Na úvod ještě před konkrétním vyprávěním chci pár věcí trochu povysvětlit a ujasnit. Závěry mých předcházejících článků jsou většinou otevřené s tím, že se k nim vrátím a navážu na ně někdy příště.
Původně jsem neměla představu, kolik částí seriál Vzpomínky z války bude mít, ale jak se vzpomínky vynořují, a většinou jsou zajímavé a mám pocit, že budou zajímat i vás, kdo články čtete nebo budete číst. Jak jejich obsah a množství narůstá, občas musím odskočit od dějové linky, protože je nutné pro pochopení některých věcí a událostí upřesnit, případně objasnit, oč jde.
Ostatně bývá to tak i v literatuře, že se autor vrací někam do minulosti, aby se zase vrátil zpět a navázal na předchozí děj. Bůh však chraň, že bych se chtěla přirovnávat ke členům spisovatelské obce, ale tak nějak podobně to i v mých článcích tohoto seriálu dopadá.
Takže - vedu v patrnosti všechno, co jsem neukončila, a postupně se ke všem takovým případům vrátím. Doufám, že se v tom neztratím, na nic nezapomenu a věřím, že i všichni, kdo budete články seriálu číst, se v tom zorientujete. Snad se to povede, když, tak v komentářích potom případně doplníme...
***************
V dnešním vyprávění, podobně jako v předcházejícím článku, se nebudou dít žádné hrůzy, vzpomínek na ně již bylo dost v předcházejících vyprávěních. Zmíním se o několika návštěvách mé maminky u blízkých příbuzných a několika nezapomenutelných nedělních výletech z místa jejího pobytu v Mnichově-Karlsfeldu po německé zemi a nejen tam...
Válečné období poznamenalo a zasáhlo značnou měrou do životů více členů naší rodiny. Ale to ostatně není nic nového, tak se to dělo téměř všude, i když někdy větší, někdy menší měrou...
Vzpomínáte na článek "Co v Malomocné také nebylo..." a fotografii na obálce této knihy? Jen na okraj připomínám, že je to naše teta Fany, sestra otce mé maminky, která žila od roku 1919 ve Vídni a ve zmiňovaném článku je v kostce shrnuta historie jejího zajímavého života.
Než se však dostanu k další zmínce o ní, musím ještě okrajově nastínit osud dalšího člena naší rodiny, maminčina o deset let staršího bratra. Ten po absolvování Vyšší lesnické školy v Banské Štiavnici a základní vojenské službě se pokoušel najít zaměstnání ve vystudovaném oboru, bohužel neúspěšně, nějakou dobu byl bez zaměstnání, ale stále sledoval dění okolo lesnictví, odebíral odborný lesnický časopis, a v jednom vydání v roce 1941 objevil dva inzeráty - jeden do německého Bavorského lesa a druhý do rakouského pohoří Nízké Taury ve spolkové zemi Štýrsko.
Ten rakouský inzerát jej zaujal, jenže váhal, zda na něj reagovat, nakonec jej ale do jisté míry povzbudil a snažil se zbavit všech pochybností otec, když s velkou mírou nadsázky mu řekl, že proč by neměl zkusit, vždyť se narodil v říjnu 1914 jako rakouský občan, když tehdy ještě o Československu nebyla ani zmínka. Tento "argument" znamenal poslední kapku při jeho rozhodování a přece jen na inzerát odepsal.
Jednalo se o polesí ve městě Sankt Michael ob Leoben, jehož majitelem byl baron Mayr von Melnhof.
Zde opět trochu odbočím, tentokrát do současnosti. V osmdesátých letech minulého století byl nedaleko Ostravy ve městě Paskov vybudován obrovský výrobní komplex na zpracování dřeva. Po roce 1989 byl zprivatizován a současný název firmy je Mayr-Melnhof Holz Paskov s. r. o. V těsné sousedství firmy vede dálnice, po níž často jezdíme, a vidíme, jak velké množství dřeva je na nádvoří uloženo a připraveno k dalšímu zpracování. V úvodu článku je dobová fotografie Sankt Michaelu a zde na tomto místě jsem vložila jako zajímavost podobnou fotografii města ze současnosti, kterou jsem objevila ve wikipedii.
Brzy po reakci na inzerát byl pozván k pohovoru a okamžitě přijat jako lesní adjunkt na dobu jednoho roku - bylo to v květnu 1941. Po uplynutí této doby mu majitel polesí nabídl tam dále pracovat. Rád by nabídku přijal, protože však již tehdy měl ženu a dítě, tak váhal, ale když mu nabídli okamžitě byt, nabídku přijal a ihned přijel domů vzniklou situaci řešit. Dopadlo to nakonec tak, že 27. května 1942 odjížděli všichni tři z Ostravy do Leobenu. Byl to zrovna den, kdy byl spáchán atentát na Reinharda Heydricha. Měli štěstí při volbě odjezdu a času vlakového spojení. Když byly kvůli atentátu uzavřeny hranice, oni už byli v té době v Rakousku asi tři hodiny ve vlaku směrem z Vídně na Leoben.
Trochu jsem se tady rozepsala, a to z toho důvodu, že po nějaké době, když se tam zabydleli, tak pozval rodiče i moji maminku na návštěvu. Bylo to právě v době, když již moje maminka věděla, že bude totálně nasazená v Kuřimi u Brna a měla předtím měsíční dovolenou, tak tam jela s nimi. Cestou se zastavili ve Vídni navštívit také Fany a jejího muže, byla to jejich první návštěva u nich. Dovolenou ve Štýrsku si užili, vždy o sobotách a nedělích navštívili zajímavá místa a města - z těch známějších Leoben a Bishofshofen, Bruck am Mur, líbila se jim tamní příroda, jezera, lesy, skály, po skalách skákali kamzíci... Byla by to idylka, kdyby se nemuseli v podvědomí neustále zaobírat myšlenkami na válečné běsnění, nálety, bombardování, udávání, zatýkání lidí, koncentrační tábory...
Mimochodem - trochu teď odbočím a připomenu jednu moji vzpomínku. Začátkem devadesátých let jsme se s mým mužem zúčastnili zájezdu do Alp - máte-li zájem, napsala jsem o tom článek pod názvem V Alpách. Ale to není podstatné, proč se o tom tady zmiňuji. Když jsme tenkrát projížděli Rakouskem, zahlédla jsem směrovku na Leoben a připomněla si maminčino vyprávění a její vzpomínky na tamní pobyt a zážitky.
Tenkrát při návštěvě v Sankt Michaelu maminka netušila, co se bude během krátké doby dít, že místo v Kuřimi bude zanedlouho totálně pracovat v Mnichově. Když se o tom její bratr dozvěděl, napsal jí, že pokud to bude možné, ať se k nim přijede podívat. Protože ona nikdy neměla daleko od myšlenky k činu, tak asi po dvou měsících požádala svoji šéfovou o den volna navíc a v pátek pozdě odpoledne nasedla na vlak a jela do Leobenu - bylo to někdy koncem března, to tam ještě byla tuhá zima. Do zasněženého Sankt Michaelu přijela pozdě večer za tmy. Cesta od nádraží k bratrovu bydlišti trvala zhruba tři hodiny a bylo v tom kus odvahy, když na to byla sama.
Cesta vedla lesem, a jak jsem již zmínila, bylo tam hodně sněhu, všude klid a najednou někde poblíž uslyšela mužské hlasy. Je možné, že i oni ji postřehli a podle toho, jak hlasy slábly, bylo znát, že se rychle vzdalují. Ve zdraví dorazila do bratrova bydliště, byli hodně překvapení a udivení, že si na takovou cestu sama troufla. Vyprávěla jim o zážitku z lesa a na druhý den se pak dozvěděli, co to asi mohlo znamenat. Do blízkého velkostatku se oné noci vloupali nejspíš partyzáni, jak místní lidé s jistotou předpokládali. Přímo tam na místě zabili několik prasat a s lupem pak zmizeli.
Ke konci víkendu se pak vrátila zpět do Karlsfeldu a snažila se tam přežívat další dny a týdny, stejně jako všechny její ostatní spolubydlící. Vzhledem k jejich mládí různým způsobem trávily svůj volný čas jak po pracovní době až do večerky, a také volné neděle. Některé si tam našly kamarády, v hodně případech se pak počáteční kamarádství postupně změnilo v něco víc a po ukončení války dokonce i v partnerství na celý život. Možná k tomu dopomohly i ty májové pobožnosti, jak jsem napsala v minulém článku.
Moje maminka a její tři nejbližší kamarádky o volných nedělích raději využívaly možnost poznat blízké i vzdálenější okolí Mnichova. Zajímavá místa k vidění jí doporučila její šéfová. A protože po hodně tuhé zimě velmi brzy začalo být moc pěkně a teplo, tak těch zajímavých výletů bylo hned několik.
O jedné neděli se zajely podívat ke Štarnberskému jezeru. Podařilo se jim tam připojit ke skupině lidí, kteří měli objednanou loď k projížďce po jezeře, takže to byl pro ně obrovský zážitek si prohlédnout okolí celého jezera. Mimochodem - k jezeru velice ráda jezdila Alžběta-Sissi a ve svém domě na pobřeží dožil také Otto von Habsburg, nejstarší syn posledního rakouského císaře.
Začátkem května je pozval bratranec jedné z těch čtyř kamarádek podívat se k Bodamskému jezeru do města Lindau. Sloužil tam někde jako voják, a protože to byla tenkrát hodně neklidná doba, tak je varoval, aby je ani nenapadlo utéci odtamtud, kde byly přikazovacími výměry umístěny, protože by si nevybraly a mohly by někde jinde dopadnout ještě hůře. Jeho slova se vyplnila, protože přesně za měsíc od jejich setkání s ním došlo k vylodění spojenců v Normandii, a také v Mnichově bylo v té době hodně těžkých náletů. Nabízím zde k nahlédnutí dobovou pohlednici města Bregenz, které je na břehu Bodamského jezera poblíž Lindau, na níž maminka poslala pozdrav od Bodamského jezera domů rodičům.
Původně jsem měla v úmyslu napsat ještě o dalších příhodách a událostech. Ale jak se při psaní postupně nabalovaly další vzpomínky, vznikl z toho zase takový obsáhlý text. Ono to mé vyprávění vám dnes možná bude připadat jako nějaký cestopis místo vzpomínek z války, ale bylo to tak, že když tam byl relativní klid a byla ta možnost, tak proč by se holky nepodívaly tam, kam se možná většina z nich později v životě snad ani nedostala.
Takže dnes jsem se proto oproti původnímu záměru pouze okrajově zmínila o naší tetě Fany, která v podstatě zásadně zasáhla do života mé maminky. Jak a čím, také o tom bude napsáno v příštím článku. A ještě také o jednom povedeném výletu a různých náhodách či nenáhodách...
Autor: Jiřina Tabášková
Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.
Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.
Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.
JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz Aktualizováno: 16. 2. 2021