysokých vojenských hodnostářů doprovázející toho "nejvyššího". Víme koho...

 

Všichni lidé museli ustoupit a jít směrem k budově Parlamentu, z jehož balkónu pak Adolf Hitler pronášel svůj proslov, a počkat tam po celou dobu, než jej ukončil. Teprve po ukončení jeho projevu byl povolen rozchod. Šly k Chrámu Panny Marie, aby se podívaly dovnitř, ale byl bohužel uzavřen, a to jí bylo moc líto. Už se tam, bohužel, nikdy později nepodívala kvůli okolnostem, o nichž jsem psala v předcházejících článcích.

 

Hodně děvčat na ubytovně bylo křesťansky založených, takže když nastal měsíc máj, chodily téměř každý večer na májové pobožnosti v karlsfeldském kostele, které trvaly jednu hodinu od sedmi do osmi hodin. Pak se rychle vracely na ubytovnu, aby to stihly do večerky v devět hodin.

 

Jednou po mši začala maminka česky zpívat krásnou večerní píseň, kterou slýchávala v Ostravě v kostele po májové mši. Přišel k ní kněz a ptal se jí, co to zpívá. Pokusila se mu to přeložit do němčiny, jak jen to šlo. Podal jí ruku, poděkoval a rozloučil se s ní s tím, že se příště opět setkají. Ale zase okolnosti způsobily, že už na další májovou pobožnost nepřišla.

 

Pro zajímavost uvedu text této písně:

 

Večer tichounce se sklání, denní skončená činnost,

chci pozdravit Tě, Ježíši, dáti Tobě dobrou noc.

Věčná lampa nad oltářem věští Tvoji přítomnost,

nám a všem našim milým rač nám popřát dobrou noc.

 

Možná tu píseň někdo z vás také zná?

 

A to je konec dnešního pokračování o tom, jak se totálně nasazeným žilo v době, kdy nebyly nálety, bombardování, byl relativní klid, všichni se snažili pracovat a vůbec existovat tak, aby dobu přečkali ve zdraví a mohli se snad vrátit domů.

 

Ještě se musím znovu zmínit o mé mamince. Na pracovišti, kam byla přidělena, brzy zjistili, že je odvážná, pracovitá, svědomitá a spolehlivá, tak brzy dostala povolení, že pokud bude mít zájem, těch povolených 75 km ke vzdálení se pro ni nebude závazných, ovšem s podmínkou, že na každou vzdálenější jízdu bude muset mít doklad o povolení.

 

Jak s povolením naložila a o několika povedených výletech a návštěvách u příbuzných bude příští článek. A navíc také zajímavé fotografie. Takže, budete-li mít zájem, jste již dnes zváni k jeho přečtení...

Autor: Jiřina Tabášková


přečteno: 5010x   komentářů: 3

Nejnověji komentované

přečteno: 453x   komentářů: 4, nejnovější: 02. 01. 2021, 08:07:18
přečteno: 6507x   komentářů: 6, nejnovější: 31. 12. 2020, 18:45:26
přečteno: 626x   komentářů: 3, nejnovější: 17. 12. 2020, 10:58:08
přečteno: 1308x   komentářů: 1, nejnovější: 24. 11. 2020, 22:33:50
přečteno: 1136x   komentářů: 5, nejnovější: 07. 10. 2020, 23:06:08
přečteno: 972x   komentářů: 1, nejnovější: 23. 09. 2020, 18:23:10
přečteno: 1218x   komentářů: 1, nejnovější: 09. 08. 2020, 23:04:26
přečteno: 1915x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 07. 2020, 21:10:47

Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové

Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.

Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.

Nejčtenější

přečteno: 13458x   
přečteno: 11848x   
přečteno: 10928x   
přečteno: 10835x   
přečteno: 10171x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
čtyřista šedesát tři:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 16. 2. 2021